Puerto Rio Tranquilo – v objetí vody a ledu

Vyjíždímě ze Cerra Castilla a definitivně se loučíme s asfaltkou. Vláda se sice snaží další úseky Carretery opravovat, ale zrovna tahle část vypadá, jako by po ni závodily buldozery. Cyklisti se dusí v oblacích prachu, které se zvednou vždy, když kolem rychle projede auto a my sami kolikrát pořádně nevidíme, kam jedeme. Alespoň výhledy na hory tuhle jinak úmornou cestu trochu kompenzují.

Míjíme stopaře a omluvně jim ukazujeme do zadku auta, aby pochopili, že jsme plně naložení. Škoda, destinaci tady máme všichni stejnou. Na břehu jazera Lago General Carrera leží vesnička s líbivým názvem Puerto Rio Tranquilo (Přístav klidné řeky). Turistické autobusy sem jezdí až z takové dálky, jako je Coyhaique, což je při současném stavu silnice vážně výkon!

Důvod, proč se sem lidi táhnou, jsou zdejší mramorové skalní útvary na vodě, španělsky „Capillas de mármol“, na které jsme se přijeli podívat i my. Město se hemží turickými agenturami, nabízejícími vyjížďky na lodích k tomuto ojedinělému výtvoru přírody. My se ale rozhodneme dojet přímo k místu, odkud se k jeskyním vyráží a loď (vlastně kajak) si zamluvit rovnou zde. Stálo to sice pár extra kilometrů a výběh do pořádného kopce, ale o něco jsme tak ušetřili naší peněžence.

Hned následující ráno už jsme v 8:30 připraveni na značkách. K našemu štěstí neprší, jak předpověď hlásila a ani vítr není nijak nepříjemný. Brzo k nám přiběhne Francisco – náš dnešní průvodce a hodí nám každému jeden neopren. S Laďou nasedneme do jednoho dvojkajaku, zatímco Francisco sám naskočí do single kajaku. Vyplouváme! Voda je dnes klidná, ale v zimě se prý dělají vlny vysoké i 3 metry! Lago General Carrera je největším chilským jezerem a druhým největším v Jižní Americe (hned po Lago Titicaca v Peru). Zároveň je také největším jezerem Argentiny, kde ho ale nazývají Lago Buenos Aires. Stejně jako většina jezer ledovcového původu má i toto hlubokou, azurovou barvu. To díky sedimentům, které jsou v ledovcích obsaženy.

Pomalu pádlujeme až k prvnímu z fantasktních útvarů, přeždívanému capilla (kaple). Průkopníky a objeviteli v této oblasti byli Jezuité z Evropy, což vysvětluje, proč mají tyto skalní útvary názvy s náboženskou tematikou. Nejdříve necháme ostatní skupinky lidí na kajacích, aby si vše dobře prohlédli, načež se ke kapli přiblížíme i my. Takhle po ránu, když se sluneční paprsky odráží od povrchu, jsou jeskyně nejhezčí. Neuvěřitelné, do jakých tvarů voda a vítr kámen vytvarovaly. Kaple trochu připomíná siluetu obřího žampionu, dole široká se postupně zužuje, než se nahoře opět rozšíří. Tělo kaple je prořízlé jakýmsi polovičním tunelem, kde se dokonce vážně konají svatební obřady! Prostor je sice tak malý, že se do něj vejdou pouze svatebčané a oddávající, a to ještě v konkrétních měsících, kdy je hladina vody nízko, ale řekněte, kdo by si nechtěl říct „ANO“ v mramorové jeskyni na vodě?!

Jen pár metrů od kaple se na vodě vznáší další útvar katedrála. Daleko větší, s mnoha průduchy vážně připomíná obří dóm se dvěma vedlejšími sály. Otvory v mramoru jsou v tak pravidelném uskupení, že lze skrze ně prohlédnout celou skálou.

Jeskyně se zformovaly před nějakými 6000 lety v důsledku průtoku vody a silných vln. Na začátku byl jen masivní, mramorový poloostrov, ale průběhem času byly stěny poloostrova nahlodávány a tlak vody vytvořil tyto unikátní formace.

Kdysi byl do této oblasti přístup zcela volný. Kluci z výšky skákali do vody salta a vyváděli jiné kousky. Později místo v zájmu jeho ochrany přeměnili na rezervaci, do které je nyní vstup možný pouze na lodi nebo na kajaku a jedině s průvodcem.

Francis měl dost taktu a trpělivosti, aby nám dal čas si skály pořádně prohlédnout a ze všech stran a úhlů je nafotit. Do detailu zkoumáme šedé, fialové, hnědé, nažloutlé nebo černé a bílé vlnky, které za pomoci Slunce na povrchu mramoru hrají zvláštní optickou hru. Jako by se kámen hýbal. Po chvíli brouzdání kolem kaple a katedrály vplujeme do pravé vodní jeskyně, co se dá proplout skrz na skrz. Tady se můžeme kamene i dotknout. Jako by od něj někdo dlátem odloupával plátky, po kterých zbývají na omak překvapivě hladké zuby.

2 hodiny, co máme na projížďku vyhrazené jsou skoro pryč, takže se pomalu vracíme do zátoky, ze které jsme vypluli. Vlny jezera objímají kamenitý ostrov, stojící v jeho středu. Podle Franciska patří ostrov místnímu boháči, který má na něm i postavený dům a dostane se na něj jen na své soukromé jachtě. Tak ten asi problémy se sousedy neřeší.

Na procházku po ledovci

Následující den v Puerto Rio Tranquilo pro nás začíná ještě dřív, než ten předešlý. V 6:30 už stojíme před dveřmi turistické kanceláře, kde si nás přebírají na starosti horští průvodci Tiara a Estefan. Na dnešní výlet k ledovci Exploradores se s námi vydávají jen 3 další páry, takže to pořád bude docela individuální akce. Naskáčeme všichni do autobusu a vyráží se. Příjdeme si jako na školním výletě.

Než projedeme parkem a dostaneme se až k branám CONAFu, zabírá to dobrou hodinu jízdy kolem zálivu Exploradores. Cesta je tady ale zase na tolik hrůzostrašná, že spánek nebo nějaká jiná forma odpočinku je nemyslitelná. Ještě že to nemusíme jet vlastním autem.

Konečně jsme na místě. Dostáváme krátkou instruktáž s vybavením, dáme helmy na hlavy a jeden po druhém už mizíme mezi stromy. Tiara, která jde první schválně nastavuje hodně vycházkové tempo, kterému všichni stačí. Estefan potom naši karavanu uzavírá a jistí ze zadu.

Nejvyšší horou Patagonie je San Valentín se svými více jak 4000 metry. Z jeho vrcholu sestupuje obrovská masa tisíciletého ledu, formující enormní ledovec, dlouhý 18 km.

Procházka věčně zelenajícím se lesem nezabere víc než půl hodinu a brzy se vynoříme u začátku morény: valu, tvořeného sutí a kamením, zkrátka veškerým materiálem, který ledovec valí před sebou. Tahle moréna už dnes sice není aktivní, pořád se tu ale najde dost nestabilních balvanů, na kterých se snadno uklouzne. Samotný ledovec je sutí tak zasypaný, že ani nepoznáme, když na něj vstoupíme. Jen místy se zaleskne něco, co se podobá hladkému černému sklu. Kousky odhaleného ledu se pod vší tou sutí tváří, jako by vážně byly černé. Na tyhle hlavně nešlapat. Jinak bychom se taky mohli sklouznout do některé z menších lagun pod námi.

Dnešek je podivně pošmourný. Obloha, jako by slunce nikdy nezahlédla a mraky jsou tak nízko, že se jich skoro můžeme dotknout. Na prozkoumávání ledovce je to ale paradoxně ideální počasí. Po další hodině a půl pochodování je čas nasadit mačky. Tiara se Estefanem nejdřív vysvětlí, jak po ledu chodit a pak si po jednom zkoušíme výstupy a sestupy na svahu. Uuuuu. To křupání pod nohama je tak dětinsky uspokojující!

Ptám se Tiarry, jestli ji každý den průvodcování po ledovci ještě pořád baví. Na čež odpovídá že ano, protože lidi i cesta se každý den mění. A to doslova. Záhyby a cesty kterými jsme v době naší návštěvy procházeli už tam dnes pravděpodobně ani nejsou.

Estefan nás upozorňuje na blízkou, několik metrů hlubokou díru v ledu. Kdo do ní spadne, nejspíš už nevyleze zpátky. Led je tady prošpikován tunely, které vznikají tak, že se voda z tajícího ledovce snaží najít skuliny, kterými by protekla a tak vytváří komplikovanou síť. Zastavujeme se u jednoho z tunelů, do kterého můžeme i na několik metrů vejít a sledovat a poslouchat, kudy voda teče. Fascinující! Led se tady točí do dokonale hladké spirály, která vede dál a dál. Eventuálně se zmenší natolik, že už jí pronikne jen ta voda a další postup už tak není možný. Zrovna když to začalo být tak zajímavé.

Popojdeme po ledovci po pár metrů dál, než dojdeme k obrovskému portálu do dalšího tunelu. Průchod je vysoký víc jak 10 metrů a můžeme na něm rozeznat jednotlivé vrstvy ledu. Něco jako takové letokruhy ledovce. Ze všech dnešních výprav jsme tady první, takže tu můžeme strávit dostatek času.

Vidíme až na několik desítek metrů vysokou hradbu ledu. Kéž bychom tak na ni mohli vyšplhat! Ale to už je úkol pro zkušenější expedice. Jedna taková tudy zrovna prochází. Skupina se skládá ze členů pracovníků parku, průvodců, geologů a biologů. S velkými krosnami míří daleko dál, než jsme my dnes došli a tiše jim závidíme. Chilské ledovce jsou dlouhodobě předmětem mnoha výzkumů. Na to poukazuje i Estefan a ukazuje nám dlouhou, na několika místech zalomenou tyč, která trčí na povrch odněkad z hlubin ledovce. „Podle téhle tyče se měří, jakou rychlostí ledovec taje. Když se sem zaváděla, byla až po okraj schovaná v ledovci. Tak jak dlouho si myslíte, že už tady je?“ Padají různé tipy. 3, 5, 10 let. Realita je mnohem překvapivější. Měsíc. Za 31 dní ledovec „odtál“ a snížil tak svou výšku asi o 5 metrů. Máme tady živoucí ukázku důsledků globálního oteplování. „Někteří odborníci tvrdí, že do pár let už tady nebude ledovec, ale laguna Exploradores.“

A tak, sotva se ledovec dostal do podvědomí lidí, už čelí svému zániku. Tato oblast byla totiž ještě donedávna tak odřízlá a neprozkoumaná, že místní ví o existenci Exploradores jen nějakých 20 let. Není na světě mnoho míst, které by vám přinesly takový pocit izolovanosti. Kde je tolik ledu, tak málo turistů a tolik možností prožít dobrodružství. Patagonie je hodně vysoko na seznamu přání navštívených míst. Pro mnoho lidí. A tolik z nich od svých přání upustí, protože to není zrovna jedno z nejdostupnějších míst. Ale možná je to tak dobře. Ta odlehlost a nedostupnost to celé dělá o to jedinečnější.

15. 03. 2020, El Calafate