Perito Moreno – ledovec, co neustupuje

Od El Chalténu se posouváme dále na jih a projíždíme všudypřítomnou patagonskou pampou – krajinou, sužovanou silným větrem a sluneční radiací. Přežijí jen lamy a rostlina coiron – odolná travina, která je pro guanacos základním zdrojem potravy.

Věděli byste název alespoň jednoho ledovce? Jakéhokoliv na světě? Vsadím se, že spoustu z vás by jako první napadl slavný Perito Moreno z argentinského parku Los Glaciares. Tak právě k tomu na naší cestě Jižní Amerikou dále směřujeme. Ale proč se zrovna tento a ne jiný ledovec těší takové pozornosti a vysoké návštěvnosti? Může za to jeho relativně snadná dostupnost. Od města El Calafate je to sem necelých 80 km po pohodlné asfaltce.

El Calafate – město i borůvka

El Calafate dostalo jméno po drobném keříku, nesoucí modré, bobulovité plody, podobné borůvkám, ze kterých místní dělají marmelády a jiné dobroty. A nutno říct, že bez Perita Morena, jež sem každoročně přiláká na tisícovky návštěvníků, by dnes z Calafate byla jen malá osada na břehu tyrkysového jezera Lago Argentino.

El Calafatem bude muset eventuelně projet každý, kdo si přeje slavného přírodního obra navštívit. I my tedy v sempatickém městečku doplníme zásoby a jdeme přečkat noc na magické místo nedaleko vstupu do parku, to abychom měli klid a časovou výhodu.

Do parku se podle plánu dostáváme ještě před otevíračkou a předbíháme tak všechny turistické autobusy a kolony aut. Chceme zaplatit 1600 pesos za dva návštěvníky, ale kdo ví proč, všechny naše čtyři karty jsou zamítnuty. Ještě štěstí, že jsme včera vybrali dost hotovosti.

Jak je důležité mítí ledovce

Andy představují hned po Antarktidě největší oblast pokrytou ledem, alespoň na jižní polokouli. Vesměs všechny velké ledovce z této oblasti vychází z Jižního Patagonského ledovcového pole.

Národní park Los Glaciares byl založen roku 1937 pro ochranu těchto rozsáhlých pevninských ledovců, unikátních andských lesů a patagonské stepi. Rozkládá se na rozloze neuvěřitelných 7,5 tis. km², což ho činí největším parkem Argentiny. Mimo Perita Morena najdeme v severní části parku další neméně působivé ledovce Uppsala a Viedma, což je největší ledovec Argentiny a druhý největší v Jižní Americe. (Viedmu se nám podařilo zahlédnout 3. den treku Huemul).

Ledovce mají dvě důležité role. Tím, že odrážejí 45 – 85 % slunečního svitu udržují na planetě stabilní teplotu a jsou tak významnými regulátory klimatických změn. Zároveň také slouží jako zásobárny pitné vody. Jen 3 % vody na světě je pitné a z těchto 3 % je 77 % uloženo ve formě ledu.

Ledovce také svou erosivní mocí znatelně mění zemskou typografii. Přetvářejí údolí a přenáší kamenitý materiál. Když ustupují, velké prolákliny jsou tvarovány váhou ledu a zaplní se tající vodou, čímž pak vznikají velká ledovcová jezera.

Jako základnu pro obdivování Perita Morena správa parku vybudovala turistické centrum s parkovištěm a kavárnou na poloostrově Magallanes. Aby turisté neničili zdejší krajinu a opravdu se drželi jen na vyznačené trase, byly tady s finanční pomocí UNESCA vytvořeny také chodníky na kovových roštech se dřevěným zábradlím. Ty nabízí několik kilometrů dlouhou stezku, po které si můžeme ledovec prohlédnout po velké části jeho délky.

Pravý ledový gigant

Viděli jsme ho už z dálky a teď se před námi začal vynořovat zpoza stromů. GIGANTICKÝ, to je to správné slovo. Je tak veliký, že se celý ani nevejde do jednoho záběru foťáku. Perito Moreno je jeden ze 48 ledovcových splazů, co sestupují z Jihopatagonského ledovcového pole. Těžko k uvěření, že se nacházíme jen nějakých 180 m.n.m.

Co je na tomto ledovci tak fenomenálního je skutečnost, že jako jeden ze dvou na světě neustupuje. A to i přes to, že se z něj každý den pár tun ledu odlomí. Z chilské strany sem přichází dostatek srážek, které zásobují vrcholky And stále novým sněhem. Za posledních pár set let se tak jeho velikost pravděpodobně moc nezměnila.

A jak je tedy vlastně Perito Moreno velký? Zhruba 250 km², což je pro představu více, než celé Buenos Aires. V roce 1996 byla změřena hloubka ledovce asi 8 km od okraje, kde by měl být nejtlustší. Měřením se dospělo k závěrům, že ledovec zde dosahuje tloušťky 700 m, přičemž 200 m je ponořeno pod vodou. Z poloostrova Magellanes, kde je pohled na Perito nejlepší, lze vidět jeho 5 km dlouhé a místy až 70 m vysoké čelo. To se posouvá rychlostí i 2 m za den!

Od roku 1899 byl ledovec od břehu vzdálený 750 m a v roce 1917 kompletně dosáhl pobřeží poloostrova Magallanes. Od té doby se jeho vzdálenost od poloostrova mění jen mírně. Někdy ale může „narůst“ natolik, že oddělí rameno Brazo Rico od hlavního jezera a zablokuje tak Canal de los Tempanos (neboli „kanál ledovců“), čímž se vytvoří jakási přírodní hráz. Jezero má ale spoustu přítoků, které zvedají jeho hladinu. Úroveň Brazo Rico několikrát vystoupala až o 26 metrů a zavinila tak rozsáhlé povodně.

Jindy dochází k fenoménu, na který fotografové čekají i celé roky. Jak se přebytečná voda snaží najít si cestu, eventuelně podemele ledovou hráz a vytvoří tak jakýsi ledový most. Ten se působením tlaku vody neustále ztenčuje a když už to nevydrží, příjde La Ruptura neboli zhroucení a vysoká bílá klenba se s ohlušujícím rámusem zřítí do vody. První ruptura byla pozorována v roce 1917 a od té doby se v nepravidelných intervalech několika let opakuje. Poslední byla v roce 2013.

Rupturu dnes sice nezahlédneme, za to se ale před našimi zraky několikrát zřítí velká část stěny ledovce a s ohlušujícím hukotem spadne do vody. Dlouhé černé trhliny v nitru ledovce a obrovské pukliny, které se tím odhalí dávají tušit tisícileté stáří objektu před námi. Masivní bloky ledu připomínají cukrové homole a v dopoledním slunci září jasně modrou barvou.

Zátoku pod námi brázdí výletní lodě, které nabídnou pohled na ledovec z trochu jiného úhlu. Prakticky vzato vás ale blíž nedostanou. I lodě si musí od hradby ledu držet bezpečný odstup. Odlamující se kusy ledu padají do laguny s drtivou silou a mnohdy odletí i několik metrů pryč, vytvářející při tom mohutné tlakové vlny. Od roku 1968 do roku 1988 zemřelo 32 lidí, kteří se k Peritu přiblížili až moc.

Jak ledovec ke jménu přišel

Jméno Francisca „Perita“ Morena už v dřívějších článcích párkrát padlo. Argentický geograf a objevitel je považován za hrdinu země, mimojiné pro svou klíčovou roli, kterou sehrál během chilsko – argentinského konfliktu o vymezení hranic. Za jeho činy mu dokonce bylo vládou darováno rozsáhlé území v regionu Siete Lagos. Pozemky ale později navrátil, aby vytvořil první argentinský národní park kolem jezera Nahuel Huapi.

Moreno v oblasti parku Los Glaciares prováděl mnoho průzkumů a názvy dal například jezerům Lago Argentino, Lago San Martín a hoře Mount Fitz Roy. Ledovec, který nese jeho jméno ale nikdy nespatřil.

Na Perita se vydržíme koukat celých 7 hodin, natolik nás uchvátil. To jsme ještě netušili, jaké jsme měli štěstí, že se nám ho podařilo vůbec vidět. Dva dny po naší návštěvě byly kvůli nové nemoci COVID-19 všechny národní parky uzavřeny a brzy na to se země ponořila do celostátní karantény, která měla nadobro změnit všechny naše plány.

23. 04. 2020, El Calafate