Osorno – vulkánů král

Abychom čekáním na občanky jen tak nezabíjeli čas, jedeme podél jižního břehu jezera až do jeho východní části, kde začíná jeden z dalších mnoha Chilských parků, NP Vicente Perez Rosales. Jedeme se podívat k vodopádu La Cascada, který se nachází na soukromém pozemku a majitelé si tak z něj udělali pěkný turistický byznys. Ale 1000 pesos za osobu je za hezkou procházku deštným lesem asi přiměřená částka. A samotný vodopád vypadá jako z tropického ráje. Dnešní noc chceme strávit na okraji jezera, ale kdo ví proč, je tu tak zima a větrno, že jsou vlny větší než u moře a vstup do jezera se stává vysoce hazardním! Takže se uchylujeme do ústraní lesa, odkud za příjemného a nečekaného bezvětří konečně vyrazíme k vulkánu Osorno.

Tenhle 2 652 m vysoký stratovulkán je o něco menší než Villaricca, ale výstup na něj by byl kvůli jeho prudkosti a ledovcovým puklinám o dost náročnější. Neděláme si tedy ambice na jeho zdolání a místo toho si na něj pěkně vyjedeme autem. Nebo alespoň tak blízko k vrcholu, jak to jen jde, k parkovišti místního ski areálu. Ten je v létě pochopitelně zavřený, ale lidé sem stále jezdí obdivovat majestnátnost hory a jedinečnost jejího okolí. Od ski areálu veda nedlouhá cestička, linoucí se úpatím sopky, nabízející dechberoucí výhledy na jezero Llanquihue a Andy.

Už jste někdy spali na sopce? My taky ne! A tak jsme teď téhle možnosti prostě museli využít. Spolu s námi už tady zbylo jen několik cestovatelů v dodávkách a pár místních, čekající na západ Slunce. Je to magické, když se obloha zbarví nejdříve do oranžova a potom pomalu odeznívá v červených tónech. Kolik takových západů ještě uvidíme? A kolik hvězd! Chile je na pozorování hvězd jako stvořené. Noc je teplá a vítr si dal pro dnešek pohov. Ideální konstalace.

Centrem parku je městečko Petrohue, které už neleží na březích jezera Llanquihue, ale menšího jezera na východě s názvem Todos los Santos (Všichni svatí). Moc k vidění tady toho není, tak alespoň nakoukneme do místního Muzea Průkopníků, pojednávajícím o začátcích osidlování téhle oblasti a Patagonie obecně. Z druhého břehu jezera vede hezký, několikadenní trek ke zdejším vyhlášeným termálům, ale přejezd lodí by byl tak drahý, že od tohoto plánu musíme upustit. Namísto toho se rozhodneme nazítřek vydat na procházku podhůřím Osorna. Dnešní noc strávíme u řeky, dál od Petrohue, hned u výjezdního místa pro rafty. Několik skupinek raftařů tady dokonce potkáme, ale sami tuhle divokou říčku zdoláme jen při večerní koupeli. Která je mimochodem nebývale ledová! I takhle si člověk posouvá hranice.

Paso Desaloción, který by se dal přeložit jako Stezka Zpustošení je název onoho treku, na který se další den vydáváme. Možná dostal jméno po krajině, co po řádění sopky tak trochu zpustošeně vypadá. Vede 13 km podhůřím Osorna a je jedním z nejoblíbenějších v tomto parku. Začátek jde celkem zvolna, později se ale terén zprudčí. Když vyjdeme na první mirador, nestačíme se divit, jaký výjev na jezero Todos Los Santos se nám ukáže. Hladina je v dnešním jasném dni sytě modrá a kam oko dohlédne, všude hory. Ostré a pořád zasněžené. Jeden jen žasne nad tou krásou.

Aby nám nebylo smutno, přidávají se k nám dva místní hafani, kteří s námi vydrží po celou dobu dnešního výletu. Psi sice oficiálně do parku nesmí, ale kdyby něco, naši nejsou :P. To jsme si říkali hlavně ve chvílích, kdy začali prohánět zdejší zajíce.

Mohli bychom trekem dojít až na druhou stranu Osorna, které je s 11 historicky zaznamenanými erupcemi v letech 1575 až 1869 jedním z nejaktivnějších vulkánů v Chile. Ale musíme se vrátit k autu, takže to v jednu chvíli otočíme nazpátek a užíváme si výhledů zase z druhé strany. Ty se nikdy neokoukají.

Ralůn a laguna Cayutué

Asi 40 km na jih od Petrohue leží městečko Ralůn, kde se to všude hemží včelami, pylně pracujícími na výrobě toho nejsladšího medu. Hučí to tu jako v úle a úly jsou tu k vidění na každém rohu. Co chceme v okolí ještě navštívit, je menší jezero Cayutué, ke kterému se musíme dostat 6 kilometrovou procházkou zrádným lesem. Výprava je to zdlouhavá a nervy drásající. Nejde totiž ani tak o běžnou stezku, jako o koňmi vyšlapanou pěšinu, která občas vede potokem, někdy řekou. Hlavně teď, po dešti je taková vycházka opravdovou lahůdkou. To když zrovna projdou koňáci a vy se musíte na půl metru vyhýbat stádu šesti naložených koníků. Pak nezbyde jiná možnost, než skočit rovnýma nohama do bláta. Nebo do řeky.

Konečně dorazíme k jezeru. Je už večer a takhle za soumraku působí poklidně. Rákosí se jemně prohýbá ve větru a okolní hory jsou tichými strážci tohoto ukrytého pokladu. Je tu jen pár místních se stany a dvě američanky, co tu tráví pár týdnů na WorkAway. Jde o dobrovolnický program, který jde absolvovat skoro všude po světě. Člověk se zaregistruje na stránce WorkAway, napíše co umí a kde by chtěl dobrovolničit, a pak už si jen stačí najít vhodnou lokalitu a projekt, který ho zajímá. Tak třeba Emelie a Julie tady půjčují turistům rybářské náčiní, výměnou za stravu a ubytování (jestli se kempování ve stanu dá za ubytování počítat).

Trek by nás znovu dovedl až k jezeru Los Santos, ale kdo by pořád někam spěchal. Místo toho u jezera strávíme hezký den, který narušují jen otravné tabanos. Ale už jsme na ně vyzráli! Ozbrojeni pálkami na badminton bojujeme s invazí tohoto útočného hmyzu. Až si z toho tak trochu uděláme sport.

Žádnou rybu jsme tady neulovili, ale to nakonec ani nebyl náš cíl. Další den vyrazíme zpět a jedem na otočku zpátky do Petrohue. To bych to totiž nebyla já, abych něco zase nezapomněla. Tentokrát to byly moje trekové hole, které jsem po výletu někde položila a už si na ně nevzpomněla. V kanceláři CONAFu ale o žádných ztracených holích nevědí a k nalezení taky nikde nejsou. Tak si někdo přilepšil.

Brzo ráno se vracíme do Puerto Varas na doplnění zásob čínských polívek a pro nové hole. Naštěstí se nám podaří sehnat kvalitní a dokonce stejné značky, jako byly ty, co jsem ztratila. Zde nás už nic nedrží a jedeme tak rovnou do Puerto Montt, poptat se na Registro Civil, jak se to má s těmi našimi občankami. Slečna u přepážky nám ale sdělí, že zatím nedorazily. Proč nás to překvapuje…Tak už jen v rychlosti seženeme impregnaci na stan, který nám po zdejších vydatných deštích začal trochu plesnivět a vybereme nějakou hotovost. Na Carreteře totiž na bankomaty jen tak nenarazíme. Problém je, že téměř všechny banky si tady za výběry cizími kartami účtují poplatek kolem 150 Kč a limit je 200 000 pesos (asi 6 000 Kč), což není zrovna nejvíc.

Na občanky si musíme počkat ještě další 3 dny, ale konečně ty titěrné plastové kartičky držíme v ruce. Přesně po 100 dnech vyřizování je tím náš vízový proces u konce a jsme volní.

08. 02. 2019, Chaitén