Huemul – cestou větru

Den 1.

16 km z El Chalténu do kempu Toro

Možná je nakonec dobře, že vyrážíme dnes. Aspoň jsme neměli čas polemizovat nad tím, jestli trek zvládneme či ne. Náročný terén, neznačená stezka, nevyzpytatelné počasí a brodění divokých řek jsou přesně ty důvody, proč by se na tento výšlap neměl vydávat jen tak kdekdo. Nevím jestli říct, že jsem z Huemulu měla strach, ale při nejmenším velký respekt. „Náročné to bude. Ale pořád je to jenom trek.“ uklidňuje mě Laďa.

Vstáváme už se svítáním a v 7 vycházíme do království Národního parku Los Glaciares – klenotu Argentinské Patagonie. Do mírného kopce stoupáme po rozvalitých balvanech a skaliskách, odkud se nám naskýtá hezký pohled na celý El Chaltén, nyní jen malou vesnici uprostřed horami obklopeného údolí.

El Chaltén byl založen před pouhými 35 lety v roce 1985, kdy o něj dokonce Chile s Argentinou vedly územní spory. Chaltén znamená v jazyce kmene Tehuelche kouřící hora, neboť původní obyvatelé věřili, že ikonická hora, věčně zahalená v mracích, je sopkou. Roku 1877 slavný argentinský objevitel Francisco Moreno pak vrchol přejmenoval z Chalténu na Mount Fitz Roy na počest kapitána Roberta Fitz Roye. Město dnes de facto existuje díky turismu, po celý rok zde pobývá jen kolem 350ti stálých obyvatel.

První polovinu treku sice pořád stoupáme, ale ne nějak závratně prudce, takže i obtěžkáni 15ti kilovými krosnami se to dá zvládat. Holé pastviny střídají izolované lesíky, co si rostou svým vlastním tempem. Dokonce i krávy tady žijí s veškerou volností, upozorňuje na to cedule s názvem pozor na divoké krávy. Fitz Roy na nás shlíží po celý první úsek cesty, než zmizíme v dubovém lese. Slyšíme ťukání, znovu vidíme carpinteros – datly, které jsme potkali už předtím v parcích Conguillo a Patagonia. Tentokrát dva samci s červenou hlavou bojují o šťavnatý pamlsek s jednou samičkou. Máme to na ně ale štěstí!

Vystoupáme na závěrečný kopec a už vidíme cíl dnešního dne. V údolí Toro hluboko pod námi leží někde v lesích schovaný kemp. Už jen stačí k němu seběhnout 6 km. Cesta je příjemná, vítr si dal dneska pohov a tak se jde hezky. Z ledovce někde v dáli vytíká řeka s názvem Rio Tunel. Jako lesklá stuha se vine údolím a mizí někde v dáli, kde se spojí s jezerem Viedma. Řeka se větví do spousty menších ramen, dvě z nich musíme přebrodit. Nejsou nijak široké ani hluboké, takže to zvládneme bez bot.

Jaká by jste řekli, že je voda z ledovce?

Jasně že mokrá. A ledová! Ale ne jen tak, jako když si napustíte hodně studenou vodu z kohoutku. Tahle voda ochromuje cit a způsobuje fyzickou bolest, jako by nám do nohou bodaly stovky nožů. Až se z toho chce člověku křičet. Prsty necítíme ještě několik minut poté, co jsme z vody venku. A to nám sahala sotva po kolena.

Do kempu Toro už docházíme hezky po rovince podél řeky. Údolí je z obou stran obklopeno horami, pokrytými zeleným lesem a ledovcem a v pozdním odpoledni se halí do stínu. Už je tu rozestavěných pár stanů. Příjde i skupina čtyř starších američanů, co si najali průvodce a portýry, kteří jim nosí bagáž. Jen pár set metrů za kempem se rozprostírá laguna Tunel a ještě dál za ní ledovec Tunel, po kterém zítra půjdeme. Moc se ale nezdržujeme. Při lahodné večeři, skládající se z instantní bramborové kaše a sojového masa doplníme zásoby energie a jde se spát. Kvůli myším raději veškeré jídlo zavěsíme ve vacích na strom. Tyhle potvůrky moc dobře vědí, jak znepříjemnit život.

Den 2.

11 km z kempu Toro do kempu Paso del Viento

Ráno nás neprobudí budíček mobilu, nýbrž bubnování kapek deště o stan. Čekáme jen do té doby, než posnídáme a sbalíme všechny věci. Pořád slabě prší, ale musíme vyrazit. Blížíme se k laguně, která dnes není průzračná, ale mléčně bílá. Začíná pršet čím dál víc, čas nasadit pláštěny. Na chvíli se schováme mezi dvěma brdky, které nám poskytnou alespoň částečné útočiště. Má to v tomhle počasí vůbec cenu? Zatímco zvažujeme všechny možnosti, déšt trochu ustane. Za zády nám vysvitne Slunce a vykreslí jasnou, pravidelnou, hodně sytou duhu přesně nad místem, kam máme dále pokračovat. Že by znamení?

Takže jdeme. Dále podél laguny, až do míst, kde končí. Vyskáčeme po několikametrových balvanech a vyšplháme po kluzkých kamenech. Vítr nám strhává pláštěny a dělá tak výstup značně svízelným. Kudy teď? „Aa, tamhle jsou nějací lidi!“ Teď už na jistotu dojdeme až k tirolese – naší jediné šanci, jak se dostat přes hluboký kaňon s řekou a pokračovat v cestě. Pro tuhle příležitost sebou neseme onen sedák a karabiny. Pořád dost silně prší. Pláštěny už nám dávno promokly a celé to působí docela apokalypticky. Laďa vypadá hodně nalomeně. Nejraději by se vrátil zpátky. Tohle je jen začátek a pokud bude takhle silně pršet i po zbytek dne…

Já ale tak nějak doufám, že se počasí zlepší a trek úspěšně dokončíme. Nakonec se rozhodneme v cestě pokračovat. Fronta před námi je docela dlouhá, takže se alespoň můžeme koukat, jak se to správně dělá. Hlavní je pořádně si utáhnout sedák, aby z něj člověk nevypadl. Hliníková karabina se připne do oka kovové kladky, ocelová potom k železnému lanu. Ta funguje jako pojistka, kdyby se náhodou první karabina urvala. Nejtěší je důvěřovat lanu na tolik, aby měl člověk odvahu odrazit se a začít ručkovat. Rozumně zdatná osoba by to měla za pár minut na pohodu zvládnout až na druhou stranu kaňonu. Vzdálenostně to není víc než 30 metrů.

Lidí před námi ubývá, až nakonec zůstaneme na naší straně sami. Laďa se připne a začíná ručkovat. Do první poloviny lana to jde celkem samo, druhá půlka je ale náročnější, protože člověk bojuje se svou vlastní váhou i váhou baťohu. Na druhé straně navíc není nikdo, kdo by mu pomohl. Nervy mi trošku trnou, hlavně když tam vaše polovička bez jištění stojí na prahu strmé, kluzké skály. Uff, je v bezpečí. Tak, teď já.

Laďa na karabinu připne sedák i s popruhy a pošle mi vše zpět. Od ocelového lana odvážu tenké lanko, pomocí kterého jsme si kladku podle potřeby přitahovali na tuhle či onu stranu a strčím si ho do kapsy. Sedák, jedna karabina, druhá karabina, všechno ještě jednou překontrolovat, krok, dva a jsem ve vzduchu. Pocit strachu vydrží chviličku. Jen moment a začnu ignorovat déšť i hučení řeky pod sebou. Vlastně je to docela zábava :). Jde to až překvapivě snadno. Ani se nenaděju a jsem na druhém břehu. Asi to bude tím, že celou druhou polovinu mi Laďa pomáhal a tahal lano za mě.

Déšť už pomalu ustává a my tak máme opět naději, že dneska dojdeme suší. Jako kamzíci přeskakujeme z jednoho obrovitého balvanu na druhý a snažíme se tak vystoupat dál po úbočí hory. S každým krokem se ukáže o kousíček víc z ledovce Tunel, který je jen jedním ze stovek splazů obrovského ledového masivu. Část cesty bychom měli překonat po něm. (prezentace v infocentrum, která dávala turistům praktické rady vyloženě apelovala, abychom nešli celou dobu po nestabilní moréně, ale abychom v jednom úseku přešli na ledovec.) Od té doby, kdy byla prezentace vytvořena už ale musel uběhnout nějaký ten pátek. S tím, jak rychle ledovec taje se totiž terén značně změnil a už vůbec neodpovídal popisku rangerů.

Měli bychom tedy vystoupat po moréně až na samý vrchol Paso del Viento (doslova větrný průchod), jenže kudy? Všude se tyčí jen hory sypkého, nestabilního kamení a stezka nikde. Moudře se tak přidáme ke skupině oněch američanů, kteří s sebou mají průvodce. Steve je z Kalifornie, Ruby a Andrew z Kanady ale momentálně žijí v Hong Kongu. „Ale nebojte, koronu nemáme haha. V Argentině už jsme několik týdnů.“ Uklidňuje nás s nádechem pobavení. Tehdy jsme se téhle poznámce ještě smáli. Průvodce Pedro nás nasměruje na správnou cestu a můžeme tak téměř na kolmo začít zdolávat horu před námi.

Je to strašný výšvih. Na dvou kilometrech musíme nastoupat 650 m a přitom se nenechat strhnout prudkým větrem ze srázu. Stezka není ničím víc, než jen troškou ušlapaného kamení a tak se nám díky mým navigátorským (ne)schopnostem podaří z ní několikrát sejít. Vítr je místy tak silný, že se ani nedá pokračovat v chůzi a pro svou vlastní bezpečnost si musíme dřepnout, někdy i sednout a co nejvíce se přitisknout k hoře, abychom snížili své těžiště. Pod námi zeje pár set metrů hluboká díra, která končí lagunou. Pád do ní by byl fatální.

Pokaždé, co si říkáme, že už přece musíme být na vrcholu se objeví další záhyb, který je třeba zdolat. Výstup s krosnou je už tak dost náročný a síla větru, proti které musíme bojovat to celé dělá ještě obtížnější. V momentě kdy už mě téměř podrazí psychika konečně uvidíme těch pár lidí, kteří vítězoslavně křičí z vrcholu přechodu. Do půl hodiny už na něm stojíme i my.

A jakkoliv náročná a možná i trochu nebezpečná cesta na vrchol mohla být, to co se nám na jejím konci ukázalo stálo za všechny strasti. Je jen málo míst, ze kterých se dá pozorovat Jižní Patagonské ledové pole. Vrchol Paso del Viento je jedním z nich. Campo de Hielo Sur je obrovská ledová plocha pokrývající rozlohu o velikosti 16 800 km². Jde o třetí největší zásobárnu pitné vody na světě. Odtud jí vidíme jen nepatrný kousek, i tak je to ale něco nepopsatelného.

V údolí tak širém, že si to lze jen těžko představit se rozprostírá nekonečné ledové pole, jehož hranice určují jen hory v dáli a samotný obzor. Zde je území nikoho. Doslova. Argentina s Chile se kdysi dohodly, že si ani jedna země nebude toto území nárokovat a tak to i zůstalo. Máme štěstí, že svítí slunce a vše vidíme jasně. Led pableskuje v odstínech bílé, modré a šedé. Bělostný sníh je v kontrastu s pruhy zašedlého ledu v dokonalých vlnovkách, jako by výjev před námi někdo namaloval. Slzička ukápla. Něco takového se podaří vidět jen jednou za život. Pro Laďu je to nepochybně splněný sen.

Člověk by na tu nádheru vydržel koukat hodiny. Vítr ale skučí tak, že delší pobyt na hoře dělá nemožným. Je pozdě a měli bychom se raději vydat na cestu do dalšího kempu, kam to máme ještě 4 km. Rozešli jsme se tak právě včas. Potřebujeme sejít ještě poslední sráz a scházet v silném větru po tomhle nestabilním povrchu není ideální. Člověk potřebuje dělat přesné kroky, ale vítr vás pokaždé rozhodí úplně někam jinam. Příjdu si, jako opilá. Sedneme si pokaždé, když se do toho vítr opře moc silně. Hůlky zapícháváme hluboko do země, aby nás silný živel neodhodil i s krosnami.

S klesající výškou ale slábne i vítr, až z něj zbyde jen neškodný vánek. Na správnou cestu nás nasměřují příležitostné kamenné mohyly, které tady vystavěli cestovatelé před námi. Kameny jsou tu potažené mechovým kobercem a dělají tak poslední úsek pěšiny příjemně měkkým na došlap. Stezku občas přeruší potok křišťálově čisté vody, tvořící průzračné tůňky.

S ustávajícím větrem, jako by se zklidnila i příroda okolo. Už to netrvá dlouho a brzo dojdeme až ke kempu u laguny. Většina dobrých míst se závětřím už je zabraná, ale jedno tady na nás ještě čeká. Dobrý spánek tak dnes budeme mít zaručený. Po dnešním výkonu si ho vážně zasloužíme.

Den 3.

14 km z kempu Paso del Viento do kempu Bahía de los Témpanos

Odhodláni vyrazit dnes před všemi ostatními vstáváme ještě před úsvitem. Dáváme přednost volnému odpoledni a odpočinku v dalším kempu, než vyspávání do desítí. Zcela osamoceni tak pokračujeme po pěšině, ze které jsme včera sešli. Příjdeme si jako Frodo se Samem na cestě do Mordoru. Krajina tu vypadá hodně podobně.

Oproti včerejšímu výstupu je to dnes jako na odpočinkové procházce. Cesta občas stoupá, občas klesá a vítr je minimální. Kroužíme kolem Mount Huemulu, podle něhož je vlastně pojmenován celý tenhle trek. Cílem však není zdolat Huemul, ale vrchol pod ním – Paso Huemul. Sice jen 1000 m vysoký, ale pořád dost vyzývající je nejvyšším bodem, na který při tomto treku vystoupáme. Naposledy si tak užíváme výhledy na ledové pole pod námi, co takhle z výšky připomíná tisíce let zamrzlou řeku.

To nejtěžší už máme za sebou, teď už jen zbývá z kopce dojít necelé 3 km do posledního kempu. Tak to máme za chvilku ne? Omyl. Výjimečně nemusíme bojovat proti gravitaci, ale s ní. Na posledním 1,5 km je třeba sejít převýšení 550 m, což už je fakt hodně prudký sešup.

Stezka je úzká, prorostlá nízkými stromky, jejichž kořeny si rostou, jak se jim zachce. Někdy o ně člověk spíš zakopává, někdy nám naopak příjdou vhod, když je to v prudkém terénu ta jediná věc, za kterou se dá chytit. Pěšina je tvořená výlučně ze sypké hlíny, která se rozpadá pod nohama. Neumím si představit tudy lézt bez hůlek. I s nimi asi třikrát spadnu a kus se tak sjedu po zadku. V jednom momentu je úsek dokonce tak prudký, že je tu ze skály natažené lano. Taková ferrata bez jištění.

Hluboko pod námi je jezero Videma, kolem kterého jsme předtím přijížděli do Chalténu. V tyrkysově modrém zrcadle se pohupují obrovské kry bílého ledu, které se odlomily z nedalekého ledovce Viedma. Zátoka se tak originálně nazývá Bahía de los Témpanos (zátoka ledovců). Kolena bolí a úpí na protest. Jde se hodně pomalu, ale jinak to nejde. Konečně jsme po hodinovém sestupu dole. Ještě se pár set metrů prodrat hustým lesíkem a jsme v kempu. Listí už stihlo nabrat nazlátlou barvu. Nojo, vždyť už je březen, podzim je pomalu tady.

Časný budíček se vyplatil, do kempu jsme dorazili jako první. Naším privilegiem je tak vybrat si to nejlepší místo z několika plácků uprostřed lesa. V jednom ohledu je tenhle kemp bezkonkurenčně nejlepší – ve výhledu. Stačí pár kroků a jsme z lesa venku na pláži z mohutných balvanů. Břehy tady omývá studená voda jezera Viedma, do kterého jsme se celou dobu tak urputně snažili nespadnout. Voda je (jak jinak) ledová, takže se odhodláme smočit maximálně nohy. I když z velké dálky, přesto jasně vidíme i ledovec Viedma. Poslední vyústění obrovitého ledového pole končí svou pouť v jezeře.

Den 4

21 km zpět do Chalténu

Na dnešek bylo hlášeno nejhorší počasí. Z kempu tak vyrážíme už v 7:00 ve snaze dešti co nejvíce uniknout. Prvních pár kilometrů, které vedou podél jezera se to daří. Po hodině chůze ale začne slabě poprchávat, takže je na čase vytáhnout pláštěny. Zelené kopečky se vlní nahoru a dolů, velkou část terénu jdeme ale po rovině, takže dnešní úsek je v podstatě jen o vytrvalosti. Déšť zrovna v lásce nemám, k dnešnímu úseku se to ale tak nějak hodí, tahleta pošmourná atmosféra.

Proprší celých prvních 10 km. Kochat se nemůžeme, takže prostě šlapeme, abychom byli co nejrychleji v Chalténu. V jeden moment dojdeme k mohutné řece, kterou je, stejně jako druhý den potřeba překonat pomocí traverzy. S nově nabytými zkušenostmi už je to pro nás otázkou pár minut. S odhodláním se pustíme do těch posledních 10ti km. S větrem doslova běžíme o závod. Počasí je jak na Apríla. Chvíli prší, chvíli svítí a vítr fouká rychlostí 60 km/h. Prostě typická Patagonie.

Už jsme na cestě víc jak 6 hodin. Mapa říká, že jsme sešli ze správné trasy, ale my si to zarytě šlapeme pořád dál k zaručenému cíli. Sláva, už vidíme silnici! Od té nás sice odděluje ostnatý drát, ale jakápak je to překážka.

Totálně hotoví, ale šťastní docházíme k Sanchovi a vzájemně si gratulujeme. Zvládli jsme jeden z nejnáročnějších treků Patagonie! A jak ho zpětně hodnotíme? Ano, náročný byl, ale ne nezvladnutelný. Počasí k nám bylo relativně milosrdné a množství lidí, kteří byli na treku s námi nám dodávali pocit bezpečí. Je fajn vědět, že kdyby se něco podělalo, v okolí se najde někdo, kdo vám pomůže. Tak co, troufli byste si? 😉

15. 04. 2020, El Calafate