Vientiane - sbohem a šáteček

Nikdy jsem s tím nemívala problémy, ale ty několikahodinové přejezdy autobusy poslední dobou nějak nezvládám. Takže chápete že při představě 24 hodinové cesty na čtyřech kolech přes půlku Laosu až do Hanoje na mě přicházely mrákoty. Po dlouhých úvahách zda jet autobusem či letět, jsme tedy zvolili dražší, zato rychlejší a méně bolestný přesun vzduchem. Nejdřív se ale musíme dostat do Vientiane – hlavního města Laosu.

I když byl odjezd z Vang Vieng naplánován na 8:30, ještě další hodinu se motáme po městě abychom nabrali všechny místní strejdy a tetičky. Nepochopím, proč tady řidiči nejdřív vyzvednou někoho v hostelu jen proto, aby si po městě udělali kolečko a o půl hodiny přijeli přesně na to samé místo vyzvednout další lidi.

Na cestovní nevolnost není nic lepšího, než něco dobrého k snědku. O pauze tedy zkoušíme místní výbornou kokosovou zmrzlinu s arašídy. Že si tady sticky rice dávají úplně do všeho už jsme si zvykli. Proč ale pro bůh přidávat do zmrzliny kukuřici?! 😀

Hlavní nádraží ve Vientiane je samozřejmě od centra vzdálené dalších 10 kilometrů, takže do města musíme opět dojet tuktukem. Je to byznys. Jaké nemilé překvapení, když nás v hostelu odmítnou ubytovat za sjednanou cenu, za kterou jsme si pokoj den předem rezervovali. Jen o pár metrů dál ale nacházíme jiný hostel s podobnou cenou a daleko příjemnějším majitelem.

Na to, že je Vientiane hlavním městem, neoplývá zrovna velkým množstvím památek. Jeden až dva dny k návštěvě bohatě stačí. Ve srovnání s jinými většími městy jako je třeba Luang Prabang vyzařuje Vientiane velmi odlišnou atmosféru. Po 10 století bylo pod nadvládou různých mocenských skupin kontrolováno a měněno. Vietnamci, Barmánci, Khmérové a konečně v 19. století i Francouzi si město vždy přizpůsobovali k obrazu svému a zanechali ho v jekémsi architektonickém chaosu. Vedle evropských dobových domků stojí křiklavé buddhistické chrámy a o pár ulic dál monstrózní monumety, zapadající spíš do komunistické Číny nebo Sovětského Ruska.

Hezkým zážitkem je procházka promenádou podél Mekongu, který zde vytváří přirozenou hranici s Thajskem. Vedle stánků se vším možným dělají dětem radost kolotoče a skákací hrady. Jen pár kroků od promenády si můžeme odpočinout v dobře udržovaném Chao Anouvong parku, kde se pořád děje něco zajímavého. Zrovna teď tady probíhá venkovní hodina aerobiku a účast místních dam i turistů je opravdu hojná.

mekong walkway — *Promenáda kolem Mekongu*

Co by si žádný návštěvník Vientiane neměl nechat ujít je Patuxai monument, neboli Bránu vítěžství. Tento válečný monument patří všem, kteří se podíleli na boji za nezávislost od Francouzské nadvlády. Pomník nám paradoxně dost připomínal Vítězný oblouk v Paříži. Na jeho stavbu byl použit cement, který měli původně američani na výstavbu nového letiště. Tak si památka vydobyla přízvisko vertikální runway.

V celém Laosu není důležitější náboženské stavby než Pha That Luang – pozlacené pagody, která symbolizuje Laoskou suverenitu. Legenda praví, že zde misionáři z Indie vstyčili stúpu, aby v ní uchovali Buddhovu hrudní kost. Tak to vypadá, že Buddhovy ostatky jsou rozesety od Indie až po Filipíny! Relikvii střeží nespočet kamenných Buddhů, které pagodu obklopují ze všech stran.

Do odletu nám sice zbývá ještě několik hodin, ale raději si dáváme rezervu a zbylý čas využijeme k práci. Terminál ve Vientian je sice malinký, zato nový a relativně dobře vybavený. Překvapení jsme jen z toho, že všem směnárnám zde jaksi došly vietnamské dongy, za které jsem chtěla vyměnit zbytek neutracených kipů. Náš let má asi 20ti munutové zpoždění, což posouvá náš odlet na 20:15. Snad minuty nebudou nabíhat, rádi bychom se do Hanoje dostali ještě dneska.

I přes zpoždění se ale zdá, že doletíme podle plánu. Let má jen 50 minut a airbus A321 společnosti Vietnam airlines, se kterou letíme není zaplněn ani zdaleka zaplněn. Po 3 letech u Emirates už se asi na letušky budu vždycky dívat trošku jinak než všichni ostatní. Musím tedy říct, že tady se holky fakt nenadřou. Za celý let se v kabině objeví jen jednou, nejdřív když před odletem kontrolují, zda mají všichni zapnuté pásy a podruhé během servisu, kdy máme na výběr ze dvou nápojů – Coly nebo vody. U Emirates jsme se i na 40 minutovém letu mohi přetrhnout, abychom stihli obsloužit 350 pasažérů a zvládli nabídnout občerstvení i kávu.

Než se nadějeme, jsme z letadla venku a běžíme k imigračnímu, abych byli co nejdříve venku a chytili autobus do města. Do Vietnamu máme jako občané EU vízovou povinnost. Jednou možností je zaplatit si za tzv. zvací dopis, po jehož obdržení se udělují víza na 1 až 3 měsíce – v závislosti na ceně. Výhodou zvacího dopisu je možnost prodloužení víz, nevýhoda potom jejich vyšší cena. Platí se totiž zvlášť za dopis a poté je ještě nutné zaplatit na letišti poplatek za samotná víza. My jsme zvolili levnější variantu elektronických víz, které nám po zažádání přišla do 3 dnů na mail. Za tyto víza se platí pouze jednorázový poplatek 25 USD, nevýhodou je, že není možné je prodloužit a po 30 dnech od vstupu musíme zemi zase opustit. Tak snad to stihneme 😄.

Z terminálu jsme pryč během několika pár minut a baťohy nám v bezpečí doručí hned v zápětí. Zbývá už jen vyměnit peníze. I tady ale narážíme, ve čtyřech různých směnárnách nás vyhazují s tím, že Laoské Kipy tady prostě nevymění. Sice nechápeme proč, ale peníze potřebujeme, měníme tedy poslední dolary, abychom se dostali alespoň do města.

Sotva vyběhneme, už se po nás sápou ziskuchtiví taxikáři, my ale míříme na autobus, který nás za 35.000 Dongů dostane až do centra. Alespoň místní měna se bude přepočítávat jednoduše. Částku v donzích stačí podělit tisícem a máme cenu v korunách. Autobus je plný místních a tak máme alespoň jistotu, že jsme zvolili nejlevnější možnou variantu. Asi za půl hodiny už přejíždíme Nhat Tan Bridge a o chvíli později vystupujeme v srdci noční Hanoje, jen pár set metrů od našeho ubytování. Vzduch je horký a vlhký a nocí se nese zvuk klaksonů desítek netrpělivých motorek a aut. Víteje ve Vietnamu.

Ohlédnutí za Laosem

A jak hodnotíme Laos? Nádherná země s neuvěřitelným přírodním bohatstvím. Z logistických důvodů jsme bohužel měli možnost navštívit jen její severní část, ale i zbytek země by byl určitě stejně zajímavý. Jednoznačně nejdražší ze tří států, které jsme zatím projeli. Ceny za dopravu a služby v podstatě stejné jako u nás, jídlo o trošku levnější. S kreditní kartou zde člověk pochodí jen v luxusnějších podnicích, 95% času je nutné vyjít s hotovostí. Bankomaty jsou v turistických místech dobře dostupné, nicméně za každý výběr se účtuje poplatek kolem 30.000 kipů (asi 75 Kč). Co se týče lidí, v porovnáním s Barmou a Thajskem jsou zde daleko více orientovaní na výdělek a tak byl první konktakt z Laosany většinou o tom, kolik máme peněz a zda si za ně můžeme dovolit nabízené služby. Ani s angličtinou to zde není valné, komunikace byla místy celkem obtížná a ani u mladší generace to nebylo lepší. Nakonec jsme se ale vždy s menším či větším úspěchem domluvili.

Dodatek

Na konec mám pro vás přátelé smutnou zprávu. Dne 19.8. nás navždy opustil můj věrný parťák na cestách, který toho se mnou za poslední 3 roky najezdil a nalítal víc než kdokoliv jiný. Krtek se při nešťastné náhodě ztratil někde v okolí That Luang Temple ve Vientiane. I přes naše důkladné pátrání si Krtka nejspíš někdo všiml dřív a odnesl si ho domů, neznámo kam. Krtku, ať jsi kde jsi, doufám, že ti v nové rodině bude dobře a nějaké dítko z tebe bude mít stejnou radost jako jsem měla já.

Věnováno Krtkovi.