Vang Vieng – horalů ráj

Máme poslední dopoledne v Luang Prabang, ale počasí nám zase kazí původní plán přejet přes řeku a prozkoumat druhý břeh. Počkáme tedy na autobus a vyrážíme směr Vang Vieng – ráj horalů a milovníků přírody. Nebo to si alespoň myslíme. Motáme se po městě ještě hodinu od vyzvednutí, ale snad jsme už všichni a razíme.

Netušila jsem, že je Laos až tak hornatý. Vystoupáme až do výšky 1850 metrů. To je víc než kolik má Sněžka! Při pohledu ze strmých srázů až jímá závrať. V titěrných minivanech, ve kterých se obvykle dopravujeme většinou bývá dvojnásobný počet lidí, než kolik kapacita dovoluje a fungující klimatizace je jen naším zbožným přáním. Dnes ale, snad proto aby pan řidič ukázal, že jeho vozítko na to má, ohulil větrání na plný výkon, až teplota klesne tak na 19 stupňů. A to si zrovna dneska Laďa nevzal mikinu. Pan řidič navíc nejspíš bude těžký prostatik, jelikož během 4 hodinové cesty děláme 3 zastávky na záchod. Kvůli zpoždění a častým pauzám do Vang Vieng dorážíme až po setmění. Když už nic, dopřejeme si alespoň malou večerní procházku městem. Nebo spíše vesnicí. Nevím proč, ale připadám si jako na divokém západě. Po cestě běhají toulaví psi, a akorát místo koní se tady sedlají motorky. Kolem zaprášené hlavní ulice stojí několik hostelů, restaurací a barů, které mimo sezónu zejí prázdnotou a zoufale volají po zákaznících. Tohle malé městečko ukryté v údolí mezi kopci si dlouhá léta udržovalo reputaci nejvíc párty města v Laosu. Dnes už je to pravda jen částečně.

Za 40000 kipů (asi 100 kč) následující den půjčujeme skútr a za dalších 20000 natankujeme. To není špatné. Háček je jen v tom, že výměnou za půjčení motorky musíme jako záruku nechat pas a být zde bez pasu je nelegální. Tento zádrhel zde ale zdá se nikoho netrápí. Náš skútr vypadá tak trochu jako by ho někdo přejel tankem. Škrábanců má víc než válečný veterán a spodní násada vypadá, že už ji začala požírat rez. Nejvtipnější na tom je, že pokud bychom skútr poškodili (jako by to vůbec šlo) nebo by nám ho někdo ukradl, museli bychom zaplatit 1000 USD (asi 23000 Kč) nenutno dodávat, že takovou cenu motorka nejspíš neměla ani v době svého pořízení. A ne, že by takové případy byly ojedinělé. Internet je plný zpráv od zoufalých cestovatelů, jímž byly skútry ukradeny samotnou půjčovnou, která po nich následně chtěla náhradu.

Na sever od Vang Vieng leží několik vápencových jeskyní a ty jsou naším dnešním cílem. Jedna věc, na kterou jsme si (nejen v Laosu) museli zvyknout, je skutečnost, že cizinci zde platí za vše. Za parkování na neexistujícím parkovišti, za přechod mostu, za vstup do jeskyně… Sice jde o malé částky, ale kdo cestuje dlouhodobě ví, že ty na konci zúčtování můžou do výdajů přidat pár tisícovek navíc. Alespoň první jeskyni nestřeží nikdo kromě stáda krav a my tak procházíme bez povšimnutí. Čekali jsme snad, že to bude snadné? K jeskyni se musíme prodrat přes kopec ostrého kamení a popínavých liján. To snad za tu námahu ani nestojí. Pár prvních kroků do útrob jeskyně nás ale přesvědčí, že námaha nebyla marná. Zdejší jeskyně nejsou jako ty u nás. Žádné dlážděné cesty a komfortní osvětlení s průvodcem. Dovnitř se dá dostat jen na vlastní pěst, po nahnilých žebřících z bambusu. A bez čelovky bychom si tady ani neškrtli.

Jen sestoupíme o něco hlouběji, otevře se před námi obrovský dóm s malým jezerem uprostřed. Složitě tvarované krápníky zdobí stěny jeskyně a za jezerem se do výšky tyčí osmi metrový vápencový sloup. Je těžko k uvěření, že takovéhle přírodní bohatství není více střeženo nebo opečovávano. Ozvěna z našich hlasů se nese do dáli a drobná zrníčka prachu se odráží ve světle našich čelovek. Za dómem bude ještě další chodba. Laďa mě přemlouvá, ať se jdu podívat, kam vede, ale moc se mi do průzkumu nechce. Tyhle obří, utajené jeskyně mě nějakým způsobem děsí. Představa dlouhé, neosvětlené chodby která končí kdovíkde s jediným východem, co se s každým krokem vzdaluje mi nahání husí kůži. Ve tmě si začínám vybavovat množství hororových scén a moje hlava vykonstruovává nejrůznější příšery, co si mě chtějí dát k obědu. Ignoruju alarmující hlásek kdesi vzadu a zouvám si boty. K chodbě se musím projít přes mělkou část jezera. Na mokrých kamenech to pěkně klouže, což je pro nemehlo jako já dost nebezpečné samo o sobě. Chodba je tak dlouhá, že moje čelovka neosvítí ani prvních pár metrů. Tohle je tak pro speology s helmami a pořádnými svítilnami. Raději se vracím zpět za Laďou. Mám divný pocit, že mě ze tmy něco pozoruje.

Jen co vylezeme zpět na světlo odpadá vlna nervozity. Startujeme skútra a pro velký úspěch míříme k další jeskyni. Projíždíme vesnicí kolem malého vodního kanálu, kde se koupou místní děcka. Hlína je tady od vytrvalých dešťů pořádně rozbředlá a tudíž nestabilní. Když najíždíme na hlubokou díru plnou bahna, tuším že to nedopadne. Ztrácíme kontrolu nad strojem a ten i s námi padá na bok k zemi. A tak jsme našeho skútra poprvé za celou dobu položili. Laďa to naštěstí stihl v čas sklopit, jinak už bychom se v potoce koupali taky. Nám ani skútru se naštěstí nic nestalo a jestli přibyl nějaký ten škrábanec, na stařičkém vehyklu to ani nebylo poznat.

Druhou jeskyni už hlídá místní kluk a za 10000 kipů nás pouští dovnitř. Tahle jeskyně není tak rozložitá, zato se pyšní nádhernou vnitřní výzdobou. Některé krápníky připomínají cukrové homole, co se ve světle třpytí jako sníh. A vápencové závoje jsou tak jemné a detailní, že by se snad při pouhém doteku mohly rozpadnout.

Toho dne jsme navštívili ještě tři další jeskyně. Elephant cave, které vlastně ani nebyla jeskyní, jako spíš skalním převisem, ukrývající sochu Buddhy, Loub cave s o nic méně fascinující výzdobou a Snail cave – asi kilometrovou chodbu, která skončila až zatopeným zákrutem, jímž už nešlo dál pokračovat.

Už jsme z těch expedicí do hlubin Země unavení. Chtělo by to nějakou koupačku. Ve Vang Vieng je 5 přírodních lagun s tyrkysovou vodou, kde si člověk může oddychnout. Alespoň do doby než přijedou vany s náloží čínských turistů. To je potom po klidu. Zaberou si celou lagunu pro sebe a na houpačkách a zip lajně předvádí, co všechno dovedou. Nejnavštěvovanější jsou laguny 1 až 3, ale ani na naší čtvrté laguně se společnosti nevyhneme.

Když je čas zamířit zpět, náš stařičký skútr se nám asi chce mstít za to, jak jsme ho nabourali a odmítá nastartovat. Pomůže nám až místní kluk, když nám ho nakopne. Fičíme si to po silnici a vyhýbáme se kolemjdoucím kravám, které si to štrádují, jak se jim zachce.

Obloha dnes vypadá slibně. Z toho by mohl být pěkný západ Slunce. Zkusíme zajet ještě na jedno poslední místo, které jsme si pro dnešek vyhlídli. Skútra necháváme u fotbalového hřiště, kde klukům zrovna probíhá tréning a kráčíme k nedalekým rýžovým polím. Jsou v největším rozkvětu a je odtud krásně vidět na Sluncem zalité hory. Chvíli se procházíme mezi řádky, než si najdeme ideální místo na rozložení techniky. Perfektní načasování! Nedaleko od nás se vznáší dva horkovzdušné balóny. Jen tak sedíme, točíme, fotíme a za zvuku kvákajících žab pozorujeme, jak Slunce pomalu mizí za obzorem. Lepší už to ani být nemůže.

Na kole přes hory a doly
Abychom měli trošku změnu, druhý den půjčujeme kola. Na pohled vypadají dobře, ale ve skutečnosti jsou asi v podobném stavu jako ten skútr. Že mi nefungujou brzdy zjišťuju až po pár kilometrech.

Kolem projíždějí číňani v bugynách a zdá se, že se při překonávání kaluží dobře baví. Na tyhle rozkopané cesty je to ideální dopravní prostředek. Přijíždíme k Pha Ngeun, který si hodláme vyšlápnout a už za námi z vesnice přijíždí slečna na motorce, aby nás mohla zkásnout. Výstup je docela strmý a občas si musíme pomoct ocelovými lany, nataženými podél stezky. Z vrcholu vidíme do dáli se rozpínající údolí, které chceme projet.

Dorážíme k laguně č 1., údajně k té nejhezčí. Možná by i nejhezčí byla, ale množství našich přátel z východu ten dojem prostě kazí. Pokud je zde laguna, nějaká ta jeskyně určitě nebude daleko. A taky že jo. 50 metrů do kopce a vycházíme do Tham Phu Kham cave, která je bezkonkurenčně tou největší, jakou jsme tady viděli. Strop je natolik vysoký a dóm prostorný, že by se tu klidně vešly stovky lidí. V jednu chvíli se v kamenném bludišti dokonce ztrácím a musím Laďu hledat po hlase.

Na koupání raději přejíždíme k laguně číslo 3, která je daleko odlehlejší a tím pádem i méně navštěvovaná. Ani zde nechybí jeskyně a tedy, tahle je vážně lahůdka. Vchod se více než čemukoliv jinému podobá vstupu do šachty. Po třech zchátralých žebřících sestupujeme do zmenšujícího se prostoru a v jednu chvíli téměř neprolezu dál. Tahle jeskyně je vlastně takovou norou se spoustou zákrutů, co se v jednu chvíli zužují a pak zase rozšiřují. Navíc se stmívá, takže jsme téměř okamžitě bez světla. Tady se moje klaustrofobie projevuje naplno. Po půlhodině v podzemí škemrám, ať se vrátíme zpátky na povrch. Venku zjišťujeme, že jsme došli jen do půlky a na konci by se měla nacházet velká podzemní řeka. Promiň Ladi.😊

Zpět do města přijíždíme totálně vyšťavení a vypadáme, jako bychom zrovna dokončili spartan race. Bláto máme až za ušima a u kol až ani není poznat, jakou měly původně barvu. V půjčovně z nás mají radost.

Zrovna když se spustí další z pořádných průtrží, čapne nás jeden postarší průvodce a zavede nás do svého kiosku, kde se můžeme na chvíli schovat. A samozřejmě se nám snaží vnutit některý ze svých výletu. Tubing, neboli ježdění na obří duši po řece je tady velmi oblíbený. Byly doby, kdy jste na pneumatice mohli jet i několik kilometrů a přitom popíjet v mnoha z okolních barů. Po tom co se ale pár turistů kvůli nadmíře alkoholu v krvi utopilo množství barů značně prořídlo a dnes už je tubing spíše o samotném čase na řece. Nakonec souhlasíme s projížďkou na kajacích a děda má takovou radost ze kšeftu, že z pod pultu vytáhne jakýsi utrejch, který se tváří být rýžovou whiskey s jakýmisi bylinami. Slovní zásobu nemá moc bohatou, takže pořádně nepokecáme, ale nasmějeme se i tak. Zítra v 7 se máme stavit, v telce budou dávat thajský box!

Kvůli intenzivnímu dešti z kajaků nakonec nic nebylo. Na box jsme se ale stavili i tak, i se slivovicí od taťky! Panu průvodci ale zdá se moc nechutnala. Byla na něj moc silná. No co, aspoň zbyde víc pro nás. Na zdraví!

20. 8. 2019, Hanoi