Tam Coc – Halong Bay na pevnině

Z Cat Ba Island se přesouváme dál na jih do města Ninh Binh. Zrovna včera jsme si říkali, že na téhle cestě obecně potkáváme hrozně málo Čechů. A hle, dneska máme v autobuse asi osm našinců, takže si přijdeme jako někde na zájezdě. Užíváme si cestu trajektem, kterou jsme předtím prospali a kopcovitá krajina se míhá za okny.

Za čtyři hodiny přijíždíme do města Ninh Binh, které bude naší výchozí stanicí do menšího Tam Coc. Ninh Binh samo o sobě pro nás není nijak zajímavé, ale všechny dálkové autobusy vyjíždí odsud, takže následná doprava bude daleko snazší.

Ráno vážně uvažujeme o půjčení kol, ale nakonec usuzujeme, že oblast, kterou chceme projet je na to moc velká. Skútr se na téhle cestě stal naším parťákem číslo jedna. Už jsme jich vyzkoušeli hodně, ale tento je zdaleka ten nejlepší. Ani nevíte, jakou měl Láďa radost, že vidí do obou zrcátek!

Slunce sice zatím krásně svítí a hřeje, ale na obzoru se rýsuje něco, co nás trochu znervózňuje. Filipíny před několika dny zasáhla tropická bouře, která na ostrovech nadělala pěknou paseku a teď pomalu ale jistě míří k pobřeží Vietnamu. Bouře, kterou zde pojmenovali Podul, by podle současné předpovědi měla zkřížit naši trasu dnes večer, zrovna když budeme znovu na cestě autobusem. Tak uvidíme, jak to všechno dopadne.

V 10 km vzdáleném Tam Cocu jsme do pár minut a už stojíme ve frontě na lístky. Tahle malá vesnička je miniaturní verzí Halong Bay na souši a nejlépe ji oceníme z pluby dřevěné loďky, která pomalu proplouvá línou říčkou, linoucí se mezi záhony s rýží.

Vstup do oblasti je zpoplatněn 120.000 Dongy na osobu, plus se platí ještě 150.000 za loďku, která podle kdoví čích pravidel může převážet max. dva cizince (na místní toto omezení neplatí). Spíše z povinnosti si navlékáme záchranné vesty (voda v říčce je kolem metru hluboká) a podle přiřazeného čísla nastupujeme do loďky. Náš převozník je postarší pán, který neumí ani za mák anglicky, za to mu to ale šlape jako po másle. Pádla totiž namísto rukou ovládá nohami a v jeho podání to vypadá jako nejsnazší věc na světě.

Máme štěstí, dorazili jsme docela brzy a říčka tak není přecpaná přemírou lodí, jak jsme se obávali. Voda se líně převaluje a odhaluje dlouhatánské chaluhy, rozeseté všude po dně. Kdybychom přijeli v jiné části roku, mohli bychom podél obou břehů vidět zelenavé nebo zezlátlé stébla rýže. Teď vidíme jen rozsáhlé tůňe s lopuchy, které si rychle zabraly prostor po sklizené rýži. I tak je to ale pohlazení na duši. Proplouváme údolím, obklopeným do výše se tyčícími horami, které bychom jinak než po vodě neprojeli. Najednou říčka mizí ve tmě. Vplouváme do vodní jeskyně, nebo spíš do průrvy, jejíž strop zdobí malé krápníky, sahající nám až k hlavě.

Na 3 km proplouváme ještě dvěma takovými jeskyněmi, než dospějeme ko konečnému bodu naší plavby. Tady naneštěstí musíme čelit zástupu celkem neodbytných prodavačů, kteří se nám snaží prodat předražené pití. Naléhají, ať alespoň koupíme vodu a buráky našemu převozníkovi, jde ale o starý osvědčený trik, na který musíme odpovědět slušným ale rázným ne.

Zpátky se vracíme tou samou cestou. Alespoň se ale můžeme všimnout toho, co jsme na předešlé trase přehlídli. Celá projížďka trvá asi hodinu a půl a končí daleko dřív, než by se nám libilo. Na to že náš pán neuměl ani slovo anglicky si dost obratně umí říct o dýško.

Od jezera, kde jsme projížďku začínali pokračujeme k Bich Dong pagodě s buddhistickým chrámem. Za chrámem vede tajná cesta, která vyústí u schodů, vedoucí do tmavé jeskyně se svatyní. Ze stropu visí dolů hejno netopýrů, značně pobouřených, kdo to ruší jejich klid.

Nejlepší pohled na celé údolí je z Mua cave. Vstup za 100.000 se nám zdá dost přehnaný, ale za výhledy asi dáme cokoliv. Samotnou jeskyni jsme nejspíš nějakým nedopatřením přehlídli, ale samotný výhled byl natolik uchvacující, že jsme si to ani neuvědomili.

Na lodi se tady dá projet ještě jeden okruh ve vesnici Trang An. Ten se sice nepyšní fotogenickými rýžovými poli, za to je tady tak čistá, průhledná voda, že je možné z lodě vidět mraky barevných ryby, co řeku obývají. A celý okruh trvá skoro 3 hodiny.

Sotva ale dorazíme k výjezdnímu místu, obloha se zatáhne černými mraky. Koukáme na předpověď. Na radaru vidíme, že Podul změnil trasu a míří více na sever, než se původně myslelo. Stíháme se schovat do velké kryté haly, než udeří ten nejsilnější liják. Za střech tečou mohutné proudy vody, že to okapy ani kanalizace nestíhají zpracovat. Nejděsivější na tom všem je, že jde jen o slabý odvar toho, co by mělo přijít. Na Beaufortově stupnici, měřící sílu větru bychom se měli dostat na číslo 9 ze 12, zrovna v době kdy budeme nočním autobusem na cestě do Phong Nha.

Měli jsme sice v plánu ještě se porozhlédnout v okolí, dostat se ale bezpečně zpátky do města je teď prioritou. Podle radaru to vypadá, že se teď nad místem, kde zrovna jsme udělala průtrž mezi dvěma bouřemi. I slábnoucí déšť to potvrzuje. V mžiku sedáme na skútra a rychle míříme zpátky na hotel. Sice přestalo pršet, ale mraky nad námi déšť určitě neudrží dlouho. Jsme na cestě sotva deset minut, než peklo začne nanovo. Vítr se zvedne tak, že má Laďa problém udržet motorku na silnici. A bezohledné proudy vody nám dávají bolestné facky ze všech stran.

Naše pláštěny jsou proti téhle potopě jen chabou atrapou. Tady se ale nemáme kam schovat, ani vrátit. Laďa téměř nevidí na cestu a prostě se snaží udržet stroj rovně. Přetrpíme pár nejhorších minut, i když myslíme, že nás živly ze silnice snad smetou, než se liják změní ve slabý déšť. Někdo před námi měl nehodu. Zahlídneme jen trosku skůtra, který podle zdeformovaného předního kola nejspíš vjel do stromu. Nic horšího nás dneska už naštěstí nečeká a my sice promočení až na kost, ale aspoň celí dorážíme zpátky na hotel. To byl teda den. Tak uvidíme, co Podul ukáže přes noc.

31. 8. 2019, Phong Nha