Sapa - město v mracích

Na severovýchodě Vietnamu, asi 320 km od Hanoje leží Sapa. Osada založená roku 1922 francouzi je dnes číslem jedna v poskytování služeb v horské turistice.

Do Sapy se dá dostat jak vlakem, tak autobusem. Volíme druhou možnost a v 10 večer vyrážíme nočním autobusem z Hanoje. Cesta trvá necelých 6 hodin a na místo přijíjždíme někdy kolem půl 4 ráno. Hodně blbý čas na hledání ubytování. K naší výhodě můžeme v autobuse zůstat až do 6 a tak se pár dalších hodin dospat.

Budí nás až kapky deště bubnující o střechu autobusu. V Sapě lze zažít 4 roční období za jediný den. Chladné jarní rána vystřídá slunné letní dopoledne, aby následně přešlo v zamračené podzimní odpoledne až do studené zimní noci. Opravdové zimy jsou chladné a mlhavé, léto je zase horoucí a deštivé.

Sotva vyjdeme z autobusu, vrhnou se na nás místní ženy z horských kmenů, oděné do tradičních krojů. Každá nás chce zatáhnout do své vesnice a tam si nás ubytovat. Můžeme jen slušně odmítnout s tím, že my už svůj Homestay máme.

Prší už méně a tak se jdeme trochu projít po městě. A tady přichází šok. Kdo by snad čekal ospalou vesničku s domky z bambusu tvrdě narazí. Ze Sapy se během pár let stala klasická turistická past plná hotelů a evropsky vyhlížejících kaváren. Stejně dobře bychom mohli být v nějakém horském středisku někde v Alpách. Celá Sapa se nachází ve výšce od 1200 do 1800 m. Fansipan, nejvyšší hora Vietnamu i celé Indočíny se tyčí do úctyhodné výšky 3143 m. Dnes se ale schovává někde za mraky. Vážně jsme uvažovali o jeho zdolání. Od roku 2016 však na vrchol vede lanovka, čímž naše nadšení z výšlapu značně opadlo.

Bankomaty tady vydají na jeden výběr maximálně 3 milióny Dongů, což jsou na koruny asi 3 tisíce. To nám tady při rychlosti jakou utrácíme moc dlouho nevydrží. Jen za taxíka k našemu ubytování platíme 200.000 Dongů. A dalších 75.000 na osobu je turistický poplatek na podporu místního rozvoje. Doufám že peníze půjdou na výstavbu silnice. Cesta je v tak hrozném stavu, až je mi našeho řidiče a jeho auta líto. Konečně po 40 minutách kodrcání přijíždíme k domu pana Ashui, kde strávíme následujících pár dní. Ashua svůj dům, který zároveň poskytuje turistům stavěl sám celých 10 let. K dřevěnému domu na cihlových základech přistavěl ještě luxusní bungalowy, které stojí i 50 USD za noc. My budeme spát za daleko menší peníze v patře hlavní budovy spolu s Ashuou, jeho ženou a 4 dětmi. Nejlepší na celém tomhle ubytování je ale jeho poloha. Sice dál od Sapy, za to ale u hlavní cesty s nádherným vyhledem na okolní kopce a rozložité lány rýžových polí.

Ashua nám radí, abychom se pro začátek šli projít k nedalekému vodopádu. Sejdeme tedy cestou mezi kaskádami rýže, abychom se dostali k řece. Přitom nutně procházíme domy jiných lidí, ale nezdá se, že by to tady komukoliv vadilo. Místní vždy pozdraví, zeptají se odkud jsme a poradí nám cestu dál. Jeden malý klučík chce jít dokonce na procházku s námi, jeho štěně se mu ale v kuse plete pod nohy a strká ho zpět, aby se moc nevzdaloval od mámy. Prodíráme se trsy rýže a brodíme se potokem, než přejdeme široko daleko k jedinému mostu, kterým se dostaneme na druhou stranu řeky k vodopádu. Ten by byl sám o sobě docela úchvatný, kdyby ho nekazily haldy turistů, kteří se najednou vynořili neznámo odkud. Na každé 3 cizince navíc připadá jedna bábinka z některého z místních kmenů, které se snaží nebohým turistkám vnutit vyšívané peněženky a stříbrné náramky.

Raději vylezeme o pár metrů výš k vrchní části vodopádu, kde už je relativně klídek. Poprvé zkoušíme své filtrační lahve v terénu. Ve vodě z vodopádu je možná trochu moc železa, ale jinak nechutná špatně. Trekujem dál. Jedna z babiček si usmyslela, že nám bude dělat doprovod, samozřejmě proto, aby za své průvodcovské služby dostala zaplaceno. Ty ale nechceme ani nepotřebujeme, a tak taktně zvyšujeme tempo, abychom bábince utekli. Šplháme dál do kopce, opět brodíme potok, překračujeme další obydlí, kde se pěkně v bahně rochní vodní buvoli a pobíhá kdejaká drůbež.

Už jsme pořádně vysoko a výhled máme na celé širé údolí. Vítr si hraje se stébly rýže tak, že se úbočí hor hýbe jako vlny na vodě. O něco udržovanější stezkou sejdeme dolů do další vesnice, jen abychom zjistili, že trasa, kterou máme zaznačenou na mapě už dávno neexistuje. Most zmizel a nahradila jej obrovitá přehrada. (Dozajista financovaná Číňany).

Po nějaké době najdeme cestu zpět až na homestay a seznamujeme se se zbytkem rodiny. Společně se čtrnáctiletou Si a o dva roky mladší Sa chystáme spring rolls, které budou dnes k večeři. Jejich nejstarší bratr studuje v Sapě na střední a bohužel se tak s ním nepotkáme. Zato malé dvouroční Saly je všude plno. Pobíhá po domě a na všechny se směje svým rošťáckým úsměvem. Nejčerstvější přírůstek – 4 měsíční miminko si spokojeně hoví v šátku, přivázaný na máminých zádech.

Když je čas, všichni společně zasedáme ke stolu k večerní hostině. Kromě rolek nám paní domu připravila i smažené kuře v těstíčku, 3 druhy zeleniny, všechnu z vlastní zahrádky, španělskou omeletu s brambory a samozřejmě kotel rýže. Jídla je tolik, že by se z něj najedli další tři lidi. Nakonec nám pán domu nabídne skleničku rýžového vína na trávení. S mladší Si ještě poklidíme nádobí (i když jsem v kuchyni chtěla být aktivně nápomocná, myslím že beze mě by to měla Si uklizené rychleji) 😀 a jde se na kutě.

I když jsme si ráno pěkně pospali, dole už to dlouho žije. Ještě v polospánku usedáme ke stolu, když nám paní domu s úsměvem od ucha k uchu nese horu palačinek s medem a banánem. Kolik si ta milá paní proboha myslí, že toho spořádáme?! 😀

Kde se zem potkává s oblohou

Dnes nás Ashua, který je také licencovaný průvodce bere na druhou stranu údolí na 15-ti kilometrový pochod do hor. Opět procházíme menšími vesničkami a s místním po svém boku už si nepřipadáme tak nepatřičně. Procházíme mezi nekonečnými lány různě zbarvených políček a Ashua nás zasvěcuje do tajů pěstování rýže. Podle barvy se odhadne v jaké fázi rýže je. Když se začne zbarvovat do žluta, už je zralá a téměř připravená ke sklizni.

nám také rostlinu, kterou místní používají k získávání indiga – tmavě modré barvy, již barví své tradiční oděvy. Z políček přecházíme do strmých kopců, pokrytých bambusovým lesem. Na sběru dřeva se tady podílí celá vesnice, včetně dětí. Ho Chi Minh prý říkával, že pracovat může každý, podle svého věku. Malé děti málo a dospělí hodně.
Stejně jako tito místní i Ashua pochází z kmene Hmong.

Úbočí Hoang Lien Son po generace kultivovali lidé z 6 etnických skupin: Hmong, Dao, Kinh, Tay, Giay a Xa Pho. Každý kmen má dlouhou historii a vlastní tradice. Ale zžiti s přírodními živly po desetiletí společně přetvářeli podobu místní krajiny, než ji vtiskli dnešní podobu, kterou jezdí obdivovat lidé z celého světa. Život na úbočí hor ale není vždy tak romantický.

Ashua je původně ze 7 dětí, ale 2 z nich už nežijí. „Dřív, když byl někdo nemocný jsme se nemohli dostat k doktorovi do Sapy. Když můj bratr dostal bolesti břicha, mohl jen ležet a čekat než přijde konec.“ Ashua v mládí neměl luxus elektřiny, ani topení. „V zimě tady teploty padají až k nule. Vrcholky hor dokonce občas pokrývá sníh. Pamatuju si, že jsme s bratrem měli jen jednu deku a přetahovali se, kdo si z ní utrhne větší kus. Bývala nám hrozná zima.“

Samotný Ashua se oženil, když mu bylo 17. Dnes je mu 33 ale od časté práce na slunci má prý spoustu vrásek, takže vypadá starší. Celý den se vláčí s obřím deštníkem, aby se mohl před Sluncem chránit. „Evropané se jezdí do tepla opalovat, ale my co pracujeme celé dny venku se musíme chránit. Slunce je pro pleť moc škodlivé.“

Na jednou se ocitáme na vrcholu a chvilku jen tak relaxujeme. Tady nahoře je ticho a klid, jen hory a hluboké údolí pod námi. Tady nejsou problémy a starosti, jen to ticho. Nevíme kolik je hodin, ani co je za den. A ani na tom nezáleží. Víme jen, kdy nám jede příští autobus. Už nejsme na dovolené. Jezdit z místa na místo, každý den potkávat nové lidi, to je teď náš život.

I na tak odlehlém místě je vesnice a škola. Učitel tu přes týden bydlí a na víkendy jezdí do Sapy. Scházíme o trochu níž, teď už po asfaltové cestě. Sedáme pod strom a vybalujeme oběd. Můžou být ty výhledy ještě krásnější? Ashuova žena pro nás připravila rýži pečlivě zabalenou do banánových listů a solené vepřové. Ani by nás nenapadlo říkat Ashuovi, že maso normálně nejíme. Dělí se s námi o to, co má.

Pokračujeme a cesta nám příjemně ubíhá. Z hřebenu scházíme až na odvrácenou stranu údolí. Slunce je níž a háže na kaskády polí dlouhé stíny. Než se nadějeme, jsme dole, a Ashua volá svému příteli, aby pro nás dojel. Došli jsme moc daleko, než abychom se vraceli pěšky.

Dnes máme k večeři rýži, vepřové, kořeny vodních brambor, zeleninu a smažený banánový květ. Vše co jíme (kromě masa, které je od jednoho známého) si Ashuova rodina sama vypěstovala. Nebýt turistů, co je věčně vyjídají, byli by naprosto soběstační ;). Dnes večeři zapíjíme slivovicí. Zdá se, že Ashuovi chutná více, než pánovi z Vang Vieng.

Poslední den v našem malém ráji nic velkého neplánujeme. Jdeme se jen tak projít, když najednou v kopcích spozorujeme další vodopád, ke kterému na první pohled nevede žádná cesta. Nejdřív procházíme kolem domků místních, než se nějak vyškrábeme do kopce, kde žádná pěšina nejspíš nikdy ani nebyla. Tady jsme totally off the beaten trek. Přes zarostlá políčka přeskáčeme do jiného domku, kde si paní barví indigem kus látky a posílá nás po pěšině dál. Moc daleko se ale nedostaneme. Nejmoudřejší je sejít kousek zpátky ke konci vodopádu. Tam jsou krásné tůňky, kde se můžeme vykoupat. Máme to tu jen pro sebe. Nebo alespoň do doby než přijde parta místních kluků a jezírko si zase zabere zpátky. Ale tak je to v pořádku. Je to tady jejich, my jsme tu jen na návštěvě.

Nevylezli jsme sice na Fansipan, neviděli jsme Dragon mouth mountain, slavné Silver waterfalls, ani Cat cat village, kam všichni jezdí, ale i tak jsme čas zde využili naplno. A teď je čas se rozloučit. A vážně se mi odsud odchází těžko. Děkujeme Ashuovi, že nám byl tak dobrým hostitelem a že s námi sdílel kousek svého soukromí. Děkujeme i jeho ženě, která se starala o to, abychom měli vždy plné žaludky a děkujeme i starším dcerám, že nás tady vždy přivítaly s úsměvem. Ráda bych jim pověděla, jak jsou šikovné, že se starají o mladší sourozence a že ve všem pomáhají rodičům. Chtěla bych jim říct, že doufám, že se jim bude ve škole dařit a že se jednou dostanou na univerzitu. Chtěla bych, ale neznám jejich jazyk. Úsměv bude muset stačit. Ale myslím, že ony ví. A na rozloučenou mi dávají krásnou vyšívanou tašku, barvenou modrým indigem, kterou s maminkou samy dělaly. Nemám slov. Ale to nevadí. Protože ony ví a já už teď taky. Že i jeden malý čin toho často řekne víc než mnoho slov. A to nejsem milovník klišé. 😉