Railay – to musí být ráj

Z Bangkoku vyrážíme kolem 7 večer a nyní nás čeká předlouhá cesta k Andamanskému moři. Přistupujeme k tomuto výletu tak, jako bychom se do těchto končin neměli už nikdy znova podívat. Proto chceme navštívit některé z Thajských ostrovů jak na východním, tak na západním pobřeží.

V autobuse nás doprovázejí jen samí další backpackeři, kteří jsou s námi na stejné vlně. Všem jde jen o to co nejlépe se vyspat a rychle dorazit do svého cíle. V 6 nás budí řidič, že musíme přesednout na jiný autobus. Část lidí pokračuje na ostrovy Ko Sa Mui nebo Ko Phangan v Thajském zálivu na východě. My se přidáváme ke skupině jedoucí na Phi Phi a Krabi. Po dalších dvou hodinách se zase rozdělujeme podle ostrovů, a teď už posledním minivanem míříme k ferry. Pro Thajsko jsou typické podlouhlé, štíhlé lodě, tzv.: long tail boat a právě takovouto přejíždíme z města Krabi na skalisky odříznutý poloostrov Railay. Jinak než po vodě se sem dostat nedá. Cesta netrvá ani 15 minut a už vidíme hlavní pláž, obklopenou vápencovými horami.

Railay je asi jedním z nejhezčích přímořských letovisek v zemi. Vysoké skalní masivy z tohohle místa dělají ráj pro horolezce, mělké zátoky s tyrkysovou vodou zase ideální místo pro rodiny s dětmi. Není to tady velké, takže naše ubytování v bungalowech nacházíme rychle. Přivítá nás majitelův pes – roztomilý buldok, který je vždycky celý pryč z toho, když si s ním někdo přijde hrát. Odhodíme krosny a hned vyrazíme na objevování první pláže. Ta, co máme rovnou u ubytování není ke koupání vhodná. Odliv je tady moc velký a tak je většina pobřeží odhalená. Stačí se ale pár metrů projít a jsme na jedné z nejkrásnějších pláží v Thajsku. Jmenuje se Phra Nang beach a cesta k ní vede pod úbočím vysokých vápencových skal, z nichž visí nesčetně krápníků. Vypadá to tady jako v otevřené jeskyni.

Skála, která pláž z jedné strany objímá, ukrývá i jeskyni zvanou Princess cave. Zajímavé vám to místo. Je totiž plná sošek penisů nejrůznějších barev, velikostí a materiálů. Co si místní pamatují, na tohle místo rybáři odjakživa před odjezdem na moře přinesli dary mořské princezně, která je měla jednak na moři ochránit a zároveň jim zajistit plodnost.

Voda je klidná a příjemně teplá, nebe je modré a bez mráčku. Jak z katalogu. Co je tohle za dešťovou sezónu?!

Sice nejsme horolezci, ale nějaký ten výšlap si nenecháme ujít. Včera jsme celý den potkávali lidi od hlavy až k patě zapatlané červeným bahnem. Všichni se vraceli z vyhlídky na oné skále, co se tyčí nad Phra Nang Beach. A právě tam dnes máme taky v plánu vyrazit. Problém tady není výška. Stěna je hodně strmá a kluzká po včerejších deštích. Odevšad navíc trčí ostré kameny, na kterých se snadno upadne. Ještě, že je tady lano. Bez něj by byl výstup hodně riskantní.

Netrvá to dlouho a za nějakých 20 minut dosáhneme kýženého výhledového místa. Vidíme celý poloostrov Railay a dokonce i obě dvě zátoky, které ho omývají. Takový pohled teda stojí za to!  V tom něco zašustí ve křoví. Naši pozornost hned upoutá skupina asi deseti Langurů – opic s šedou srstí a legračními bílými skvrnami kolem očí, díky nimž vypadají, jako by nosily brýle.

Teď máme dvě možnosti. Buď se vrátíme stejnou cestou, jakou jsme přišli, nebo si okruh trošku prodloužíme. Jen asi necelý kilometr odtud, v srdci výběžku, na který jsme právě vylezli se nachází ukrytá laguna, ve které se dá dokonce i koupat. Láďa by to nejradši otočil, ale nakonec ho přemlouvám a tak vkročíme do útrob hory. Cesta to není dlouhá, zato ale pěkně náročná. Místy si přijdu jako bych byla znova na ferratách. Hlavně v úsecích, kdy doslova visím za dva prsty z kolmé stěny. Po chvíli nás dohání ještě dvě holky z Ameriky. Navzájem se podporujeme a radíme si, kam stoupat, až konečně vstaneme až na dno srázu.  Na koupání je momentálně málo vody, ale i tak tůň v obrovské prohlubni vypadá docela úchvatně.

Než se nám podaří dostat zpět na pláž, vypadáme, jako bychom právě vyvázli z bahenních zápasů. Nechápu, jak tohle někteří lidi můžou lézt v plavkách a v žábách! Obejdeme celou zátoku, abychom se dostali na druhou stranu poloostrova, na Západní pláž. Po cestě míjíme nesčetně restaurací, obchůdků a barů, nabízejicích koktejly z kouzelných houbiček.

Railay West beach je daleko delší, větší a oproti Phra Nang daleko prázdnější. Není ale o nic méně idylická. Právě z téhle pláže další den vyjíždíme na výlet na Hong Islands – skupinu několika ostrůvků na severozápad od Railey. Čeká tady s námi ještě pár lidí. Většina z nich ale míří na nedaleké 4 islands, nebo na Phi Phi, které se proslavilo ve filmu Pláž s mladým Leem DiCapriem. Nakonec nás na moderní rychloloď nastupuje asi 30 a můžeme zamířit k prvnímu ostrovu. Během téhle půlhodiny vidíme smaragdové kopce, rozeseté v moři z úplně jiné perspektivy. Tahle země je opravdu požehnána jedněmi z nejkrásnějších tropických ostrovů na světě.

Připlouváme ke Koh Lohding (Koh znamená ostrov), přezdívanému Paradise island. V dohledu jen bílý písek, průzračná voda a palmami obrostlé skály, které poskytují příjemný stín v těchhle horkých dnech.

Na Daeng Island sice technicky vzato vystoupit nemůžeme (jde o chráněnou oblast), ale z lodi se dá vyskočit rovnou do vody. Je čas prozkoumat, co se ukrývá pod hladinou.

Stejně jako zbytek světa i Thajsko má bohužel problém s vymíráním korálů, které se nedokáži adaptovat na zvyšující se teplotu vody v oceánech a v důsledku toho bělají a umírají. Nevíme, co si o těchto korálech světle hnědé až bílé barvy myslet, těžko říct, jestli jsou zdravé. Tak či onak, je pro nás tenhle podmořský svět fascinující. Občas objevíme i modré, červené nebo zelené korály. Dno je poseto stovkami mořských ježků s nebezpečně vyhlížejícími černými ostny. A celkem jsme napočítali asi 15 druhů pestrobarevných ryb, které se před námi vůbec nestyděly ukázat.

Úzký pás písku spojuje ostrovy Koh Pakhba a Koh Rai a vytváří tak dvě samostatné zátoky. Doplna si užíváme pobyt na tomhle pohádkovém místě, fotíme a prostě obdivujeme, jakou nádheru dokázala příroda vykouzlit. Ale jen do chvíle, než se přižene déšť a vyžene nás zpátky na loď. Jde však jen o lokální mrak, kterému za chvíli ujíždíme.

Koh Rai

Posledním a zároveň největším je Hong island, který dal název celému souostroví. Je na něm dokonce i stezka džunglí, ale čas, který máme jdeme raději strávit do vody. Na každém kroku nás výstražné cedule varují před medůzami. Víte, jaká je první pomoc na požáhání tímto bezpáteřním tvorem? Hlavně nevymývat sladkou vodou, to by pálení jenom zhoršilo. Naopak slaná voda a ocet jsou tady nejlepším lékem. Mineme také cedule, ukazující směr k místu shromáždění v případě tsunami. V roce 2004, kdy JV Asii zasáhla série ničivých vln ani tato oblast nezůstala ušetřena a tak bylo nutné zavést nová opatření, která by do budoucna snížila počty obětí.

Tady je podmořský život asi nejzajímavější. Dokonce vidíme i Nema! Neboli Klauna Očkatého s celou rodinkou, jak se ukrývají ve svém příbytku v sasance. Křišťálově čistá voda a blankytná obloha, kde na obzoru poletují mraky jako z impresionistického obrazu. Takhle nějak musí vypadat ráj.

V našem bungalowu se o budíček fakt starat nemusíme. Zajistí ho skupinka opic, která nám každé ráno kolem 7 skáče na plechovou střechu. No, alespoň si tak stihneme vyjít na poslední výhled. Dojdeme až na úplný konec Phra Nang beach a ponoříme se do hustého lesa. Brzy už stoupáme po skále, ale zdá se, že naše cesta skončí dřív, než vůbec začala. Podle mapy jsme došli k poslednímu bodu, kam je ještě možné vylézt bez lana. Od poslední aktualizace mapy sem ale zřejmě někdo nainstaloval několik bambusových žebříků a umožnil nám tak v cestě pokračovat. Vycházíme do jeskyně, která se před námi najednou objevila. Škoda že jsme s sebou nevzali i čelovky! Už přecházíme asi 4. žebřík a míříme hlouběji do jeskyně. Přestává se mi to zamlouvat. Ve výšce už ale vidíme trochu světla a dokonce slabě slyšíme hlasy. To už musí být lidé ze sousední pláže! Vystoupáme po 5. a posledním žebříku. Jaké je naše překvapení, když vylezeme ve skalní puklině asi 15 metrů nad zemí a potkáme tady dva horolezce ze Sydney! Tady už jsme teda asi skončili. Nebo ne? „Jestli chcete, tak vás dolů slaníme“ nabídne Tim, jeden z těch dvou maníků. „To jako fakt?“ „Klidně“ odpoví Tim a na důkaz svých slov si začne sundávat sedák. „Tak jo“ 😀 Nejdřív vysíláme Laďu. Z rukou odborníků si na sebe nachává uvázat lano a Tim ho začne pomalu spouštět dolů. Za pár minut už je Láďa zpátky bezpečně na zemi. Teď je řada na mě. Utáhnu si sedák co to jde, ale pořád mám kolem pasu místa na rozdávání. „Bude to stačit?“ ptám se Tima. „No, bude muset“, zazubí se, než začne pomalu spouštět i mě. Dosti neobratně se začnu odrážet od skály a než se naděju, jsem dole. „Díky kluci! “ Teda, takové dobrodrůžo na závěr bych fakt nečekala.

Suma sumárum jsme si náš čas v Railay užili na maximum. Dešťová sezóna ve výsledku vůbec nebyla tak dešťová. I přes pesimistické předpověďi jsme se dočkali jen pár přeháněk, které odešly stejně rychle jako přišly. 4 dny se nám každopádně zdály jako ideální doba na dovolenou na Railey. Pokud nejste horolezci, tahle doba bude tak akorát na prozkoumání oblasti. Ať už Railey, Krabi, Phi Phi nebo Phuket, Andamanské moře je určitě skvělou volbou na letní exotickou dovolenou.

16. 10. 2019, Koh Tao