Přejezd a ohlédnutí za Myanmarem

Náš čas strávený v Myanmaru se blíží ke konci a nás čeká zdlouhavý přejezd k hranicím Thajska. Být to dálnice, těch sto kilometrů bychom zvládli v mžiku. Po polorozpadlých polňačkách se nakonec kodrcáme 4 a půl hodiny. Alespoň se můžeme kochat krásnými přírodními scenériemi.

Přijíždíme do pohraničního městečka Myawaddy, kde utrácíme poslední Kyaty a vydáváme se k přechodu. Maynmar a Thajsko odděluje řeka Moei a vytváří tak přirozenou bariéru, která se dá překonat pouze přes most. Kolem poledne je tady rušno. Celnice je rozdělena na mnoho přepážek, u kterých se lidé hlásí podle národností. Chvíli je to matoucí, ale všichni nás posílají jedním směrem. Takový pozemní přechod z jedné země do druhé může být otázka několika minut, nebo taky hodin. Záleží na frontách a jak moc se člověk imigračním úředníkům libí. Naštěstí na řadu nastupujeme rychle a už vyplňujeme výstupní papíry. Razítko do pasu a z Myanmaru jsme oficiálně venku. Teď je nutné projít tímtéž i na Thajské straně. Vyplnit vstupní dotazník, sejmout otisky prstů, další razítko a je to. Thajsko je jedinou zemí, kde na pobyt do 30 dnů nepotřebujeme víza.

Přes most pokračujeme do thajského města Mae sot. Záhy nasedáme do červeného minibusu, který tady představuje jakousi městskou dopravu. Za 40 Bátů (30 Kč) nás vyhazuje na místním autobusáku, ale bohužel to není ten správný. Přímé autobusy do Chiang Mai jedou jen dva a oba ráno. Tři čtvrtě hodiny teda šlapeme až do centra, odkud se dalším minibusem dostaneme do města Tak. Doufáme v rychlý přesun, ale padáme do spárů místních přeprodejců, kteří nám za dražší peníze prodávají lístky na autobus, jedoucí až za hodinu. Kvůli zpoždění se do hlavního města severního Thajska dostáváme až v 9 večer, dávno po čase určeným pro check in. Tak snad se ještě dneska ubytujeme. Na autobusáku v Chiang Mai opět čekají lstiví taxikáři, ale my pokračujeme pěšky směrem do centra a po cestě si zastavujeme onen červený minivan. Město žije i v tuhle hodinu. Bary a hospůdky lákají k navštívení, ulice jsou plné lidí a všude to svítí jako o Vánocích. Vystupujeme u hradeb starého města a poslední kilometr do cíle zdoláváme opět po svých. Na hostelu na nás naštěstí čekají a my tak první noc nemusíme trávit venku.

Na závěr by se nějak hodilo zhodnotit náš pobyt v Myanmaru. Kvůli dlouholetým válečným a politickým sporům se vývoj v bývalé Barmě trochu opozdil, nicméně teď se otevírá světu. Jakožto v zemi ještě nezkažené masovým turismem jsme nikdy neměli pocit, že bychom se měli bát o sebe nebo své věci. A právě naopak nás dostala přívětivost a laskavost místních lidí, kteří se nám vždy snažili ve všem pomoci. Samozřejmě nějaká rozumná míra opatrnosti je vždy na místě.

Co tady cestovatelům v dnešním moderním světe může trochu komplikovat život je nulová šance placení kartou. Bez hotovosti si tady člověk prostě ani neškrtne. Bankomaty zde sice dostupné jsou, ale za výběr kartou, zřízené u jiné než Myanmarské banky se účtuje poplatek 6500 Kyatů (100 Kč) což se nemusí zdát moct, ale po čase se z takových menších částek nastřádá velký balík. Doporučujeme tedy vybírat méně často a větší částky nebo přijet s dostatkem hotovosti v USD, které se tady za přijatelný kurz dají jednoduše vyměnit. Přičemž čím vyšší obnos měníte, tím výhodnější kurz.

Taky obecná znalost angličtiny je zde hodně nízká, ale se všemi jsme se nakonec vždycky nějak domluvili. O Myanmaru obecně se tvrdí, že je dražší než zbytek zemí Indočíny. To budeme asi schopni posoudit až na konci naší cesty. Hodně levné je tady jidlo, které seženete za pusu a na evropské poměry i doprava. Na čem člověk naopak neušetří jsou vstupy do památek, za které cizinci platí mnohonásobně vyšší ceny. Konečně víza za 50 USD jsou toho dobrým příkladem.

Suma sumárum, Myanmar je nádherná země s komplikovanou historií, která pokud vám nevadí trochu punku na cestách, určitě stojí za návštěvu 🙂.

3.7.2019, Pai