Phong Nha NP – do středu Země
Naší výslovnosti nikdo nerozumí. „Jede tenhle autobus do Phong Nha?“
Spolu s dalšími 20 lidmi čekáme u kanceláře jedné cestovní společnosti na náš autobus, který vyjíždí až z Hanoje. Pokud všichni míříme na totéž misto, nemáme šanci se tam vměstnat. Psychicky se připravujeme, že noc strávíme v uličce na zemi. Postupně ale přijíždějí tři různé autobusy a lidi se rozdělují podle destinací. Až ten poslední je náš.
Dobrodružná cesta
Většina míst už je samozřejmě obsazených, ale vzadu, hned vedle záchodu jsou dvě „postele“, co čekají na toho, kdo přijde jako první. Autobus nakonec není tak hrozný, jak ho všichni líčí – špinavý, páchnoucí a plný švábů. Nejhorší je asi skupina 10 lidí kdoví odkud, která se chová, jako by jim to tu patřilo a řve na celý autobus. Že tady někteří chtějí spát je jim evidentně úplně fuk. Přistupují další lidi a řidič vyhazuje několik místních z postelí, aby si cizinci měli kde sednout. Cizinec tady totiž za lístek údajně platí víc než místní, takže má na postel větší nárok.
Asi o půl 4 zastavujeme. Ale ne proto, že bychom byli na místě. Ve světle reflektorů vidíme, že Podul (tropická bouře – více v předchozím článku) tady pokácel několik stromů a zatarasil tak cestu. Navíc s sebou strhl elektrické vedení. Od cíle jsme ještě 10 km a mapa ukazuje, že tudy vede jediná cesta. Když posádka usoudí, že se situací nepůjde nic dělat, řidič to otočí a vydá se jinou trasou, která ani není nikde zaznačená. Místní to tu ale znají líp. Asi za dalších 20 minut zastavujeme, teď už na místě. Řidič nerudně vyhází všechny naše tašky a má se rychle k odjezdu, zanechávající nás a onu problémovou skupinu děcek na pospas noci.
Všude panuje hrobové ticho a černočerná tma. Je tady jen jedna místní paní s baterkou, která potvrzuje naši teorii, že v celém městě vypadla elektřina. Jsou 4 ráno a nikde ani živáčka. Vydáme se hledat náš hotel, než nám oběma dojde šťáva v mobilech. Po chvilce hledání nacházíme náš Central hostel. Všude tma a žádné známky života. Je tady ale pár židlí a jedna docela pohodlně vyhlížející sedačka, na stolech zbytky jídla a flašky od piva. Tak alespoň včera se tady něco dělo. Usedáme na sedačky a čekáme, než někdo vstane připravovat snídani, nebo alespoň než se rozední. Ticho prořízne jen občasný štěkot psů, nebo poryvy zvedajícího se větru. Z džungle, která je všude kolem nás se ozývají zvuky, které neumím k ničemu přiřadit. Laďa usnul a já si přijdu jako někde na stráži. Po chvíli ale usínám i já.
Vzbudí nás až hlas slečny, která sem přišla uklidit svinčík ze včerejška. Po chvilce se objevuje i majitel hotelu, který vypadá ještě rozespalejší, než my. Dává nám klíče od pokoje a my se tak alespoň můžeme trochu dospat.
Důvod, proč jsme se z Ninh Bing trmáceli 8 hodin někam doprostřed džungle je národní park Phong – Nha Ke Bang, který je se 2,000 km² jedním ze dvou největších vápencových regionů na světě.
Park byl zde založen na ochranu unikátního pralesa a více než 300 jeskyní. Výzkum z roku 2009 přinesl výsledek, odhalující celkovou délku jeskyních systémů výjimečných tvarů a rozsahu na délku 126 km, přičemž spoustu oblastí ještě nebylo úplně prozkoumáno.
Nejstarší krasové hory v Asii, které jeskyně ukrývají jsou staré na 400 milionů let. Pro profesionální speology i prosté milovníky jeskyní je to ráj na zemi. Právem byla tato oblast roku 2003 přidána na seznam UNESCA.
Budíme se kolem 11, což je na návštěvu jeskynní, které tady zavírají kolem 4 docela pozdě. Rychle se posbíráme a míříme k řece, odkud by měly vyplouvat lodě k Phong Nha cave, významné jeskyni, do které se jinak než po vodě dostat nedá. Ve vesnici to ale vypadá jako po evakuaci. Nikde nikdo, ani paní, která by nám prodala lístky do jeskyně se dneska neukázala. Později se dozvídáme, že kvůli dešťům a zvýšené hladině vody byla většina jeskyní dočasně uzavřena. Super. To jsem zvědavá co tady teda budeme dělat.
Na projížďku džunglí
Ta údajně nejkrásnější jeskyně zde je ale naštěstí stále otevřená a tak dalšího dne bereme skútra a vydáváme se na 60 km dlouhý okruh, který by nás k ní měl na půli cesty dovézt.
Silnice jsou tady úzké a strmé, plné serpentin a velkých převýšení. Takhle brzo ráno je ale provoz minimální a okolní krajina je nádherná, kam se podíváme jen kopce a neprostupný prales, takže to jde. Laďa naplno otestoval své řidičské dovednosti a já jsem místy měla co dělat, abych se na motorce udržela, ale ta jízda za to stála.
Zastavujeme se ve zdejší botanické zahradě, která je ale více než zahradou defakto pořádně zarostlým pralesem se vším všudy. Podle mapy se držíme na vydlážděné stezce a postupně procházíme kolem potoků a tůní s malými vodopády, které lákají ke koupání. Svlíknout se ale do plavek, asi by nás sežrali zdejší tygrovaní komáři. Zdá se, že náš repelent nejen že je neodrazuje, ale že jim snad dokonce chutná! Největší vodopád Gio sice vypadá hodně lákavě, ale šplháme do svahu zpátky na parkoviště. Na židlích tady odpočívá asi 8 řidičů. Pokud si někdo netroufne sám vyjet na motorce, může využít těchto dopravních služeb a za poplatek se nechat vyvézt. My už jsme ale zkušení piráti silnic a tak sedneme na naši vypůjčenou Yamahu a jedeme dál.
Silnice má tady sklon snad 50%. Po bývalé hlavní Ho Chi Minhově cestě to s námi háže nahoru dolů jako na housenkové dráze. Během Americko – Vietnamské války byla tato oblast Američany hojně bombardována, protože pro vojáky neexistoval způsob, jak se do obtížného terénu nepozorovaně dostat. Když se jim to podařilo, místní obyvatelstvo se začalo ukrývat v jeskyních a vzali s sebou i dřevěné mosty, čímž udělali z řeky nepřekonatelnou bariéru a postup nepřátelským vojákům tak ještě zkomplikovali.
Nedaleko od nás je Eight ladies cave – kdysi jeskyně je dnes památníkem pro 8 lidí, kteří zde byli během jednoho takového náletu zavaleni.
Jeskyně jako z ráje
Přijíždíme k Thiên Đường Cave neboli Paradise cave. Tato jeskyně je nejspíš jako jediná otevřená, takže zákonitě se sem sjeli všichni turisti z okolí. Motorku necháme na parkovišti, zaplatíme vstup (250.000 Dongů na osobu) a vydáme se na 2 kilometry dlouhý pochod do kopce. Jeskyně se nám tedy neukáže zadarmo. Kdo by si chtěl ušetřit trochu námahy, může se nechat svézt na vozítcích, co znáte z golfových hřiští. Zdá se ale, že je tady využívají jenom číňani.
Systém Paradise cave je 31km dlouhý, ale většině návštěvníkům je zpřístupněn jen první kilometr. Kdo by chtěl vidět víc, musí na speciální celodenní tůr asi za 3.000 Korun.
Po sestoupení prvních pár schodů teplota rapidně klesne a snižuje se dál, jak se po dřevěném schodišti noříme čím dál hlouběji. Co vidíme je dechberoucí. Hlavní síň této jeskyně připomíná loď katedrály. Kolosální stalagmity vysoké pár desítek metrů se tyčí vysoko ke stropu jeskyně a působí jako kamenní obři, střežící vchod do jeskyně. Tento jeskynní systém byl objeven poměrně nedávno roku 2005 vědci z British Cave Research Association s pomocí místních a zpřístupněn pro veřejnost až v roce 2011.
V životě jsem nic podobného neviděla. Je to jako octnout se na jiné planetě. Krápníky nepředstavitelný tvarů a velikostí rostou ze země nebo visí ze stropu či na stěně jeskyně tak, jak by to žádný člověk nevymyslel. Je to, jako by nějaký umělec vzal hroudu bláta a začal na sebe vršit jednotlivé vrstvy, které v jednom momentu všechny stuhly a zůstaly tak až do dnes. Co připomíná cukrový sníh je ve skutečnosti vápenec, který měl miliony let na to, aby se zformoval do fantastických seskupení, ze kterých přechází zrak. Už je nám jasné, jak si jeskyně získala svůj název.
Vápencové závoje připomínají zamrzlou ledovou stěnu, která z výšky několika metrů padá dolů a plynule přechází v kamennou tůň, která je i dnes plná vody. S naší představivostí vidíme v jednom stalagmitu slona, ve druhém zase rozkvetlou květinu nebo vánoční strom.
Jeskyně je velmi dobře opečovávána tak, aby návštěvníkům nic neuteklo a zároveň aby nedošlo k poškození vzácných krápníků. Jeskyně je adekvátně osvětlena střídavě modrými a žlutými světly tak, aby vyniklo co má a my o nic nepřišli. U každého z krápníku strávíme několik minut, abychom se ujistili, že jsme si ho dostatečně prohlédli. Díky tomu nám stezka přijde daleko delší, než jeden kilometr.
Ani nevím, po jak dlouhé době jsme z jeskyně vyšli. Po hodině nebo po dvou? Neuvěřitelné obrazy podzemního světa mám však před očima doteď.
Abychom se dostali zpátky do vesnice, dokončujeme na skútru 60 km okruh, vedoucí ještě šílenějšími serpentinami s několika dalšími vesnicemi a údolími. Domů se dostáváme právě včas, abychom unikli největšímu lijáku. Viděli jsme sice jen zlomek toho, co jsme si plánovali, ale kdyby to mělo být jen kvůli Paradise Cave, ten výlet za to stál.
Největší na světě
Park je svého druhu zcela unikátní a ano. Právě zde, jen pár kilometrů od nás se ukrývá největší dosud zmapovaná jeskyně na světě.
Její objevitelé ji pojmenovali Hang Son Doong – Mountain River cave. Jeskyně zůstala lidem utajena až do roku 1991, kdy na kolosální výtvor přírody náhodou narazil místní farmář Ho Khan, když se jednou zatoulal hluboko do neprozkoumané části pralesa. Po návratu domů bohužel zapomněl, jak se dříve k jeskyni dostal, a tak místo zůstalo obestřeno tajemstvím na dalších téměř 20 let.
Až v roce 2009 muže vyhledal stejný tým britských speologů, kteří se zasloužili o prozkoumání Paradise cave, a společně přišli s neuvěřitelným objevem. Našli jeskyni dost velkou na to, aby v sobě pojmula do té doby největší jeskyni světa Deer Cave v Malajsii.
Jeskyně je údajně 8,5 km dlouhá, 200 m široká a až 150 m vysoká. Stará je 2-5 milionů let a nejspíš vznikla když vápencová hora začala kvůli podzemní vodě erodovat.
Největší překážku pro expedici představovalo nalezení cesty přes ohromnou stěnu z bahnitého vápence, kterou jeskyni rozdělovala. Nazvali ji „Great Wall of Vietnam“. Jakmile se jim ji ale podařilo překonat, skutečný rozměr objevu byl odhalen. Jeskyně je dost velká, aby v sobě schovala bitevní loď.
Hang Son Doong je přerušena dvěma obrovskými dolinami, které dovolují proudění slunečního světla, takže zde mohly vyrůst stromy a jiná vegetace a proto také jeskyně zůstala tak dlouho neobjevena. Je tak velká že si dokonce vivinula vlastní ekosystém! Některé krápníky jsou vysoké až 70 metrů. Speologové zde objevili také perly velikosti baseballových míčků. Velkolepé kamenné tůňe jsou bohatě přítomny po celé jeskyni. Později se ukázalo, že jeskyně je propojena s podzemní řekou, čímž se její objem ještě zvětšil.
Jen pro vyvolené
Tím, jak je jeskyně jedinečná a velkolepá, není určena pro potěchu obyčejným smrtelníkům. Nachází se v extrémně odlehlé oblasti a dostat se k ní zahrnuje náročný trek hlubokou džunglí, údolími a izolovanou vesnicí kmene Ban Doong, do které nevedou silnice a kde není elektřina.
Vietnamská vláda od roku 2013 povolila do jeskyně velmi omezený přístup – 1000 návštěvníků ročně. Možné je se do ní dostat jen se společností Oxalis, která jako jediná má povolení k přístupu.
Tiket stojí 3000 dolarů (cca 70.000 Kč) a nejde o žádný krátký výlet ale o 4-denní expediční tour, kde vás doprovází tým o 16 lidech, včetně nosičů, kuchařů a člověka z původního expedičního týmu, který jeskyni objevoval. Jedné výpravy se může zúčastnit maximálně 10 lidí.
Až jednou s Laďou nebudeme vědět co s penězi, určitě se na takovou výpravu do středu Země vydáme.
1.9. 2019, Hue
