Phnom Penh – tichý requiem
Chytáme první ranní loď z Koh Rongu a v 10 už sedíme v autobuse do hlavního města Kambodže – Phnom Penh. Už to tu tak bývá zvykem, že na každé cestě se najde alespoň jeden sobec, co si nahlas pro zábavu sleduje videa na youtube, nebo řvoucí děti, co si mezi sedačkami dělají hřiště. Mile rádi po 6 hodinách opouštíme stařičký autobus a bežíme se ubytovat.
Ze začátku je Phnom Penh jako každé velké asijské město. Hlučné a chaotické. Za posledních pár desetiletí zažilo ekonomický a stavitelský boom, jehož výsledky vidíme na každém rohu. Mezinárodní řetězce typu Costa, Sturbucks nebo Burger King bychom zrovna tady nečekali. Ale dá se tady najít také spoustu příjemných a poklidných míst, kde si užít pár chvilek klidu a především, načerpat trochu nádechu historie.
Říká se, že na návštěvu Phnom Penh dva dny stačí. Tak my to zkusíme za jeden. Dalšího rána vyrážíme s milým panem tuktukářem na objevování temné historie této země.
Hrůzy, kterými si lidé Kambodže v dobách vlády Rudých Khmérů prošli, se slovy ani nedají popsat. Dozvědět se o nich a snažit se porozumět, je to nejmenší, co můžeme udělat. Na úvod bude nejlepší shrnout pár faktů, které se k vládě Rudých Khmérů pojí. Před návštěvou Phnom Penh jsem toho věděla jen málo, tak jen pro případ že by na tom byl někdo podobně.
Kdo byli Rudí Khmérové
Khmer Rouge, neboli Rudí Khmérové (dále jen RK). Tak se říkalo vyznavačům Komunistické strany Kampučíny, jak se Kambodža dříve nazývala. Nad zemí vládli absolutní mocí během krátkých čtyř let od r. 1975 do r. 1979. I přes to napáchali škody, ze kterých se celá země a její lidé budou vzpamatovávat ještě několik generací. RK se pomalu formovali a nabírali síly v džungli na východě země, podporováni Severním Vietnamem, Viet Kongem a dalšími politickými i apolityckými příznivci komunismu. Navzdory masivnímu bombardování Američany RK vzešli jako vítězi v Kambodžské občanské válce, když v roce 1975 svrhli stávající vládu republiky.
Hlavní funkcionáři v čele se svým vůdcem Pol Potem přejmenovali zemi na Demokratickou Kampučínu a okamžitě začali podnikat kroky k hospodářské reformě. Začalo nejkrvavější období v dějinách Kambodži.
Tento autoritářský režim byl vysoce xenofobní, represivní a paranoidní. Odstranil stovky tisíců svých odpůrců a byl dále zodpovědný za smrt 1.5 až 2 milionů lidí. Tehdy to činilo 25% Kambodžské populace. Šlo o nejhorší případ genocidy, jakou novodobý svět zažil.
Genocida byla částečně důsledkem utopické sociální a zemědělské reformy, kterou si nový režim vysnil. Lidé byli hromadně a násilně evakuováni z většiny velkých měst a odváděni na venkov, kde byli nuceni k nelidsky tvrdé práci na polích. Bylo třeba několika násobně zvýšit produkci rýže a tak museli pracovat všichni. Bez ohledu na věk, pohlaví nebo zdravotní stav, někdy i 20 hodin denně. Pokusy o reformu skrze nucenou kolektivizaci majetku vedly k hladomoru, zatímco posedlost k dosažení absolutní soběstačnosti i například v zásobách léků zavinily smrt tisíců na následky léčitelných nemocí, jako je malárie. Rasistický důraz na národní „čistotu“ vedl k vyhlazování menšin.
Režim byl zbaven moci roku 1979, když Vietnamská armáda vstoupila do Kambodže a rychle zničila většinu ozbrojených sil RK. Ti se poté uchýlili do Thajska, odkud dále působili, jako vláda v exilu. RK pokračovali v boji s Vietnamem a s nově zvolenou Kambodžskou vládou během Kambodžsko Vietnamské války, která skončila až roku 1989. Okolní svět tehdy věděl jen velmi málo o hrůzách, které se uvnitř země odehrály. RK mezinárodním společenstvím stále uznáváni jako Kambodžská vláda v exilu si dokonce drželi křeslo v OSN a dostávali zahraniční pomoc. To vše až do r. 1993, kdy byla v Kambodži znovu ustavena monarchie a stala se královstvím. O rok později se tisíce partizánů z řad RK během vládní amnestie vzdalo. Kompletně se strana rozpustila a ztratila moc až roku 1999.
Byl vytvořen speciální soud pro přezkoumání Kambodžské genocidy a roku 2014 byli dva vrchní představitelé Nuon Chea a Khieu Samphan odsouzeni na doživotí za spáchání zločinů proti lidskosti. Sám Pol Pot dožil svůj život v exilu v Thajsku, kde zemřel ve věku 73 let. Nejmladším z jeho obětí nebyly ani 2 roky.
Vězení S21 – poslední stanice
Naší první zastávkou je Tuol Sleng muzeum genocidy. Původně střední škola byla přeměněna na vězení přezdívaného S21. To se stalo místem utrpení, mučení, výslechů a popravištěm. Ze 14.000 známých vězňů, kteří vstoupili do jeho zdí pouze 7 přežilo. Zdá se, že totalitní režimy jsou posedlé dokumentací svých činů. Všichni vězni byli před nástupem do detailně nafotografováni. Tyto fotografie jsou k vidění v mnoha místnostech vězení. Mladý chlapec s propadlými tvářemi, matka s dítětem dívající se resignovaným pohledem dívající do kamery. Fotografie a vynucená přiznání vězňů byly pečlivě uchovávány jako důkaz vůdcům, že jejich příkazy jsou plněny.
Na první pohled to tu stále připomíná střední školu. 5 budov stojí na proti travnatého nádvoří, obrostlého stromy. Pouze mříže v oknech a ostnaté dráty dávají tušit, co se zde později odehrávalo.
Jednotlivé místnosti v budově A byly přeměněny na větší cely, v nichž ani tehdy ani dnes nebylo k vidění nic víc než železná postel, k níž byli vězni připoutáváni. Jediná fotografie na zdi zobrazujícího konkrétního vězně, který zde ležel ještě po smrti stačí na to, aby se nám rozběhl mráz po zádech.
V čele vězení byl Kang Kech Leu, lépe známý jako brother Duch. Stráž a další pracovníky vězení byli ve většině případů mladí kluci ve věku od 15 do 19 let, co pocházeli z nevzdělaných rolnických rodin. Důvěřiví a snadno manipulovatelní představovali ideální služebníky režimu.
Vstup do muzea stojí 5 dolarů a za další 3 dolary dostanete audioprůvodce v angličtině a dalších světových jazycích. Pokud se sem někdo vydá, vřele doporučujeme si připlatit za tuhle formu výkladu. Ve vězení je jen málo psaného textu.
Killing Fields – smutný vypravěč dějin
Po návštěvě vězení pokračujeme na místo, které bude snad ještě těžší strávit. Ze všech, která jsme v Kambodži navštívili, stojí Killing fields mimo všechny ostatní. Pochmurné, tragické. Tohle je navíc jen jedno z mnoha vražedných polí v zemi a i po letech se stále objevují nová.
Pamatujete, jak jsem psala, že lidé museli hromadně opouštět své domovy a jít pracovat na pole? Byli odváženi třeba i sem, 15 km za město… Úředníci, dělníci, intelektuálové, odborníci ve svých oborech, ženy s dětmi. Všichni byli zbaveni své funkce a majetku. Kdokoliv si stěžoval byl zatčen, vyslýchán a umlčen. Bez výjimek. Znalost cizího jazyku nebo nošení brýlí byly znaky inteligence, za které byli lidé popravováni. Bylo třeba odstranit všechny nepohodlné.
Přijít sem, k těmto masovým hrobům, bylo neskutečné a bizarní. Tisíce lidí sem bylo odváženo s rouškou přes oči a násilnými, brutálními způsoby připraveno o život. Dnes místo působí s mnoha stromy a zpěvem ptáků jako poklidná zahrada, ale stále existují připomínky její krvavé minulosti. Procházíme stezkou kolem míst, kde kdysi stávala kancelář nebo skad na chemikálie.
Nedaleko stojí jeden konkrétní druh palmových stromů. I ty se používaly k zabíjení. Vrchní větve jsou ostré a svým tvarem suplují ostří pily. Během války bylo kulek málo a tak se hledaly jiné způsoby, jak připravit o život.
Přicházíme k masovému hrobu, kde bylo nalezeno 450 těl. Hned vedle je další hrob se 100 bezhlavými těly. Podle zbytků šatstva šlo o příslušníky stráže, kteří kladli příliš mnoho otázek. Pol Pot byl vysoce paranoidní a viděl nepřátele i ve vlastních řadách. Nejhorší je ale hrob se 100 těly žen a dětí. S největší pravděpodobností šlo o rodiny inteligence a profesionálů, kteří už nebyli potřební.
Jednoho napadne, proč? Proč tolik lidí, kteří evidentně pro režim nepředstavovali žádné reálné nebezpečí? RK měli pár přísloví, kterými ospravedlňovali své činy.
„Raději vědomě zabít nevinného, než nevědomky ušetřit nepřítele.“
nebo „Plevel je třeba vytrhnout i s kořeny“ tak nebude existovat nikdo, kdo by později mohl hledat pomstu.
Dnes už jsou hroby prázdné, těla byla v tichosti vyjmuta a pohřbena řádně a s důstojností. I po letech ale čas od času vyjdou na povrch nové kosti nebo kusy oblečení. Hlavně během období dešťů, kdy je půda narušována.
Magický strom
Před námi stojí obrovský strom s reproduktorem zavěšeným ve větvích. Říkalo se mu magický strom. Při masových popravách, ke kterým docházelo zásadně v noci byly vždy rozsvěcena světla, poháněná hlasitým generátorem a z reproduktorů hrála propagandistická hudba, která měla přehlušit křik těch jdoucích na smrt. Tak se zamezilo tomu, aby se lidé mimo tuto nepřístupnou zónu dozvěděli, co se tady skutečně jen pár kilometrů od nich odehrávalo.
Aby nic neprozradil ani zápach z rozkládajících se těl, RK používali DDT – agresivní pesticid rozprášili přes těla a zahladili tak stopy. DDT zůstává v půdě po generace. I dnes musí být po celé Kambodži kontaminovaná půda.
Celé toto místo střeží prosklená 4 patrová věž, jež je naplněna lebkami a kostmi, nalezenými v hrobech. Lebky jsou rozzařeny do jednotlivých pater podle věku, pohlaví obětí a příčiny smrti. Na seznamu jsou smrti v důsledku poranění hlavy kladivem, noži, bambusovými tyčemi a jinými těžko představitelnými způsoby. Tiše shlíží z místa svého posledního odpočinku na pláně, kde se stalo tolik špatného. Slečna za námi jen těžko skrývá slzy.
V rohu zahrady je ještě museum kde promítají 15ti minutový film o historii RK a o killing fields. Výpovědi očitých svědků masakru a některých přeživších byly obzvláště silné. V sousední místnosti je ještě v grafech a fotografiích popsán vývoj všech událostí.
Už je to moc informací najednou. Chvíli jsme tiše, abychom zpracovali vše, co jsme zrovna viděli. Když pomyslíme, že tyhle věci byli RK schopni dělat svým vlastním lidem. Je to smutné a těžko pochopitelné. Jak monstrózní idea několika jedinců dokáže zničit celý národ.
Při návštěvě jsme nedělali žádné fotky. Není to místo, kde by jste si focení užívali. Ani se to nezdálo vhodné vzhledem k tomu, co se tady stalo.
Královský palác
Vstup na Killig fields stojí 3$ bez audioguida, s ním 6$ a upřímně bez slovního doprovodu to nemá moc smysl. Návštěva těchto dvou míst nám zabrala asi 5 hodin, takže ve zbytku času se stavujeme už jen do Královského paláce. Není to nejkrásnější z paláců, které jsme na naší cestě viděli (i když to je hodně individuální), ale určitě je ten nejhezčí z Kambodže. Architektonicky trochu připomíná Thajské chrámy, jen o trochu střídmější. Polovina věcí byla sice kvůli svátkům zavřená a další část v rekonstrukci, ale přece jen je to klenot země, který bychom neměli vynechávat.
Akorát mě trochu namíchlo, že mě do paláce nechtěli pustit, i když jsem měla dlouhé kalhoty a zahalené celé tělo, kromě předloktí. Když jsem navíc viděla holky v průhledných šatech nebo s výstřihy až do pasu, viděla jsem rudě. To je nespravedlnost! „No scarf allowed“ říká neoblomně paní u vstupu. „To není sukně, ale ručník, co jsem si kolem sebe v rychlosti omotala“ chtěla jsem na to odpovědět, ale tím bych si moc nepomohla. Celá navztekaná jsem si teda kupila propagační tričko za 3$. 10$ stojí vstup.
Po odchodu z paláce bych si ale nejradši nafackovala. Vztekat se kvůli takovým malichernostem, když jsem se dnes dozvěděla, s čím se dnes musí každý Kambodžan po svém vyrovnávat. Jak získat znovu vůli do života, když jednoho připraví o rodinu, jeho minulost i budoucnost..? Jak znovu postavit na nohy zemi, jejíž elita a největší myslitelé byli zprovozeni ze světa..? Nezbává než Kambodži držet palce a s obdivem pohlížet na její obyvatele, protože si prošli peklem, které si asi umíme jen těžko představit.
2. 10. 2019, Bangkok