Pai – místo divů

Pokud navštívíte Chiang Mai, je velice pravděpodobné, že vaše další kroky povedou do vesničky Pai, ležící téměř až na hranici s Myanmarem. Pro její dosažení musíme zdolat bláznivých 762 zatáček. I jedinci se silným žaludkem by si měli na tuhle cestu preventivně lupnout kinedril. Dopravci se snaží do pidi autobusů vměstnat co nejvíce backpackerů. Ale už nějak zapomínají na ty jejich „bagy“. Kufry, batohy a krosnami zaskládáme každý centimetr volného prostoru. Ve všech těch zatáčkách to krásně litá.

Pai je vychvalováno jako jakási hippie zóna, kam si člověk přijede parádně „zachillovat“ (odpočinout si, zrelaxovat, pozn. překladatele). Malebné kopečky obklopující údolí se zdánlivě podobají Beskydům. Rovné cesty a stezky představují perfektní terén pro začátečníky na skútrech. Ty jsou tady, jako ostatně v celém Thajsku oblíbeným způsobem dopravy. Nejlehčí automaty se dají na den půjčit již od 100 Bathů (75 Kč) a vyvezou vás téměř všude. Třeba k vodopádům, kterých je v okolí několik.

A jaké by to bylo hippie městečko, kdyby se v něm nedalo sehnat nějaké to veselé býlí. Jakékoliv kšefty s drogami se v Thajsku tvrdě trestají. Ovšem pro Pai jako by platila nějaká výjimka. Stačí prohodit slovíčko na správném místě a nějaký ten joint nebo koktejl z houbiček se jako kouzlem objeví. Pak se jen člověk musí vyhnout zdejší turistické policii, která na konkrétních místech dělá náhodné testy na drogy.

Stylově v Pai přebýváme na kopci v chatičce z bambusu. Pod námi je menší jezírko a za ním nádherný výhled na kopce. Idylka. Dneska už času moc nemáme a tak vyrážíme jen na krátkou procházku k bílé soše Buddhy, která z výšky pozoruje dění pod sebou. Asi dvě hodiny vytrvale čekáme na západ slunce, který ale nepřichází. Zase ty zpropadené mraky.

Pai se v noci mění z poklidné vesničky na divoké párty místo. Ulice jsou plné obchůdků s oblečením (tady bych byla schopná si kompletně obměnit šatník!) restaurací a barů s živou muzikou. Tolik stánku se streetfoodem jsme na jednom místě v Asii ještě nepotkali. Na co pomyslíme, to tady je! Klasické thajské jidlo, palačinky, pizza, falafel, špízy, saláty, plněné taštičky empanadas a mnohem víc. Kdo si myslí, že na výletě po Asii zhubne je na velkém omylu.

Z klikařů smolaři
Na další den máme velké plány. Na motorce chceme projet okolní zajímavosti, ale počasí má pro nás jiné plány. Říkali jsme si, že dovolenou v období dešťů riskneme. Že přece nemůže pršet dýl než pár hodin denně. Omyl. Lije celou noc a ani ráno to na velkou hitparádu nevypadá. Když se situace ani večer nemění, přichází vlna frustrace. Takhle ztracený den jsme si teda nepředstavovali. Navíc to vypadá, že se k nám do chaty nastěhovali snad všichni komáři z širokého okolí, lačnící po naší krvi. K tomu po stěnách pobíhá asi 5 malých gekonů a loví okolo poletující můry. Tomu říkám National geographic v přímém přenosu.

Těžké kapky deště nepřestávají bubnovat o střechu našeho příbytku ani přes noc, ani následujícího rána. Resignovaně zůstáváme zalezlí v posteli. Chtě nechtě, zítra budeme muset z Pai odjet. Když najednou…“slyšíš to?… Ne, co?… No právě že nic!“ V mžiku balíme věci, sedáme na skútr a jedeme objevovat co nám čas dovolí.

Kousek za Pai leží jakási rádoby čínská vesnička. Ta by sama o sobě nebyla zase tak zajímavá, ale ještě dál za ní je vyhlídka na celou Pai a okolí. Z vrchu krásně vidíme, jak se na nás valí hustá černá mračna a přinášejí další déšť. Rychle sjíždíme do nejbližšího posezení a u bezedné konvice zeleného čaje přečkáváme další hodinu lijáku. Sice pořád poprchává, ale v pláštěnách vyrážíme zase na cestu. Než dorazíme k vodopádu Mo Paeng, jsme promoklí až na kost. Ani koupat už se tady nemusím! Za jiných okolností by se tady dal klidně strávit celý den u vody.

Myslíme si, že tomu nejhoršímu už musíme každou chvíli ujet, ale právě naopak. Přes déšť už skoro nevidíme na cestu, nemluvě o tom že motorka se chová jako na klouzačce. Opět se tedy jedeme schovat a při té příležitosti alespoň dáváme oběd. Jen to situace dovolí pokračujeme zase na druhou stranu Pai. Projíždíme kolem rýžových polí, které ovšem zaseli teprve nedávno, takže ještě nejsou v té nejlepší formě. Náš skútr hučí, že už nemůže a my se jen modlíme, aby nevysadil uprostřed kopce. Ale zvládl to a my se můžeme vydat prozkoumávat rokliny místního Grand Canyonu. Do toho amerického má teda hodně daleko, ale i tak stojí za obhlídnutí.

Začíná se smrákat, měli bychom se pomalu vydat zpět. Na boční cestě přebírám řízení a dovážím nás až ke městu. Jelikož nemám papíry na motorku, oficiálně bych v Thajsku řídit neměla, ale aspoň na chvíli jsem si to vyzkoušet musela 🙂. Pai má toho ještě hodně co nabídnout. Kdo má rád poklidné tempo a svůj klid, ten by tady klidně mohl strávit týden či dva. Naší poslední zastávkou na tomhle výletě už byl jen bar, kde nás zvuky živé kytary příjemně naladily ke spánku a k myšlenkám na další zastávku našeho tříměsíčního výletu.

8.8.2019, Luang Namtha