Nam Ha NP – co ukrývá prales

Do Luang Namtha se jezdí zejména za jednou věcí. Je jí národní park Nam Ha, který se chlubí nejstarším pralesem v Laosu (možná v celé Indočíně). Do parku je možné dostat se jen s průvodcem, který pracuje pro ověřenou společnost. Ve městě existují asi 2 hlavní organizace a menší přeprodejci, zaměřující se na ekoturismus a výpravy do džungle. Podle poptávky vám zařídí jednodenní až 4-denní program, který může obsahovat treky, vyjížďky na kole nebo rafting po řece.

V 9 ráno nás vyzvedává průvodce i s řidičem z Discovering Laos, která pořádá dobrodružné programy po celém Laosu. Jmenuje se Khao a na další dva dny bude naším tlumočníkem a společníkem. Včera jsem se modlila za jedinou věc. Aby nepršelo a my tak nadcházející trek zvládli suchou nohou. A jak myslíte, že to dopadlo? Během noci a dnešního rána muselo napršet tak 100 mm a déšť ani teď neustává. Místní bohové si z nás dělají blázny. Ještě zastavujeme na ranním trhu, kde Khao kupuje něco k snědku a míříme k okraji pralesa. Déšť mezitím ustupuje a než vystoupíme z auta, je skoro pryč.

Trek začínáme asi 20 km od města. Kráčíme vysokou trávou a pomalu stoupáme 10ti až 20ti letým druhotným lesem do mírného kopce. Vetšina parku je pokryta tropickým listnatým pralesem a rozsáhlým pohořím, táhnoucím se až na hranice s Čínou. Khao občas utrhne nějaké ovoce nebo rostlinku a vysvětlí nám její léčivé účinky. Ukazuje nám nejrůznější druhy hub a jak roste kardamom. „mm, tenhle druh ovoce jsem ještě neviděl“ říká a v mžiku si strčí sytě oranžovou bobuli do pusy. „Dáte si taky?“ obrací se na nás s úsměvem. „Eee, ne díky, my máme citlivé žaludky“.

Khaovi je 31, má tři dcery a dvě práce. Několikrát do týdne dělá průvodce a když má zrovna volno, vstává ve tři ráno a míří na plantáže sbírat přírodní gumu z kaučuku. „Je to dřina, ale kvůli horku vždycky sbírám jen pár hodin a zbytek dne můžu strávit s dětmi. Dcery mám rád, ale ještě bych chtěl syna“. Nejen v Laosu to chodí tak, že když se dcery vdají, přestěhují se k manželově rodině. Syn by mohl zůstat s Khaem, pomáhat mu hospodařit a na stáří se o něj postarat. Až s rodinou prý Khao získal nutnou dávku zodpovědnosti. „Předtím jsem hodně pil a bral drogy. Metamfetamin, heroin…Drogy jsou v Laosu velký problém. Děti začínají brát někdy už v 10ti letech. Mekong je největší dálnicí na překup drog. Teď už jenom kouřím, ale i za to mě žena občas peskuje.“ Říká s humorem.

Zastavujeme u provizorního bambusového příštřešku a Khao pro nás chystá jídlo, které ráno nakoupil na trhu. Za normálních okolností mimo rainy season bychom rozdělali oheň a jídlo uvařili. Takto máme studený oběd: lepkavou sticky rice, restovanou řasu se sezamovými semínky, pikantní dušenou řasu, vařený bambus a směs kuřecího masa a ryby, připomínající český zulc. Než začneme hodovat, Khao začne šeptat něco ve svém jazyce. Vezme kus rýže ze své porce a rozhazuje ho různě po okolí. Taková malá obeť lesním duchům.

Dostáváme se hlouběji do prvotního pralesa, kde jsou stromy starší i 100 let. Cestou potkáváme místní obyvatele z kmene Hmong, žijící v nedaleké vesnici, s košíky plnými ratanového dřeva, které prodají na trhu. Ratan se zde hojně využívá na výrobu nábytku. Jiný Hmong zase nese košík hub a přes rameno pušku na ptáky. Prosil ať ho nefotíme, pytlačení je zde samozřejmě nelegální. Překračujeme potoky a prameny na bambusových mostcích, přeskakujeme spadané stromy, zasahující do stezky.

Vidíme pestrobarevné motýly, 15ti centimetrové cikády, které dělají hluk na kilometr daleko a roztodivné housenky a žáby, kterých si všimne jen Khao. Náš průvodce často dělá naprosto neočekávané věci. Jako když se z ničeho nic sebere a vrhne se k říčce, kde se mačetou pustí do boje s několika metrovým banánovníkem. Ten po pár vteřinách hlučně padá k zemi a Khao se s vítězným výrazem ve tváři vrací s obrovským banánovým květem v ruce. Ten prý bude zítra k obědu. Podle Khaa jsou výborným zdrojem živin a vitamínů a doporučuje se hlavně kojícím matkám.

Jak se žije v pralese

Po několika hodinách strávených v pralese přicházíme do vesnice Nalan, spolupracující s organizacemi, jako je Discovering Laos. Návštěvníkům pralesa zde vesničané nabízejí možnost tzv. Homestay, přespání u sebe doma v lokálních podmínkách. Vesnice zatím vypadá opuštěně, většina obyvatel ještě pracuje na rýžových polích. Vítají nás jen ženy s dětmi a rozdovádění psíci, kteří rádi vidí nové tváře. Khao nás vede za naši hostitelkou, postarší paní jménem Ńn (pokud jsem se nepřeslechla). Ta nám ve své chaloupce z bambusu připravuje spaní. Na rohože chystá matrace s prostěradlem a moskytiéru, která je takhle blízko přírody nezbytným vybavením domácnosti.

Máme pár hodin času pro sebe a tak jdeme na průzkum. Ve vesnici žije v domečcích na dřevěných kůlech asi 40 rodin. Ptáme se Khaa, proč ty kůly. Jednak jde prý o ochranu před divokými zvířaty, ale hlavně je to součást kultury tohoto kmene. „Prostě se tak stavěly vždycky“. Po náročné cestě pralesem si užíváme koupačku v řece a nasáváme energii z klidu přírody. Všude pobíhají psi, kachny, slepice a kuřata. V jednom chlívku objevujeme i čuníka s malými selátky.

Khao nám říká o mostu, který místní vystavěli a že ho určitě musíme přelézt. Je to prý „velká zábava“. Už chápeme, co tím myslel. Představte si nějakou adrenalinovou scénu z Indiana Jonese, kde se Harrison Ford na chatrném dřevěném mostku snaží dostat přes smrtící propast. Tak nějak takhle to vypadalo. Nedůvěřivě koukáme na těch pár chatrných bambusových tyčí, které by nás měly uchránit před pádem do řeky, než nám pod nohama proběhnou dvě děcka z vesnice, aby ukázaly, že na tom přece nic není. O poznání pomaleji překonáváme těch několik metrů nejistoty. Odměnou nám je pohled na smaragdová políčka rýže, která si obyvatelé vesnice tak hýčkají. Kocháme se tou krásou okolo, že zapomínáme sledovat cestu pod sebou a oba končíme po kolena zapadlí v bahně mezi rýží. Tak abychom si tu koupačku dali ještě jednou.

V 6 hodin začínáme připravovat večeři. Naše hostitelka v rohu své kuchyně chystá sticky rice a Khao v pánvi restuje tofu s vajíčkem. Já se starám o zeleninu na rajčatové pyré a Laďa to z povzdálí všechno dokumentuje. Do hodiny máme všechno hotové a jde se baštit. Řeknu vám, takhle výbornou večeři jsem na tomhle výletě ještě neměla. Vše bylo perfektně dochucené a mimo tofu, rajčat a rýže jsme měli ještě houby od onoho chlapíka, co šel s námi chvilku v lese. S Laďou jsme dostali lžičku a talířek, Khao, Ńn a její synovec vše uždibovali rukama. Dokonce i samotný náčelník vesnice nás poctil svou návštěvou! No… ve skutečnosti přišel poprosit Khaa, jestli by mu neopravil televizi. Náčelník a 14 rodin poskytující ubytování turistům mají jako jediní do domů zavedenou elektřinu, což podle Khaa není zrovna fér. Peníze od turistů představují markantní většinu příjmů hostitelských rodin. Existuje zde jakýsi pořadník, jak si rodiny mezi sebe turisty rozdělují. Čím víc turistů ve vesnici je, tím jsou místní spokojenější.

Co jsme nezvládli spořádat si rozeberou děti. Tady nic nepřijde vniveč. Sedíme na verandě a všímáme si zvláštního zvyku. Kdykoliv kolem projde nějaké z dětí, vždy se pokloní, aby se výškově dostaly na naši úroveň. Ptáme se na to Khaa a ten potvrzuje, že takto si lidé projevují úctu.

Přichází noc a za obzorem se blýská. Do pár minut se přižene bouřka, která nažene strach i otrlým. Obzvláště v dřevěné chajdě bez hromosvodu. Venkovní program tedy skončil a Khao nás alespoň trochu zasvěcuje do života ve vesnici. Evropská Unie spolu s dalšími organizacemi zde pomohla vybudovat školu, kde děti získají základní znalosti. Všechny předměty zvládá jeden učitel, který s nimi ve vesnici žije. Většina dětí z vesnice odchází, když je jim 15 a přestupují na střední školy, které jsou státní. Po nich se ale obvykle vrací, protože za studium na univerzitě se platí a to si téměř žádná rodina nemůže dovolit. Ti schopní pracují od rána do večera na polích a to co vypěstují pokryje tak akorát potřeby vesnice. Jen málo úrody je určeno pro prodej na trhu.

Khao dále vypráví o náboženství. Tento kmen nevyznává Buddhismus, jak tomu v téhle části světa bývá, ale animismus. Uctívají přírodní Bohy a duchy. Věří, že když zabíjí dospělého hroznýše, přijde pohroma jako záplavy, sucho nebo válka. V minulosti se to prý už stalo.

Nikdo z vesnice neumí anglicky a Khao tak je zde naše jediná spojka. Ptáme se Nnn, co jí v životě dělá šťastnou. Chvíli přemýšlí nad podivnou otázkou než za ni Khao odpoví. Šťastná prý není, protože je stará (i když údajně je jí pouze 57) a žije sama. Navíc už nemůže pracovat na poli a její jediný příjem tak představují peníze z homestaye, které jsou dost nepravidelné. Nejraději je, když ji navštíví jedno z jejích čtyř dětí nebo devíti vnoučat.

Den ve vesnici končí brzo a za zvuku těžkých kapek, bubnující o plechovou střechu našeho příbytku pomalu usínáme. Snad bouře do rána ustane.

Zpátky do civilizace

Probouzí nás synchronizované kokrhání kohoutů a křik dětí. O půl 7 už dospělí míří na trh a ženy připravují snídani pro své ratolesti. Khao s Ńn opět ukuchtili něco tradičního. Lepkavou rýži, která nesmí chybět u žádného jídla dne, omeletu, vařený bambus a jakési pro nás neznáme druhy zeleniny. A teď přichází to nejlepší. Místní si pro nás nachystali nějaké zábavné aktivity. Nebo ukázky ze života, chcete-li. Nejdřív si nás bere bokem skupinka starších můžu a začíná lekce střelby. Kuší se máme trefit do terče namalovaného na kartónové krabici. Nejdřív je nám předvedeno, jak se to správně dělá a pak jsme na řadě my. Natáhnout, zamířit, ne moc vysoko ani nízko, vybrat si číslo, které chci trefit a pal. Laďa na tom není špatně. Místo do trojky se trefuje do vedlejší sedmičky a po druhé dokonce zasáhne cíl. Troška tréningu a mohl by ve vesnici zůstat jako lovec veverek. Já jsem na tom o poznání hůř. Nejdřív se místo do trojky taky trefuju do sedmičky ale na podruhé můj šíp letí kamsi za terč a o fous míjí kolemjdoucí kačenu. Profík ze mě asi nikdy nebude.

Jako další přichází na řadu tři ženy, které v obrovském hmoždíři začnou tlouct rýži a oddělují tak zrníčka od plev. Vypadá to celkem jednoduše, ale je třeba těžkou palicí udeřit přesně do středu, jinak se rýže vysype na zem. Nejstarší z domorodkyň potom bere do rukou obrovské síto a jediným nacvičeným pohybem rýži vyhazuje do vzduchu. Plevy kvůli své nižší hmotnosti odletí do hmoždíře a rýže zůstane v sítu.

Je čas se sbalit a rozloučit se. Přes Khaa děkujeme naší hostitelce, že se o nás starala a pořizujeme poslední fotky. Čeká nás ještě 13ti kilometrový pochod lesem, než se dostaneme zpět do města.

Pokračujeme dále podél řeky Nam Ha. „Khao, můžu se zeptat, na co si necháváš na malíčku růst tak dlouhý nehet? Aaa, no když mě bodne komár, tak abych se mohl jednoduše poškrábat“. „Eee..Jasně…“ Tak takovou odpověď jsem nečekala. Teď se nás ptá Khao, jaký je náš politický systém a jestli máme jen jednu stranu. Když mu povíme, že u nás existuje asi 30 různých politických stran a hnutí, neche tomu věřit. Žijeme ve světě jemu hodně vzdáleném.

Procházíme dalšími vesničkami, které působí o poznání méně udržovaně než Nalan. Zdejší kmen zvaný Lanten se také zapojuje do programu homestey, zdaleka ale není tak úspěšný. Sotva nás místní zpozorují, ženy a děti se k nám seběhnou se svými ručně dělanými výrobky a snaží se nám něco prodat.

Naše cesta pokračuje do okolních kopců. Asi po hodině stoupání Khao zavelí k odpočinku a chystá na oběd jídlo, které pro nás ráno uvařila Ńn. Bambusový les kterým nyní procházíme už zdaleka není tak hustý, jako prales ze včera. Za další dvě hodiny z něj jsme venku a dostáváme se do úplně jiného prostředí. Divoký porost střídá jasně udržovaná plantáž kaučukovníku. Khao nám ukazuje, jak z kůry, která se postupně odřezává pomalu teče přírodní lepidlo. „Kůra se musí nejdřív odloupnout nožem nebo nehtem. Moje žena je v tom daleko lepší než já.“ Khao má se svou ženou na starosti plantáž asi o tisíci stromech, která se každé dva dny musí opracovat. Prales pomalu ustupuje plantážím, které se stále rozšiřují. I když by Laos mohl vyvážet za lepší peníze jinam, veškerá guma z kaučuků putuje do Číny, jíž je Laos zavázán obchodními smlouvami. Blížíme se ke konci našeho pochodu. A jak jsme začali, tak také končíme. Odvoz přijíždí právě včas, aby nás uchránil před dalším lijákem.

Khao je tak hodný, že nám nabídne sprchu, která je u nich v kanceláři. Za 2 hodiny nám totiž odjíždí noční autobus do Luang Prabang. Nebo ne? Čekáme před stánkem, kde jsme včera kupovali lístky. Ten je ale samozřejmě prázdný. Láďa se vrací zpátky do Discovering Laos a sežene pracovníka, který volá na příslušnou adresu. Samozřejmě nemáme páru, o co jde. „Už jsou na cestě“, ujišťuje nás s úsměvem pracovník. Čekáme tedy ještě pár minut na někoho, kdo nás odveze na autobus do Luang Prabang. Záhy se  někdo objevuje jen aby nás informoval, že náš autobus byl dnes zrušen, protože o tento spoj byl malý zájem. Chvilku soptíme, ale co se dá dělat. Přeobjednáme odvoz na následující ráno a jdeme si zaplatit ještě jednu noc na hostel.

A co si odnášíme z pobytu ve vesnici? Hlavně uvědomění, že člověk toho k životu ve směs moc nepotřebuje. Trochu rýže, střechu nad hlavou a hlavně lidi kolem sebe, kteří si navzájem pomohou, spolu se smějí i zdolávají útrapy.

15.8.2019, Vang Vieng