Inle lake – poklad na jezeře

Cestu do Inle lake opět zvládáme nočním autobusem. Leje jako z konve. Jsou 4 ráno a vystupujeme ve vesnici Shwenyaung. Potřebujeme se ale dostat ještě pár kilometrů na jih do Nyaung Shwe, která je spádovým místem pro všechny mířící k jezeru. Jenže takhle brzo ráno a v dešti by si na nás místní taxikáři pěkně smlsli. Už čekají.

Ani se nezdržujeme s dotazy na cenu a rovnou míříme do nedaleké restaurace…(ono restaurace je asi silné slovo, ale dejme tomu), kterou jsme zahlédli přes cestu. Už takhle brzo ráno jsou tady všichni na nohou. Mladá slečna chystá na každý stůl konvici s kávou a čajem, stejně starý mladík u ohně připravuje těsto ke smažení. A tatínek – majitel na to celé dohlíží. Jsou tady tak hodní, že nás ani v tuhle hodinu nevyženou a u kávy a čaje tak přečkáváme další 2 hodiny, než se alespoň rozední. Do toho nepřestává pršet. Ale času nemáme na zbyt. Celkem rychle naštěstí stopujeme tuktuk a ten nás za 4 tisíce kyatů doveze až do 10 km vzdálené vesnice u jezera. Jako cizinci musíme za vstup do oblasti každý zaplatit 10 dolarů.

Nyaung Shwe se i přes návaly turistů daří udržovat si ráz vesničky s utajenými zákoutími a útulnými reastauracemi, kde se dá sehnat jídlo za pár korun.

Jezero je obrovské a nejlepší způsob jak prozkoumat jeho bezprostřední okolí je vyjet si na kole. Ráno je vesnice plná života. Lidé jezdí do práce nebo na trh, děcka jdou do školy, farmáři míří na svá políčka. Obloha už už hrozí, že se zase spustí deštěm, ale zatím jde jen o výhrůžky.

Vydáváme se po západní straně jezera a obdivujeme rýžová políčka, kde se schovávají vodní buvoli, i barevné lekníny vyjímající se v jezírkách. Na každém druhém kopci se tyčí nějaká ta pozlacená pagoda a na obzoru se rýsují zelenavé vrcholky hor. Na objetí celého jezera nemáme čas ani energii a tak ve vesnici ukecáme jednoho sympatického pána, aby nás převezl na druhou stranu. Jen o chvilku později už se i s koly skládáme do malé dřevěné loďky a vyjíždíme. Zase si přijdu tak trochu jako v Benátkách. Domečky stojící na vysokých kůlech lemují úzký kanál, kterým o pár minut později vyjíždíme na jezero. Je krásnější, než jsem si ho představovala. Ocelově šedá obloha se odráží od klidné hladiny, kterou narušují jen nárazy naší bárky. Vyděšení vodní ptáci opouští svá plovoucí stanoviště a odlétají kamsi do dálky. I přes tropické teploty je trochu chladno. Ale za pár minut už jsme na druhé straně a já už se nemůžu dočkat zítřejší celodenní plavby.

Co bych v tomhle koutu světa opravdu nečekala jsou vinice. Ale tam v oblasti Red Mountains se v kopcích vlní řádky vinné révy. Jaká bude kvalita zdejšího vína už je věc druhá, ale na moment nám krajina dodává pocit, že jsme někde na venkově na jihu Francie.

Zvládnout na kole deštěm rozbředlé úseky cesty je občas pěkný oříšek. Překonáváme výmoly i kaluže a nakonec bezpečně dorážíme k malé jeskyni, která je vyzdobena jak jinak než sochami Buddhy.

Bez čeho by návštěva Inle lake nebyla úplná je půldenní vyjížďka na jezero. Tu svoji jsme si vyřídili přes náš hostel, ale ve vesnici je spousta jiných provozovatelů, kteří lákají kolemjdoucí turisty na svoje nabídky. Platí se vždy za pronájem celé lodi. Částka se potom dělí podle počtu účastníků. Naše loď vyšla na 18000 kyatů (asi 270 Kč).

Už to zase vypadá, že propukne menší průtrž, i když ono to tady s tím počasím nakonec nikdy není tak horké. Dostáváme mladého kapitána, který bude v našem věku, ale působí, že už toho má odřízeno dostatek. Jezero dnes po noční bouřce působí neklidně.

Míjíme rybáře, no spíše placeného herce, který turistům ukazuje, jak se na jezeře lovilo kdysi. Na jednu stranu nám to přijde nastrčené a umělé, na druhou stranu nikdo nemůže očekávat že v roce 2019 se zde bude rybařit jako před sto lety. Dalším způsobem jak lidé na jezeře získávají potravu jsou tzv. floating gardens neboli plovoucí zahrady. Jak se zdá, zelenina se dá pěstovat i na vodě. Na zdánlivě potopených řádkách půdy se do vršku vypínají záhony rajčat, tykví a okurek a lidé rostlinky na malých loďkách obhospodařují. Jak se k záhonům dostanou v období sucha, kdy je voda o půl metru níž je mi dodnes záhadou.

Na jezeře se daří i řemeslům. Zpracování stříbra a výroba papíru, doutníků, lodí, hedvábí a tkaniny ze stonků lotosů je jen malý výčet dovedností, kterými se zde některé konkrétní rodiny zabývají už po generace. Ve svých příbytcích výrobky předvádí a nabízí ke koupi. A dá se tady platit kartou! Uprostřed jezera!! Když jde o velké položky peněz, najednou jde všechno.

Náš kapitán vždy přijede na něčí „pozemek“ který se označuje dutými bambusovými kmeny, které plovou na hladině. Přenechá loď nejbližšímu klučinovi a ten loď přeparkuje na příhodnější místo. Valet parking jako v hotelu.

Nejbizardnější z celého dne je asi návštěva příbytku tzv. dlouhokrkých žen, které si od 9 let na krk přidělávají bronzové obruče a uměle si ho tak prodlužují. Na dvou mladých slečnách by ještě nebylo nic moc zvláštního, ale jejich 70ti letá babička, která má obručí 24 už je jiná liga.

Poslední zastávkou na dnešní vyjíźďce je Jumping cat monastery, ve kterém můžete opravdu čekat to, co název slibuje. Mniši se zde starají o několik desítek koček, které naučili pár akrobatických kousků. Musí to být šílená podívaná. Každopádně v době naší návštěvy mají asi kočky zrovna siestu a namísto skákání přes obruče si jen líně pospávají na molu.

Je čas vyrazit zpět do hostelu, abychom stihli autobus do Hpa – An, naší poslední zastávky v Myanmaru. Mírně pokapávâ, vítr nám vlaje ve vlasech a za rytmického zvuku motoru se propadáme do osvěžujícího spánku.

29.7.2019, Chiang Mai