Hpa-An, když je štěstí v neštěstí

K našemu nemilému překvapení vozítko kterým se dostáváme do Hpa – An není pohodlný noční autobus, kterými jsme se dopravovali doteď, ale klasický camrák, kde máme sedadlo cestujícího před sebou pomalu až v klíně. Jak se jednou člověk do sedačky zafixuje, už se z ní nepohne ani o centimetr. Na 13 hodinovou noční cestu přes půlku země. To chceš! Opět Laďovi závidím jeho schopnost usnout za jakýchkoliv podmínek.

V 6 konečně přijíždíme do Hpa – an. O 4 hodiny dřív, než jsme čekali. Prší. A zase nám došly peníze. Navíc je víkend, takže všechny banky i směnárny mají zavřeno. Spíš abychom zabili čas se chvíli jen tak potulujeme po městě. Z nedaleké pagody je nádherný výhled na řeku a vápencové hory, díky kterým je Hpa – An u cestovatelů tak oblíbený. Míříme k jezeru i na trh kde nabízí všechno od zeleniny a ovoce přes oblečení až po kuchyňské náčiní. Hlady už šilháme. Touláme se od jednoho kouta města k druhému až narazíme na drobný obchod s elektronikou. Nacházíme tam chlapíka který se prohlašuje za průvodce a za pro nás mírně nevýhodný kurz nám vymění nějaké dolary za kyaty. A můžeme se jít nasnídat. HURÁ

„Ivet, koukni, vidíš támhle na druhé straně řeky tu krásnou pagodku? Co si na ni vyšlápnout?“ Jojo. Ukažte Laďovi nějaký kopec a už v hlavě začne spřádat plán jak ho zdolat. Po probdělé noci v autobuse večer asi umřu. „Ale jo, tak jdem“. U řeky už sedí zástup lidí, čekajících na převozníka. Ten se objevuje záhy a za 15 korun nás oba dostává na druhý břeh řeky Thanlyin. Procházíme malou vesničkou až pod úpatí Hpa – Pu hill. Místní pracanti nás zdraví a nevěřícně koukají na naše krosny. Nedivím se jim. Z malého kopečku se vyklubal pěkně strmý krpál. Vlhkost je tak šílená, že ani nemusíme vynaložit žádnou fyzickou aktivitu a vaříme se ve vlastním potu. A komáři a nepoddajná vegetace se nás tady snaží sežrat za živa.

Vystoupáme až téměř pod vrchol, ale při pohledu nahoru mi zatrne. Na téměř kolmé skále až do cíle vedou jen pochybné bambusové žebříky postavené kdoví kdy. Možná kdyby nebyly ještě vlhké od ranního deště, kdybychom neměli 16ti kilové baťohy a kdybych na vlastní oči nejdřív viděla někoho tuhle šílenost zlézt, pak bych se možná kousla a nahoru to zvládla. Ale zatím si života cením víc než nějakého zadostiučinění. Shodneme se teda, že horu necháme na pokoji, slezeme kousek zpátky a pokocháme se výhledy. Sotva ale udělám pár kroků, noha mi uklouzne na jednom mokrém kameni. Sice se úplně nerozplácnu ale abych se udržela na nohou zavadím rukou o kus skály a problém je na světě. Na šití to sice není, ale jedna část odřeniny je docela hluboká. Ony věci, nad kterými byste doma jen mávli rukou, můžou v tropech docela znepříjemnit život. Naštěstí máme po ruce lékárničku a Laďa mi hned poskytuje první pomoc. Dáme ještě doutníčka zakoupeného u bábinek v Baganu a zase je dobře.

Kde vládnou hory

Předpověď na dnešek sice slibuje 40 mm srážek, ale už tomu moc nevěříme. V hostelu si za 150 Kč na den půjčujeme skútr, dotankujeme a valíme na výšlap. Kdyby si tady Laďa nevylezl alespoň jeden kopec, asi by z toho měsíc nespal. Mount Zwegabin je se 723 m nejvyšší horou v okolí a volba je tak jasná. Po cestě zastavujeme u kouzelné Kyauk Ka Lat pagody, která se uprostřed jezírka vypíná na vysoké skále. Bůh ví, jak se jim to podařilo postavit, ale vypadá to dobře. Pokračujeme v cestě k hoře, když si najednou všimneme, že z korby náklaďáku, který nás předjíždí mává Erik – francouz z našeho hostelu, který se svojí kámoškou má pro dnešní den stejný plán. Ukazuje na svůj skútr a posunky naznačuje „my scooter is dead“ tak tomu se říká smůla.

Přijíždíme k Lumbini garden, odkud je výchozí bod pro výstup na horu. Samotná zahrada není ničím zajímavá, je tu jen velká opravdu velká kolekce Buddhových soch, která vypadají jedna jako druhá. Ale je to dobrá záminka, aby tady turisti museli zaplatit poplatek 4000 kyatů.

Cesta je už od začátku strmá jako poslední úsek na Lysou. Až na vrchol by ale měly vézt solidní schody, takže nějakým úrazům se snad dneska vyhnu. Hned jak vstoupíme na stezku obklopí nás opravdový tropický prales. Místy po schodech stéká tolik vody, že se přemění v kaskádovité vodopády. Všude poletují pestrobarevní motýli, z lesa se ozývají žáby a cikády a dokonce potkáme i opice, které si tak zvykly na přítomnost lidí, že se občas odváží až troufale blízko.

Byla by to pohodová procházka, nebýt té šílené vlhoksti. Ve vzduchu je tolik vody, že by se z nás dala ždímat. A schody jsou čímdál strmější. V jednom úseku už po nich nejdu ale šplhám. A vrchol je někde v nedohlednu, schovaný v mracích. Vždy když už si myslíme, že jsme skoro na hoře, objeví se další zákrut, který nás vyvede z omylu. Najednou když už si říkám že tahle hora snad nemá konce, objeví se zlatavá pagoda a jsme v cíli. Zujeme boty, vystoupáme na terasu a můžeme si užívat.. krásný výhled do mlhy. Sladká to odměna. Do pár minut se ale mraky rozestoupí a odhalí řeku, cesty, veškerá zatopená políčka, rozpadlé domky i okolní hory. A chvíli po nás se objevují i naši noví známí, kterým se mezi tím podařilo zprovoznit skútra.

Cesta dolů nám utíká o poznání rychleji a našeho skútra naštěstí nacházíme přesně tam, kde jsme ho nechali. Zdejší vápencové hory byly perfektní pro vznik mnoha krápníkových jeskyní a k té největší máme dále namířeno. Solidní asfaltka se mění v polní cestu plnou výmolů a louží. Kličkujeme jako na opičí dráze, ale zatím se držíme. A ty pohledy jsou k nezaplacení. Naoranžovělá cesta jde do kontrastu se sytě zelenými rýžovými poličky, ohraničenými palmami a deštěm vytvořenými jezírky. Obzor lemují zvlněné vrcholky hor. A korunu tomu nasazuje blankytně modrá obloha s mraky jako kdyby je tam někdo namaloval. Na to jsou slova krátká.

Dorážíme k Saddan cave. Největší jeskyni v okolí. Trošku se bojíme abychom vyšli s penězi ale vstup je pouze symbolických 1000 kyatů. V Česku bychom za takovou jeskyni dali minimálně desetinásobek. Jelikož každá jeskyně je zároveň i takovou Buddhovou svatyní, navsteva je možná pouze bez bot a ponožek. Vstupujeme do obrovského dómu, který se nám tyčí vysoko nad hlavami a postupujeme dál do jejích temných útrob. Ta čelovka co jsme vzali se teď náramně hodí. Obklopuje nás plno stalagmitů a stalaktitů, závojů a vápencových sloupů, které se zde musely vytvářet miliony let. O to smutnější je nacházet tyhle zázraky přírody poničené od lidí – popsané a poškrábané. Na majestátnosti jim to ale nijak neubírá. Vstupujeme do další místnosti, která je částečně zatopená. Vodu máme až do půlky lýtek. Ale v těchhle parných dnech jde o příjemné osvěžení.

Dříve než je uvidíme je slyšíme. Tato jeskyně je zároveň domovem pro tisíce netopýrů, kteří přes den odpočívají zavěšení ze stropu a v podvečer vyrážejí na lov. Jejich výskyt je zde pro místní farmáře velmi důležitý. Živí se totiž škůdci a farmáři jejich trus využívají jako hnojivo. Ten se přirozeně vyskytuje všude po podlaze jeskyně, a my bez bot a ponožek si to po ní pěkně štrádujeme. No, raději si namlouvám že jde jen o bláto. Jeskyně vyústí u jezera, kde už čekají převozníci na loďce, aby nás samozřejmě za další poplatek mohli hodit zpátky ke vchodu. My se ale raději otáčíme a vracíme se po vlastních stopách.

Chceme pokračovat dále v cestě, ale naneštěstí úsek, přes který potřebujeme přejet, zrovna kdoví proč betonují (jako by to té desítky kilometrů dlouhé polňačce mohlo nějak prospět). Chvíli čekáme než příjdou místní kluci, kteří nám pomůžou skútr po kraji rozkopaného úseku převézt a může se jet dál. Ujedeme ale pár metrů a najednou, jako by se skútr začal zadrhávat. Loudí se z něj i zvuky, které předtím nevydával. Žádné viditelné poškození ale nenacházíme a tak pokračujeme. Snad to nic nebude.

Mezitím se obloha zatáhla tmavými mraky a my to tak tak stíháme k další malé jeskyni, než nás chytne pořádný slejvák. Zážitků na jeden den bylo až až a tak se po druhé straně skalního masívu vydáváme zpět k našemu dočasnému domovu. Po cestě ještě zastavujeme na bohatou a přitom super levnou vege véču a můžeme se s klidem vrátit.

Najednou ale koukáme, že zadní kolo skútru je nepřirozeně propadlé. A záhada je vyřešena. Ono drncání a divné zvuky mělo na svědomí píchlá guma. Tak to je paráda. Co teď? Místní okamžitě pochopí původ našich trablů a posílají nás na druhou stranu silnice, kde je několik servisů. Už je ale pozdě a všechny mají před zavíračkou. Do nějaké výměny kola už se teď nikomu nechce. V jednom servisu nám ho naštěstí dofouknou tak, že alespoň dojedem zpátky do hostelu. Už si malujeme nejhorší možný scénář, že tam za nás budou chtít penize za opravu, které nemáme. K našemu překvapení nad tím majitel jen mávne rukou a s širokým úsměvem se nás ptá, jestli jsme měli fajn den.
Zbývající peníze tak můžeme utratit s Erikem a jeho společnicí na pivu. Parádní zakončení dnešního dobrodružství.

30.7.2019, Chiang Mai