Hanoj – City for Peace

Už chybí jen pár metrů, ale prodrat se přes shluky lidí a nekonečný zástup motorek trvá věčnost. Náš hostel je zastrčený v jedné z desítek ulic, co vypadají jedna jako druhá, tady se hodí Laďův smysl pro orientaci.

Po celém dni, co jsme nejedli umíráme hlady a vážně netoužíme po ničem jiném než po kousku něčeho teplého do žaludku. Už je ale skoro půl 12 a všechny stánky i restaurace zavírají. Naštěstí jsme na místě, kde žít znamená jíst. Za 35 korun si u jedné milé dámy, co má na ulici rozložený jen obrovský kotel a pár dětských židliček dáváme pho, tradiční polévku, která je základem Vietnamské kuchyně. Dopřávají si ji tady na snídani, oběd i večeři a seženete ji tedy v jakoukoliv denní dobu. Obrazy projíždějící motorek se nám míjí před očima ještě dlouho poté co lazeme do postele.

Jaká je Hanoj? Hanoj je vibrující metropolí, největší a zároveň hlavní město Vietnamské socialistické republiky a důležité hospodářské centrum. Připomíná hučící úl, kde je všechno a všichni neustále v pohybu.

Jeden inspirativní cestovatel o Hanoji napsal, že jde o „organizovaný chaos“ a nemohl být přesnější. Titěrné ulice praskají ve švech pod náporem lidí a jeden si musí dávat pozor, aby neskončil pod něčími koly. Chodníky tady nejsou pro chodce, ale slouží jako parkoviště pro stovky skútrů a motorek, které se jedna s druhou předhání v tom, kdo bude dřív v cíli. Něco jako dopravní řád tady evidentně nebyl vymyšlen a pokud ano, všichni jej mají pěkně na háku. Namísto toho platí jednoduché pravidlo: Kdo dřív přijde, ten jede. Pokud byste snad měli z téhle dopravní patálie strach, nejjednodušší způsob jak přejít cestu je zavřít oči a jít. A přitom doufat že všechna okolní auta a motorky vás objedou.

Na silnicích je pořádný hukot i časně z rána. Ruch je zde konstantní. Jedno z mála poklidných míst, kam se v Hanoji dá uchýlit je Hoàn Kièm, jezero ve středu města, které má zvláštní příběh. V překladu název znamená doslova „jezero navráceného meče“. Podle legendy se jednou na jezeře plavil panovník, když k němu připlula kouzelná zlatá želva a vyzvala ho, aby jí meč dal. Ta ho následně ukryla na dno jezera a prý tam leží dodnes. Nedaleko severního břehu leží Jadeitový ostrov a na něm Ngoc Son temple neboli chrám jadeitové hory. Vystavěn byl v 19. století na počest vládce, který se kdysi zasloužil o obranu Vietnamu pred čínskými nájezdníky. Chrám je s pevninou spojen dřevěným mostem rudé barvy, který nesmíte při prohlídce města vynechat. Nejkrásnější je v noci, když se jeho obraz díky bohatému osvětlení odráží od hladiny. Jezero obklopuje úzký pás zeleně a mohutných stromů, které představují perfektní zákulisí pro cvičitele thai chi.

Samotný park působí na Asii až nezvykle upraveně a podle okolních staveb bychom klidně mohli být někde ve Francii. Ostatně, Hanoji se přezdívá malá Paříž východu. Stejně jako Laos i Vietnam byl kdysi součástí francouzské Indočíny a na okolní architektuře je to znát.

Ulice jsou tu rozdělené podle zvláštních pravidel. Jedna připomíná hračkářství pod širým nebem, ve druhé zase seženete cokoliv do domácnosti od elektroniky přes nábytek. A ulice se zlatníky a starožitnostmi je evidentně jediné místo ve městě, kde se mi podaří vyměnit zbylé peníze z Laosu. Banky ani směnárny kipy nepřijímají. Netuším co spolu tyhle dvě země mají za problém.

Něco o koloniální historii Vietnamu se jdeme dozvědět do Hoa Lo prison, za války ve Vietnamu přezdívanému Hanoi Hilton. Vězení, které zde vybudovali francouzi sloužilo během let 1886 – 1901 k zadržování rebelů a vyznavačů socialistických myšlenek. I když se z původního vězení dochovalo jen jedno křídlo, k vytvoření si představy o tom, jak tvrdý život tady političtí vězni měli to bohatě stačí. Kobky záměrně vymalované černým dehtem aby vyvolávaly pocity beznaděje stále působí děsivě a figuríny, popisy a vizuální doprovod věrohodně dokreslují tíživou atmosféru tohoto místa.

Za 30 korun jde o něco, co se určitě vyplatí vidět, aby člověk dokázal pochopit smýšlení dnešních obyvatel Vietnamu. Ale vše je nutné brát s rezervou. Doprovodné texty jsou nápadně propagandistické tak, aby podporovaly myšlenku socialismu. Oslavují hrdinné počínání vězňů, kteří nikdy nepoklekli a z nichž se v mnoha případech později stali vrcholní představitelé komunistické strany. O tom, jak zde během války ve Vietnamu (tady ji nikdo neřekne jinak než Americká válka) byli drženi američtí vojáci se dočteme jen málo.

Francouzi si moc nad Indočínou drželi po kolik let a za tu dobu ji stihli ovlivnit v mnoha směrech. Katedrála sv. Josefa je jakýmsi hybridem francouzské neogotiky a vietnamské architektury. Nejstarší kostel ve městě připomíná opotřebovaného bratra  slavnějšího Notre Dame v Paříži. Hanoj je neznečištěnějším městem poloostrova Zadní Indie a zašedlá omítka chrámu na to značně doplácí.

Obloha se najednou zatáhne těžkými černými mračny. Vypadá to na menší apokalypsu. Abychom se vyhnuli nejhoršímu dešti, běžíme se schovat na tržnici a řeknu vám, se 4 patry šlo bezkonkurenčně o největší vietnamskou tržnici, na jaké jsem kdy byla.

Jak tak bloudíme příčnými ulicemi, zaujme nás menu jednoho z klubů. Rizek? Že by tady místo schnitzel používali počeštěný název? Jméno baru Prague pub ale vše vysvětluje. V tomto baru nabízejí některé z tradičních jídel jako řízek nebo guláš a hlavně asi 4 druhy českého piva. 60.000 dongů za Budvara se nám ale vážně dávat nechce, raději popojdeme o pár ulic dál do Bia hoi junction. Tady na rohu ulic Ta Hien and Luong Ngoc Quyen ve starém městě se nachází království levného piva. Bia Hoi seženete jedině tady v Hanoi, vaří se vždy večer, aby se následující den všechno vypilo. V nespočtu malých barů, stánků a restaurací seženete světlý lágr v přepočtu za 5 až 10 Korun. A pozor, od 5 do 7 tady bývají akce 1 + 1 zdarma! Jde sice jen o malé třetinky ale na rovinu, kdo by to při těchhle cenách počítal?!

Hlavně to nepřipálit!
Nevím jak to děláme, ale zdá se že nějakým způsobem vždycky náhodně skončíme na fajn místě, které všichni ostatní musí hledat. Jako následujícího rána. Těžko říct, jestli koleje, položené přímo mezi dvě řady vysokých domků mají nějaký praktický účel, ale jako mucholapka na turisty slouží skvěle.

Vzdalujeme se od ruchu starého města do poklidnější historické oblasti císařské citadely Thang Long. Zkráceně Hanojská citadela se díky významným archeologickým nálezům až ze 6. století dostala v roce 2010 na seznam UNESCO. Základy starého paláce, původní cesty a studny dokládají vyspělost dávné civilizace. Bronzové mince, keramika z Číny a jiných koutů Asie potom obchodního ducha tehdejších obyvatel.

Oblast, o které se bavíme je enormní a projít ji celou nám zabírá několik hodin. Raději už bychom se ale měli vrátit zpátky do města, nastal totiž čas zasvětit se do tajů Vietnamské kuchyně. Čeká nás cooking class v rodinné restauraci Apron Up. O co jde? Ve zkratce o velmi zjednodušený kurz vaření pro cizince. Ve 4 hodiny si nás spolu s tří člennou rodinkou z Anglie a párem z Koreje vyzvedává mladá vietnamka Mei, která nás bude mít dnes na starosti. Součástí lekce vaření je i návštěva trhu, kde si nakoupíme ingredience pro přípravu večeře. Venku na ulici je to zase blázinec, ale jak se zdá, Mai už se naučila tenhle virvál ignorovat a tak se ji v tom snažíme napodobit. Ale co dneska vlastně budeme vařit?

Jako předkrm samozřejmě místní variantu spring rolls, dále polévku Phò, grilované koule Bùn Chà z vepřového masa, salát z papáji a nakonec vietnamskou specialitu egg coffee.

Nejdříve míříme k postarší paní pro maso, hovězí na polévku a vepřové na karbanátky. Jsme na největším trhu v celé Hanoji a spotřeba tomu odpovídá. Za jeden den tato paní prodá maso z 5 až 7 celých prasat. Maso jí vozí průběžně podle potřeby, aby byla zaručena jeho čerstvost. Dále nakupujeme 2 druhy rýžových nudlí, jedny do polévky a druhé jako přílohu k Bùn Chà. Nakonec míříme pro zeleninu, bez které by se žádný vietnamský pokrm neobešel.

Restaurace má pro účely cooking class dobře zařízené prostory kde máme u velkého stolu každý k dispozici své náčiní. Začínáme s přípravou polévky, protože ta je časově nejnáročnější. Netradičnější je Phò bò z hovězího masa. Existují ale i další varianty. Během války vietnamská vláda vynesla zákon nařizující, že hovězí se může porážet jen dva dny v týdnu, aby byly udrženy stavy pracujícího dobytka. Jenže lidé chtěli jíst Pho i ve zbylých dnech, tak zkusili místo hovězího použít kuřecí. A výsledkem je Phò Gà.

Nejdříve je třeba v osolené vodě povařit hovězí kosti, které jsme ještě před tím s kusy cibule ogrilovali na plameni. Do hrnce přidáme šalotky, zázvor, cukrovou třtinu a společně vaříme. Do látkového ubrousku zabalíme anýz, skořici, kardamom a koriandr a takto zabalené je přihodíme ke všemu ostatnímu, aby se potom koření z polévky dobře vybíralo.

Mezitím jdemem připravovat rolky. V míse smícháme na kousky nakrájenou hlívu ústřičnou a houby Shiitake, skleněné nudle, mrkev, fazolové klíčky, šalotky, směs koření a maso, vegetariáni můžou použít tofu. Nachystáme si rýžový papír který hojně potřeme rybí omáčkou – ta nesmí chybět v žádném vietnamském jídle. Směs postupně zabalujeme do papíru a následně smažíme. Rybí omáčka dodá rolkám jejich nahnědlou barvu. Aby byly rolky správně křulavé, nejlepší je osmažit je dvakrát.

Na karbanátky potřebujeme tučnější vepřové, aby maso nebylo vysušené. Přidáme citronovou trávu, česnek a šalotky, pepř, cukr, med, samozřejmě trochu rybí omáčky. Směs si párkrát přehodíme z jedné ruky do druhé, aby se všechny ingredience dobře promíchaly a vznikly pevné koule.

Salát je hotový raz dva, jen je třeba smíchat na nudličky nastrouhanou zelenou papáju, mrkev, šalotky, fazolové klíčky, chili a pořádnou hrst buráků. Vše se to ještě dochutí omáčkou, jejíž složení už si bohužel nepamatuju. Zatímco se připravuje vše ostatní, polévka Pho si vesele bublá v kotli.

Nakonec jdem na egg cofee, které možná není ani tak kávou jako spíš dezertem. Egg coffee se mu říká, protože na jeho přípravu se skutečně používá vajíčko. Za vznikem tohoto receptu opět stojí nedostatky války. Když bylo salko drahé, lidé hledali alternativu a někoho opět napadlo využít vaječné žloutky. Ty se musí ušlehat spolu s třtinovým cukrem a kondenzovaným mlékem, dokud nedostanou nadýchanou texturu. Dnes použijeme mixér, kdysi ale směs hodiny míchali dřevěnými hůlkami! Přidává se ještě trochu vodky nebo jiného tvrdého alkoholu, aby se zničily bakterie ze syrového vejce. Zvlášť se potom uvaří káva, která se naleje do vytvořené pěny. Nakonec posypat kakaem a lahodný dezert je na světě.

Už chybí doladit jen polévka. Do misek nachystáme nudle, cibuli a již uvařené maso. Vše se zalije vývarem, přidá se na jemno nakrájená jarní cibulka a velmi tenké plátky hovězího a může se hodovat.

Díky bedlivému dohledu Mei jídlo dopadlo skvěle a bylo ho tolik, že jsme měli problém ho všechno spořádat. Pochutnal si dokonce i Laďa, který si vždy připravil vegetariánskou obměnu z tofu.

Na poslední den jsme si nechali návštěvu Ho Chi Minhova mauzolea. Ho Chi Minh je pro Vietnamce něco jako pro nás Masaryk, jen v daleko extrémnější podobě. O tom svědčí už jen fakt, že bývalého revolucionáře, premiéra a později prezidenta nechali (stejně jako Lenina) po smrti nabalzamovat a dnes ho se všemi poctami vystavují světu na obdiv. Jo a taky po něm pojmenovali město a natiskli ho na všechny bankovky. Nicméně kvůli velmi podivné otevírací době, která je každý den jiná, se nám ho nakonec vidět nepodařilo. Před případnou návštěvou tak všem doporučujeme zkontrolovat si otevírací dobu. Koho by více zajímal život a činy tohoto otce Vietnamu, ten může zavítat do Ho Chi Minhova muzea, které stojí jen kousek od mauzolea.

Na závěr našeho kulturního bloumání Hanojí míříme do Temple of the literature, který stoprocentně vykompenzoval zklamání z mauzolea. Postaven roku 1070 měl chrám původně sloužit jako univerzita, ctící filozofii Konfucia. Zde kdysi muži z vyšších vrstev skládali zkoušky, aby se mohli stát doktory a osobními rádci tehdejších vládců z dynastie Ly a Tran. Budova je spolu s parkem a několika jezírky extrémně dobře udržovaná a je nádherným příkladem tradiční Vietnamské (s nádechem čínské) architektury.

Hanoj je obrovská a nikdy bych se neodvážila tvrdit, že už nešlo víc vidět nebo víc zažít. Ale tak nějak usuzujeme že tři dny nám tady bohatě stačí. Pohyb po městě mezi frontami houkajících motorek je pro nás extrémně náročný a vyčerpávající. Tak schválně, kolik vydržíte vy?

25. 8. 2019, Sapa