Chiang Rai a přejezd do Laosu

Tohle malé poklidné město je vedle většího Chiang Mai často opomíjeno. Ale díky své atmosféře, skvělému jídlu a výhodné lokaci na severu země je skvělou základnou pro pořádání výjezdů do hor.

Do Chiang Rai přijíždíme po celodenní cestě z Pai pozdě večer a sil máme tak akorát na to dostat se do postele. Chiang Rai máme po cestě do Laosu a tak by byla škoda se sem nezastavit.

Čas je tak akorát na to, prozkoumat největší perly města, paradoxně ale vstáváme později, než by se hodilo. Pokud je to možné, vždy volíme ubytování, které má v ceně i snídani. Obvykle to výslednou částku zvýší o dolar nebo dva. Za takovou cenu se solidní snídaně shání jen těžko a navíc v hostelech a ubytovnách občas potkáte zajímavé lidi. Dnes se dáváme do řeči s panem J. K. ze Singapuru, který má spostu otázek na Česko, jeho měnový systém nebo na naše další plány do budoucna. Příjemná změna po věčném dotazu: „Odkud jsi?“!

Už je ale příšerně pozdě a tak běžíme na autobus k Wat Rong Khun neboli Bílému chrámu. Nachází se několik kilometrů za městem a patří k nejnavštěvovanějším památkám Chiang Rai.
Navržen byl slavným Thajským umělcem Chalermchai Kositpipat a výstavba dodnes není dokončena. Chrám měl být centrem Buddhistického učení a meditace. Každý detail zde má svůj jasný náboženský význam. Bílá barva symbolizuje Buddhovu čistotu. K překonání jezírka slouží „most cyklu znovuzrození“. Před lávkou ze země trčí stovky rukou, tápajících k obloze, ty značí lidský chtíč a touhu, kterých by se lidé podle Buddhismu měli naučit vzdát, protože jsou zdrojem našeho utrpení. Most potom symbolizuje přechod od cyklu smrti a znovuzrození ke stavu blaženosti. Do chrámu se vstupuje „nebeskou branou“. Stráží ji dvě bytosti, reprezentujíci Smrt a Rahu, jenž rozhoduje o osudu lidí. Uvnitř chrámu je několik obrazů, znázorňujícího Buddhu při meditaci. V okolí chrámu stojí (či visí ze stromu) mnoho soch, které sem zdánlivě nepatří. Batman, spiderman nebo Elvis představují novodobé hrdiny v boji se zlem.

Naproti bílého chrámu stojí chrám zlatý, ve kterém jsou ukryty veřejné toalety. Šlo asi o nejhezčí záchodky, na kterých jsem kdy byla. Symbolizuje tělo, zatímco Bílý chrám zástavá mysl. Zlatá symbolizuje lidský chtíč po hmotném bohatství. Kolem chrámu je několik betonových stromů, ze kterých visí střibrné medailony. Za 30 bátů si jeden můžete taky koupit, napsat na něj své přání a na strom pověsit.

S klidem by se tady dalo strávit několik hodin, ale s takovým množstvím čínských turistů za zády se raději přesunujeme dál. Jen o pár minut později si zcela náhodně zastavujeme autobus do města. To máme kliku! Ta ale končí ve chvíli, kdy vyběhneme z autobusu. Hotová průtrž mračen nepřestává další hodinu. Takovým tempem toho moc nestihneme.

Tzv. Modrý chrám, další z nádherných svatyní Chiang Rai sice leží na opačné straně města, ale je tak jedinečný, že si ho nemůžeme nechat ujít.
To je ono? Je naše první reakce, když k chrámu dorazíme. Netušíme, že ony na modro namalované plechové budovy jsou jenom haly. Samotný chrám určitě není žádným zklamáním. Okrasné prvky jsou precizně vypracovány do těch nejmenších detailů. Mýtyčtí hadi vypadají jako živí, modrá v kombinaci se zlatou dává chrámu osobitý vzhled. A interiér vypadá, jako by malíř, který jej tvořil byl pod vlivem nějakých halucinogenů. Tolik barev pohromadě si ani neumíme představit. Tomu všemu kraluje 4 metrový bílý Buddha. Jelikož byl chrám dokončen teprve nedávno, není ještě mezi turisty tak známý a tudíž zde (prozatím) není žádný vstupní poplatek.

Slunce svítí a cesta mezi políčky nám hezky utíká. Společnost nám dělá stádo nezvykle ušatých krav. Jako by lokálci chtěli vytvořit jakousi barevnou kolekci, v Chiang Rai je k navštívení ještě tzv. Červený chrám (který je sice nejmenší ale o nic méně zajímavý) a Zelený chrám, pyšnící se smaragdovým Buddhou.

Cestou zpět do města procházíme několika trhy s jídlem. Pro masožravce je to tady ráj. My marně přemýšlíme, z čeho tady budeme živi. Končíme klasicky u Pad Thai noodles s vajíčkem a tofu, grilované kukuřice a hub a kotlem smažené zeleniny. Na závěr dnešního dne se setměním vstoupí na pódium vyšperkované tanečnice a předvedou nám tradiční thajský tanec. Po cestě na pokoj ještě zastavujeme na noční focení u zlatých hodin, které k našemu překvapení začaly v 8 hodin hrát hudbou i všemi barvami.

Dlouhý přejezd
7:30 odjíždíme autobusem za 65 bátů z Chiang Rai do Chiang Khong, hraničního města na cestě do Laosu. Poslední 3 km k celnici se potom za dalších 50 bátů dostaneme tuk tukem. Před přechodem ještě vyměnit nějaké báty na laoské kipy a můžeme za úředníky. Tady v podstatě jen vyplníme opouštěcí kartu, ukážeme pas, do kterého dostaneme výstupní razítko a je hotovo. Teď je třeba dostat se na Laoskou stranu. Země od sebe odděluje, Mekong. Ten je zatím jen malou říčkou a přes tu vede most, který nemůžeme překonat pěšky. Musíme se tedy přesunout dalším autobusem za 20 bátů.

Množství papírů k vyplnění je tady o něco obsáhlejší. Otázky na pohlaví a národnost jsou jasné, ale dotaz na naši rasu nás šokuje.
Přecházíme k úředníkovi a dáváme papíry i s fotkou. Bez té víza nevyřídíte, ale kdo by ji snad neměl, toho tady za 1 dolar vyfotí.  U druhé přepážky víza nalepí do pasu, na další pas zase oskenují a u té poslední každý zaplatíme poplatek 30 USD. Už dříve jsem si všimla neblahého zvyku. Ať už je to ve směnárně nebo na hranicích, bankovy vždy musí být v perfektním stavu, jinak je nepřijmou. Tady jsem tedy se zásobou dolarů ještě z Česka skončila.

Doprava je pro nás finančně asi nejnáročnější položka. Tuktukem za 30000 kipů (80 kč) dojedeme konečně na autobusové nádraží, kde za 120000 kipů (318 kč) kupujeme lístky do Luang Namtha. Máme hodinu než náš spoj pojede. Ve zbylém čase tedy pořídíme simku a jdeme na oběd. Za kopeček rýže a zeleninovou polévku platíme asi 100 Kč. A to je na zdejší (myslím asijské) poměry hodně! Vítejte v Laosu…

Řidič už nás nahání do autobusu. Nasedáme a odjíždíme. Najednou, z ničeho nic začínám cítit tíživý tlak na hrudi, který pokračuje přes krk až do hlavy. Jako by ochabovaly svaly. Láďa má to samé. To bude ta polívka! Dá se předávkovat koprem? Pocit naštěstí po chvíli odeznívá.

Laoská krajina se zdánlivě podobá té thajské, jen je kopcovatější a divočejší. Podél krajnice se tyčí vysoká skaliska a stromy a bujná vegetace si rostou jak chtějí. Hlavní autobusové nádraží je samozřejmě opět nějakých 10 kilometrů za městem, takže nezbyde nic jiného, než zase přejet tuktukem. Každý platíme 20000 kipů (53 kč), zatímco místní pouze 5000. Tahle diskriminace cizinců už nám začíná lézt krkem. Když se snažíme s řidičem domluvit, že není fér, abychom oproti místním platili za stejnou vzdálenost o tolik víc, raději dělá, že nerozumí. Nakonec nám vrací alespoň 10000 zpátky. Totálně hotoví z dlouhé cesty zapadáme na ubytko. Na jeden den toho bylo až až.

11.8.2019, Luang Prabang