Chiang Mai – kde stačí pouze být

V Thajsku asi není oblíbenějšího města k relaxaci než je Chiang Mai. Svou uvolněnou atmosférou, nepřebernými možnostmi volnočasového vyžití a množstvím příjemných malých kaváren a nejrůznějších podniků láká cestovatele už desetiletí.

Centrem Chiang Mai je Staré město, obehnané vodním příkopem a 700 let starými pozůstatky hradeb z obobí království Lanna, kdy se město bránilo před Barmskými nájezdy. Je to místo, kde se nevyplatí chodit s nosem zabořeným do mapy. Uličky s rodinnými hostely, tichými zahradami a obchůdky se vším možným jen čekají na své objevení. A člověk nakonec stejně vždycky skončí tam, kde chce být. Ve volných chvílích lze studovat thajský jazyk, navštěvovat lekce vaření, meditovat či si jen tak popovídat s mnichy nebo chodit na masáže, případně si rovnou nějaký ten masérský kurz udělat.

První ráno začínáme parádní snídaní v Diamond Club breakfast, kde vám připraví cokoliv na co si vzpomenete. Energie na prozkoumávání města bude potřeba.

Za kulturou
Hlavními atrakcemi Chiang Maie jsou jednoznačně chrámy, reprezentující osobitou severothajskou architekturu. Je jich tu na 300. Nepřehlédnutelnými prvky těchto WAT, jak se chrámu thajsky říká, jsou spletité vyřezávané ornamenty z týkového dřeva, mozaiky z barevných sklíček, sochy mýtyckých stvoření, střežící vstup a CHEDI – buddhistické stúpy.
Nemůžeme jinak, ale thajské WAT nás zaujaly daleko více, než ty Barmské. Působí propracovaně a vkusně.

Nejslavnějšími chrámy jsou Wat Phra Singh a Wat Chedi Luang, nádherné jsou ale všechny. Pokud by někoho zajímala historie tohoto regionu, skvělou volbou je návštěva Lanna folklife museum, které rekonstruuje životy tehdejších obyvatel v království Lanna.

Za jídlem
Kam se nachomýtneme, tam na nás koukají vylepené obrázky lákavě vyhlížejícího jidla. Ať už dává někdo přednost vybraným restauracím nebo levnějšímu streetfoodu, tady si jeho chuťově buňky přijdou na své. Tradiční delikatesou, kterou by zde měl povinně každý ochutnat, je jednoznačně Tom Yum soup, výtečná sladko kyselá polévka, jejíž základ tvoří kokosové mléko a vývar z citronové trávy, zázvoru a dalšího koření. Tradiční se připravuje s krevetami, ale dá se obměnit i houbami nebo jiným masem. Spring rolls neboli jarní závitky plněné masem či zeleninou jsou skvělým předkrmem a ploché Pad thai noodles se sladkokyselou omáčkou zase jasnou volbou k hlavnímu jídlu. Jako desert pak nemůže sloužit nic jiného než mango sticky rice, na sladko připravená lepkavá rýže s mangem.

Za zvířaty
Jestli je pro Thajsko jedno zvíře typické, pak je to slon. Vídáme ho všude. Jako dekorace na oblečení, sochy v chrámech, v suvenýrech, nebo na letáčcích. Sloni v turismu jsou v Thajsku dlouhou dobu kontroverzním tématem. Snad každý jednou zatoužil po projížďce na tomto králi džungle. Ještě do nedávna na tom cestovní agentury vydělávaly jmění, ale čím více na povrch vyplouvaly informace o týrání zvířat s tím spojené, tím více začala veřejnost volat po jiném typu turismu, kde by se zvířaty bylo zacházeno lépe.

Nicméně postavení slonů v Thajsku je složitější. Je třeba si uvědomit, že lidé je využívali už před staletími, když na nich vyjížděli do války nebo později v dřevařském průmyslu. Když ten postupně upadl, začala se zvířata využívat právě v turismu. S tím jak se změnila poptávka, změnil se i přístup ke slonům. Nyní už je možné je vidět vesměs v tzv. „sanctuary“ neboli útulcích, kde je s nimi snad zacházeno lépe.

Jeden takový útulek jsme navštívili. Jednalo se o tzv. dobrovolnický program, kdy jsme nejdříve přichystali slonům jídlo – omyli jsme banány a pak už jsme šli mezi slony nakrmit je. Nebudu lhát. Byl to zážitek, na který budu dlouho vzpomínat. Když k vám příjde tunový drobek a svým chlupatým chobotem si z ruky vezme banán, sám si ho oloupe a potom zbaští. Když si můžete pohladit jejich vrásčitou kůži. Smála jsem se zase jako malá holka, co v televizi koukala na Dumba.

Když sloníci dojedli, převlíkli jsme se do plavek a společně si šli užít bahenní lázeň. To sloni milovali. Nakonec jsme šli všechno to bahno smýt do řeky. Měli jsme i krátké zasvěcení do historie útulku. V Thajsku prý teď žije asi 8000 slonů, přičemž 5000 z nich v zajetí. Podle Thajských zákonů musí mít každý slon identifikační číslo a svého „mahmuta“ člověka, který na ně dohlíží a ručí za ně. V tomto útulku byli jednak sloni ze severu, kteří se nějakým způsobem zranili, např. když stoupli na minu, kterých bylo v období občanské války v Barmě položeno mnoho, nebo ti dříve působící ať už v těžařství nebo v zábavním průmyslu. Bylo by hezké tyto slony pustit zpět do přírody. Problém je, že jako každé zvíře žijící v zajetí, by už nebyli schopni se adaptovat zpět na život v divočině. V tomto útulku je nyní 9 slonů, které je nutné nějakým způsobem nakrmit. Protože takový macek za den spořádá třeba čtvrtinu své váhy. A to je spousta banánů. Ze vstupného areál nakupuje jídlo a platí mahmutům, kteří jsou se slony v podstatě neustále. Snad vše řečené byla pravda a snad už podobných útulků jednou nebude potřeba. Protože divoká zvířata se mají vždycky nejlépe ve svém přirozeném prostředí.

Za přírodou
Chiang Mai ze všech stran obklopují hory. Původně jsme chtěli na nejvyšší vrchol Thajska Doi Ithanon vyjet na skútru, ale vzdálenost a dopravní zácpy nás nakonec odradily. Využili jsme tedy služeb povolanějších a na vrchol se nechali vyvézt. Což se nakonec ukázalo jako moudré rozhodnutí. Počasí bylo opět tak nepředvidatelné a serpentiny tak prudké, že bychom si to na motorce asi tolik neužili. Navíc jsme se podívali do míst, kam bychom se sami nejspíš nedostali. Třeba na procházku pralesem k vodopádům, které v období dešťů působily impozantně.

Lidé žijící v horách se živí především zemědělstvím. Podél cesty prodávají své produkty. Květiny, oříšky, med, sušené ovoce, zeleninu a jiné dobroty.

Doi Inthanon se svými 2565 m je doteď nejvyšší horou, na jaké jsem kdy byla. A jednoznačně i nejsnadněji zdolanou. V Česku na vrcholech stojí hospody. Tady mají stúpy a pagody, jimiž projevují svou přízeň Buddhovi. V Česku máme z vrcholů krásné výhledy. Tady vidíme jen neprostupný prales, který vůbec neodpovídá tropickému podnebí. Mohutné stromy porostlé mechem spíše zapadají na Nový Zéland.

Naphamethinidon a Naphaphonphumisiri jsou oficiální názvy pagod, stojících na Doi Inthanon, které byly vystavěvy na počet společných 60-tých narozenin bývalého krále a královny. Za slunečného dne by odtud byl parádní výhled. My viděli jen…

Ale nemůžeme mít všechno. Kdybychom zde zavítali v dry season, nezažili bychom nekonečné lány zelenavých rýžových políček v jejich počáteční fázi růstu. O pole jimiž jsme procházeli v národním parku Doi Inthanon pečují komunity uprchlíků z Barmy, kteří utekli před následky občanské války.
Thajská vláda byla natolik štědrá, že dovolila utečencům zůstat a věnovala jim část území této chráněné oblasti, kde mohou žít svým způsobem života. Občas turistům prodají kávu (výbornou kávu!), kterou sami vypěstují, nebo nějaký ten kus oblečení, co sami upředou. Mají tady klídek a nikdo je neobtěžuje.

Do hor kolem Chiang Mai by se dalo pořádat nekonečné množství výletů, ale čas je omezený. Zvolili jsme si Doi Suthep. Většina lidí se nahoru nechá vyvézt autobusem, my jsme si to poctivě vyšlápli. V rozbahněném terénu to sice nebyla žádná procházka růžovým sadem, ale nefalšovanou asijskou džunglí. Odměnou nám byly ušetřené peníze za autobus a vstup do pagody. Naše cesta totiž vedla tajnou stezkou, díky níž se nám podařilo obejít kasu. Sladké to zadostiučinění. A teď zase zpátky někam na šálek dobré kávy. V Chiang Mai není nikdy dál, než pár bloků 🙂.

6.8.2019 – Chiang Rai