Život na farmě 2 – Každodenní radosti a starosti

Život na farmě je pestrý a žádný den není stejný. Zvládli jsme třeba na bílo namalovat ceduli u příjezdové cesty tak, aby sem odteď už každý snadno našel cestu. Když prší, trávíme den uvnitř – zpracováváme nasbírané houby, přelepujeme staré etikety na krabičkách s domácími čaji nebo v kuchyni pomáháme Josefíně a Olze s přípravou oběda. Nejčastěji si pochutnáváme na nějaké luštěnině nebo zelenině ze zahrádky, což nám maximálně vyhovuje. Největší roztodivností, kterou tady ochutnáme je řasa cochayhuyo, která se čerstvá uchovává zamotaná v tlustých svazcích. Může se buď sušit, nebo se zpracovat v klasické gumové konzistenci. Používá se hlavně do salátů nebo okořeněná jako hlavní chod. Přes počáteční nedůvěru nás řasa příjemně překvapila svou jemnou chutí.

A tím v kuchyni nekončíme. Co pár dní zaděláváme na chleba, používáme k tomu masa madre – po domácku založený kvas, vyzkoušíme si upéct pan dulce – smažené těsto, balené v cukru a jinak se staráme, aby naše žaludky byly vždy spokojené.

A u toho si povídáme o všem možném. Třeba o jejich rodinné historii. Olga je z osmi dětí, vyrůstaly zde všechny společně, ale jejich tatínek si maminku nikdy nevzal. Oženil se s jakousi starší dámou, která sama děti ani manžela neměla, zato vlastnila rozsáhlé pozemky kolem Cunca. Jejich tatínek byl oproti tomu mladý a silný a na farmě zastal spoustu práce. Uzavřeli tak jakýsi výhodný obchod. „Kdysi to tady tak chodilo.“ Odvětila Olga. Josefína naproti tomu pochází původně z Pichilemu, do Španělska odjela studovat a seznámila se tam s Davidem, který už byl v té době kamarád Olgy.

Davida vždycky lákalo mít vlastní farmu, je to muzikant a svobodná duše, nějaký ten rok dokonce žil v karavanu. „Věděl jsem, že způsob života, který bych chtěl vést ve Španělsku není možný. A tak jsem odjel.“ Nějakou dobu pak s Josefínou žili v Santiagu, než se přidali k Olze na farmu.

Jednoho rána David opět veze Olgu k šamanovi a starost o zvířata je tak na nás. Nejdřív vypustíme ovce, postupně dáme všem snídani, otevřeme okna ve skleníku, zalijeme rostlinky, aby je odpoledne nespálilo slunce a pak se jdeme najíst i my. Po jídle se pouštíme do plevení záhonků, což je bezmála Sysifofská práce. Pokaždé, když už si myslíme, že jsme záhonek kompletně vyčistili, hrábneme vidlemi ještě hlouběji do země, abychom zjistili že minimálně to stejné množství, které už jsme vypleli je třeba dostat ven. Ale baví nás to, je to hezká změna, zase se jednou hrabat v hlíně.

Když slunce žhne jako v Atacamě, jdeme si dát pauzu do stínu, když v tom uvidíme Jose, sklánějící se nad jedním ze psů. „Pojďte mi prosím pomoct, Vakita se zachytila do pasti.“ A už to vidíme, kolem drobné nožky má psík pevně obtočený rezavý drát a evidentně mu způsobuje velkou bolest. José tak z kůlny přinese štípačky a Laďa chudinku vysvobodí. Krvavou ránu pak vydesinfukujeme jódem, který máme ještě od té doby, co jsme se starali o pokousaného Roberta a je po trápení. „Lidi tady střeží pasti na zajíce, ale daleko častěji se do nich chytí nějaký pes.“

Mezitím se stihl vrátit David s Olgou a jdeme na oběd, ten bývá kolem třetí a následuje káva a odpolení siesta, málokdy se k práci vrátíme dřív než v 5…spíš později. S těmihle teplotami to ani jinak nejde. Volný čas alespoň vždy trávíme na procházce s Leiou, jinak se ji přes den většinou nemáme čas věnovat. Z pauzy nás dnes vytrhne Olga, která se k nám blíží s ustaraným výrazem. „Volal mi soused, že se nám zaběhli voli a teď mu na zahradě ničí stromky.“ Hmm, tak i voly tady máme! „Pojďte nám je prosím pomoct zahnat zpátky.“ A tak se jde a aby Leia nepřišla zkrátka, vezmeme ji s sebou. „Víte, že vůl je u nás v Česku nadávka?“ „Vážně?“ Diví se Olga. „Pro chlapa. O ženské se říká, že je kráva.“ „Teda. A je to hodně urážlivé?“ Vyzvídá dál Olga. „To ani ne, ale občas dost na to, aby si dotyčná sbalila kufry.“ Zasvěťuji Olgu do tajů českého jazyka.

Voly už máme na dohled, vesele se pasou uprostřed sousedovy zahrady, jako by se nechumelilo. Za tu dobu mu stihli nejen sežrat pár stromků, ale taky strhnout anténu a zbořit část plotu. „Hueey, hueeey.“ Pokřikuje Olga beze strachu na zvířata desetkrát těžší, než je sama. Mohutné špičaté rohy budí respekt, voli se ale zařadí před Olgu a poslušně jako beránci jdou, kam je nasměruje. My jsme tu od toho, aby se tvrdohlavá zvířata nezaběhla tam, kam nemají.

Zážitků už pro dnešek bylo dest, večer ale ještě zvládneme nasekat dřevo a opět se pouštíme do boje s plevelem. Končíme až za tmy, ale co jsme měli na dnešek naplánováno jsme úspěšně dodělali.

„Kouříte trávu?“ Otáže se nás po večeři Olga bez okolků. K odpovědi se ani nedostaneme. „Tady máte dárek.“ Řekne a pošle nám po stole drobný motouzek voňavé byliny. Doteď jsme měli za to, že cigarety, teré si Olga s Davidem balí jsou čistě tabákové…no tak teď už chápeme, proč mají pořád tak dobrou náladu.

Na pomoc Mapuchům

Dnes jsou na programu velké věci. 8:30 už vyjíždíme z farmy, abychom stihli včas dorazit za Olžinými kamarády Mapuchi. Plánují na jednom ze svých pozemků vybudovat kemp, aby tak ale mohli učinit, nejdříve se musí zbavit hustého porostu bambusu a ostružiní, které prostor pokrývá. My jim tedy pomůžeme s otravnými rostlinami a Olga s Davidem si za odměnu budou moci bambus odvézt a použít ho na stavební účely.

Bereme i Leiu, což je super hlavně proto, že nezůstane sama a bude se moct socializovat. Nakonec se nás na práci sejde asi 10, chlapi si do ruky vezmou motorovky a mačety a vyráží do boje s houževnatým plevelem. Nejdříve se snažím být k užitku čištěním větví, které si s sebou později odvezeme, můj účel pobytu ale brzy změní podstatu a z levné manuální síly tak přesedlám na chůvu. „Půjdeš si s námi hrát?“ Koukají na mě žádostivýma očima Aileen a Rai – dcerky Olžiných kamarádů ve věku 7 a 5 let. Na odpověď ani nečekají, čapnou mě za ruku a vedou si mě na své improvizované hřiště. Nejdříve stavíme domeček, pak se šermujeme a nakonec holky svou pozornost přesunou k Leii, hrají si s ní ale takovým způsobem, jako by byla další z jejich hadrových panenek. Velmi brzy zasahuji a tuhle zábavu utnu, beztak je čas na oběd.

Asado v přírodě měla být ta nepříjemnější část dne. S José, malými ďáblicemi a jejich mámou se tak dáme do příprav jídla a chlapi pokračují v práci. Vypadalo to na jedinečnou příležitost, jak se dozvědět něco ze života zdejší indiánské komunity, Jessica toho ale moc nenamluvila. Za úkol jsem vyfasovala nakrájet maso na oheň, opravdu lepšího člověka si vybrat nemohli. Se zpracováním masa obecně problém nemám, flákota ale byla tak tuhá a nůž, který jsem vyfasovala natolik tupý, že bych s ním nepřekrojila ani máslo. „Neměli bychom tu něco ostřejšího?“ Nasměřuji k Jessice první dotaz dne. „Myslím že ne…, ale jestli ti to nejde, počkej až se vrátí chlapi a naporcujeme to mačetou.“ Jo…tady se s tím vážně nemažou, pomyslela jsem si a raději se dala do krájení rajčat, to by mi tak šlo.

Sopaipillas se sýrem (takové místní langoše), grilované cibulky s domácím chlebem, bramborový salát – všechno je výborné. Dokonce jsme ochutnali i chorizos (klobásky), což běžně neděláme. Všichni chrochtají blahem, nejvíc ale Leia, které znenadání vždycky pod stůl přistanou nějaké zbytky. Normálně bych se proti tomu ohradila, nechci aby si můj pes zvykal na to, že když se jí, automaticky jí někdo část svého žvance hodí. A tady jsme se bavili o pořádných kusech masa, sýra a chleba. Ale v těchhle zemích to nemělo ani cenu řešit. Mentalita je až moc jiná a mé prosby by nikdo nechápal. Tak ať si to pro jednou Leia užije. Do momentu než jí z toho všeho bude špatně.

Po obědě se chlapi vrátí k práci a my se dáváme do úklidu. Malá Aileen se chce strašně zmocnit mého mobilu, prý na dělání fotek. Po zjištění že nemám v mobilu internet jen nevěřícně vykulí oči. To jsem si zase jednou dělala stereotypní představy. Je přece 21. století a indiáni už nebydlí v týpí…

Aileenin zájem opět vzroste, když v mobilu objeví šachy…“Pojď si zahrát!“ vykřikne na mě. „No, ale já šachy neumím.“ Zkusím únikový manévr, ale má to přesně opačný efekt. „Tak já tě to naučím! Tohle je pěšák a hýbe se takhle…tohle je věž a ta umí toto…“ No potěš koště, to je zase situace. Jakýkoliv průměrný hráč by mi během prvních pár minut dal šach, malou holku jsem ale ještě porazit dokázala a to dokonce, i když podváděla. Přinášelo mi to dětinské vnitřní uspokojení. Aileen to brzy přestane bavit a s nabručeným „Už hrát nechci“ jde obtěžovat zase někoho jiného.

Laďa si v boji s bambusem příjde bezmála, jako trosečník uprostřed džungle a po celém dni je pěkně strhaný. Práce je ale hotova a můžeme se i s korbou, obtěžkanou svázaným bambusem vydat domů.

Vaříme!

Záhonky jsou připravené a dalším logickým krokem je tak rozmístit do nich mladé sazeničky. „Dneska je úplněk, to je vhodná doba.“ Olga na pravidelné přírodní cykly při práci na zahradě hodně dá. Dnes je však zároveň extrémní horko, až se mi z něho dělá slabo pokaždé, když se zvednu od záhonku. Zamířím tak raději do kuchyně kde beztak budu užitečnější.

Na farmě je zvykem, že všichni dobrovolníci za svůj pobyt uvaří něco z kuchyně své země a ani my nebyli výjimkou. Pokud navíc strávníkům jídlo chutná, zařadí ho do své mezinárodní kuchařky. První volbou byla svíčková, celer bychom tady ale sháněli marně. Pro naši chilskou rodinku tak připravíme tradiční bramborové knedlíky plněné netradičně sojovým masem se zelím. Jelikož jsem na kamnech nikdy nevařila, raději začínám s dostatečným předstihem.

Nejdříve očistit a dát vařit brambory, přichystat vodu na sójové maso, nakrájet kotel cibule a repolla – to nejbližší zelí, co jsme v místním zelinářství našli. Pec je nevyzpytatelná a i když přikládám jedno polínko za druhým, trvá to celou hodinu, než se uvaří alespoň brambory. Nechám je tedy vychladnout a mezi tím se v troubě dopeče naložená soja a zelí změkne. Jen brambory nespolupracují jak jsem zvyklá, nakonec přidám ještě notnou dávku mouky, než se s těstem dá pracovat. Ještě štěstí, že Laďa už skončil se svou prací a jde mi napomoc, jinak bych ty knedlíky válela do večera. Takhle mi to zabralo JENOM 4 hodiny.

K zelí nesmí chybět pivo. Plzeň je tady k dostání, ale za tu cenu raději volíme levnější variantu neméně dobrého piva značky Cusceňa až z Peru. „Mmm, schváleno! Může do kuchařky.“ Hodnotí náš dnešní výkon spokojeně David. Nakonec to vyšlo na 12 na místo 5ti plánovaných porcí, na množství jsem nikdy neměla správný odhad. Alespoň bude mít zítra José volno od vaření a ještě zbylo dokonce i pro babičku!

Počítání oveček

Tím, že byl oběd tak pozdě se odsunula i dnešní práce, jíž bylo kroužkování ovcí. Malým jehňatům se z hygienických důvodů stříhají ocasy, a my s tím měli pomoct. „Dřív jsme ocasy řezali nožem a to nebylo nic příjemného. Teď namísto toho používáme gumové kroužky. Nasadí se na ocas a když se přeruší oběh krve, po čase samy odpadnou. Je to bezbolestné.“ Měla jsem vážné nutkání otázat se Davida, jestli to testoval sám na sobě.

Nejdříve všechny ovce naženeme do ohrady. Jehňat by mělo být 42. Už jste někdy počítali ovečky? V reálu to zdaleka není tak jednoduché, jako večer před spaním. Ovce chvíli nepostojí, nehledě na to že vypadají jedna jako druhá. Jehňata se navíc schovávají za větší kamarádky a ikdyž je přepočítáme šestkrát, nikdy se nedostaneme nad číslo vyšší než 36. „Jestli nám chybí 6 mladých, pak je to zlé. To znamená 300 000 pesos ztrátu.“

Když usoudíme, že se vyššího počtu nedopočítáme, zaženeme všechny ovce do stodoly a zatarasíme vchod, aby žádná nemohla uniknout ven. Dospělé ovce a už okroužkované jehňata se snažíme oddělit, abychom žádnou nepřehlédli. Olga klidným a jistým pohybem, jako by to dělala každý druhý den chytne jedno jehně, které to vůbec nečekalo. Než si maličké stihne uvědomit, co se vlastně stalo, David už mu nasazuje kroužek jen pár centimetrů od kořene ocasu a zase ho pouští na svobodu.

„Takhle se to dělá, tak šup šup.“ Povzbuzuje Olga Laďu k činnosti. Ze zvířat sálá teplo a nervozita, tuší že příjde něco, co se jim nebude líbit. Nejdřív je třeba ovci rychle popadnout za jakoukoliv část těla, potom ji chytit za přední nohy a povalit ji na zadek tak, aby si sedla, zatímco vy držíte kolena mírně pokrčené. Takhle máte nad ovcí nejvíc kontroly. Laďovi to jde překvapivě dobře. „Je to lehčí než to vypadá.“ Odvětí s úsměvem. „Chceš si to taky zkusit?“ Zeptá se Olga, protože jsem doteď jen stála u vchodu do stodoly a starala se, aby žádná z ovcí neunikla. „Eee, tak jo.“ Začnu s malinkou, jen pár týdnů starou ovečkou a po pár dalších si troufu dokonce i na dospělou ovci, která se okroužkovat zapomněla. Ta se hodně vzpouzí, ale s Laďovou pomocí se nám nakonec podaří ji přemoci.

Olga si vytipuje několik ovcí, které si na farmě nechají dál na chov, těmhle se navíc do ucha připevní plastová visačka. Těchto pár šťastlivců nepůjde na prodej masa, ale užijí si několik hezkých let na čerstvé pastvě. Tvrdohlavým kopytníkům se nakonec podaří prolomit dřevěný zátaras a dostat se na svobodu, tou dobou už ale máme všechny ovce označené.„Děkujeme za pomoc, bez vás bychom to dělali třikrát tak dlouho.“ „To nic, nás to bavilo!“ Potvrdíme oba Olze. No vážně, chytit do rukou ovci se vám nepoštěstí každý den!

20.02.2021, Bílovice nad Svitavou