Valle Elqui

Nikdo nás nepřepadl ani neokradl. Popravdě to byla jedna z nejklidnějších nocí, co jsme za poslední dobu zažili. Než vyjedeme zpět do Valparaísa vyzvednout Leinu cestovní klícku, ještě zkouším volat na Iberii – špěnělskou národní leteckou společnost, která nás má dostat ze Santiaga do Madridu. Kvůli zrušenému letu do Prahy s ČSA jsme se rozhodli koupit letenku jinou – z Madridu do Vídně také s Ibérií. Potíž byla v tom, že na přestup v Madridu budeme mít jen necelé dvě hodiny, hodně šibeniční čas. Neměli jsme ale moc na vybranou, nabídka spojů je pořád hodně omezená. Pokud by Iberia svolila k tomu, že nám obě letenky propojí pod jedno rezervační číslo, znamenalo by to, že check in zavazadel a psa bychom podstoupili pouze jednou v Santiagu, v Madridu bychom tak ušetřili drahocený čas a přestup jisto jistě stihli.

„To záleží na pozemním personálu v Santiagu madam.“ Bylo to jediné, co mi byl zaměstnanec Iberie ochotný po telefonu sdělit. Naše doprava domů tak zřejmě bude záviset na tom, kterou nohou z postele ten den zaměstnanci letiště vstanou. S myšlenkou, že s tím stejně nic víc neuděláme necháme letenky být a vyjedeme zpět do Viňa del Mar.

„Tak to jsme nečekali.“ Leina klec je obrovská, ale vypadá kvalitně. Z pevného plastu a italské výroby by mohla přežít i víc, než tenhle jeden let. Kvalita se nezapře, jak ji ale u všech svatých vměstnáme do auta? S touhle velikostí jsme nepočítali, ale menší klec Leia mít nemohla, neprošli bychom předpisy. Musíme to nějak přeskládat. Původně bylo v plánu, že Leia bude po celou dobu jízdy autem v boxu, aby si na něj mohla zvykat. To teď ale nepřipadá v úvahu. Kam tedy s ní…(s tou klecí). Na střechu? Mmm, blbost. Pár dlouhých minut si lámeme hlavu, vztekáme se a pochodujeme po parkovišti, netušíc, jak tohle vyřešíme. Nakonec příjdeme s možností box rozmontovat na dvě části a těmi pak „obalit“ věci, naskládané za řidičem. Jako skořápka teď tyhle dvě části chrání veškerý náš majetek na zadní sedačce a zasahují bezmála až Leii nad hlavu. O poznání se jí tak zmenší prostor k ležení, ale těch pár dní to bude muset vydržet. Veškerý majetek včetně psa je bezpečně zajištěn v autě, kam ale teď?

Po dlouhé době zvažování jsme s těžkým srdcem usoudili, že za současné situace bude nejlepší, když poslední možný výlet po JA – cestu na daleký sever Chile, který pokrývá poušť Atacama neuskutečníme a pojedeme v plánovaném termínu domů. Jednalo by se o najetí dalších nejméně 3000 km do značně nejistých vyhlídek. Parky s největší pravděpodobností zůstanou i nadále zavřené a carabiňěros by se asi hodně divili dvěma gringos, prchajícím na sever. A pak tu taky byla finanční stránka. Ne, že bychom neměli na jídlo nebo na benzín, takhle velká zajížďka by nás ale přišla hodně draho. A možná zbytečně. Atacama se tedy konat nebude. Do odletu nám ale pořád zbývají tři týdny a ty hodláme využít do maxima.

Vjedeme na dálnici, které, stejně jako ve většině zemí jsou i zde placené. Můžeme zaplatit 800 pesos v hotovosti, omylem si ale vybereme pruh, určený pro auta s TAGem – malým zařízením, které je využitelné pro provoz v Santiagu. Při projetí mýtné brány vás kamera jen vyfotí a pomocí TAGu vám později příjde vyúčtování. My ale TAG samozřejmě neměli a než platit vysokou pokutu, nezbyde nám nic jiného než si na nejbližší benzínce koupit denní známku v hodnodě 7000 pesos. To je typické. Věčně škudlíte na maličkostech a pak, kvůli vlastní blbosti zaplatíte mnohonásobně větší balík. Aby toho nebylo málo, na dalším výjezdu špatně sjedeme a ručička, ukazující množství benzínu v nádrži klesá až na pomyslné dno. Jestli zůstaneme viset uprostřed ničeho, nezbyde nic jiného, než aby Laďa na nejbližší benzínku došel pěšky. Po 40 km a několika modlitbách to naštěstí není nutné. Do oázy znyčky Shell dojedeme za 5 po 12.

Projíždíme podél malebného pobřeží. Vlny jsou dnes ale 3 metry vysoké, nic moc na koupání, ledaže byste uměli obstojně surfovat. O pár set kilometrů dál a dvě hodiny později se krajina změní k nepoznání. Kaktusy vyskakují jako houby po dešti a hustota obydlení výrazně klesne. Už je 7, měli bychom někde zakempovat. Podle aplikace je jediné vhodné místo široko daleko ukryté mezi skupinkou vysokých topolů nedaleko dálnice. Uchrání nás před zraky řidičů, už ale ne před silnými poryvy větru. A když je vichr tak silný, že by zvládl vyrvat dveře z pantů, asi to nebude úplně nejvhodnější místo ke stanování. Jedeme tedy dál v naději, že si sami najdeme něco lepšího. Asi tomu chtěl osud, že jen po několika málo kilometrech narazíme na malou osadu s obchůdkem. Náš nákup se skládá z balíčku chipsů a pár plechovek piva. Trochu se zorientujeme v terénu než sjedeme dále do pouště mezi kopce, které by mohly být tím nejlepším útočištěm.

Netrvá to dlouho a dorazíme na konec rokle daleko od cesty i otravného větru. Dokonce je tu i pár stromů – uprostřed polopouště něco zřídka viděného. Postavíme stan i nový box a Leia si ho jde zvědavě očichat. Už se stačilo setmít a naše světla musely přilákat pozornost auta, které se teď rychle přibližovalo. Muž ve středních letech jen zaparkuje kousek od Sanchi, koukne na stan, pak na nás, pak na Leiu, pozdraví, překročí plot a mizí mezi kaktusy. Neobjeví se ani do doby, než se převlečeme do pyžam. Celé nám to příjde nanejvýš podezřelé, chilanům se ale nikdy nemůžete dost divit.

Ráno znovu volám na Latam, který nám pořád dluží peníze za nevyřízené letenky i na Iberii, abychom zjistili, jaké jsou podmínky cestování se psem. Oba hovory ale klasicky ukončíme s nepořízenou. Na vysvětlení, že je covid a tím pádem všechno trvá dlouho a nic není jistého už začínáme být alergičtí. Po 50 km vjíždíme do vesničky Ovalle, které je ale v téhle pustině hotovým velkoměstem. Jedinečným výdobydkem civilizace je tady internet, čehož musíme využít. Zatímco já jdu nakoupit zásoby na dalších pár dní, Laďa volá s naším kamarádem Honzou, který byl tak hodný a souhlasil, že za nás půjde na prohlídku bytu. Po návratu do Česka totiž úplně nebudeme mít kde bydlet. Tehnle byt sice bude nevybavený, jinak ale vypadá hezky a je ve skvělé lokalitě jen 10 min vlakem do Brna. A hlavně, majitelce nevadí pes! Takovou paní domácí by jeden pohledal. Asi ho vezmeme, podobné nabídky se neobjevují každý den.

Celí šťastní, že alespoň některé věci se dávají do pohybu pokračujeme dál na sever. Teď už však ne po dálnici, ale po vedlejší cestě, vedoucí do dlouhého údolí, kroutícího se v serpentinách mezi kopci jako had. Na dně teče řeka, no spíš takový potok, ale i takto malý zdroj vody dokázal ve vyprahlé krajině doslova zázraky. Tam, kde teče řeka se v rádiusu ne větším než půl kilometru line pás zelených zahrádek a útlých stromů, bující životem. Takové malé Toskánsko. Zastavíme a uděláme si malý výšlap do kopců. Měly by tu být k spatření pozůstatky přítomnosti dávných civilizací v podobě skalních rytin. Buď jsme ale ignoranti, nebo zdejší prastaré kmeny neměly moc bohatou představivost. Nenajdeme totiž nic než jen pár mělkých linií v kameni. Možná by to chtělo jen trochu víc času, je ale takové horko, že Leia za hlasitého kňučení přebíhá z místa na místo, snažíc se ukořistit si pro sebe alespoň kousek stínu. Raději zamíříme zpět k autu a pokračujeme dál silnicí tak úzkou, že by po ní dvě auta vedle sebe projela jen stěží.

Zdá se, že každý metr místa tady má svůj účel, buď jako stavební, nebo zemědělská plocha, na vymýšlení si není moc prostoru. Dáme tedy na aplikaci a na jistotu dojedeme k plácku u potoka, které jistojistě slouží, jako parkoviště. Kromě nás si ale u vody odpoledne užívá jen tříčlenná rodinka, takže bychom tu nikomu překážet neměli.

Strávíme tu večer i celý následující den, kdy už ne tak poklidné místo sdílíme se skupinkou šesti mladých motorkářů, co přijeli z Ovalle. Leiu zřejmě hodně zaujali, protože za nimi v jednom kuse odbíhá a na naše volání zvysoka kašle. Určitě je to tím, že jí hážou zbytky jídla z asada, než že by s nimi byla větší zábava. Tak si to alespoň namlouváme. Abychom vzpouře učinili přítrž, vyrazíme na další procházku do kopců. Odtud ještě více oceníme důmyslnost farmářů, kteří zde s minimálními zdroji dokáží vypěstovat chutnou zeleninu i ovoce.

Času nemáme nazbyt a tak hned další den pokračujeme údolím, kde už asfaltová cesta není tak kvalitní. Zřejmě se to ale snaží změnit, jelikož to ráno hned několikrát mineme skupinky pracovníků s těžkou technikou. Zubí se pokaždé, když se po nás zapráší a úsměv přejde do smíchu v momentě, kdy zjistí, že za volantem sedí holka.

Podél Rio Hurtado jen na několika málo kilometrech nastoupáme na 800 m. Vedro je, že už to nezvládají ani kaktusy, které ve velkém usychají. Do Atacamy sice nedojedeme, tahle poušť nám ale možná i stačí. Míjíme jen málo aut, víc už je tady snad i stádů koz, z jejichž mléka zde dělají výtečný sýr. Vysoké hory a nízká hustota zalidnění a tím i světelného znečištění z této oblasti dělají perfektní místo pro provoz observatoří. Vystavěno jich tu bylo hned několik. Panečku, to by bylo zajít se do nějaké podívat! A možná to nebude přání úplně nesplnitelné. To co jsme za poslední dvě hodiny nastoupali nyní sjedeme zase dolů až do Vicuně – turistického centra a hlavního města tohoto okresu. Rádi bychom si koupili lístek na exkurzi do některé z hvězdáren, všechna infocentra jsou ale zavřená a na telefoní čísla z letáků se nikam nedovoláme. Dostaneme ale odpověď na jeden e-mail. Erik nám nabídne soukromou čtyřhodinovou tour jen pro nás dva a to nejlepší…za standartní cenu. Bez váhání se domluvíme a slíbíme, že za dva dny v 9 večer budeme před branami observatoře. A co budeme dělat do té doby? No přece to, za čím jsme sem přijeli…

Valle Elqui je tím nejseverněji položeným místem, na které se v Chile podíváme. Podobně jako údolíčko, který jsme projížděli předchozí dny i zde dokázala říčka, v tomto případě Rio Elqui proměnit poušť v úrodnou oázu. Údolí po celý rok oplývá dostatkem slunečního svitu a tak se tu výborně daří nejrůznějším druhům ovoce a zeleniny. Především ale vínu. Příchod španělských conquiscadorů znamenal konec pro kmen indiánů Molle, jenž oblast původně obýval, právě španělé ale přetvořili údolí do podoby, v jaké ho známe dnes. V kopcovitém terénu je pěstování plodin o poznání náročnější, dobyvatelé tedy přišli s průlomovou myšlenkou pěstování vína v jak jinak než španělském stylu. V údolí se časem začaly vytvářet stupňovité terasy, takže zemědělská plocha se najednou znatelně rozšířila i do strmých úbočí hor. Hned nás napadla podobnost s rýžovými a čajovými terasami, které jsme viděli v Jihovýchodní Asii. Aby zároveň slunce, které zde může být velmi intenzivní vínu neuškodilo, listy vinné révy se vyženou nahoru, čímž hroznům vytvářejí přirozený stín.

Zatímco se kocháme nevídanou scenérií, periferně vyhlížíme, kde budeme dneska nocovat. Na začátku údolí je hned několik krásných míst u vody, samo sebou už ale zavaleno skupinkami místních, kteří se v horkém dni přijeli svlažit. Pokračujeme tedy hlouběji a hlouběji do údolí. Vysoké hory měřící místy až 3 500 m.n.m. vypadají, jako hordy navoženého písku a azurově modré nebe je bez mráčku. Projíždíme malými městečky, které se těší velké oblibě turistů. V každém z nich lze navštívit minimálně jedno vinařství a destilérii Pisca – pálenky z vína. V jednom sympaticky vyhlížejícím vinařství jménem Cavas del Valle se zastavíme i my a vyčkáme na prohlídku s degustací. Majitelka kromě španělštiny a němčiny obstojně zvládá také angličtinu, takže výkladu i rozumíme.

Zaměřují se tu především na pěstování odrůd Syrah a Cabernet Sauvignon. Jejich roční produkce je omezena na 20.000 lahví vín, což znamená že tuto značku nenajdeme v supermarketech. Víno tu dozrává v dubových sudech přivezených až z Francie a dostane se jen na stoly znalců nebo kolem projíždějících turistů. O kvalitě zdejšího nápoje se okolí přesvědčilo už někdy před stopadesáti lety, kdy byla vinice založena. „Původní majitel měl velké problémy se zloději, kteří se v noci vloupávali do sklepení a pobrali co se dalo. Aby předešel ztrátám, vymyslel si historku, že vinice byla přeměněna na márnici a lahve vína ukládal do kamenných výklenků ve zdi, kam by se běžně uchovávali nebožtíci. To zloděje odradilo dost na to, aby se už nevrátili.“

Nevíme na kolik historce s kostlivci věřit, víno nám ale chutná natolik, že si dvě lahvinky sami odkoupíme. Po tak lahodné degustaci je následná jízda po uzounké silnici o monoho větší zábava. Zdárně to ale zvládneme až na bezmála konec údolí, doteď jsme totiž nezahlédli vhodné místo pro strávení naší první noci ve Valle del Elqui. Takže prostě zůstaneme, kde jsme. Nebýt Covidu, určitě by to tu překypovalo životem. Ocitli jsme se na parkovišti k menšímu zábavnímu parku. Teď tu ale projely sotva dvě auta a prošlo pár místních, kteří se nás tak akorát otáží, odkud jsme. To by šlo.

Volání na aerolinky už se tak nějak stalo součástí naší ranní rutiny. Následující den řešíme konkrétně přepravu Lei. O tuhle službu musí člověk zažádat s dostatečnou časovou rezervou před odletem. „A co je to za rasu?“ „Vždyť už jsem vám říkala, že je to voříšek.“ Opakuji slečně dispečerce, „No, ale já tady nějakou rasu zadat musím, jinak mi systém nepovolí vytvořit žádost.“ „Vážně škoda, že to nevěděla už vaše kolegyně, se kterou jsem volala včera.“ Už se ani nesnažím skrývat otrávenost v hlase. „Tak zajděte k veterináři, ten vám řekne, jaké rase se podobá nejvíc.“ Paní si to představuje jako Hurvínek válku. Asi 20 minut googlíme všechny psí rasy Leiného zbarvení. Největší shoda vychází s dobrmanem a rotvajlerem, což jsou obě hodnoceny jako agresivní bojová plemena, které arolinky nechtějí převážet. „Beauceron – to bude ono!“ Chytrý pes původem z Francie vhodný k dětem byl jasnou volbou.

Z hroznů se dá připravovat nejen lahodné víno, ale taky Pisco – chilská národní pálenka. Ve Valle Elqui se nachází hned několik palíren tohoto ďábelského moku a byl by hřích se v jedné nezastavit. Ostatní účastníci degustace jen kulili oči, když jsme do sebe bez mrknutí oka obrátili už třetího panáka, kterého oni sami vylévali do kyblíku. No co, přece by byla škoda aby skončil v kanálu! Tempem více než poklidným se vracíme údolím zpět, odkud jsme včera přijeli, ale teď si daleko více užíváme atmosféru turistických městeček, které v době Covidu zejí prázdnotou, pro jednou nám to vůbec nevadí. Loudáme se pěknou část dne, než se dostaneme k ústí říčky, včera naprosto obložené místními. Tohle bude naše místo na spaní, usmyslíme si při pohledu na plácek, částečně krytý smutečními vrbami. Koupajících se rodinek postupně ubývá, až na místě nakonec zůstaneme sami jen s dalším autem, schovávajícím se za košatými stromy. Vědět co příjde, možná se taky ukryjeme líp.

Byla asi jedna ráno, když tmu pročísla světla policejního auta. „Halo, no vy, vylezte. Hned prosím!“ Srdce jsem měla až v krku. Baterkou mi svítil do tváře mladší pán policista a sjížděl můj spací outfit. „Tady je zakázáno kempovat, neviděli jste značení?“ „Asi jsme si ho nevšimli, my nejsme odtud víte.“ Snažíme se zachránit situaci. „To vidím, ale to vás neomlouvá. Navíc Vicuňa je ve fázi 2 a po 10 hodině nemáte venku co dělat.“ „Tomu rozumíme, ale…my jsme turisti, žijeme v tomhle autě…nemáme kam jít.“ Pan strážník nás ještě notnou dobu zpovídá, než je ochotný přimhouřit oko nad naší situací. I tak tu ale zbývá maličký problém. „Dobře můžete zůstat. Potřebuju ale, abyste předstírali, že se balíte a jedete odtud pryč. Ti z toho druhého auta by si mohli stěžovat, že vás tady nechám a oni musí pryč.“ Další hodinu a půl po odjezdu strážníka tedy různě přeskládáváme zadek auta, předstírajíc, že se balíme. Přesně tu dobu trvalo druhému autu, než si posbíralo všechny svoje saky paky, včetně nafukovací matrace a měli se k odjezdu. Teda, to zase byla noc!

Ráno tedy není divu že nejsme tak odpočatí, jak bychom si přáli. A zrovna dneska, když hlavně Laďa potřebuje být v pohodě. Čeká ho pohovor do práce, kterou by moc rád dostal. Aby se tak mohlo stát, potřebujeme do dvou hodin sehnat internetové připojení dost stabilní na to, aby zvládlo spojit hovor přes půl zeměkoule. Na benzinkách ale připojení na wifi neposkytují, kavárny jsou kvůli covidu zavřené a veřejná městská wifi není dost silná. Hovor je to ale moc důležitý na to, aby se neuskutečnil. Laďa se tedy usadí na jedinou lavičku v parčíku uprostřed Vicuňe, která je ve stínu a jde volat z dat. Snad budou stačit. S Leiou posedáváme o podál, nezbyde nám nic jiného, než mu jen neklidně držet palce.

„Tak co, jaký z toho máš pocit?“ Snažím se přemoci netrpělivost v hlase. „Docela dobrý. Šéfka vypadala sympaticky. Dostal jsem plusové body když slyšela, že se budeme stěhovat do jejího rodného města. Alespoň by se prý necítila tak provinile, že jezdí do práce sama autem.“ Tak to je gól. Už ani nepřemýšlím, jaká je pravděpodobnost, že se nastěhujete do vesnice, kterých jsou po Česku tisíce a vaše potencionální šéfka je zrovna odtamtud. O náhody ve světě není nouze.

Dnes nás čeká ona vymodlená prohlídka hvězdárny, vzrušením jsme skoro bez sebe. Než se tak ale stane, máme volné ještě celé ráno a odpoledne. Přesuneme se tak tedy zpátky do vyprahlého údolí, kterým jsme sem přijížděli před několika dny. Možností, kde by se dalo nocovat jsou tu desítky, nejvíc se nám ale líbí široký plácek, dost daleko aby nás nebylo vidět z cesty. Ohromným pozitivem je tu několik stromů a improvizovaný stůl a lavice ve stínu plachty z jemné síťoviny. Nad hlavou nám prolétne hejno malých zelených papoušků a se skřehotem se pustí do plodů oněch několika stromů. Na vařiči si připravíme kávu a skromnou večeři a příjdeme si jako beduíni, putující se svou karavanou napříč Saharou. Místo je takřka idilické. Takřka. Dám vám jednu radu. Až budete v poušti hledat privátní místečko k vykonání potřeby, nechoďte v žabkách. Šlápnout v plném běhu na kaktus není nic příjemného.

V 8:00 všechno zase sbalíme a vyjíždíme směrem k observatoři. Brána je zavřená, ale od Erika jsme dostali pokyn počkat, až pro nás přijede auto a zámek nám otevře. Netrvá to ani pět minut a objeví se sympaticky vyhlížející chlapík na chilana s nebývale dobrou angličtinou. Pán se jmenuje Christian a pro dnešní večer bude naším průvodcem. Erika skolila nemoc, a tak se k nám dnes nepřidá. Mám sto chutí doptat se, jestli leží s covidem, otázku ale nahlas nevyslovím.

Christián nás uvede do observatoře a na začátek nám dá krátký výklad. Observatorio del Pangue vzniklo jako projekt několika astronomů – nadšenců, kteří koukání do noční oblohy zasvětili život. Okolní krajinu nenarušují světla civilizace ani žádné stavby, vyjma dalších observatoří SOAR, Gemini a Tololo, které se tyčí na horizontu. Zdejší klima je stabilně teplé po celý rok a obloha je jedna z nejčistších na světě. Dokonce čistší než v Atacamě! (kvůli nižšímu procentu prachových částic ve vzduchu) což spolu s nadmořskou výškou okolo 1500 m.n.m. činilo toto místo ideální lokací pro instalaci teleskopů v hodnotě 500 milionů dolarů.

Dalekohled, kterým dnes budeme nahlížet do dalekých galaxií je velký bezmála 6 metrů, k dispozici jich tady ale mají mnohem víc. Máme štěstí, že měsíc je dnes v konci novu, kdyby zářil úplněk, moc bychom toho neviděli. Poloha dalekohledu jde určovat i manuálně, mnohem jenodušší je ale naklikat na odolně vyhlížejícím ovladači souřadnice a teleskop se sám natočí na polohu objektu, který si přejete pozorovat. Jako první nám Christian ukáže Jupiter. I při maximálním zoomu vypadá tiětrně, když ale pomyslíme, že koukáme na něco, co je od nás vzdáleného 830 milionů kilometrů a pořád jsme schopni rozeznat jeho bílé a oranžové pruhy, je to k zbláznění.

Christian nám dá dost času, abychom se trpaslíkem, který je ale vlastně největší planetou Sluneční soustavy pokochali a pak změní souřadnice na Saturn. Nikdy bych nevěřila, že jeho impozantní prstence někdy zahlédnu pouhým okem, ne jen na fotce či v televizi. Zcela jasně vidíme i bílou čepičku severního pólu na jinak oranžovém povrchu Marsu. Další planety už jsou od Země moc daleko, i tak ale dokážeme rozeznat Neptunovo modré zbarvení a Plutův takřka narůžovělý nádech. Nekoukáme ale jen na planety. Celkem uvidíme 13 objektů, včetně hvězdokup a vzdálených galaxií. Mlhovina Tarantule opravdu získala název podle svého tvaru, který vzdáleně připomíná pavouka. Asi největší podívanou je pro nás spirálovitá galaxie v souhvězdí Andromedy, vzdálená od Země přibližně 2,5 milionu světelných let.

Teleskop máme jen pro sebe. Christian nám říká nejrůznější detaily, které už jsme dávno zapomněli po dobu téměř tří hodin, do černých hlubin známého kosmu bych ale dokázala hledět celou noc. Tohle vážně stálo za to. Bylo to něco nepopsatelného a člověk si zase uvědomí jaké nic znamená v porovnání s nekonečností vesmíru. „Moc děkujeme Christiane, ať se vám v projektech daří!“ „Díky, možná se příští rok uvidíme! V sprnu k vám jezdíváme na festival. Milujeme metal a Brutal Assault je jeden z nejlepších, na kterých jsme kdy byli.“ „Neříkejte, že znáte Jaroměř?! Nevěřím vlastním uším. „No jasně! A Prahu samozřejmě taky, jako nejvýznemnější působiště Tycho de Brahe byl splněný sen se tam podívat. A ty vaše hodiny! ( Těmi samozřejmě myslel Orloj) „Něco nevídaného.“ Tak to je vážně gól, dneska se s těmi náhodami roztrhl pytel. Pokud na ně ovšem věříte ;).

11.4.2021, Bílovice nad Svitavou