V zemi sopek

Z národního parku Conguillio se dostáváme až k jezeru Villarrica, které je oblíbeným dovolenkovým místem, vyhledávaný jak místními, tak cizinci. Na západě jezera leží stejnojmenné město. Tím ale jen v rychlosti projedeme a pokračujeme podél jižního břehu až k městu Pucón, ležícímu přesně na opačném břehu.

Pucónu je sice hezké, malebné, turistické městečko, ale k návštěvníkům v motorových obydlích není moc vstřícný. V celém městě je jediné neplacené parkoviště, hned u jezera, a tady bychom náš stan rozhodně roztáhnout nemohli. Díky aplikaci IOverlander tak najdeme prostornou louku vedoucí k vodopádu, asi 8 km za městem, která se zdá jako vhodným místem k strávení dnešní noci. Společnost nám tady dělají jen krávy a další dodávka s cestovateli. Sice jsme na soukromém pozemku, ale dokud se neukáže majitel, asi jsme v pohodě.

Předpověd na další dva dny není nejpříznivější. Zase má pršet a teploty navíc klesnou na 5 stupňů. A to je prosím léto! Prošli jsme si teda Pucón se všemi jeho turistickými, sportovními obchody a předraženými restauracemi a vymýšleli, jak následující dny strávíme. Do Pucónu jsme primárně přijeli za jednou věcí, a tou byl výšlap na zdejší sopku, jak jinak pojmenovanou než Villaricca. Výstup lze provézt jen s kvalifikovaným průvodcem, takže jsme si prošli několik agentur a nakonec zvolili tu s originálním jménem Volcán Villarrica. Tak snad to budou profíci, když to mají v názvu! Kvůli špatnému počasí byl nejbližší možný termín výstupu naplánován na pátek, ode dneška za 3 dny. Tak jsme tedy vyplnili potřebné papíry, zaplatili 150 000 pesos (vyšlo nás to asi na 2 200 Kč na osobu) a tím to bylo zpečetěno.

Ale co dělat ty zbývající dny, když bude počasí na draka? Odpověď se nabízela sama. Okolí Pucónu je díky volkanické aktivitě prošpikované teplými prameny, kolem kterých místní vybudovali desítky termálů od téměř přírodních kamenných jezírek, po luxusní resorty s hotely. Obvykle takové návštěvy bývají nechutně předražené, ale stejný chlapík, u kterého jsme právě zaplatili za výšlap na sopku nám dal nabídku, která se neodmítá. Za téměř poloviční cenu jsme si tak zaplatili jednodenní vstup de termálů Indominum a náš zítřejší program byl jasný.

Počasí bylo ještě horší, než jsme čekali. Následující ráno trávíme několik hodin jen čekáním na to, až přestane trochu pršet a my tak budeme moc sbalit stan. Už akutně potřebujeme, aby na chvíli zasvítilo a my ho tak mohli dát pořádně vyschnout. Jestli to brzo neuděláme, riskujeme, že nám stan začne plesnivět a to bychom se mohli s naším současným a jediným domovem nadobro rozloučit.

Termály Indominium jsou od našeho současného nocležiště jen pár kilometrů po hlavní cestě, takže jsme tam za chvilku. Podobný nápad mělo očividně více lidí, a resort praská ve švech. Projdeme elegantní recepcí až do převlíkáren, kde dostaneme ručník a klíč od skříňky. Nachází se tady jeden krytý bazén, kde je voda nejteplejší a potom dva venkovní. Nejdříve se uchýlíme do zastřešeného bazénu, ale brzy vyzkoušíme i všechny venkovní, nehledě na krupobití, snášející se z nebes. Nejvíc si oblíbíme kádě, připomínající obří sudy, ve kterých je voda nejteplejší. Naložení v horké vaně tady hezky proležíme celé odpoledne, až do večera.

Následující den je jako přes kopírák, a tak se jen dopravíme zpátky do Pucónu a do kanceláře Volcán Villarica, kde si vyzkoušíme boty, ve kterých zítra polezeme. Jsou daleko tvrdší a solidnější než naše současné pohory, přesně to, co je pro zdolání Villarricy potřeba.

Výstup tvého života

Ráno prořízne zvuk až moc brzkého budíčku. Rychle ho vypnu, než stačí vzbudit Laďu. Mmm. Nikam nejdu. Ještě víc se zachumlám do teplé peřiny. Jo. Určitě nikam nejdu. Z vyhřáté postele (nebo stanu) se do chladného rána odchází jen těžko. Nakonec se však s Laďou nějak přinutíme k aktivitě. Ještě po tmě sbalíme zase mokrý stan a jedeme do Puconu. Už máme pár minut zpoždění a do kanceláře naší turistické společnosti dorazíme jako poslední. Tady to mezi tím vypadá, že je všechno vzůru nohama. 4 průvodci, kteří dnes budou mít naši skupinu na starosti se snaží všechny zorganizovat, a jen co se objevíme, už nám dávají do rukou boty a batohy, napěchované kdo ví čím. Do pěti minut jsme přichystaní k výpravě a malým autobusem odjíždíme k branám NP Villaricca, který začíná v podstatě hned za městem.

Takhle ráno je Villaricca, 2800 m vysoká sopka pořád zahalená v mracích. Tak to vypadá, že ji poprvé spatříme, až se na ni budeme drápat. Pomalu se dostáváme do čím dál větší výšky, než autobus zastaví u kořene obrovské hory ve výšce 1400 m.n.m. Všichni vyskáčeme, od našich guidů Pedra a Pabla nafasujeme turistické cepíny a jsme postaveni před rozhodnutí. Začít šlapat na tu zasněženou příšeru už odtud, nebo si pomoct lanovkou o dalších 400 metrů a bezmála o hodinu si tak výstup zkrátit? Mmm. Jakkoliv se mi tahle myšlenka příčí, nakonec volíme výjezd lanovkou. Do 1 to totiž všichni musejí zvládnout až na vrchol a vydat se i na cestu zpět. A jelikož nevíme, jak náročný pro nás výstup bude, raději si nebudeme hrát na tvrďáky a přidáme se k většině, která se nechá ten kousek vyvézt.

Že kousek? Skoro se zdá, jako by nás lanovka dostala téměř až pod vrchol! (Což ale bylo velmi zavádějící a unáhlené tvrzení, jak se později ukázalo). Úplně nevím, v čem se těch 10000 pesos, které jsme za jízdu lanovkou každý dali, mělo odrážet. Sloupy, podpírající lanový systém vypadaly, jako by se měly každou chvíli složit k zemi a s Laďou jsme měli co dělat, abychom my samotní nespadli. Od volného pádu do srázu nám totiž nezabraňovalo žádné zábradlí, ale jen naše vůle. Skoro jsem byla ráda, že už jízda skončila.

Lanovka nám v podstatě ušetřila celou cestu suťoviskem a nás tak už čekal jen výstup sněhem. Naši průvodci nám pomohli správně si na boty připevnit mačky, které nám měly umožnit bezpečný pohyb na zledovatělém povrchu. Ještě malá instruktáž, jak správně mačky a cepín používat a do pár minut jsme byli připraveni k odchodu. Sešikovali jsme se do řady a poslušně se vydali ve stopách našich průvodců. Chůze s mačkami byla snadná a naprosto přirozená. Ostré hroty se prořízly ledem a my tak mohli bezpečně, krok po kroku postupovat po vyšlapané cestě. Tenhle sníh byl čerstvý, napadaný tak před dvěma dny. Teď jsme sice stáli na zledovatělé krustě, ale kolem 1 začne sníh roztávat, čímž by se výstup stal značně nebezpečným. Proto to pravidlo, že po 1 musí všichni z hory dolů.

Mělo by to být náročné, ale není. Průvodci udržují pomalé, ale konstantní tempo, takže se pomaličku přibližujeme k cíli. Kromě naší 10ti člené skupiny se dnes horu snaží zdolat tak stovka dalších lidí. Mnozí čekali právě na tenhle den, který byl po propršeném týdnu tím prvním slunečným. Na chvíli spatříme Pucon, který maličký leží hluboko pod námi, i do dáli se táhnoucí jezero Villarrica, brzy se ale dostaneme až nad mraky a ty na dloudou dobu zůstanou tím jediným, co vidíme.

Po asi 400 zdolaných výškových metrech dáváme krátkou pauzu na svačinu. Ač se to nezdá, na hoře nechváváme spousty sil, které je třeba doplnit. Po pár minutách se zvedáme a jdeme na další část výstupu. Průvodce ve předu vždy cepínem rohrábne vrstvu sněhu před sebou a doslova si tak vyseká pěšinu, po které ho, sešikovaní do štrůdlu postupně následujeme. S mraky pod sebou, cepínem v ruce a sněhem všude kolem si přijdu jako na nějaké expedici na Mount Everest!

Jak se přibližujeme k vrcholu, výstup se stane čím dál náročnějším. Dva členové naší skupiny to nakonec vzdají a rozhodnou se s jedním průvodcem sejít zpět do základního tábora. Fyzicky by na to určitě měli, ale tady už je to hlavně o hlavě. Moc nekoukat nahoru ani za sebe a dávat jednu nohu před druhou. Po pár dalších desítkách metrů se přehoupneme přes hlavní hřeben a okamžitě nás zasáhne silný poryv ledového větru. Zebe do tváří a bere nám nádech z úst, až se člověk málem dusí. Čas navléct si na sebe další vrstvu.

Byli jsme před nejtěžší částí výstupu. Villaricca má tvar nepravidelného kužele a posledních pár set metrů je tak prudkých a zledovatělých, až z toho jímá závrať. Raději moc nekoukat nahoru. Naši průvodci s rozmyslem volí cik cak cestu, namísto aby se horu snažili pokořit napřímo. Sice to trvá, ale po dalších 40ti minutách se ocitáme téměř pod vrcholem. Tady necháme baťohy a dále pokračujeme už jen s cepínem a plynovou maskou, kterou použijeme v případě, že z nitra sopky budou unikat jakékoliv jedovaté výpary.

Asi posledních 20 minut výstupu, který je sice pořád prudký, ale bez baťohů snesitelnější a jsme v cíli. Vítězoslavně si s Laďou plácnem a jdeme se pokochat naším úspěchem. Jen pár metrů po okraji a už koukáme do nitra obrovského kráteru, měřícího v průměru několik desítek metrů. Bohužel nevidíme až na dno, na to bychom se museli hodně naklonit, čímž bychom riskovali pád, ze kterého by nebylo návratu. Chile je seismicky velmi aktivní oblast, na jejímž území se nachází bezmála na 3000 sopek a Villaricca patří k nejaktivnějším z nich. Poslední výbuch proběhl v roce 2015, kdy ale Rukapillán, (jak se Villaricca jmenuje v jazyce Mapuchů) nenapáchal žádné větší škody. Od té doby jen slabě dýmí a občas je možné v nitru kráteru zahlédnout trochu magmatu. Dnes však sopka vypouští jen slabé obláčky kouře. Za to ale vydává zvuky, jako při hromobití. Je to švanda. Zase jeden z těch momentů, kdy si vedle mocné matky přírody připadáme jako titěrní mravenci.

Jestli se nám doteď obzor schovával za mraky, nyní se odhalil v celé své kráse. Vidíme Llaimu a Sierra Nevadu, u kterých jsme byli ještě před pár dny a trochu dál na východ další, nádhernou, zasněženou sopku Lanin, jejíž dvoudenní výstup je populární hlavně z Argentiny, do jejíhož území zasahuje.

Ještě se chvíli kocháme tou nádherou, než Pedro zavelí k návratu. Bezpečně dojdeme až k našim baťohům a psychicky se připravíme na sestup. Naši průvodci pro nás ale měli přichystanou hodně odlišnou cestu dolů. Nyní byl čas využít zbytek vybavení, které se doteď schovávalo v baťozích. Nahodili jsme na sebe další bundu a šusťákové kalhoty, rukavice a jakýsi bederní pás, který jsme si nasadili pod zadek a připli kolem nohou. Poslední část vybavení představovala malá plastová lopata, se kterou jsem naposled asi před 15ti lety v zimě sjížděla kopce u nás doma. Správně. Pokořenou sopku jsme dolů neměli sejít, nýbrž sjet.

Pablo nám vysvětlí, jak použít cepín k brždění tak, abychom si nevyrazili zuby, nebo neskončili hlavou někde ve skále a po jednom nás začne strkat po bobové dráze, která tady na nás evidentně už nějakou dobu čekala. 3, 2, 1 a wuáááááááá.

Zase je mi 10, ale místo kopce ve Fryčovicích za barákem sjíždím bezmála tří tisícovou sopku! To je tak absurdní! A skvělé. Snažím se nabrat co největší rychlost. Co jsme předtím s vypětím všech sil lezli 4 hodiny nyní zvládáme ani ne za hodinu. A nechci aby to skončilo. Tímto okamžikem se pro mě asi šesti kilometrový sjezd Villariccy stal možná navždy tím nejdelším sjezdem na bobech v životě. Už jen sejít suťoviskem, které jsme cestou na horu přeskočili a jsme zpátky u autobusu. Mokří od hlavy k patě, spálení od slunce, protože jsem zapomněla sbalit opalovák, ale šťastní z dalšího neskutečného zážitku, které nám Chile dopřálo.

28. 01. 2020, Puerto Montt