V kraji jezer a hor

Den 6.

Nálada není nejlepší. Sbalit se nám zase trvá až moc dlouho a Leia je jak utržená ze řetězu. Běhá všude jinde, jen ne u nás, snažíc se vypátrat všechny kosti, co tady nechali místní po posledním táboráku. Naše volání vyloženě ignoruje a každý koňský kobylinec je zajímavější, než my. Jediná možnost, jak ji zamezit v útěku je tak přivázat ji ke stromu, na čež ale začne zoufale kňučet a vzpínat se. Už v Calafate se zdálo, že k ostatním psům Leia tíhne víc než k nám a posledních pár dní se tohle chování jen stupňovalo. Přisuzovala jsem to jejímu nízkému věku a častým změnám prostředí. Laďa prohodí něco o tom, že ji tady necháme, beztak je s námi jenom kvůli jídlu. Už ho znám dost dlouho na to, abych věděla, že podobné řeči má jen v zápalu vzteku a nemyslí je vážně. I tak to ale není rozpoložení, ve kterém byste chtěli začínat nový den.

V řízení se střídáme. Vezu nás dál středem země na západ a náladu nám zlepšuje alespoň Bob Marley a nová krajina, zase je na co se koukat! Promiňte, nejsme my to náhodou v Grand Canyonu?!

Každý den dobíráme benzín, každý den zdoláme 300 – 500 km. Posloucháme hudbu, linoucí se z rádia a moc toho nenapovídáme. Na horizontu už můžeme znovu vidět špičky hor, dokládající, že jedeme správným směrem. Za celý den potkáme asi tak čtyři auta. Tady bych váždně píchnout nechtěla, pomoci by se tu člověku ani nemuselo dostat. Myšlenky tohohle typu zaženu v okamžiku, kdy se napojíme na Ruta 40 – hlavní silnici, spojující sever Argentiny s jihem, která se téměř po celé délce táhne podél nebo skrze pohoří And. Po osmi měsících znovu vidíme jehličnany! Pokrývají úpatí hor a mísí se s listnatými stromy, ověnčenými čerstvým listím. Jaro je tu, a je balzámem na duši. Hory a zelená barva působí ochranářským, konejšivým dojmem. Na tuhle oblast jsme se hodně těšili.

Den 7.

Často mám tendence připodobňovat některá místa k jiným, a to i takovým, na kterých jsem v reálu nikdy nebyla. Následující úseky mi kupříkladu připomínají Kanadu nebo Aljašku. A proč taky ne, tyhle zasněžené hory patří k tomu samému pohoří, jen o několik tisíc kilometrů jižněji. Musíme se krotit v obdivování výhledů a pořizování fotek, jinak se dneska nikam nedostaneme.

Zatím projíždíme jen malými osadami, kde si nás nikdo moc nevšímá a lidi jsou tu přátelští. Slečna u další kontroly nás jen vlídně odmávne dál, asi už tuší, kam máme namířeno. Jestli jsem předtím v krajině spatřovala Kanadu, teď v ní vidím Švýcarsko. Projíždíme údolím plným kvetoucích ovocných stromů a je mi jasné, že bych tu zvládla strávit týdny, neli měsíce prostým ležením v trávě a užíváním si toho, jak krásně je na světě. Jen málo kdo tady nosí roušku, každý si chce dosyta vychutnat svěží jarní vzduch.

Žádnou další kontrolu už nepotkáme, rozhodneme se tak udělat si malý výlet k vodopádu. U vstupu nikdo není a brána je otevřená – jasná zpráva, že jsme tu vítáni. Jen Leiu pro jistotu necháme v autě. Pohyb se psy tu ofiko není žádaný a nechceme si zadělávat na problémy. K vodopádu stoupáme jen asi kilometrovou procházkou a bez roušek v přírodě, na docela novém místě si příjdeme, jako by bylo všechno zase v normálu.

Líbí se nám tu natolik, že nikam dál už dneska nespěcháme. Prodereme se nepoddajnou kamenitou cestou k široké řece, kde je nepřeberné množství míst ke kempování. Uděláme si výlet k dalšímu vodopádu, tentokrát už i s Leiou na vodítku. Poprvé se setkává tváří v tvář s krávami a ovcemi a klasicky na ně kouká, jako by byly tou nejzajímavější věcí na světě. Její úžas stoupne v momentě, kdy na ni ovce s hloupým výrazem zabečí.

Teploty jsou takřka letní a byl by hřích se v tak průzračné řece nevykoupat. Nadšení, jako malé děti se převlečeme do plavek a dopřejeme si tu nejlepší koupel za poslední týdny. Abychom celý den vylepšili ještě více, Laďa rozdělá oheň a na improvizovaném roštu si opečeme brambory a jiné dobroty. S vychlazeným pivem v ruce nám takhle dobře už dlouho nebylo.

Den 8.

Dny do přejezdu se zkracují a tahle oblast skýtá ještě tolik nádherných míst, že není čas okounět. Dnes přejedeme do městečka Bolsón, které je, když zrovna není pandemie, významným turistickým centrem. Se Sanchou vystoupáme až do výšky bezmála 2 000 m, ty serpentiny mi byl vážně čert dlužen! Z parkoviště se dá dojít až na Cerro Piltriquitrón, jehož vrchol se nachází ve výšce 2 284 m.n.m. Takový výkon by byl zatím pro Leiu až moc náročný, vezmeme ji tak alespoň pod vrchol. A výlet se jí očividně líbil i tak. Cestou procházíme lesem dřevěných soch, které tady vytvořili umělci z celého světa poté, co les roku 1982 schvátil zničující požár. Jedinečné spojení umění a sil matky přírody. Běžně se tady platí fixní vstup, kvůli sněhu, který znemožňoval přístup k některým sochám a určitě i kvůli Covidu bylo touhle dobou vstupné dobrovolné. „Promiňte, vidím že máte chilské auto…Ony už jsou hranice otevřené?“ Optá se nás milý pán dole na parkovišti. „Bohužel ne, to jen my dostali povolení.“ „Aach, to je škoda. V Chile máme rodinu. Už jsme se tak dlouho neviděli…“ Jo, Covid rozvrátil mnoho rodin, změnil mnoho osudů.

Hranice máme přejíždět už za dva dny a pořád před sebou máme ještě celé Bariloche. Výlet nám zabral velkou část dne, takže nasedáme a po Ruta 40 zdoláme dalších pár desítek kilometrů směrem na sever. Po cestě je tolik skvělých míst, kde by se u řeky dal strávit pěkný večer! Problém s hezkými místy je ale ten, že už si ho pro sebe zabere někdo před vámi. Jedeme tak dál a ještě dál, až nakonec vstoupíme do Národního parku Nahuel Huapi, místa křišťálových jezer a nekonečných lesů. Právě v moment přejezdu do parku se setkáváme s prvním potenciálním problémem. Pánům strážníkům se moc nezdají naše chilská víza, která asi nikdy předtím neviděli. Celé minuty zkoumají dokumenty od ambasády, vše si fotí a nakonec ještě někam volají. Vypadají, že upřímně nevědí, co s námi, nakonec ale jako vždy zvítězí nechuť něco složitě řešit a pustí nás dál.

Jsme v národním parku v době pandemie, neměli bychom na sebe raději moc upozorňovat. Stojí nás to trochu úsilí, nakonec ale po dalších 50ti km objevíme prostornou louku, obklopenou hustou hradbou bambusu. Sice příjdeme o všechny ty luxusní výhledy na jezera, alespoň tak ale budeme naprosto ukryti před zraky projíždějících řidičů.

Den 9.

Projíždíme částí Ruta 40, které se s oblibou přezdívá Camino de los siete lagos (cesta sedmi jezer). Tato scénická cesta se táhne celých 107 km od NP Lanín na severu až po NP Nahuel Huapi na jihu nebo také od měst Villa La Angostura po San Martín de los Andes. Je to kraj Mapuchů, kde lidé vážně vypadají, jako původní indiánští obyvatelé. Právě míjíme jezero Mascardi, které je jedním z oněch sedmi jezer.

Dnes v Argentině slaví svátek kulturních odlišností. A navíc je víkend. Znamená to, že se celé rodiny sjíždí a Covid neCovid si jdou užívat hezkého počasí do přírody. Hladiny jezer brázdí kajaky a pláže mizí pod obležením opalujících se rekreantů. Před vjezdem do Bariloche nás čeká další kontrola, nikdo ale neklade příliš mnoho otázek a tak můžeme bez problémů pokračovat dál.

Bariloche samo osobě nás nijak zvlášť neoslovuje. Svým jezerním dojmem připomíná Puerto Varas, jen větší a ne tak organizované. Raději než toulat se městem zvolíme okružní jízdu po více jak třiceti kilometrech dlouhé Costaneře (pobřeží). Bariloche je obklopeno jezery doslova ze všech stran a takřka v jakémkoliv momentě je možné zastavit a vydat se dál podél jezera pěšky, nebo se vyrazit na výšlap na jednu z mnoha okolních hor. Tohle místo splňuje mé představy o ideální aktivní dovolené. Nádherná, až panenská příroda v kombinaci s možností dát si do těla při jednom z mnoha sportů. Na tuhle oblast jsme si rezervovali hodně času, až několik týdnů. To ale bylo předtím, než přišel celý Covid. Teď máme jeden den a je nám tak akorát do breku z toho, že uvidíme jenom nepatrnou část toho, co tento kraj nabízí.

Tohle auto už jsme několikrát potkali, pomyslíme si při pohledu na šedého Forda. Zahlédli sme ho už na parkovišti hned při první zastávce. Kromě nás dvou tam nikdo jiný nebyl a jen co jsme se měli znovu k odjezdu, do pohybu se dalo i onen Ford. A teď se za námi už nějakou dobu táhne. Je možné že nás sleduje? Bariloche je nechvalně známé krádežemi na účet turistů. Organizované skupinky mladých lidí jsou schopné vloupat se vám do auta za bílého dne i za přítomnosti mnoha svědků, aby vybrakovali vše, co by mohlo mít nějakou hodnotu a zpeněžili to na lokálním černém trhu. Auto se stanem a chilskou značkou je jako strčit včelí úl pod čumák hladovému grizlymu.

V nečekaném momentu odbočíme na lesní cestu. Náš sledovatel to zřejmě nečekal a pokračuje dál po hlavní. Nebo jsme prostě jen přehnaně paranoidní. Člověk ale nikdy není dost opatrný a nechat se okrást poslední den v Argentině by mě hodně naštvalo. Díky únikovému manévru se dostaneme na ukrytou skálu s božským výhledem na jezero a hory v pozadí. Tak rozhodnuto. Tady si postavím dům a až do smrti budu sedět na terase a koukat na tenhle výjev před sebou.

Cestou zpátky míjíme další pláž. Lidé se koupou, pijí maté a pojídají galletas s dulce de leche. Dávat si roušku nikoho ani nenapadne. Přikolébá se k nám asi tří roční dítko. „To je hezký pejseeeek. Jak se jmenuje?“ Stihnu škvrněti sdělit jméno ještě předtím, než se přiřítí jeho matka a zdvořile, ale naléhavě začne svou ratolest tahat od podivných cizinců. Jak říkám, opatrnosti není nikdy dost. Ještě pár hodin trávíme objížděním nejbližších jezer, focením a prostým žasnutím nad kreativitou matky přírody. Je to k vzteku, že už musíme pryč. Ale za současné situace jsme vděční alespoň za to málo, co jsme mohli vidět.

V Bariloche se usídlilo mnoho imigrantů z Německa a spoustu z nich se usadilo v odlehlejší oblasti zvané Colonia Suezia (taky vám nedává smysl proč to radši nepojmenovali Colonia Alemana?). Právě tu si zvolíme, jako dnešní nocležiště. Míjíme všechny ty německé pivovary a na dotazy, jestli jsme z Chile a hranice se už otevřely jen krátce odpovídáme že ne, že máme jen povolení k přejezdu. Zdá se, že na turisty tu čekají jako na smilování.

Vyhlédneme si jeden obrovský plác, ukrytý v borovicovém lese a dáme se do plánování zítřka. Tohle místo by jednou docela dobře mohlo být kempem a majitel s ním i podébné plány zřejmě zamýšlí. Na několika místech jsou totiž přimontované cedule s nápisem pozor kamery! Upřímně o přítomnosti kamer pochybujeme ale i kdyby, je nám to celkem šumák. Nikdo nás nevyhání a Lei se tu líbí, ocitla se totiž v šiškovém ráji.

16. 01. 2021, Fryčovice