NP Siete Tazas
Ještě pořád jsme nevyřídili problém s dodáním občanky. Nemůžeme zůstat a přijít tak o další měsíc, ani odjet a potom se znova vracet 600 km do Pichilemu a zase zpátky. Proto jdeme znovu na Registro Civil kde, jak mi slečna z infolinky tvrdila, by mělo být možné pobočku dodání změnit. Je jedno, jestli jsme v Santiagu, nebo v nejměnší vesničce v Patagonii. Na úřadech se tady čekají dlouhé fronty bez výjímky. Paní úřednice zaregistruje na 10 cizinců a oddá jeden pár, než po 3 hodinách příjdeme na řadu. Odejdeme ale s nepořízenou. Podle rady paní úřednice máme prostě jet, a až nám příjde mail s upozorněním, že jsou občanky hotové se stavit na Registro Civil ve městě, kde zrovna budeme, a tam zažádat, aby nám občanku přeposlali. Prý by to mělo zabrat dalších 5 dní. Tak uvidíme.
Opouštíme Pichilemu a po dálnici se řítíme do města Curicó. Ještě se zastavíme v městečku Santa Cruz, které je známé pro své vinice. V Curicó doplníme zásoby a jelikož vyšel nový díl Star Wars, zavítáme i do místního kina. Na noc chceme zakempit někde v okolí, ale u velkých měst je to těžké. Přesuneme se tedy ještě o pár kilometrů po dálnici dál do městečka Molina, které je výchozím bodem do národního parku Siete Tazas, kam máme namířeno.
Chvíli bloudíme, než už jsme ze všeho zase tak unavení, že zakotvíme na zapadlém odpočívadle někde mezi poli. Brzo si uvědomíme, že kouř, který se nese nedaleko od nás nepochází z nějakého ohniště, ale ze začínajícího požáru. Naštěstí se brzo objevují hasiči a během pár minut dostanou situaci pod kontrolu. V tomhle suchu, které momentálně Chile zažívá jsou požáry na denním pořádku. Začneme roztahovat stan, když si najednou všimnu osoby, postávající u nedaleké brány. Nedá mi to, a jdu se zeptat, jestli je v pořádku, že tady kempujeme. Pán mě víc než ochotně zavede za svou ženou, která nám dovolí přečkat noc u nich na zahradě a dokonce použít záchod a dobrat si vodu. Tahle oblast prý není zrovna nejbezpečnější.
Noc přečkáme jen ve společnosti okolo se pasoucích se koní (koně jsou v Chile úplně všude!) a ráno konečně můžeme vyjet na návštěvu našeho prvního národního parku! Do toho ale vede ještě 50 kilometrů nezpevněné cesty, která vypadá, jako by na ni závodily buldozery. V několika momentech se bojíme, že to Sancho (jak jsme si naše autíčko pojmenovali 🙂 ) nezvládne, a my zapadneme, nebo někde urazíme kolo. Sancho nás ale nepřestává překvapovat a na 4×4 vše s přehledem vyjede. Tenhle park se pyšní sérii nádherných vodopádů, které na sebe v kaskádách navazují a na víkend sem vyráží celé skupinky lidí. Do každého parku v Chile se platí vstup, který se různí pro místní a pro cizince. Podaří se mi ale “prodat” naše dočasné papírové občanky a tak platíme nižší cenu jako místní.
Krátkou procházkou po lese se dostaneme k výhledu na trojici malých vodopádů. Po půlhodinovém sestupu, kdy jsme se doslova pročesávali hustým porostem bambusu (ano, v Chile mají svůj vlastní druh bambusu!) až do údolí k elegantnímu vysokému vodopádu, který z malého kaňonu teče až do jezírka. Voda sice byla ledová, ale odmítněte koupání v tomhle pohádkovém prostředí!
Do Chile jsme ale přijeli hlavně za horami, a tak dnešek zakončíme v osadě, ze které zítra chceme vyrazit na trek El Bolsón. Jsou tady jen dva kempy, parkoviště a kancelář CONAFu – zdejší organizace, která má na starosti správu národních parků. Právě tam jdu získat nějaké informace k našemu zítřejšímu výletu. Skutečnost je o něco složitější, než jak jsme si ji představovali. Na trek je nutné se zaregistrovat a znovu zaplatit poplatek za vstup do parku. Wild camping (neboli spaní ve stanu), stejně jako rozdělávání ohně je v parku zakázán. Jediná možnost, jak přečkat noc na treku je v autorizovaném campingu, kde noc stojí 4000 pesos. Navíc není možné v tomhle kempu strávit víc, než jednu noc. Existuje totiž denní limit 80 lidí, které na trek vpustí a kteří mohou v El Bolsonu přenocovat. Na trek se navíc nejde zaregistrovat předem. Máme prý přijít zítra ráno kolem 7, než se před branami začnou tvořit fronty. V sobotu totiž pochopitelně přichází nejvíce lidí a tak se ne vždy dostane na všechny. Tak nám alespoň domluvím spaní na místním parkovišti a jdeme se chystat na zítřejší výlet.
Ráno vstáváme brzo, abychom v pohodě stihli sbalit stan a zařadit se do lajny, která se podle předpovědi vážně začala tvořit. V levo postávali lidé, chtějící v El Bolsónu kempovat, na pravo potom ti, co měli v plánu za den zvládnout 10ti kilometrový pochod tam i zpátky. Znovu jsme zaplatili vstupní poplatek 3000 pesos i 4000 pesos za camping, dali ke zkontrolování, že máme bombu i vařič v dobrém stavu a mohli jsme vyrazit.
I když bylo ještě docela chladno, slunce příjemně svítilo a stezka byla přímá a dobře viditelná. Tak si pěkně nabereme svoje vycházkové tempo, když tu najednou spozorujeme, že nám něco přebíhá přes cestu. TARANTULE! Obří a chlupatá si to štráduje jen pár centimetrů od nás a vyhřívá se v ranních paprscích. Tím, že je Chile ze západu odřízlé oceánem, ze severu pouští a od východu horami tady v podstatě nebezpečná zvířata nenajdete. Jen pumy, které jsou ale vzácné a plaché a lidem se spíše vyhýbají. Pak je tu asi jeden druh mírně jedovatého hada a několik druhů pavouků. Jedním z nich je právě tahle jako dlaň velká tarantule. Neměly by sice být jedovaté, ale kousanec stejně dostat nechceme. Prý umí hodně dobře a nepředvídatelně skákat! Tak si tuhle tlustou krásku jen z bezpečné vzdálenosti prohlédneme, a zase si jdeme po svých.
Trek Bolsón prochází údolím, které vymlela řeka Río Claro a 10 kilometrů se převážně lesem táhne do mírného kopce. Několikrát překračujeme potok, který nabízí křišťálově čistou vodu výborné chuti. Lepší než z obchodu! Po asi 2 a půl hodinách dojdeme do cíle – onoho kempu, který je ve skutečnosti jen obřím plácem mezi horami, kde máme dovoleno kempit se svým stanem. Vybereme si plácek, kde snad nebude moc foukat. Na úbočí se pasou koně a výhledu dominuje nezaměnitelný vrchol hory Colmilo del Diablo. Podle MapsME – mapové aplikace, kterou tady hojně využíváme, na něj vede cesta. Při pohledu na strmý, skalanatý jehlan ale usuzujeme, že to bude spíš možnost pro horolozece.
Hodně lidí jde někam i s plavkami, takže je následujeme a brzo dojdeme k řece, která přechází ve vodopád, jenž končí v malém přírodním bazénku, kde už se několik lidí koupe. Bazének potom pokračuje v další, vodopád s ještě větší lagunou. Užijeme si tady pár hodin koupačky, než se vrátíme ke stanu uvařit večeři. Mezitím vyjdou hvězdy, opět mocné a spektakulární, jaké v Chile umějí být.
Ráno se jdeme projít kousek od kempu k dalšímu vodopádu Salto del Indio, který je vyšší a mohutnější, než všechny vodopády, které jsme doteď viděli. Ještě kousek popojdeme do údolí Valle del Indio, po kterém vede další stezka k 8 kilometrům vzdálené Laguna de Animas. Původně jsme chtěli dojít až k ní, ale jelikož u ní nejde přespat, od téhle možnosti jsme upustili.
Sbalíme stan a míříme zpět do vesnice. Jednou z nevýhod místních treků je, že se tady moc nedají dělat okruhy a často tak musíte jít stejnou cestou tam i zpátky. Z kopce nám to jde o poznání rychleji, než včera. Na večer se ještě okoupeme v řece, která tu vyhloubila takový malý kaňon, ideální k provedení nejnutnější hygieny. I v neděli a takhle večer je tady pořád dost rušno. To zítra nejde nikdo do práce? A pak nám došlo, že vlastně bude Silvestr a spoustu lidí si nejspíš vzalo volno.
My ten svůj Nový rok nakonec strávili nedaleko města Chillán, v zákrutu řeky, která poskytovala perfektní místo pro koupačku. Na místním trhu jsme sehnali kopu čerstvého ovoce a zaleniny za parádní ceny. Tak třeba kilo jahod za 45 korun nebo 2 kila rajčat za 15 korun! Central Valley, ve kterém se zrovna nacházíme, svými výbornými produkty zásobuje celé Chile. Novovroční chlebíčky teda na našem stole nechyběly a šáňo se taky našlo. Scházel jen ten ohňostroj a někdo, s kým bychom to oslavili. Ale bereme to sportovně. Víme, že v budoucnu si to s našimi blízkými ještě mockrát vynahradíme a prozatím si užíváme, co je tady a teď.
Takže i vám milí přátelé opožděně přejeme do Nového roku hlavně zdraví. Spíše než na krátkodobá předsevzetí, která stejně vydrží jen pár dní si raději dávejte dlouhodobé cíle, ke kterým po malých krůčcích dospějete a hlavně, buďte tady a teď. Jeden by nevěřil, kolik času lidi stráví s hlavou zaseklou v minulosti, vysněné budoucnosti nebo odlišné verzi přítomnosti. Ono nakonec, to tady a teď je to jediné, co opravdu máme.
12. 01. 2020, Osorno
