Putování po jezerní oblasti pokračuje

V Pucónu už se déle nezdržujeme a jedeme podél jižního břehu jezera zpátky do Villarricy, které je oproti Pucónu daleko autentičtější. Jinak řečeno, Pucón je pro turisty, Villarrica pro místní. Jsme v oblasti, kde se na relativně malé vzdálenosti pod sebou nachází několik velkých chilských jezer. Ani nevíme, která si vybrat k návštěvě. Opustíme oblast jezera Villarrica a obkroužíme jezero Calafquén, ze kterého ale máme stále parádní výhled na sopku Villarrica.

Je to zvláštní. Nebýt těch zasněžených vrcholků mnoha sopek na obzoru, jeden by řekl, že jsme někde u jezera v Rakousku. Tak proč by se chtěl kdokoliv trmácet přes půlku světa pro krajinu, kterou může docela dobře najít i ve své bezprostřední blízkosti v Evropě? Asi to patří k mládí. Ta touha být všude jinde, hlavně co nejdál. Vytáhnout paty, když a dokud to ještě jde.

Solidně udržované silnice se střídají s nezpevněnými cestami. Projedeme městečkem Lican Ray a přeskočíme několik velkých jezer, než dorazíme k tomu s názvem Puyehue. Není žádným překvapením, že úplně stejně se tady jmenuje i národní park, který je oproti jiným, známějším parkům v Chile poněkud opomíjený. Přitom je to nádherná krajina, pokrytá věčně zelenými lesy, smaragdovými jezírky, sopkami a nesčetnými vodopády. Docela dobře se dá odtud dostat až do Argentiny, přechod je coby kamenem dohodil, a právě lidi, mířící dále na východ tvoří časté návštěvníky tohoto parku.

Dojedeme až ke kanceláři CONAFu a snažíme se dostat informace k několika trekům, které je možné v tomto parku podniknout. Po pracovnících, jako by se ale zem slehla a natažená páska u začátku jednoho z treků značí, že tato stezka je pro návštěvníky uzavřena. Paráda, a na ten jsme se zrovna tolik těšili. Tak se alespoň jdeme projít k několika blízkým vodopádům. Skoro se divím, že nás potom, kolik už jsme jich v Chile viděli ještě pořád baví. Ty místní, Salto de Pudú, Salto del Indio a Salto Rapurcura, jsou ale výjimečně krásné, a byla by škoda se u nich nezastavit, když už jsme tady.

Autem se vrátíme o pár kilometrů jižněji do malé turistické vesničky Aguas Calientes, kde je další kancelář CONAFu a tady už nacházíme mladé brigádnice. Bohužel nás informují, že většina treků, za kterými jsme sem přijeli, je z důvodů údržby uzavřena. Naproti tomu jedna paní z Francie, kterou jsme předtím potkali u vodopádů nám trdila, že některé části parku jsou uzavřeny kvůli nálezům HantaViru, který přenáší hlodavci, takže kdoví, jak to vlastně je.

Slečny nám nic méně vřele doporučovaly výstup na sopky Puyehue a Casablanca, které se dají podniknout bez průvodce. Na Casablancu už jsme měli políčeno, takže jsme vyplnili registrační dokument o plánovaném výstupu a autem se přesunuli hlouběji do parku, blíže k sopce, která na nás potutelně shlížela. Nemá ani 2 000 m a oproti Villarice nepůsobí tak děsivě nezdolně. I tak to ale bude výšlap, takže se na to jdeme dobře vyspat.

Ale ouha. Počasí nám zase změní plány a přes vítr, zimu a neutuchající déšť zase trávíme celý den ve stanu. Přes noc muselo i sněžit, protože následujíc ráno je sopka a blízké kopce pokrytá novou, bílou pokrývkou. Ještě zvažujeme jestli jít, či nejít, ale neradi bychom z tohohle parku odjížděli bez jediného výšlapu. Abychom si byli jistí, že stihneme sopku vyjít a taky v čas sejít, zaplatíme 10000 pesos majiteli místního skiareálu, abychom mohli použít jeho soukromou cestu a ještě více se ke Casablance přiblížit.

Bránou ke Casablance je obrovský, kilometr široký kráter Rayuhén. Procházíme krajinou jako z Pána prstenů. Měsíční pláň je posetá vulkanickým kamením, nízkými keříky a malým kvítím, dost odolným na to, aby v těchle podmínkách přežilo. Než vyjdeme z kráteru, je cesta celkem příjemná, ale potom se výstup začne stávat nepříjemným. Vítr se zvedá a mlha houstne, takže z výhledů toho moc nemáme. Orientujeme se čistě podle vysokých kůlů, co jsou každých pár set metrů zaražených u domělé stezky, která tu snad ani není.

Je zima, ještě utužovaná větrem. Musí být kolem nuly, protože veškerá zbývající vegetace je obalená tlustou krustou ledu. A to je prosím leden, nejteplejší letní měsíc. Místy se brodíme včera napadlým sněhem. Vždy, když vyjdeme jeden úsek a myslíme si, že už tam musíme být, objeví se hned další. Chvíli si říkáme, že to nemá smysl a že to snad obrátíme. Ale vrchol už je na dosah, takže zatneme zuby a zima ne zima ten poslední úsek zdoláme. Fučí jako blázen a nevidíme téměř nic. Ale jsme tu! Dokonce je tady i návštěvní kniha, ale jsme moc zmrzlí na to, abychom do ní něco připsali. Vidíme okraj kráteru, zasypaný sněhem, ale nemáme náladu ho blíže prozkoumávat. Uděláme jen pár dokumentačních fotek a zase se máme rychle k odchodu. Zpátky se po strmém svahu doslova kloužeme a sestup nám zabere jen zlomek času. I s rukavicemi už máme ruce celé znecitlivělé, ale lepší se to, jak sestupujeme čím dál níž. Dokonce i obloha se na moment umoudří a v průtržích mezi mraky vidíme sopky Osorno, Puntiagudo a Tronador.

Bez mrknutí oka jsme zase u Sanchi, který na nás poslušně čeká. A v něm teplo a sucho. Ještě jsem ho neviděla radši.

Dalším jezerem, které nám bezprostředně příjde do cesty je Rupanco, méně navštěvované, ale o nic méně hezké jezero, které mi svým tvarem připomíná siluetu velryby. Dojedeme až téměř do poloviny jeho jižního břehu. Hledat místo pro stanování je v téhle oblasti docela oříšek, ale sem jsme dojeli na jistotu. Místo je bohatě vyhledávané dalšími turisty i místními, kteří sem přijíždějí se stany a dělají si tady barbecue.

Moc se tu ale nezdržujeme. Jedeme ještě více na jih, k poslednímu z velkých jezer Llanquihue. Na jeho západním břehu leží městečko Frutillar. Původně taková malá německá osada byla založena roku 1856. Nejvíce upoutají na první pohled německy vypadající dobové domy a divadlo Teatro del Lago, které je vystavěno na okraji jezera. Mají tu sice trochu draho, ale to se od takhle turistického místa dalo čekat. Díky koloniálním vlivům tady ale seženeme lahodný kuchen; původní německý koláč, který místní pekařky dovedly k dokonalosti. Nejlepší je s čerstvými borůvkami a ostružinami. Mňam.

Největším a nejnavštěvovanějším městem na jezeře je jednoznačně Puerto Varas, ležící v jižním cípu jezera Llanquihue. Stejně jako Frutillar bylo i Puerto Varas založelo jako německá osada v dobách projektu řízené kolonizace za vlády prezidenta Manuela Monnta. Koncem roku 1853, kdy osada vznikla, zde pobývalo prvních 212 rodin.

Většinu času trávíme procházením outdoorových obchodů, protože mi odešly pohory a taky jsem došla k závěru, že si budu muset pořídit teplejší kalhoty, jestli nechci v Patagonii umrznout. Než si uspokojivě projdeme celé město, je už docela pozdě, a my zase narážíme na problém hledání klidného plácku na spaní. Podle naší cestovatelské aplikace dorazíme na jednu poklidnou pláž u jezera. Ale k naší smůle už se tady někdo zabydlel před námi. Čekáme, jestli pár na noc neodjede, ale mladí francouzi nevypadají, že by se někam chystali. Pláž je pro dvě auta a náš stan moc malá a zároveň už je moc pozdě, abychom jeli hledat něco jiného. Schovaní se Sanchou ve křoví za rohem tak tedy přečkáme dnešní noc na předních sedačkách. Tohle je jedna z těch chvil, kdy lituju, že nemáme zařízené spaní i uvnitř auta.

Patálie pokračují

Brzo měl přijít den, kdy vjedeme na Carreteru Austral, 1 240 km dlouhou, z velké části nezpevněnou silnici, která je bránou do Patagonie. A to bude ta pravá divočina, na kterou jsme se těšili. Puerto Montt je posledním velkým městem před vjezdem na Carreteru, a tak se tady zákonitě musíme zastavit a vyřídit ještě pár věcí. Tak třeba naše občanky, které už touhle dobou měly být dávno v Pichilemu. Zajdeme teda na místní Registro Civil, vyzjišťovat, jak se situace má. Přeposílání občanek je tady naštěstí relativně běžnou záležitostí. Jen si vyplníme papírovou žádost o změnu pobočky doručení a za týden bychom ji měli mít tady. Pak tu byla ale ještě jedna věc, týkající se Sanchi. Auto si v Chile můžete pořídit pouze, pokud máte RUT – něco jako naše rodné číslo. To jsme ale kvůli zdlouhavému čekání na schůzku s PDI (policií) dostali až nedávno, právě při návštěvě Registra Civil v Pichilemu.

Abychom nemuseli 3 měsíce čekat a auto si mohli koupit hned, v SUZI nám zařídili dočasné RUT. Ovšem teď, když už máme svoje vlastní RUT, nastává problém. Osobně je nám celkem jedno, jaké číslo je v papírech napsané, ale až budeme přejíždět hranice do Argentiny, panům celníkům by se fakt, že je auto registrované na někoho jiného nemusel úplně zamlouvat. Nemluvě o tom, jaké zmatky by vznikly, až budeme auto zase prodávat. Jiná slečna úřednice nás informuje, že auto je možné přepsat na nové RUT, ale můžeme tak učinit pouze až budeme mít v ruce fyzickou občanku (fakt, že naše RUT číslo už v systému existuje zřejmě nestačí). Potom bude trvat další měsíc, než se proces přepsání dokončí a my tak snad budeme mít celou tuhle patálii s úřady konečně za sebou.

Jako dalšího jdeme navštívit mechanika. Před vjezdem na Carreteru se chceme ujistit, že je se Sanchou všechno v pořádku. A pro jistotu taky dáme vyměnit olej, protože Edgardo – poslední majitel neměl moc tušení o tom, kdy byl měněný naposledy. V garáži narazíme na neobvykle společenského mechanika, který si říká Master, a jak se zdá, miluje seznamování se s cizinci. Takže po zaplacení velmi turisticky vysoké částky jdeme rovnou k němu domů, kde nám ukáže svoji dílnu a představí nám i své dva syny. Takhle zajímavého chlapíka jsme tady ještě nepotkali.

08. 02. 2020, Chaitén