Přejezd

Den 10.

Odjíždíme už v 9 a bez snídaně, protože od centra, kde se nachází chilský konzulát jsme pořád vzdálení 30 km a schůzku máme na 9:30. Jak moc si úředníci potrpí na dochvilnost bychom neradi testovali. Jsme přibližně na místě, nikde se ale nedá parkovat, všude jen samé zákazy. Nezbývá tak než auto nechat na hlavní cestě, budem to muset risknout hned dvakrát. Jednou kvůli případným krádežím, podruhé kvůli pokutě. Jsme na místě, ale tam, kde by měl být konzulát stojí jen bytovky a obchody a nemáme čas tady bloudit.

„Promiňte, nevíte, kde je tady chilský konzulát?“ Zeptám se příjemně vyhlížejícího mladého muže. „Ale jistě, jen tady kousek. Pojďte, zavedu vás tam.“ Když po chvíli spatříme honosně vyhlížející vilu s enormní vlajkou v barvách trikolóry, víme, že jsme na správné adrese. Na vrátnici ohlásíme svůj příchod a do pár minut před námi stojí paní Jacquelline z masa a kostí. Už nás očekávala. Usadí nás na lavici tak starožitnou, že snad ani nemohla pocházet z tohoto kontinentu, vezme si naše pasy a odebere se kamsi do ústraní. Z protější strany na nás zírá fotografie chilského prezidenta Piňery v nadživotní velikosti a my přemýšlíme, co si na úřadě asi o tomhle kontroverzním člověku myslí.

Úřednice je po pár minutách zpátky a za dva dokumenty si od nás v hotovosti vybere 5 040 argentinských pesos (asi 1300 Kč). Být státním zaměstnancem je v těchle zemích tou největší výhrou. Už jen sejmou naše otisky prstů a pozor, ještě starou dobrou metodou pěkně do inkoustu a na papír! A jsme hotovi. Až propastný rozdíl oproti Dubaji, kde všechno funguje elektronicky a ani v Bílém domě nemají tolik bezpečnostních opatření jako na Emirátské ambasádě v Praze.

Botičku ani rozbité boční sklo po příchodu k autu nenacházíme, takže misi můžeme označit za úspěšnou. V supermarketu ještě utratíme poslední peníze, v Chile by beztak neměly žádnou hodnotu. Při výjezdu z Bariloche nikoho nezajímáme, než si hlídka uvědomí, že právě nechala projet auto cizí značky, už jsme na hony vzdálení.

Před Villa la Angostura nás čeká další kontrola. Dokumenty od konzulátu sice zafaungují, máme ale přikázáno jet rovnou k hranici a nikde nezastavovat, navíc je s námi vysláno další auto, jež bude sloužit jako pojistka, že tak opravdu učiníme. Padá tím náš plán zajet si po silnici ještě dál na sever pro ještě více fantasktních výhledů. Náš doprovod to sice po určité době vzdá, zajíždět ale x kilometrů zpátky, abychom se dostali na onu druhou cestu už nehodláme. Jasně ale, že i po cestě k hranici zastavíme, když tady máme výjevy jako ze Středozemě.

Obloha se zatahuje. Asi bude pršet. Nebo spíš sněžit. Přejezd Paso Cardenal Antonio Samoré se nachází ve výšce 1314 m a sníh, který ho pokrývá napadal už asi před pár lety. Znemožnil nám tak výstup hned k několika vodopádům, které se nacházejí nedaleko cesty. To je ale pech. No co, počasí je stejně pod psa, tak to nebudeme protahovat.

Řidím já. Slyšeli jsme, že na hranicích je vždycky lepší, když za volantem sedí holka. Asi kouzlo něžného pohlaví… Přijíždíme k argentinské celnici. Než dojedeme k samotné budově, zastaví nás pan celník, hovící si v dřevěné budce. Vybere si od nás pasy, chilské občanky a dokumenty od ambasády a konzulátu. Nejdřív se s někým dlouho vybavuje přes vysílačku načež nám vrátí doklady s malým papírkem a pustí nás dál. Mávnutím ruky nám pak další pán celník naznačí, ať auto odstavíme ke krajnici a jdeme si odbýt papírování. Nejdřív je třeba projít imigračním. Víza už máme skoro čtyři měsíce prošlá, vzhledem ke Covidu to ale není problém. Ovšem v sekci vozidla by mohl nastat háček. Další pan celník kouká na náš TIP, což je povolení, které jsme dostali tak dávno při vjezdu do Argentiny. To nám umožňovalo v zemi s autem zůstat tři měsíce, stejně jako víza byl ale i tento dokument prošlý.

Pán evidentně neví co dělat a tak si na poradu pozve další dva kolegy. Do udělení výjezdního razítka se mu zrovna dvakrát nechce. Jeden z celníků ale vypadá mile, zeptá se nás odkud jsme, jak dlouho a kde jsme trávili karanténu a zdá se, že má pro naši situaci pochopení. Nakonec trojice nad případem jen mávne rukou a popřeje nám šťastnou cestu.

Následuje fyzická kontrola auta. Další příjemně vyhlížející pan celník se podívá do kufru (vestavěnou kuchyň očividně nečekal), do foťáku a pod kapotu. Otáže se, zda-li máme potřebné dokumenty pro psa a můžeme jet. Celnice byla takřka prázdná, jen projet argentinskou stranou nám ale zabralo dobrou hodinu. U další budky předáme onen malý papírek a z Argentiny jsme oficiálně venku.

Než dojedeme k celnici chilské, zabere to bezmála další hodinu. Čas se prodloužil hlavně tím, že jsme žasli nad několikametrovou hradbou sněhu, která lemovala cestu v jejím nejvyšším bodě. A fotku s cedulí hlásající Bienvenido a Chile jsme taky museli patřičně zdokumentovat. K chilské straně sjíždíme dlouhým úsekem serpentín, jako hadem, kroutícím se v horském terénu. Obzor zahalí mlha, která spolu s torzy mrtvých stromů dodává místu zlovolnou atmosféru. Jako by nás tady Chile nechtělo.

Dostali jsme se do NP Puyhuapi a už vidíme první velká jezera. K celnici to zvládneme bez úhony a prvotní proces je dost podobný tomu na argentinské straně. Slečně v budce opět odevzdáme naše dokumenty a navíc ještě vyplníme zdravotní formulář kvůli Covidu kde doznáváme, že nemáme žádné příznaky ani jsme se vědomě nesetkali s nakaženým. Ještě zbývá zadat kontakt na místo, kde budeme trávit karanténu. Tuhle otázku jsme řešili ještě v Calafate. Hotel moc nepřicházel v úvahu, za ubytování navíc s donáškovou službou jídla bychom zaplatili balík, nemluvě o tom, že by ani nebylo možné chodit na procházky s Leiou.

Přes workaway, což je stránka, sdružující dobrovolníky z celého světa jsme kontaktovali několik farem v Chile, kde by nás na následující dva týdny přijali. Většina nereagovala, nebo naši žádost odmítla s tím, že za současných okolností si nepřejí hostit nikoho zvenčí. Jedna farma s výbornými recenzemi ale odpověděla, že by to s námi zkusila a že se případně můžeme izolovat v jejich soukromém kempu, kdyby snad existovaly obavy z možné nákazy. Nenapadlo mě tak nic lepšího, než do formuláře napsat číslo Olgy – majitelky oné farmy. Stejně dost pochybuju, že by ji někdy někdo v souvislosti s námi kontaktoval.

Opět vyfasujeme papírek a pokračujeme k celnici. Jde o obrovskou halu, která si v ničem nezadá s malým plechovým domkem, který fungoval jako celnice v NP Patagonia, jímž jsme kdysi přejížděli do Argentiny. Opět je třepa projít imigračním. Stojíme u osmi přepážek, ty obsluhuje pouze jeden člověk a je k nám navíc otočený zády, takže můžeme vidět, jak na mobilu sjíždí nějaká ujetá videa. Mluvíme dost nahlas na to, aby nás slyšel, ale až nestandartně dlouho si nás vůbec nevšímá. Když se k nám konečně obrátí, vypadá nanejvýš znuděně. Vezme si od nás dokumenty a pustí se do vyřizování. Ptám se, jestli by, vzhledem k tomu, že chilská WHS víza nám brzy vyprší bylo možné vstoupit na turistu a získat tak další 3 měsíce legálního pobytu. Neradi bychom kvůli propadlým dokumentům měli později oplétačky na letišti. „Bohužel, musíte vstoupit na vaše WHS víza. Ale jelikož tato byla udělena na jeden rok, po jejich vypršení budete mít ještě dva měsíce na opuštění země.“ To podstatně mění situaci a řeší náš problém. Poděkujeme a přejdeme na sekci vozidel.

Úředník nejdřív sáhodlouze pročítá celý výjezdní dokument k autu a kontroluje data. „Máte to skoro dva měsíce prošlé, za to budete platit pokutu.“ Sdělí neúprosně. Na to mu odpovíme, že jsme se situaci snažili řešit, ale na naše maily s dotazy, co máme dělat jsme nikdy nedostali odpověď, takže rozhodně nic platit nehodláme. Ještě chvíli si něco brblá pod vousy a nakonec nás, stejně jako všichni předtím pošle s razítkem pryč.

Teď následuje ožehavá situace, u SAGu, což je chilská zemědělská autorita musíme doložit všechny dokumenty pro Leiu. Některé už jsou přitom taky pár dní prošlé. Data ale úřednici zajímala asi tak, jako co si dneska dáme k večeři. Všechny papíry jednoduše hodila do kopírky, oskenovala je a založila někam, kde už se na ně nikdy nikdo nepodívá. Tím líp pro nás.

Tak to skoro máme. Posledním krokem je kontrola auta, ovšem v tomhle bodě se na nás celníci pěkně vyřádili. Nejdřív přikážou Laďovi, ať se s Leiou někam vzdáli, vůbec je přitom nezajímá, že zrovna začalo hustě pršet. Za chvíli už se kolem Sanchi nepotuluje jeden, ale všech pět celníků, kteří tam ten den byli. „Vyházejte ven z auta ty věci.“ „Všechny?“ „Všechny“ zdůrazní ten nejmladší z nich. Pracně tedy na kovové stoly přesunu veškerý obsah auta a tiše úpím při pomyšlení, jak je budu záhy skládat zase zpátky. Těch pět chlápků prohlíží doslova každý kout a každý záhyb. Vyházet musím taky veškerý obsah boxů s oblečením, ve kterých se ten nejmladší směle přehrabuje, neodváží se jít pouze do spodního prádla. Velkou zábavou byla kuchyň a taška s Leinými věcmi. S velkým zadostiučiněním nám zabavili koření typu koriandr a bobkový list.

A tohle je co? Říkal výraz jednoho z celníků, když z Leiné tašky vytahoval klacky a borovicové šišky. „Na ty jsem úplně zapomněla!“ začnu se omlouvat. „Ty jsou našeho psa. Moc ráda si s nimi hraje.“ Chile si hodně chrání, co se jí dostane přes hranice. Šišky tak mohly být ukázkovou hrozbou zavlečením cizího rostlinného druhu. K naší úlevě nám nechali Leiny granule, nevím kde bychom jí za těchle okolností sháněli nové jídlo.

Dokonce s sebou měli i cvičeného psa, který postupně očuchal všechno v krabicích i uvnitř auta. Skoro to vypadalo, jako by tady skládali nějakou zkoušku! Když už si myslím, že to musí být brzy u konce, obrátí se na mě ten nejmladší z celníků, který tomu všemu zřejmě šéfoval. „Ještě otevřete stan.“ To myslí vážně?! „Vážně?“ Zeptám se nahlas. „Vážně!“ odvětí celník. No tak jo. A tady se mi rozbuší srdce dvakrát rychleji. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se chtěl kdokoliv dívat do stanu, ono rozložit ho a zase složit zabere trochu času, který se obvykle nikomu nechce ztrácet. Zašila jsem tak do něj věci jako med, kokos a nějaké luštěniny, které jsme nestihli spotřebovat a bylo nám líto je vyhodit.

Když tohle objeví, nijak neukecám, že jsem tam pochutiny náhodou zapomněla a budou to hodnotit za vědomé pašování. Ani jsem nechtěla pomyslet, do jakých astronomických výšin by se mohla pokuta dostat a snažila jsem se na sobě nedat nic znát. V klidu rozdělám stan a nechám ho pootevřený. „Můžu?“ Zeptá se celník a ukáže na žebřík. „Ahm“ odpovím, teď už nervózně na dotaz. Tak. A jsme v háji… Celník vyleze po žebříku a s baterkou v ruce chvíli zkoumá vnitřek stanu.

Už si chystám obhajobu, ale chlápek jen sleze dolů. „V pořádku. Tak si to sbalte a můžete jet.“ Uuuuu. Nemůžu uvěřit našemu štěstí. A jak jsme unikli odhalení? Matrace uvnitř stanu je tak tlustá a těžká, že pokaždé když stan otevřeme zůstane přepůlená a my ji musíme pracně narovnávat. Věci tak zůstaly ukryty uvnitř matrace a celník se neodvážil lézt kompletně do stanu, aby důkladně prohledal jeho vnitřek. Tak to bylo o fous. Teď už se ke mně přidá i Laďa s Leiou, kteří mezitím promokli takřka na kost. Provizorně do auta nahážeme všechny věci. Už hlavně chceme být pryč. Je půl 6, přejezdem jsme strávili čtyři hodiny. To bych chtěla vidět tu rychlost, když tu mají plno.

Tak to máme za sebou. Zvládli jsme to, jsme v Chile! Lije tak prudce, že ani nevidíme na tu zelenou džungli, která se před námi objevila. Projíždíme národním parkem Puyehue, ve kterém jsme před takřka devíti měsíci lezli na sopku Casablanca. Je pozdě a my jsme k smrti unavení. Už by to chtělo zakempit. Déšť pomalu slábne až ustane úplně, nejsme tak nuceni hledat zákoutí se střechou. A tak se vydáme na jedno konkrétní místo, které už dobře známe. Dojedeme až k řece, kde jsme tak dávno trávili nějaký čas. Nic se tu nezměnilo, jen absence tabános – otravných much je příjemnou novinkou, na tyhle potvory je ještě moc zima.

Zvládli jsme to, jsme v Chile. Farma, na které máme strávit karanténu je odsud vzdálená dalších 350 km, takže dneska už se rozhodně nikam nehrneme. Však zítra je taky den…

22. 01. 2021, Bílovice nad Svitavou