Pichilemu – surfařů ráj

S mírným pocitem nelibosti se vracíme zpátky do Santiaga. Už jsme moc chtěli konečně vyrazit na cestu, ale pár věcí ještě bylo třeba vyřídit. Takže jsme si na 4 dny zamluvili ubytování u jedné chilské rodiny v San Joaqínu. Postarší dáma Tereza sice byla docela milá, ale asi šla trošku po penězích, jelikož nám mimo ubytování naúčtovala i poplatek za praní, což se nám ještě u žádných hostitelů nestalo. V pondělí jsme snad už po desáté navštívili svoje oblíbené řetězce s kutilskými potřebami Easy a Sodimac, kde jsme dovyměnili a dokoupili co bylo ještě potřeba. Cyrix – nezbytná součástka do našeho systému dvou baterií v autě konečně dorazila a vše nám v MacroSolar stihli zapojit tak akorát na to, abychom se na 6 dostali ke kanceláři PDI na onu klíčovou schůzku.

Kolem už postával dav lidí, nejčastěji z Venezuely a okolních zemí. Srtážníkovi ukazujeme pas a vytisklý email o tom, že schůzku opravdu máme dojednadnou a pokračujeme dovnitř obrovské haly. U jednoho pána si vyzvedneme lísteček s číslem přepážky, u které si máme vystát frontu a dalšímu pánovi zaplatíme poplatek 800 pesos za vyřízení žádosti. Tady musíme mít nachystanou přesnou částku k zaplacení. V opačném případě by nás mohli poslat pryč a na další schůzku bychom se dostali kdo ví kdy. Je tady asi 20 různých přepážek a u každé postává na 20 lidí. Staří, mladí, mámy s dětmi, všichni přicházejí do Chile za vidinou lepšího života. A potom my.

Lísteček mě posílá do fronty, kde překvapivě nikdo není. Mladá slečna úřednice si jen vezme můj pas, dlouho něco datluje do počítače, položí pár otázek, vyfotí mě a vyjede mi papír s údaji, se kterým potom ještě budeme muset zajít na Registro Civil, kde nám vyřídí místní občanky. Já jsem hotová během pár minut, ale je mi to málo platné, Laďa ve frontě čeká až do zavíračky. Sice to trvalo, ale konečně máme ten veledůležitý papír v ruce.

Ve všem tom shonu jsme si nikdy nenašli čas na docela podstatnou věc – plánování trasy. Věděli jsme, že chceme na jih (což je hodně obecná představa, protože v Chile se dá jet v podstatě jen dvěma směry). Celý následující den tedy trávíme u počítače s nosem zabořeným v mapě a konečně snad máme trochu představu, kam ze Santiaga vlastně pojedeme.

A konečně nastává den D – vyrazit na cestu. Dopoledne se ještě stavíme na Vegu, kde nakoupíme zásoby za nejlepší ceny. U naší dočasné rodinky si nabereme 40 litrů vody na cestu, na což menželé jen překvapeně koukají (asi jim vrtá hlavou, že by si to taky měli nějak zpeněžit).

Přes veškerou snahu vyrážíme až v 5 večer a než se ze Santiaga vymotáme, je pomalu 7. Ne zrovna ideální čas na 200 km cestu. Ale při poslechu hudby a podcastů to docela utíká. Nechceme platit za drahou dálnici, takže po vedlejších silnicích se do naší první zastávky – města Pichilemu dostaneme asi až po 4 hodinách. Už je tma a ve vzduchu je cítit moře. Zakempujeme na parkovišti hned u pláže a na hladový žaludek, který jsme celý den zanedbávili si dopřejeme pořádný kotel hranolek – to jediné, co tady v tuhle hodinu ještě seženeme.

Probouzíme se do svěžího rána, obklopeni labutěmi, lovícími v laguně pod námi a koňmi, vyčkávajícími, jestli je někdo vyveze na projížďku. Sbalíme stan a vyrazíme na místní Registro Civil, kde by snad podle našeho předpokladu měl být celý proces vyřízení rychlejší než v Santiagu. Chyba lávky. Náš lísteček říká číslo 64 a než se dostaneme na řadu, čekáme asi hodinu. Paní si konečně vezme všechny naše dokumenty – víza z ambasády, kopii víz v pase, kopii pasu a kopii vstupního razítka z letiště. Naštěstí jsme měli všechno přichystané předem, světe div se, na hlavním úřadně ve městě by totiž paní úřednice nebyla schopná si pro své potřeby všechno okopírovat a vytisknout sama. Zaplatíme 4800 pesos, vyplníme pár papírů, paní si nás vyfotí na občanku a sejme otisky prstů. Vyjedem nám dokument s naší fotkou a přibližným datem, kdy budou občanky vyřízené a připravené k vyzvednutí – 17. ledna. Za 4 týdny.

To už vážně nemůže být pravda. Nečekali jsme, že to bude tak na dlouho, a tak jsme jako místo vyzvednutí zadali Pichilemu. Ještě mi hlavou šrotovalo, že bych paní rychle požádala o změnu výdejního místa, ale jak mám vědět kde budeme ode dneška za 4 týdny. Vždyť my netušíme, kde budeme zítra! Paní úřednice už z nás vypadala dost otráveně, takže jsme to prostě nechli být a s vědomím, že to musíme vymyslet jinak vyklízíme pole.

Ve zbytku dne si projdeme hlavní pláž, kde je písek černý a voda ledová, stejně jako všude v Chile. Co je tady jiné oproti jiným plážím je nikdy neutuchající vítr, který vytváří prvotřídní vlny, světové úrovně. Pár odvážlivců se do nich vrhá, my raději pokračujeme v objevování města. Na dnešek si chceme najít klidnější místo ke kempování. Carabiňeros, kteří kolem nás několikrát projeli se sice vždy jen pochybovačně podívali na náš střešní stan, potom na nás, pak zase na stan, ale vždycky nás nakonec nechali být. I tak bychom ale raději měli trochu víc soukromí. To nakonec najdeme na vrcholku jednoho kopce, pokrytého lesem. Sice je kolem pár domů, ale nezdá se, že bychom někomu vadili. Spíš nám naopak všichni nabízejí pomoc. To bude asi tou vánoční atmosférou, že se všichni snaží být sdílní a nápomocní.

V Pichilemu strávíme ještě jeden den, než se rozhodneme přesunout do nedalekého Punta de Lobos – surfařského ráje, kde se každý rok konají prestižní soutěže v tomhle sportu. Celý den strávíme na kamenitém pobřeží, sledující místní borce, snažící se sjet divoké vlny, které měří i 10 metrů. Přes den to tu žije, ale s přicházejícím večerem lidí ubývá. Nakonec zůstáváme jen my a tak se odvážíme na kraji silnice rozložit stan a přečkat další noc.

Ráno si v klídečku posnídáme, sbalíme stan a připravíme se k odjezdu. Když v tom se naplní naše obavy. Baterka nám při startování už několik dní škytala, jako by měla zápal plic. A dnes se nadobro odebrala do věčných lovišť. To je zase situace! Otevřeme kapotu a jdeme prozkoumat útroby auta, jako by to mohlo něčemu pomoct. Zvedlá kapota ale asi funguje něco jako signál: “jsem v háji – pomoc”. Do pár minut k nám přiběhne jeden surfař a plynnou angličtinou se zeptá, co se nám stalo. Je z Holandska, v Kolumbii si koupil auto a teď objíždí ty nejlepší surfařské destinace na kontinentě. Po cestě už prý narazil na několik lidí, které vybavovalo SUZI Santiago a tak neváhal nás oslovit.

Někde v kufru vyhrabe startovací kabely a pomůže nám auto nakopnout. Tak mu za všechno hezky poděkujeme a jedeme zpátky do Pichilemu hledat mechanika. Den před Vánoci se ale pomoc shání těžko. Jedeme tak na nejbližší benzinku, kde by snad mohli mít nějaké kontakty. Jeden mechanik se sice opravdu dostaví, ale zmizí stejně rychle, jako se objevil. Naštěstí nás slečna, která na benzince pracuje hodí do důvěryhodného obchodu nedaleko, kde prodávají náhradní díly.

Jak nejlépe mi to moje španělština dovolí vysvětlím co máme za problém a majitelka zavolá svému mechanikovi a do půl hodiny se objeví auto. No, spíš rozkodrcaná rachotina, která už pár let musí jezdit bez techničáku. Vylezou dva bráchové, které bych podle vzhledu tipla spíš na účastníky demonstrací, než na mechaniky, ale ochotně s námi jedou zpátky na benzinku, kde jsme nechali naše auto, aby se na to s námi podívali. Jakkoliv jsme pochybovali o jejich schopnostech, zřejmě vědí, co dělají. Prozkoumají auto a potvrdí, že baterka vážně umřela. Pomocí kabelů nás zase nahodí a společně míříme zpátky do obchodu pro baterku novou. Stihneme to těsně před zavíračkou a během pár minut už nám kluci montují zbrusu novou Boshku. Tak to je nejspíš letos náš vánoční dárek.

Uděláme menší nákup na pořádný vánoční hodokvas a teď už pro změnu řídím já až do městečka Cáhuil, které je v okolí známé pro výrobu mořské soli.

Jedeme pořád dál podél řeky, než dorazíme na hezké klidné místo, kde jsou dokonce dvě menší pláže a spoustu stromů a místa k zaparkování. Idelání lokalita na poklidné prožití Vánoc. Jsme tu sami. Místo cukroví a vánočky máme ovoce a Pan de Pascua – takovou tradiční chilskou buchtu s kandovaným ovocem a sušenými ořechy. Místo svařáku poslouží rum s jablkovým džusem, místo kapra (kterého bychom si stejně nedali) sojové burgery a místo koled nám skupinka, která se usídlila na druhém břehu vyhrává místní vypalovačky. Ale bramborový salát jsme si udělali jedna báseň!

S pravou vánoční hladinkou se odebereme do stanu. Kolem 6 ráno nás ale vzbudí hlasitá hudba, která celou noc hrála od té party na druhé straně řeky. Do té doby se to dalo snést, ale teď to bůh ví proč ohulili natolik, že to zní, jako kdybychom měli reprák přímo ve stanu. Vypěním natolik, že se vysoukám ze stanu, vykasám kalhoty, přebrodím řeku a jdu tu partičku sobců řádně seřvat. Ti 4 chlapíci, co to mají všechno na svědomí na mě chvíli koukají, jako bych spadla z Marsu. Jak se jim nějaká gringa opovažuje říkat, co mají dělat?! Všichni jsou evidentně opilí a nemají v nejmenším úmyslu svou rozjetou párty ukončit. A jako na truc si hudbu ještě zesílí. Jestli se mi to prý nelíbí, mám si jet kempovat jinam. Nemá to cenu. Ještě jednou je požádám, aby si to ztišili a odcházím zpět. Po nějaké době ale ty svoje serenády, které zní všechny jak přes kopírák, ztlumí a my se tak můžeme dospat. V 8 to ale celé začne na novo. Postupně se objeví asi 35 aut. Jde zřejmě o oblíbené místo k setkávání místních rodin. Chceme odjet, ale na to máme oba moc velkou kocovinu. Až kolem 3 se odvážím sednou za volant a odvézt nás zpátky do Pichilemu. Tak šťastné a veselé!

12. 1. 2020, Osorno