Odjezd

Situace s Covidem se v Argentině, respektive v celé Jižní Americe ani po 7 měsících nijak nemění k lepšímu. Hranice, stejně jako národní parky zůstávají uzavřeny, uvolňování restrikcí je v nedohlednu. Člověk si asi musí umět v jedné chvíli říct dost a přiznat si, že déle už čekat nehodlá. Abychom se vůbec mohli dostat domů – myšleno do Evropy, bude nutné nejdřív přejet do Chile, kde se zbavíme auta. Nechat ho v Argentině moc nepřipadalo v úvahu. Existovala sice možnost prodat ho tu nějakému Chilanovi. I kdybychom ale vhodného zájemce našli, stejně by zůstalo nevyřešeno, jak bychom se se všemi věcmi a se psem dostali do hlavního města na let. Ne, do Chile se nějak musíme dostat. Ale jak? Přes hranice pustí jenom rezidenty. Což my teď ale na druhou stranu tak trochu jsme…

Ony občanky, dokládající náš dočasný pobyt v Chile, ty dva kusy plastu na něž jsme museli měsíc čekat v Santiagu a pak další dva, než doputují do Puerto Monnt, by nám teď možná mohly zachránit krk. V polovině září tak zkontaktujeme českou ambasádu v Buenos Aires. Už nás znají. Před půl rokem nás kontaktovali o repatriačních letech, které tehdy byly jedinou možností k návratu domů. „Bude to sice těžké, ale mohl bych se pokusit o nějaký ten fajnšmekr.“ Informoval nás pan velvyslanec a ujistil, že se s chilskou stranou pokusí vyjednat výjimku k přejezdu.

Leia už se plně zotavila z poslední injekce a my se tak mohli opět vydat k veterináři. Nejdříve implantujeme chip s identifikačním číslem, bez kterého byl vstup do Chile, potažmo do Evropy nemyslitelný. Aby tak mohl pan doktor učinit, vyholí Lei notný kus srsti na krku, přes kterou by jinak tlustá jehla nepronikla. Samotná vakcína proti vzteklině už je pak maličkost. Žádná alergie se tentokrát naštěstí nekoná.

Netušíc, kolik času nám tady bude ještě dáno, vyrážíme na malý výlet do Punta Banderas – malému přístavu, odkud většina výletních lodí vyráží k ledovci. Z Calafate je to asi 30 km, můžeme tak alespoň Leiu zvykat na delší přesuny autem. Místo vypadá docela opuštěně, jen pár místních z osady pracuje na svých bárkách. Přívětivě na nás kouknou a mávnou, tak gringos už zřejmě ztratili statut jednoznačného nebezpečí nákazy. Den je vlídný, prosluněný a okolní hory se zrcadlí v dokonale klidné hladině jezera. Leia neklidně štěká, když se k nám přes vodu nemůže dostat na obří balvany a radostně nás vítá, jen co se k ní zase vrátíme.

Laďu ještě neopustila chuť zkoušet focení noční oblohy. Jedné noci se tak posuneme za město, kde je minimální světelný smog a podmínky jsou takřka ideální. Je tma jak v pytli a navíc jasno, takže hvězdy matně blikají na nebi bez mráčku. To také znamená, že je pořádná kosa. Jen se modlím, ať Laďa fotky pořídí rychle. Hurá! Kolem půlnoci se zavelí čas k návratu. Až teď si uvědomíme, že po desáté vlastně nemáme venku co dělat. Můžeme tak jen doufat, že si naší přítomnosti nikdo nevšimne. Sebejistě si to šoféruju zpátky do Calafate, když v tom se na obzoru objeví světla jiného auta s majáčkem. „Sakra!“ „V klidu…zhasni dálkové, ať je neoslňuješ.“ Jedno posunutí, nebo dvě? Celá nervózní, že teď určitě vyfasujeme brutální pokutu zhasnu nejenom dálkové, ale pro jistotu úplně všechna světla. „Co děláš?! Zapni je!“ Zakřičí Laďa. Ajaj…Urychleně situaci napravím a to už je druhé auto za námi. Nešlo o policii, ale technickou službu. Auto jede a nezastavuje. „Jsi normální, chceš nás vybourat?!“ No jo, byla to ode mě blbost…ale neviděli nás :).

Brzy se k nám ve výletování připojí i Marcus se Sárou a Iza s Rickym. Společně vyrazíme ke skále, pod níž jsme pořizovali noční fotky a rozhodneme se ji zdolat. Vítr skučí jako pomatený, což se Lei a Oliverovi vůbec nelíbí. Nešťastně kňučí a drží se nám za patami. Vichr nepolevuje ani večer, když si nedaleko skály děláme táborák. Zelenina je tak víc než grilovaná spíše jen mírně ohřátá. Ale nevadí, hlavně že jsme se sešli. Je to možná jeden z posledních večerů, co spolu trávíme.

Pánu z ambasády se totiž vydařilo pro nás vyjednat možnost přejezdu. Dále už máme komunikovat z chilským konzulátem v Buenos Aires. „To máte štěstí. My už s naší ambasádou řešíme možnost přejet pár měsíců, ale nikdo s námi nechce nic mít. Kolumbijská strana si nás přehazuje s chilskou a naopak.“ Svěřují se Iza s Rickym. Štěstí jsme měli to jo. Ale oslovení naší ambasády byl jen začátkem šíleného byrokratického maratonu.

Komunikace po mailu je hrozně pomalá a nespolehlivá, takže nezbývá než všude volat. Z chilského konzulátu v Buenos Aires nás odkazují na Rio Gallegos, protože to je hlavní město provincie, ve které se právě nacházíme. Jen na tenhle úřad to stojí 5 telefonátů, než se dočkáme něčí pozornosti. „Tak vy byste rádi přejeli? Tak nám zašlete všechny vaše dokumenty.“ Že jsme tak učinili už dávno v případě naší ambasády i konzulátu v Buenos Aires, se kterým by si mělo Rio Gallegos předávat informace, je marné zmiňovat. Je to jako boj s větrnými mlýny…“A kterým přejezdem byste rádi do Chile jeli…?….Hmm…no ten, který jste si zvolili je zavřený…Musíte jet buď přes General Carrera, nebo Nahuel Huapi…takže Nahuel Huapi…no, ale tam je teď sanitární situace hodně špatná, tam bychom to nedoporučovali…Takže tedy General Carrera…Tak to se musíte obrátit na chilský konzulát v Bariloche, kde budete přejíždět. Jo a poté co přejedete budete muset na dva týdny do karantény. Dáme vám seznam hotelů, kde byste ji mohli vykonat.“

A začínáme na novo. Telefonáty v Bariloche nikdo nebere a s odpovědí na maily čekáme týden. A čas se nám krátí, hranice totiž musíme překročit dříve, než nám skončí víza, což je už za 4 týdny. Když se nám konečně dostane odpovědi z Bariloche, vypadá to asi takto. „Ano, my vám zde vydáme povolení přejet hranice, ale abyste se sem dostali, musíte Rio Gallegos požádat o salvo conducto (povolení cestovat po argentinských silnicích) a to nám poté musíte poslat.“ Takže znovu do Rio Gallegos. „Ano ano, salvo conducto…zašlete nám prosím údaje o autu a řidičích.“ Potřebné povolení nám sice vydají ještě týž den, což je úkaz nevídaný, po přečtení dokumentu s několika razítky a oficiálními pečetěmi si ale všimneme, že zkomolili Laďovo příjmení. Obratem jim volám zpátky…Nic…píšu maily, že došlo k chybě a měli by to změnit, jinak bychom mohli mít problémy…Nic. Od Rio Gallegos už nikdy více neslyšíme. Patřičně vytočený si tak prostě Laďa opraví jméno ve photoshopu a dokument pošleme do Bariloche. Poté se protistrana na dlouho odmlčí.

Řešíme také, jak se potom ze Santiaga budeme dostávat do Evropy. Čím dřív najdeme letenky, tím líp, na poslední chvíli bývají ceny nejhorší. Zjišťujeme ale, což jsme už tušili. Že dostat se přes oceán se psem nebude hračka. V rámci Leiného duševního zdraví přemýšlíme nad konceptem emotional support dog. Jde o to, že pokud má člověk diagnostikovanou psychickou poruchu, může si vzít do kabiny svého mazlíčka, který mu pomáhá zůstat v klidu. Tahle finta je ve Státech hodně oblíbená. Když se může na palubu dostat třeba poník, čuník nebo kačer Donald, pes by neměl být takový problém. A že jsem psychicky labilní je známo už dávno, teď jen dostat to na papíře.

Tahle možnost, ač lákavá by ale přicházela v úvahu pouze za předpokladu, že bychom využili americké aerolinky a letěli přes Státy. Znamenalo by to jednou až dvakrát přestupovat v USA a doletět nejblíž do Německa, odkud by musel následovat další let – tentokrát už s Leiou v zavazadlovém prostoru.

Pak už zbývaly jen předražené Air France, British Airways nebo KLM a pár dalších. Rozhodujeme se tak mezi jihoamerickým Latamem a španělskou Ibérií. Latam je cenově o něco dostupnější, takže tam několikrát volám a zjišťuji podmínky cestování se psem. Dostávám však velmi strohé informace, které se navíc liší podle toho, s kým zrovna mluvím. Letenky tak koupíme, aniž bychom věděli, co to později bude vlastně obnášet. Jakmile ale dojde k placení, na stránce se objeví error. Letenky nedojdou a peníze zůstanou viset někde na půli cesty mezi naší bankou a Latamem. No tak snad je časem vrátí, když jsme za ně nic nedostali. Ještě štěstí, že se nám nepodařilo zaplatit. S Latamem bychom se totiž dostali jen do Madridu. Letů po Evropě bylo k dispozici sice víc, než jsme čekali, ale většinou šlo o nízkonákladovky, které neumožňují převoz psů. Laďa ale našel skvělou kombinaci. Ibérií do Madridu, a hned o pár hodin později Czech Airlines do Prahy. Nemělo to chybu. Plni optimismu jsme tak koupili alespoň letenky do Madridu na 26.11. s tím, že na Prahu počkáme. Asi jsme tušili že nastanou komplikace.

Mezitím počet pozitivních v Calafate stoupl na 120 a opatření se zpřísňují. Zákaz vycházení platí už od osmi večer. Za nenošení roušek je pokuta 3-7000 pesos. Sjely se sem policejní posily z celé provincie, jelikož mnoho lidí, diagnostikovaní s covidem nedodržuje izolaci. Za takové porušení hrozí pokuta ve výši až 200 000 pesos, což je částka, kterou místní vydělají za rok až dva.

Ačkoliv dokumenty pro sebe řešíme, ještě je tady pes, který se bez potřebných lejster přes hranice taky nedostane. Takže abychom si to zrekapitulovali. Leia potřebuje chip s kódem (hotovo). Očkování na vzteklinu – jehož aplikace musí být v den přejezdu učiněna před více jak 30 dny (hotovo). A nakonec potvrzení o odčervení na vnější a vnitřní parazity, které v den přejezdu nesmí být starší deseti dní. Všechny tyto dokumenty musí být navíc schváleny argentinskou zemědělskou autoritou, zvanou SENASA. V podstatě jde o to, že je třeba zaplatit balík dalšímu úřadu za to, aby nám vydal jeden papír potvrzující, že ty ostatní papíry mají všechny náležitosti.

Den přejezdu do Chile jsme stanovili na 13.10. Je to nejdřívější datum, ve které můžeme kvůli stáří vztekliny přejet, 29.10 nám pak měly vypršet víza. Pokud se nám 13. podaří přejet a hned následující den začneme karanténu, budeme mít jeden den na vyřízení nových dokumentů k autu, které nám během karantény v Calafate propadly. Jak nás později informuje pán z české ambasády, argentinský konzul si navíc žádá přesné datum a čas, kdy přejedeme hranice. Chtěli jsme vysvětlit že vzhledem k tomu, že nás čeká několikadenní cesta autem se psem v délce 2 500 km, těžko se to odhaduje. Nějaké datum ale říct musíme. „Vřele vám doporučuju, abyste den a čas přejezdu dodrželi.“ Odvětil pán z ambasády. Muselo to vyjít.

Odjezd z Calafate tak určíme na 4.10. – neděli. Když by na to přišlo, do Bariloche bychom po Ruta 40 zvládli rychlou jízdou dojet už za 2 až 3 dny. Jenže pokud máme být do pár dní pryč ze země, chceme toho stihnout vidět ještě co nejvíc. Trasu tedy Laďa naplánuje po východním pobřeží na sever a poté skrz střed Argentiny od východu na západ. Takto „brzký odjezd“ měl ale jeden háček. Na vyřízení SENASY jsou potřeba dva dny a o víkendu je kancelář samozřejmě zavřená. Odčervení tak budeme muset provést ve čtvrtek 1.10., aby SENASA byla hotová v pátek. To ale znamená že v den přejezdu už bude odčervení 3 dny prošlé. Neměli jsme tušení, jak přísně se na to celníci budou dívat, ale museli jsme to risknout. Ještě ve čtvrtek tak hodím všechny potřebné dokumenty pracovníku SENASY domů (protože office je zavřená zřejmě pořád), a v pátek si jedu vyzvednout vystavené potvrzení. Vezmu si s sebou Gabi, neboť službu je možné uhradit pouze argantinskou platební kartou. Už to vypadá, že se stařičká tiskárna odebrala do křemíkového nebe, nakonec ale naštěstí s vypětím sil vyplivne, co potřebujeme.

Odpoledne provedeme nákup jako na 3 měsíce (právě v čas, protože právě tento supermarket kvůli pozitivnímu zaměstnanci další den uzavřou) a ve Western Union vyzvedneme dostatek hotovosti. Nikde to není explicitně řečeno, ale z vlastní iniciativy chceme i potvrzení z nemocnice, že nevykazujeme žádné příznaky Covidu. To nám ale vydají pouze v malé nemocnici v centru města, která za hodinu zavírá. Vyšetření spočívá ve změření teploty (oba máme 36.2°C) a vizuálnímu ohledání mandlí. Ručně napsané čestné prohlášení od paní doktorky na kusu papírku s razítkem nemocnice bude muset stačit.

Celou dobu jednáme, jako bychom v neděli opravdu odjížděli, ty nejdůležitější dokumenty od ambasády nám ale pořád chybí. E mailová schránka se rozezní až v pátek večer, doslova za pět dvanáct. Večer ještě uspořádáme rozlučkový dýchánek u Gabi. Je to zvláštní pocit, vědět, že je to naposled, co takhle spolu sedíme. Proto následující den uspořádáme ještě jeden. Ani vlastně nevíme, jak to zakončit. A tak si prostě povídáme, co nás teď zrovna nejvíc zaměstnává. Marcus se Sárou pracují na svém autě, na které instalují solární panely. Iza s Rickym vyrábějí vlastní kalendáře a pohlednice a Gabi nám vypráví o svém nejnovějším milostném objevu. Jak Sára s Marcusem, tak Iza s Rickym plánují Calafate opustit, jak jen to půjde a přesunout se trochu dál.

„Dávejte nám pravidelné zprávy, jak to na cestách vypadá. Budete takoví naši průkopníci.“ říká Iza. „Určitě budeme.“ „A přijeďte se za námi někdy podívat do Kolumbije!“ No to by bylo něco! Na to se obejmeme, popřejeme si hodně štěstí a jsou pryč.

Neděle ráno. Je mi nějak úzko. Domek, který se stal na tři měsíce naším domovem je teď prázdný, doslova vybílený, jak jsme všechen náš majetek přesunuli do auta. Byl to tetris, vymyslet to tak abychom do Sanchi dostali všechno potřebné a ještě udělali místo pro Leiu. Zablokovali jsme jí celou sedačku za spolujezdcem a ostatní věci naházeli, kam se dalo. Už před týdny jsme objednali obří síť, která má zabránit tomu, aby na ni během jízdy některé uvolněné předměty popadaly. Roberto zmateně postává před hlavními dveřmi. Nechápe, proč jsme jeho podušku vynesli ven. Předáváme klíče Gabi, která tu funguje jako správce. Sára obdivuje, co všechno jsme si na cestu připravili. Chleba, empanády a buchta nám vydrží několik dní. Míříme k autu. Tak je to tady. Hlavně nebreč, hlavně nebreč. Slzy ale zatlačuju jen těžko. Raději přejdu ulici a jdu se rozloučit se psy. „Leone, Covide…Mějte se chlupáčové, dávejte na sebe pozor. Měj se Bábo, budeš nám chybět.“ A Roberto…skloním se k němu a rozvzlykám se mu do kožichu. Někdo by mohl říct…vždyť je to jenom pes. Ale pro nás to byl kamarád, který nás uměl rozveselit ve chvílích největší krize. Víme, že se bude mít fajn. Lidi ho tady dobře znají, určitě bude dostávat tolik jídla, že zase přibere na svoji původní váhu. A jaro je skoro tady. Bude mu dobře.

Jdu obejmout Gabi. Věřím, že Sáru s Marcusem ještě někdy uvidíme. Přece jen Švédsko není tak daleko a spojují nás naše štěnata. U Gabi je ale dost nepravděpodobné, že bychom se ještě někdy setkali. „Hold se do toho Špěnělska budeš muset vážně odstěhovat Gabi. Pak tě budeme mít blízko.“ „Je to v plánu.“ Odpoví se smutným úsměvem. „Vypadněte odsud brzo. A přijeďte se za námi podívat.“ Říkám s brekem Marcusovi. „Určitě. Hlavně se po cestě opatrujte.“ Za těch pár měsíců, co jsme bydleli doslova v jednom domě se z nás stali větší parťáci, než jsme si ze začátku mysleli. Dokonce pro nás ti dva připravili luxusní rozlučkovou večeři o čtyřech chodech. Sára je tvrďák a jen se na nás usmívá. Zato já brečím jako želva. „Měj se hezky Leio. Určitě se brzo uvidíme.“ Nemá cenu to prodlužovat. Připoutáme Leiu, nasedáme do auta, vyjíždíme z kempu, všichni nám mávají. Troubíme a máváme zpátky. A já pořád bulím. Ale koukám, že už v tom nejsem sama. „Prosímtě, teď o tom nemluv. Proberem to až vyjedem z města jo…Nechci brečet před policajtama.“

Včera jsme o našem odjezdu museli infomovat slečnu z turistického oddělení. Ta zase dala avízo policistům, střežícím vstup do města. Jsme u brány, fotí si naše pasy. „Všechno v pořádku, šťastnou cestu.“ Oficiálně opouštíme Calafate. Pro někoho znamenalo jen malou zastávku na cestě k nejslavnějšímu ledovci Jižní Ameriky. My tady strávili 7 měsíců života. A to není málo. Tak teď už můžem. Brečíme a smějeme se zároveň. Je to hloupé. Jsme smutní, že opouštíme místo a lidi, kteří nás podrželi, když jsme se ocitli sami na konci světa. Nadšení, že se nám po dlouhých týdnech vyjednávání konečně podařilo vyrazit. Vystrašení, protože najednou zase skáčeme do nejistoty a neznáma. Natěšení, že jsme znovu v pohybu. Nevěděla jsem, že jde cítit tolik emocí najednou.

Kouknu na Leiu, která zrovna usnula. Kousek Calafate si vezeme s sebou. Stoupáme nad město a to se ve zpětném zrcátku rychle zmenšuje. Kolem nás probíhá stádo guanacos, někde v dáli se vznáší kondor. Vracíme se domů.

9.1.2021, Bílovice nad Svitavou