NP Conguillo – o pár milionů let nazpátek

Poprvné jedu po dálnici! A mám docela štěstí, že je neděle a provoz je tedy nulový. Od místa, kde jsme strávili Silvestra jedeme asi 60 km dále na jih, kde se nacházejí Saltos de Laja – docela známé vodopády, které by bylo velká škoda nenavštívit. Už z dálky vidíme ty davy lidí, které se na nový rok přijely potkat se svými rodinami. Chilani jsou velmi společenští a prorodinně založení a tak se se svými blízkými pravidelně scházejí na piknicích nebo při nejrůznějších jiných událostech.

Cestu k vodopádům lemují stánky se suvenýry a rychlým občerstvením. Vodopády jsou mohutné, i když asi nic v porovnání s tím co musejí být, když je dostatek vody. Je docela šílené, že se u takového přírodního úkazu může člověk v klidu vykoupat. Být to v jiné zemi, vodopád by byl stoprocentně obehnaný zábradlím a platil by se tu vstup. Úplně nevím, která vyrianta by se mi zamlouvala více. Desítky lidí skáče přes kluzké kameny a snaží se dostat co nejblíže k padající mase vody, aby si pořídili co nejlepší fotku. Úplně mi to sem nezapadá. Daleko víc se nám líbí Salto del Chico, který je odtud o pár kilometrů dál.

Pokračujeme po dálnici dál, než sjedeme do města Victoria a projedeme vesnicí Curacautín. Tady nabereme dost benzínu, aby nám vydržel po celou dobu naší návštěvy národního parku Conguillo, který je naším dalším cílem.

Krajina je tady úplně jiná, než jak ji známe ze severu. Vjíždíme do oblasti jezer a nekonečných luk, kde se v létě všechno zelená a na první pohled by to tu mohlo vypadat jako u nás v Česku. To by se před námi ale nesměla odkrýt spektakulární 3000 m vysoká sopka, která na nás od té doby koukala po celou dobu, než jsme dojeli do parku.

Projíždíme sopečnou krajinou a Llaima, jak se sopka jmenuje nás zdraví v celé své kráse. Má tvar pravidelného kužele a její vrchol ještě pokrývají zbytky loňského sněhu. Patří k vůbec nejaktivnějším vulkánům na světě. Od roku 1640 bouchla celkem 40x! Naposledy v dubnu 2009. V kanceláři CONAFu zaplatíme vstupné a dojedeme k malé laguně Captrén, kde si na hladině pohodlně hoví desítky kachen a jiných vodních ptáků, jaké jsme v životě neviděli. Sice už je docela pozdě, ale necháváme Sanchu zaparkovaného u jezera a vydáváme se na trek k druhé, daleko větší laguně.

Cesta k ní vede po stezce s názvem Los Carpinteros, která prochází prastarým lesem. Tenhle park je jeden z několika posledních území v Chile, kde ještě můžeme vidět původní stromy Araucaria, které jsou staré až 1500 let. Zase si příjdeme, jako na cizí planetě. Araucarie vypadají jako gigantické přesličky, které Zemi obývaly před miliony lety. Jde o jehličnany se zvláštní kůrou, připomínající vzorek od pneumatiky. Pravidelně rostoucí větve jsou ověšeny dlouhými provazci zvláštního druhu mechu, který povlává ve větru. Pradávné stromy mohou dorůst až do výšky 50 metrů. Ne náhodou to tady vypadá jako v Jurském parku. Tato krajina sloužila jako kulisa pro natáčení známého dokumentárního seriálu Putování s dinosaury. Ty tady už sice nezahlédneme, ale místo nich před námi prchají celé hejna pestrobarevných ještěrek. Jeden si musí dávat pozor, aby některou z nich nezašlápl!

Procházka po asi osmi kilometrech končí u jezera Conguillo. V modravém zrcadle se odráží vrcholky podlouhlého pohoří a další, dnes už ale vyhaslá sopka Sierra Nevada. Poblíž jsou dva kempy a dá se tady i koupat. Na to jsme ale moc velcí zbabělci. Tak se jen chvíli kocháme tou nádherou, než se vydáme zpět k autu. Abychom se nemuseli vracet stejnou cestou, jdeme po nezpevněné silnici, která nám ukáže zase jinou část lesa. A alespoň vidíme, po čem zítra pojedeme. Cesta je vyhlodaná hluboko do terénu a po okrajích vedou rozsáhlé kořenové systémy mohutných stromů, které se sklánějí k zemi. Tak snad žádný nespadne, než tudy zítra pojedeme.

Najednou uslyšíme nepravidelné ťukání do stromu. Chvíli se rozhlížíme po původu zvuku a v tom uvidíme samičku vzácného ptáka, po kterém je pojmenovaná stezka, jíž jsme dneska šli – Los Carpinteros. Celá černá s vtipnou chocholkou, připomíná našeho datla a po chvíli na stromě zahlédneme i jejího druha se zářivě červenou hlavou. Jde o ohrožený druh, takže máme neskutečné štěstí, že se nám je podařilo oba zahlédnout.

Ono obecně se to tady nejrůznějšími druhy ptáků jenom hemží. Jen co se vrátíme k autu a pustíme se do přípravy večeře, začne po parkovišti pobíhat obrovský dravec, možná orel? A kouká, jestli by tady pro něj nebylo něco k snědku. Připoutá pozornost i mladého chilského páru, který si k nám přisedne a zajímá se, co jsme zač. Na chilany umí docela obstojně anglicky a tak poznáme Benjamina s Gabrielou, dva psychology ze Santiaga. Je to fajn, zase si jednou s někým popovídat. Oba prý mají práce docela dost. Ač se to na první pohled nezdá, hodně lidí v Chile trpí depresemi kvůli stávající politice neoliberalismu a nejisté budoucnosti. Chile je nádherná země, ale není zrovna snadné tady žít.

Sierra Nevada

Další den máme naplánovaný druhý trek na Sierra Nevada, kterou jsme viděli od jezera. Netradičně se nám podaří vstát brzo, ale není nám to moc platné. Jako bychom to snad včerejší debatou nějak přivolali, přes silnici spadl obří strom a pracovníci parku teď mají plné ruce práce s rozřezáváním obřího kmene. Tak tady trčíme další hodinu a půl, než se CONAFu podaří odklidit strom z cesty a my můžeme pokračovat.

Mnohem později, než jsme chtěli vyrážíme na trek. První část stezky prochází listnatým lesem, kde sem tam potkáme i prastaré Araucarie. Nějak se nám daří parky navštěvovat o víkendech, takže je tady opět rušno. Většinu lidí ale i do kopce předbíháme. Po cestě se zastavíme na několika dechberoucích výhledech. Na jednom z nich, zveném De los Condores je často k vidění král místní oblohy – kondor. Dnes je tady ale tolik lidí, že se mu asi na přehlídku moc nechce. Cesta vede téměř pořád do kopce, ale dá se to zvládnout. Konečně dostatečně vystoupáme a otevřou se nám dosud skryté výhledy na hory. V dálce z nich stéká několikero malých vodopádů z tajícího sněhu, které pak padají do nekonečné hloubky údolí.

Celou tu nádheru narušují jen roje otravných tábanos. Tlusté, černo – oranžové mouchy, které tady dorůstají obřích rozměrů na nás organizovaně útočí a bezdůvodně koušou, když jim k tomu dáme příležitost. Leden je jejich sezóna a není proti nim obrany. Konečně se dostaneme až k poslední vyhlídce, která nás odmění tím nejhezčím pohledem na celé jezero a za ním se tyčící Llaimu. V dáli dokonce vidíme i další sopku – Villarricu, se kterou se taky určitě seznámíme blíže. Traverzou se odtud dá jít dalších 5 km po hřebeni, ale to už necháváme na vytrvalejších. Cesta zpátky už je hračka. Z kopce to jde samo a nestačíme se divit, když narazíme na postaršího pána z Česka, který si sem se svou ženou vyjel na dva měsíce na dovolenou. Teda, taky doufám že si v jejich letech budeme pořád takhle výletovat!

Dnešní noc strávíme na parkovišti u jezera, ve kterém jsme dnes našli i odvahu se vykoupat. Voda byla ledová, ale po výšlapu přesně to, co jsme potřebovali. Kolemjdoucí po nás neskrytě pokukují, jako ostatně pokaždé, když roztáhneme náš střešní stan. Už si na to začínáme zvykat.

Když se bojuje s živly

Snad poprvé se v Chile probouzíme do chladného, zataženého rána. Hory ani pod tlustou dekou temných mračen nejdou vidět a stan máme mokrý od ranní rosy. Ne zrovna ideální podmínky pro další výšlap. S lehkými pochybnostmi vyjíždíme ke třetí laguně Verde. Vypadá ze všech nejdivočejší. Možná ze to může sopečná krajina, která místu dodává nehostinný, přesto nějakým způsobem uchvacující ráz.

Dnes se chceme vydat na pochod Plastos Blancos, který vede 11 km podhůřím sopky. Už jsme nachystaní k výpravě, když se ale najednou podmínky nečekaně zhorší a do pár minut začne nekontrolovatelně lít. Tak tím je to asi rozhodnuto. Rychle se běžíme schovat zpátky do auta, vděční, že jsme nevyšli dřív. Kdyby nás tenhle nečas zastihl někde v půli cesty, kde se není kam schovat, asi by nám nebylo moc do zpěvu. Zbytek dne tak strávíme prací v autě. Je zima, mokro a výhledy jsou na nic. S tímhle typem počasí se ale budeme muset smířit. Dále na jihu si ho ještě užijeme.

Následující den není o nic lepší a tak nás ani moc nemrzí, že už z parku odjíždíme. Naposledy projíždíme šedou krajinou. Podél silnice vede obrovská, několik metrů vysoká hradba ztuhlé lávy, která se tady zastavila po poslední erupci Llaimy a jinak zalesněné kopce jsou prošpikované kilometrovými pásy spálené krajiny, kudy kdysi láva tekla. Krása, ze které běhá mráz po zádech.

28. 01. 2020, Puerto Montt