Na druhý konec světa

úterý, 29. 10. 2019

Asi nikdy jsem nebyla tak nervózní. Večer před odletem jsem sotva zamhouřila oka. Po hektickém dni plném balení a loučení jsme se do postele dostali až kolem 11. Teď je půl 6 a mě se zdá, jako bych si před chvílí lehla. Vyčistit zuby, rychle převlíknout. Tělo jede na automat. Trochu se třesu, ale nevím jestli je to nervozitou nebo tou zimou venku. Nasedáme do auta. Laďův táta nás po cestě do práce veze na nádraží. Pár slov na rozloučenou, pár objetí a jsme pryč. V Brně přestupujeme na další vlak do Vídně. Laďa mi musí otázky dvakrát opakovat, než na ně dostane odpověď. Jsem totálně paralyzovaná. Zmůžu se akorát na základní úkony jako je dýchání. Až příliš rychle vystupujeme ve Vídni.

Moje krosna váží snad 30 kilo. V jeden moment mě skoro převáží a já taktak stačím chytit balanc, abych se nerozplácla na nástupišti. Ještě dalších 20 minut vlakem a jsme na letišti. Než půjdem na check – in, musíme něco udělat s těmi krosnami. Do váhy se asi vejdeme, problém je místo. Ale zbalte se na rok do země, co má na délku přes 4000 km a kde pravděpodobně zažijete všechny roční období!

S Laďovou asistencí nějak zvládáme všechno narvat do krosen a dvou menších baťohů. Ještě ale máme jednu tašku s jídlem, která už se za boha nikam nevejde. Slečna u přepážky je ale buď hodná, a nebo se jí jenom nechce řešit nadbytečné zavazadlo. Každopádně dělá, že tu obří igelitku nevidí a podává nám zpátky pasy i s letenkou. Tak, to by bylo. Za hodinu už sedíme na titěrných sedačkách malého airbusu a o chvíli později už se vznášíme v oblacích. Mohla bych dělat něco užitečného, namísto toho ale jen tupě zírám do sedačky před sebou a v hlavě mám vygumováno.

Víte co je vtipné? Že Barcelonou momentálně taky zmítají protesty. Tady je to sice kvůli klasickému problému autonomie Katalánska ale řekněte. Není to ironie?

Ve 3 se letadlo dotkne runwaye a dřív, než bychom se nadáli si na jezdícím páse vyzvedáváme i zavazadla. Vyhledáme úschovnu v přízemí terminálu, za 10 euro si tady každý uložíme svoji krosnu a už jen s malým batohem, karimatkou a spacákem míříme na metro. Do Santiaga nám to letí až zítra v 10, tak těch pár hodin alespoň využijeme. Zase si příjdu, jako někde na layoveru.

Jak já, tak Laďa už jsme v Barceloně párkrát byli, ale říkáme si, že zajedeme do centra podívat se, jak pokročila stavba Sagrady Familia. Už to trvá 137 let a ještě pořád to nemají hotové! Co je tady ale nového, je vysoký plot okolo celého kostela, který brání se ke stavbě příliš přiblížit. Už se ale dá podívat dovnitř. Dokazují to kasy u zadního vstupu do chrámu. Tak alespoň nějaký posun.

Najdeme nejbližší supermarket a jdeme na nákup, abychom přežili to zítřejší 14ti hodinové martýrium. S naší letenkou bohužel nedostaneme na palubě jídlo, takže si musíme nadělat vlastní zásoby. Brzo se stmívá a my máme tak akorát dost energie, abychom se šli navečeřet a vydali se zpátky na letiště. Nechce se nám utrácet za hotel, takže dnešní noc strávíme tam.

Vyhlídneme si klidné místo hned vedle úschovny zavazadel, roztáhneme karimatky a spacáky. Na záchodě provedeme večerní hygienu a chystáme se na kutě. Ještě než ulehneme ale musíme sehnat v Santiagu nocleh. Hotely jsou drahé a tak nejekonomičtěji vychází airbnb. S tím bugrem, který se ale v hlavním městě děje se mi doteď nějak nepodařilo najít nikoho, kdo by nás ubytoval. Naštěstí se asi po půlhodině sezení na internetu domlouvám s José Ignaciem, chilanem, který bydlí dál od centra a vše je vyřešeno. Tak alespoň po příletu máme kam jít.

Tahle část letiště je dočista vylidněná, ale stejně využijeme špunty do uší a masku na oči. Na karimatce a v teplém spacáku to tady máme docela pohodlné. Podaří se nám naspat asi 6 hodin, než nás v 5 ráno budí ochranka letiště. “Vstávejte, terminál je otevřený. Tady už ležet nemůžete” “Aha….jo…dobře. Tak děkujeme.” Odpovídáme ještě v polospánku. Do boardingu nám ale zbývají dobré 4 hodiny. Chvíli zkoušíme ve spaní pokračovat v sedě. Brzy to ale vzdáváme. Proč se krčit na nějaké nepohodlné kovové sedačce, když tady máme pár set metrů² krásné rovné podlahy? Nenápadně si teda lehneme zpátky na zem. Trvá to ale jen pár minut, než se objeví další pár strážníků. “Promiňte, tady už spát nemůžete.” “Jojojo, už jdeme.” Tak jsme to alespoň zkusili…

Sbalíme si všechny věci, vyzvedneme v úschovně krosny a popojdeme o kousek dál, abychom se nasnídali. Dáme kafe, vyčistíme zuby a pomalu se přesuneme na check in, který se mezitím otevřel.

Poupravíme si všechny tašky a nervózně si překontrolujeme, že dolary napěchované ledvinky máme pořád bezpečně schované kolem pasu. Po příjezdu do Santiaga totiž chceme koupit auto a předělat si ho na obytné, abychom s ním mohli dojet až dolů do Patagonie. A platit v hotovosti je ten nejrychlejší způsob, jak toho docílit. Kolem celníků procházíme bez potíží, ale s takovým balíkem pod trikem se člověk nikdy necítí úplně v klidu.

Sedíme na sedačkách a čekáme, než se otevře gate. “Bobe, tady ale sedíš špatně. Nebo snad chceš letět do Santiaga?” Dotazuje se nějaká paní svého muže. “Ne, to teď tedy opravdu nechci Marge.” Odpoví pán a i se svou ženou se přesunou k vedlejšímu gejtu na let do New Yorku.

Vypadá to, že letadlo do Santiaga bude plné. Doufali jsme, že bychom si zabrali pár sedaček pro sebe a aspoň trochu se tak za těch 14 hodin vyspali. Ale budeme to muset zvládnout i tak. Koupili jsme ty nejlevnější letenky. Letadlo už se připravuje k odletu, nabírá rychlost a ladně se odlepuje od runwaye. Tak, teď už není cesty zpět. Papá Evropo…

Naštěstí jsou všechny sedačky opetřené obrazovkami. Střídavě se tak koukáme na filmy, střídavě se snažíme odpočívat. Nakonec to není tak hrozné a těch 14 hodin nám ubíhá docela rychle. Snažím se zorientovat v časovém posunu. Přílet máme kolem 8 večer, takže u nás už je půlnoc. Slunce tady právě pomalu zapadá a zahaluje tak vrcholky And do sytě oranžové a růžové barvy. Už jsem zažila hodně přistávání, ale tohle je jedno z těch nejkrásnějších.

Nevím jak jsem si to představila, ale terminál v Santiagu se nějak neliší od letiště v Barceloně. Jen ten přízvuk všude kolem je trochu jiný. Vyplníme příjezdovou kartu, proclíme všechny potraviny, na imigračním odevzdáme všechny dokumenty, co jsme dostali od ambasády a dostáváme vstupní razítko do pasu a nějaký papírek s čárovým kódem. Pán policista nás ještě upozorní, že si do měsíce musíme víza registrovat na „PDI – policía de investigaciones“, abychom tak dokončili svůj vízový proces a mohli v Chile zůstat celý rok. Tak, to by bylo. A jak se teď dostat do našeho dočasného domova? Chvíli úspěšně odmítáme většinu taxikářů ale nakonec se necháme ukecat na odvoz jedním docela milým starším pánem. “Bienvenidos a Chile!” Vítá nás s úsměvěm. Navrhuje nám cenu a určitě nás chce natáhnout. Ale prostě už nemáme sílu o něčem smlouvat, takže mu jen všechno odkýváme a já jdu vyměnit pát dolarů na pesos, ať máme na zaplacení. Zbytek vyměníme v centru, kde bude lepší kurz.

Pán nám pomůže naložit ty naše tunové krosny a můžeme vyrazit směr San Joaquín, což je jihovýchodní, trošku odlehlá část Santiaga. V noci město vypadá jako každé jiné. Jen na obzoru vidíme černé siluety vysokých hor, které se tyčí všude okolo. A jen rozbité čelní sklo na autě našeho řidiče dává tušit, že situace je tady vyostřená. Po asi 40ti minutách zastavujeme na ulici Los Cerezos. Do okola nikde nic, jen pár řadových domků. Určitě jsme správně? Do minuty ale z jednoho domku vylez usměvavá starší paní a volá na nás. „Pasen, Pasen! Aquí. Bienvenidos.“ Zavede nás do našeho pokojíku, v druhém patře svého domku a předává nám klíče. Omlouvám se jí, že jsme moc unavení, takže jen za všechno poděkujeme a jdeme rovnou do postele. Představování necháme na zítra.

27. 11. 2019, Santiago