Mount Fitz Roy – král El Chalténu

Po Huemulu si dáváme jen jednodenní pauzu na regeneraci. Počasí je stejně pod psa, tak co. V El Chalténu je toho ale ještě tolik co objevovat! Většina turistů podniká jednodenní výlety po největších zajímavostech. My se zcela prakticky rozhodujeme pro jeden třídenní okruh, během kterého chceme vidět to nejlepší.

A jsem moc ráda, že jsme se rozhodli začít náročnějším Huemulem a okolí FitzRoye si nechat až nakonec. Všechno, co příjde po Huemulu totiž bude procházkou růžovou zahradou.

Že je tahle stezka pořádně profláklá vidíme už po několika málo krocích. Zatímco na Huemulu jsme se během dne střetli jen s několika málo jedinci, dnes se z Chalténu line hotová dálnice. Příležitostní baťůžkáři se vyhýbají skupinám japonských turistů, kteří s překvapenými „uuuuuu“ a „ooooooo“ obdivují ikonickou horu před sebou. Cerro Torre je už z dálky vidět na každém kroku.

Dnes nás čeká jen 9 km do kempu Agostini a tak se nikam neženeme a užíváme si procházky hezky ušlapanou a naprosto zřetelnou stezkou lesem. „Pššt, běžte pomalu a nedělejte prudké pohyby.“ Nabádají nás slečny z nějaké anglicky mluvící země. Jen pár desítek metrů před námi uprostřed lesa se utvořil hlouček několika lidí, koukající kamsi do leva od stezky.

No tohle. To je Huemul! Jen pro ujasnění, chilané ani argentici neoplývají zrovna bohatou představivostí a vymýšlení názvů jim obecně moc nejde. Pokud do mapy zadáte například název Villaricca, v nabídce na vás vyskočí čtyři města, dva hostely, tři restaurace, jedna cestovní kancelář, jedno jezero, sopka, národní park a asi patnáct ulic stejného názvu, které jsou rozesety po celé zemi.

Huemul je jak název hory a treku tak také jméno drobného druhu jelena, který se v nevelkých počtech nachází na úpatí And na jihu Chile a Argentiny. Jelínek patří mezi ohrožené druhy, ale heleme se, jen pár metrů od stezky stojí hned dva jeho zástupci. Jelen si leží pohodlně v trávě a nevzrušeně přežvykuje. Laň si nás naproti tomu prohlíží důvěřivýma očima a nezdá se být z přítomnosti lidí nijak nervózní. Stojí tak klidně a nehybně, že by si ji jeden mohl splést se sochou. Asi ví, že by se jí nikdo neodvážil ublížit. Huemul nese označení národní argentinský monument, čímž se tomuto druhu dostává té nejvyšší státní ochrany.

Pokračujeme dále z lesa ven a už vidíme zlatý hřeb dnešního pochodu. Cerro Torre se špičatý jako jehla tyčí k nebi a vyvstává nad všechny ostatní vrcholky v okolí. Tak rychle k němu, než nám zmizí celý v mracích! Do kempu doslova doběhneme. V rychlosti postavíme stan, vezmeme jen foťák a odpolední svačinu a znatelně odlehčeni dojdeme k laguně Torre. Obloha už se zatahuje mraky a háže hladinu laguny do zašedlých tónů. Ještě na chvíli se nám ale daří vidět Cerro Torre v celé jeho kráse.

Jednoho napadne, jestli se dá takhle tvarovaná hora vůbec vylézt. Dokonale strmé hrany 3100 m vysoké skály nenabízí moc prostoru k úchytům a vrchol po většinu roku pokrývá vrstva námrazy, vzniklá konstantním silným větrem, což případný výstup činí ještě obtížnějším. Mnoho špičkových horolezců se pokusilo horu zdolat. První zaznamenaný pokus provedla v roce 1959 italsko rakouská dvojice horolezců Cesare Maestri a Toni Egger. Nepodařilo se a Egger při sestupu zemřel.

Maestri zarytě tvrdil, že Egger měl jejich úspěšný výstup zdokumentovaný na foťáku. Ten se ale nikdy nenašel a tak pokus nemohl být uznán za úspěšný. Maestrimu to nedalo a o jedenáct let později se o výstup pokusil opětovně. S pomocí kyslíkové bomby se nicméně dostal „jen“ 100 metrů pod vrchol. Nezdolal právě onu sněhovou krustu a ani jeho druhý pokus tak nebyl brán za zdařený. Nezpochybnitelným a prvním uznaným výstupem byl až počin čtveřice italů Daniele Chiappa, Mario Conti, Casimiro Ferrari a Pino Negri v roce 1974.

Pohledem na Cerro strávíme celé odpoledne a ještě následující ráno. Takový východ slunce by si Laďa nenechal za nic ujít.

Následující den musíme obejít skalnaté podhůří a na 10 km projít kolem třech Lagun Nieta (vnučka), Hija (dcera) a Madre (matka). Originální že?

Poincenot, náž cílový kemp je masivní záležitostí, kde už takhle brzo odpoledne napočítáme na 50 stanů. Sem totiž míří všichni kdo navštíví El Chaltén. Klasicky si nejdřív sami postavíme stan, vezmeme jen to nejnutnější a vydáme se na poslední kilometr, který ale vážně stojí za to! Bezmála 500 metrový výstup po kamenném úbočí zvládám svým vlastním tempem s jazykem až na zemi. Ale ty výhledy…Odměna je vždycky o to sladší, čím náročnější je cesta k nim.

Mt. Fitz Roy je takovým tím typickým objektem, který umístíte na přední stranu pohlednic nebo na obří puzzle. Evropany byla hora poprvé spatřena v roce 1783 při expedici, kterou vedl španělský objevitel Antonio de Viedma. Argentinský objevitel Francisco Moreno potom horu přejmenoval na Mt. Fitz Roy o bezmála sto let později. Argentina s Chile se dohodly, že jejich mezinárodní hranice povede na východ od hory, aby překročila hlavní vrchol, nicméně velká část hranic na jih od vrcholu zůstává nedefinována.

Pro většinu těch slavnějších patagonských hor je typické, že končí v laguně. Mount Fitz Roy není výjimkou a tak se nám zase naskytne možnost udělat pár nezapomenutelných fotek s lagunou a až kýčovitě hezkým výjevem hor za námi.

Laďovi to nedá a k laguně se vydá ještě následující ráno na další východ slunce. Osobně mi stačí vidět lagunu jen jednou a než se znovu po tmě sápat půl kilometrovým převýšením, to si raději pohovím v teple a pohodlí vyhřátého spacáku. A na Laďu tak alespoň po návratu čekala teplá snídaně. 🙂

Třetí den už nás čeká jen pochod zpátky do Chalténu. Jdeme z kopce, takže cesta příjemně ubíhá a my se tak alespoň můžeme kochat podzimními scenériemi.

Už je docela pozdě na to, aby se někdo vydával směrem k laguně. Přece jenom z města až pod Fitz Roy je to 10 km do kopce a potom stejnou cestou dalších 10 km zpět do Chalténu. Všeho všudy záležitost na 8 hodin. Přesto potkáváme spousty lidí v nemožném oblečení, botách jako na vycházku a s žádnou výbavou, ba ani vodou nebo svačinou. Na odpoledne je navíc hlášený déšť. No, někdo se z treku bude vracet hodně nešťastný. 😛

19. 04. 2020, El Calafate