Loučení s Andami

Jak uhrančivé umí hvězdy v Chile být jsme si užívali ještě dlouho do noci. Tak jasnou oblohu už možná nikdy neuvidíme. Následujícího rána už se totiž přesouváme na západ do Sereny – největšího města této oblasti. Působí to tu přívětivě, jako bychom se ocitli někde ve Španělsku před padesáti lety. V nejkrásnějších budovách vystavěných v koloniálním stylu sídlí důležité instituce, především banky. Jednu musíme navštívit i my, neboť množství hotovosti kleslo pod mrazivou hranici 10 000 pesos. Před vstupem se tvoří kolona jak na koncert Rolling Stones. Milý pán policista, který ale gringos pozná už z dálky, mě uvede k bankomatu a po celou dobu výběru mi dělá čestnou stráž.

Trochu prošmějdímě místní trhy se suvenýry, než se počasí zhorší na tolik, že se běžíme ukrýt zpátky do bezpečí Sanchi. Zvláštní pomyšlení, že brzo už tady s námi nebude. Déšť ustane alespoň na chvilku, kterou využijeme k obědu. Pelikáni gigantických rozměrů až z nepříjemné blízkosti pozorují, jak si do úst vkládáme lahodně vyhlížející sendviče. Leia na ptáky kouká značně nedůvěřivě. Tak přemýšlím, jak by zareagovala, kdyby se na nás některý z opeřenců vrhnul. Pravděpodobně by za hlasitého kňučení vzala nohy na ramena.

I přesto, jaký je to strašpytel se nám ulevilo, když dnes Iberia potvrdila, že Leia už má místo v letadle zarezervované. Vidina, že se nám ji podaří dopravit v pořádku do Evropy se tak stala zase o něco reálnější. Do odletu ještě pořád máme pár dní, které chceme věnovat rozloučení se s Andami. Pokračujeme tedy dále směr jiho-východ. Opět projedeme městem Ovalle, strávíme pár hodin v nekonečné koloně, čímž se nám znatelně zkrátí čas na hledání vhodného nocležiště. Na kopcích, obklopující námi vytipovanou přehradu vítr skučí natolik neúprosně, že stan bychom tady rozložili jen stěží. Neochotně se tak smiřujeme s nocí strávenou v autě. Až za tmy objevíme cestu do malého údolí, kde se nehne ani stéblo trávy.

Místo abychom si to na jih frčeli po dálnici, zvolíme trasu postranní silnicí, po níž je to sice delší, ale za to daleko scéničtější! Důvodem je taky národní park Chinchillas, který díky zajížďce budeme mít po cestě. Ofiko sice parky zůstávají zavřeny, nečinilo by nám ale morální obtíže přeskočit drobnou zídku, ohraničující chráněnou oblast, když by na to přišlo. Pět pracantů, opečovávajících vstupní bránu nám ale nepovolí náš záložní plán uskutečnit. Popojedeme tak alespoň autem o pár desítek metrů dál v naději, že se nám podaří nějaké hlodavce zahlédnout ze silnice. Zvířata hranice parků úplně neřeší a malinké nory v kopcovitém terénu tuto teorii potvrzují. Když se ale ani po hodině hypnotizování chinchillích úkrytů zvířítka neobjeví, s lítostí to zabalíme a pokračujeme zase dál. Asi je na drobky moc velké horko.

Nebe už zase vypadá, že nám brzo spadne na hlavu. Tak akorát tedy vjedeme zpátky na dálnici a na jedné z větších benzínek si po několika dnech dopřejeme ledovou sprchu. V Argentině byly teplé sprchy samozřejmostí, v Chile to ale zřejmě pokládají za zbytečný luxus. Jen pár kilometrů od benzinky najdeme perfektní místo k přespání u moře, poskytující veškeré soukromí, jaké si můžeme přát. Pobyt nám tady ještě více zpříjemní zpráva z domova, když se Laďa následujícího dne dozví, že jeho improvizovaný pohovor z náměstí ve Vicuni dopadl úspěšně a od ledna tak bude nastupovat do práce. „Leioo, bude na granule!“

Objímáme radostně mazlíka i sebe navzájem. Naposledy se jdeme projít bosí ledovými vodami Tichého oceánu a přemýšlíme, jací jsme klikaři.

Národní parky jsou sice zavřené, Bio Parque Puquén ale není ani tak národní park, jako spíš rezervace, kde jsou k vidění ty nejkrásnější kaktusy a další rostliny pro Chile typické. Jejich obdivováním strávíme dobré dvě hodiny.

Na oslavu Laďového úspěchu si ještě koupíme domácí Torta de limón a po dálnici fičíme dále až do Junty – nevelkého města, kde už zase máme třítisícové vrcholky And na dohled.

Tak na který vylezeme? Stezky tady vesměs neexistují, takže turistika se tu neprovozuje tak jednoduše, jako u nás, kde je přehledně značený pomalu každý kámen. Cerro Orolonco bude tím vrcholem, který v Chile ještě naposledy zdoláme. Chceme se hoře přiblížit co nejvíce, pán na stařičké motorce (dost možná majitel této cesty) nám ale s rozhořčením ve tváři i hlase říká, že dál za bránu nás nepustí. Takže prostě zůstaneme tam, kde jsme. Na kopec to budeme mít asi 10 km. To by samo o sobě nebylo nic náročného, zítra se ale mělo udělat extrémní horko a v kanystrech nám zbývala voda tak sotva na uvaření večeře. Jako správná žena v domácnosti tak poberu prázdné barely a jdu vyhledat nejbližší obydlí, kde nám snad nějaká dobrá duše zásoby doplní. Nemusela jsem ujít ani 500 metrů, vyslovit ani hlásku a už na mě paní z nejbližšího domečku volá „haloo, potřebuješ vodu?“ načež vytáhne zahradní hadici a chopí se naplňování prázdných kanistrů. Tomu se říká miluj bližního svého v praxi.

Cerro Orolonco

Ráno vyrážíme brzo. Prvních pár kilometrů pokračujeme cestou, ze které nás včera vyhnal nabručený pán motorkář a míjíme jen osamělé krávy a lány dvoumetrových kaktusů. Leia se zdá být v sedmém nebi, že se po stovkách kilometrů naježděných v autě opět vydáváme na procházku. Nadšení ji přejde v momentu, kdy začneme zprudka stoupat. Na 18 km máme zdolat nahoru a zase dolů na 1500 m. Když se potřetí za poslední dvě hodiny vyzvrací, jsme vážně nakloněni myšlence otočit to zpátky. Směsice vyčerpání a horka si vybírají své. Leia dychtivě vyhledává každý kousek stínu a každou volnou minutu k odpočinku. Tak co teď? Samozřejmě že nějaký kopec za zdraví našeho psa nestojí, na vrchol už nám ale zbývalo ujít je posledních pár set metrů. „Tak co kdybys Leiu vynesl?“ Že je to blbost si uvědomím hned jak myšlenku vyslovím, vždyť Leia už váží skoro 17 kilo a velikostí už předčila průměrného Bígla. Laďa se ale nápadu v mžiku chopí a začne přeskládávat obsah svého baťohu. Respektive ho kompletně vyháže a dá ho na starost mě. Moje „mochilla“ praská ve švech a foťák se mi nepohodlně bambelá přes rameno a mlátí o stehno při každém kroku. Nakonec ale zvládnu pobrat, co je třeba. Laďa čapne Leiu, která vypadá svolná k čemukoliv, co nebude vyžadovat jeji fyzickou aktivitu a vsouká si ji do teď prázdného baťohu, který si umístí na břicho. Nejjednodušší to asi nebude, ale snad to půjde.

Každý krok je bolestivým zaškubáním ve svalech a každý zdolaný metr malým vítězstvím. Po půlhodině strmého stoupání se ale všichni tři úspěšně ocitáme až na vrcholu, dost možná posledním, na který v Chile vylezeme. Výhled není tak spektakulární, jako v Patagonii, momentálně se ale radujeme i z prostého faktu, že jsme se po tolika měsících sezení na zadku zase jednou překonali. Víte co mám na výšlapech kromě výhledů a pohybu nejradši? Svačinu! I horkem zteplalé pivo chutná jako čerstvě natočená dvanáctka a suchá houska s kusem sýra chodu z Michelinské restaurace. Z rozjímání mě vytrhne tlustá černá tarantule, jejíž chlupaté nožky se už skoro dotýkají mých obnažených kotníků. Tihle nezvaní hosti mi fakt chybět nabudou.

Dolů už to Leia zvládá po svých, takový výlet ji ale slušně vyčerpal. Sotva dojdeme zpátky k Sanchovi, okamžitě se rozvalí do stínu podvozku a těžce oddechuje. Nehne ani uchem, když se za námi příjde podívat rodinka se čtyřmi dětmi, co si v teplém dni taky varazila na výlet. Turisty tady nevídají, ani když nepanuje Covid, o to větší jsou pro ně dva cizinci se stanem na střeše atrakcí.

Nebýt Covidu, mnoho věcí by bylo jinak. Například k našemu přejezdu z Argentiny zpět do Chile mohlo dojít na úplně jiném přechodu. Nejvíc ze všeho by se nabízel ten, který slouží jako spojnice mezi Mendozou a Santiagem. Jmenuje se Los Libertadores a denně jej využívají stovky vozidel, především nákladních, převážející vína a potraviny z jedné země do druhé. Už jen přejezd mezi čtyřtisícovými vrcholky And je dostatečným zážitkem sám o sobě. Bylo tedy jesné, že naše rozloučení s horami proběhne právě tady.

Úmyslně se tak vyhneme dálnici, která tu řidiče už automaticky nabádá do Santiaga a zamíříme směr Río Blanco – poslední osadou na naší trase u hranic s Argentinou.

Pomalu vjíždíme do úzkého kaňonu, do nějž se vměstná jen protékající řeka Aconcagua a silnice, již ze dvou stran lemuje pár domků. V sezóně by to tady praskalo ve švech, město je základnou pro horolezecké nadšence i pocestné, přejíždějící hranice. Dnes ale potkáváme jen pár místních, užívajících si hezkého počasí, fachmany na železnici a skupinu carabiněros při výcviku v plné polní. Neradi bychom na sebe přehněne upozorňovali, moc míst k zašití tohle místo ale neposkytuje. Nakonec tak Sanchu zaparkujeme v úkrytu stromů hned u železnice, prostoru na rozložení stanu snad bude dost. Na můj vkus jsme až moc blízko trati, za celý den tudy ale všeho všudy projedou jen dva nákladní vlaky rychlostí tak nízkou, že by se vedle nich dalo běžet. Bezprostřední nebezpečí srážky tedy nehrozá. To už nás více znervózňoval uvolněný kabel elektrického vedení, který se evidentně pod napětím a bez jakéhokoliv zajištění klimbal ve vzduchu jen pár metrů od nás. „Ten na nás nedosáhne. To by musela přijít vichřice.“ Chlácholí mě Laďa.

Vichřice se nedostavila a i všechny vlaky se nám bezpečně vyhly. Nic tak nebránilo tomu, abychom další ráno vyrazili trochu prozkoumat okolí. Další znak s nápisem „propiedad privada“ by nás dříve oddradila. Na konci cesty se měl ale ukrývat překrásný vodopád a navíc, závora byla zdvižená – jasné znamení že jsme tady vítaní. V Sanchovi pohodlně vystoupáme až do míst, kde zpevněná vozovka končí a dále pokračujeme pěšky. Po pravé straně nám burácí řeka a než dojdeme k vodopádu, narazíme jen na dva místní horolezce, kteří nás přátelsky osloví. Vodopády jsou tu dva, jeden výše postavený a mohutný, ze kterého se za hlasitého burácení řítí voda z několika desítek metrů dolů do údolí a druhý, který je vlastně spojením třech menších vodopádů, stékajících po takřka kolmé stěne. Voda je na koupání dost ledová, neodoláme ale svlažit si v tak horkém dni alespoň nohy.

Teď už nám zbývá jen pokračovat po silnici několik kilometrů, abychom se dostali k slavným 17ti zatáčkám, které představují jediný způsob, jak se bezpečně dostat na vrchol průsmyku.

Samotná cesta je zábava a na jejím konci se ocitneme v populárním lyžařském středisku. Množství lanovek všude kolem nás dává tušit, že v zimně se to tady bude boháčemi z hlavního města jenom hemžit.

Když obejdeme v této době zavřený hotel, otevře se nám pohled na impozantní Laguna de la Inca.

V Chile se takřka ke každému jezeru pojí nějaká legenda. O této se traduje, že kdysi dávno se Incký princ Illi Yupanqui zamiloval do princezny Kora-llé, nejkrásnější ženy v celé říši. Na oslavu jejich lásky uzavřeli sňatek na jednom z vrcholků nad jezerem. Během obřadu ale princezna spadla z útesu a zemřela. Princ plný žalu nad ztrátou milé usoudil, že jediné přijatelné místo posledního odpočinku pro princeznu bude samotné jezero a její tělo zabalené do bílého lněného plátna vhodil do jeho hlubin. Jak tělo klesalo, voda se magicky přeměnila do smaragdové – stejné barvy, jako byly oči princezny. A od té doby je jezero kouzelné. Některé noci prý jde slyšet nářek prince, truchlícího nad smrtí princezny. Podle nás za to spíš může vítr, honící se v kopcích. Pohádka o princezně je ale samozřejmě poetičtější. O to víc nás překvapilo, že se žádná pověst nepojí k trojici hor za jezerem s názvem Tres Hermanos (Tři bratři), ale možná jsme jen nepotkali nikoho, kdo by nám ji povyprávěl.