Jak začala karanténa

COVID -19. Dost dlouho jsme věřili, že nás řádění tohohle zákeřného viru na jihu Patagonie nijak neovlivní. Bylo to pro nás na hony vzdálená záležitost, se kterou se lidé potýkali tisíce kilometrů daleko od nás někde v Asii. Podobné krize se navíc objevují co pár let. Stačí si vzpomenout na epidemie viru SARS a MERS které sužovaly (především) Čínu v letech 2002 a 2012. Nemohli jsme se plést více. Sice se nacházíme v jedné z nejodlehlejších krajin na světě, nenechavé prsty globalizace ale dosáhly i sem.

Na Torres del Paine jsme se těšili už od momentu, kdy bylo jisté, že se nám do Chile, potažmo do Patagonie podaří dostat. Teď ale stojíme před zásadním rozhodnutím. Na internetu i po El Calafate se roznesla nepotvrzená zpráva, že v rámci zamezení šíření viru bude Argentina uzavírat hranice. Je v téhle situaci vůbec moudré, abychom se kvůli Torres snažili přejet zpátky do Chile? Je 15.3. a Argentina už s okamžitou platností uzavřela všechny národní parky. Určitě to nebude dlouho trvat a Chile bude příkladu svého souseda následovat. Máme vážně štěstí, že se nám podařilo podívat alespoň na Perito Moreno.

A pak tady byla další věc. Co když se hranice opravdu uzavřou a my pak na kdoví kolik měsíců nebudeme schopni vrátit se do Argentiny? Abyste rozuměli, jih Chile a Argentiny je velmi členitý, izolovaný ledovými fjordy a Andami. Přejet teď do Chile by znamenalo být odkázaný na dvě jediná města – Puerto Natales, které je výchozím bodem pro návštěvu Torres del Paine a Punta Arenas – největší chilské město jižní Patagonie.

Co si budeme nalhávat, jídlo a ostatně úplně všechno je v Argentině kvůli mizerné ekonomické situaci levnější než v Chile. Nemluvě o tom, že většina zásob do jihu chilské Patagonie putuje buď loděmi z Puerto Monnt nebo přes území Argentiny. Vážně chceme, za předpokladu že se situace vyvine nejhorším možným způsobem zůstat odřízlí na jednom z nejizolovanějších míst na planetě?

Musíme si zvolit, máme na to jen pár dní. Rvalo nám to srdce, protože to s téměř 100% jistotou znamenalo, že se na tomhle výletě do Torres už nepodíváme, ale rozhodneme se vyčkat a zůstat v El Calafate. Dodneška děkuji naší prozíravosti, že jsme si takto zvolili. Trvalo to další dva dny, než Argentina uzavřela hranice a další 3 dny, než tak učinilo i Chile.

Rozhodli jsme se zůstat v El Calafate…jenže na jak dlouho? Argentina vyhlásila celostátní karanténu na dva týdny, čili do konce března. Tak to zvládneme, a potom se snad vrátí všechno do normálu. Jak jsme tehdy byli optimističtí (optimistický je v tomhle případě jen hezčím synonymem pro výraz naivní)… Plán byl tedy 2 týdny zůstat v Calafate a pak se uvidí. Chtělo si to najít nějaké ideální místo, kde tuhle dobu přečkáme. Nakonec zakotvíme na jednom klidném parkovišti, které je hned v centru města a zároveň je ze dvou stran chráněné řadou vysokých stromů před větrem. Navíc se hned za rohem nachází benzinka s pitnou vodou a veřejnými toaletami a chytáme tady parádní městskou wifi. Co víc si přát?!

Na takhle perfektním spotu jsme zákonitě nemohli zůstat sami moc dlouho. Hned následující den se k večeru objeví karavan, dost velký, aby se do něj vešla pětičlená rodina. Řidič si chvíli své nově objevené potenciální útočiště prohlíží, než si všimne, že ho pozorujeme. „Můžu?“ zeptá se smělým posunkem. „Ale jo, jasně“ kývneme o něco nesměleji v odpověď a necháme auto projet a zaparkovat přímo naproti sobě.

Řidič se nám po chvíli představí, jako Luke a brzy po něm z auta vyskočí i jeho partnerka Annelise a Mia s Tomem – jejich dvě děti. Tahle rodinka přijela z Belgie a už skoro rok je na cestě po Severní a Jižní Americe. Začali v Kanadě a přes celé Spojené Státy a Střední Ameriku dojeli až sem na jih Argentiny, kde svou cestu chtěli zakončit v Ushuayi. Seznamování přeruší příjezd dalšího obytného vozu. Tohle místo se stává vážně populárním!

„Ahoj Chrisi! Fajn, že jsi nás našel.“ Přivítá nově příchozího Luke. Chris je němec a v Jižní Americe byl zatím jen pár měsíců. Začal v Montevideu – hlavním městě Urugaye a po východním pobřeží pokračoval až na jih do Ushuayi a poté na sever do El Chalténu. Na to si uvědomime, že jsme jeho auto už někde viděli. Bylo to právě v Chalténu, kde jsme se museli několikrát potkat. A tak jsme možná náhodou, možná osudem vytvořili tuhle malou komunitu ztroskotaných cestovatelů, se kterou jsme si měli pomoct přežít následující dny karantény.

V Argentině už jsme byli několik týdnů, takže z hotovosti už nám mnoho nezbývalo. Naše karty zároveň z bůhví jakého důvodu nefungují nikde jinde než na benzinkách. Jednou to dokonce dopadlo tak, že jsme museli celý nákup nechat v obchodě, protože jsme jej neměli jak zaplatit. Jít si vybrat z bankomatu? Je to možnost, ale poplatky za výběr jsou tak vysoké a maximální částka výběru tak nízká, že je to značně neekonomický způsob získání peněz. Nejlepší cestou jak peněžence zajistit finanční injekci je tak přeposlat si peníze přes Western Union. Stačí pár kliknutí a do pár minut nám příjde zpráva, že je hotovost připravena k vyzvednutí na jakékoliv pobočce v Argentině.

Dlouhá fronta cizinců se před pobočkou Western Union tvoří už hodinu před otevíračkou. Trpělivost se ale vyplatí a brzy už odcházíme se zářivě oranžovými bankovkami, které nám docela dobře vydrží na další měsíc. Kurz z eura na pesos je navíc tak výhodný, že získáváme téměř o třetinu více peněz, než kolik bychom za měněnou částku měli podle středového kurzu dostat.

Život v El Calafate se pomalu začíná utlumovat, což je předzvěstí toho, že se země řítí do krize neodhadnutelných rozměrů. Plakáty, varující před nákazou co pár metrů zdobí dveře obchodů. Lidé začínají dobrovolně nosit roušky. Zcela nahodile dostáváme neblahé zprávy od dalších cestovatelů v Chile a Argentině. Jak to tak vypadá, pobyt v Calafate je ještě výhrou. Mnoho lidí nemělo takové štěstí a zůstalo viset někde v pustině nebo v malých městech. Policie kontroluje všechna auta. Majitelé vozu s cizí SPZ si vyslouží extra pozornost úřadů. A to nejlepší, pokud je vaše vstupní razítko v pasu mladší než 2 týdny, preventivně vás zavřou do izolace. Jídlo prý hradí vláda, o ubytování ale silně pochybujeme.

Nákaza už se objevila dokonce i na konci světa v Ushuayi – nejjižnějším městě Argentiny. 17.3. má první případ už i El Calafate – první v celé provincii Santa Cruz. Jde o 67 letého turistu z Francie. Zavírají se hostely i kempy. Kromě celostátní karantény se tak do pár dní uzavírá i celé Calafate. Dovnitř nikdo nesmí, všichni by nás naopak rádi viděli ze svého města pryč.

Každý den čteme na internetu zprávy od jiných cestovatelů a o jejich strastích. Některé extranjeros vyhánějí z měst i menších vesnic a posílají je jinam. Kam by se ale měli uchýlit už jim nikdo neřekne. Nikdo je nepřijme. Výjimkou nejsou případy, kdy cestovatele nenechali ani dotankovat nebo si nakoupit jídlo. Lidé mají strach. Cizinec je automaticky brán za zdroj i šiřitele nákazy. A tak s vámi nikdo nechce nic mít. Jak ironické. Bílý muž – turista, běžně všude uznávaný a vítaný je najednou sám a na okraji společnosti. Řada evropanů poprvé ve svém životě zažívá diskriminaci, kvůli své národnosti.

Každý den čteme zprávy a je nám úzko z toho, co se doma a po celém světě děje. Ale snažíme se brát to, jak to je. Na druhou stranu je zase hezké vidět, jak nová krize vyvolává vlnu solidarity v našem národě. Od šití a poskytování roušek, přes pomoc starším lidem až k mnoha dalším nezištným činům, ke kterým jste se odhodlali.

19.3. má prezident Alberto Fernández proslov a vývoj karantény tak nabírá nových obrátek. Restaurace i obchody ukončují provoz. Otevřené zůstávají jen lékárny, benzínky a potraviny. Od půlnoci se život v celé zemi zastaví. Všichni jsou zavřeni ve svých domech, pohyb na ulici, ať už pěšky či v autě je možný jen, pokud svůj důvod řádně ospravedlníte. Doprava do zaměstnání nebo nákup potravin či léků jsou jediné vhodné důvody. Kdo nařízení poruší, koleduje si o věžení nebo minimálně o zabavení auta.

I kdybychom se z El Calafate chtěli přesunout jinam, nebylo by to tak snadné. Jediná situace, za které vás z města pustí, je výjezd za účelem opuštění země. Museli bychom se prokázat haldou dokumentů – povolením od města, místní policie, ambasády, letenkou na konkrétní datum a dále podstoupit zdravotní prohlídku v nemocici, na základě které člověku vystaví potvrzení, že je zdravý a tudíž ne nebezpečný. (Což je logicky v zato bezpracedentní, protože jak víme, člověk už může být nakažený, ale nevykazovat žádné příznaky). Lety do Evropy se ale plošně ruší. A ty co zbývají jsou za nehorázné sumy. Letenka za 2500 euro nepřichází v úvahu.

A ani pokud člověk zvládne ujet těch 3000 km do Santiaga nebo Buenos Aires, projde 35 policejními kontrolami a dostanete se do letadla, ještě nemá zdaleka vyhráno. Podmínky ve světě se mění každý den. Může se stát, že se dostanete na let ze Santiaga, ale zůstanete trčet v Rio de Janeiro, protože se Brazílie ze dne na den uzavřela. A vůbec, bylo by to teď vlastně v Evropě o tolik lepší? I kdyby se nám podařilo někde uložit Sanchu (o prodeji si teď můžeme leda nechat zdát) a nějakým zázrakem bychom se dostali až domů, pomohli bychom si o tolik?

Čekala by nás další karanténa v Česku, hledání bytu, práce…A nakonec, ještě to tady nechceme vzdávat. Ještě vydržíme. Ale jak dlouho má cenu čekat?