Jak jsme si vytvořili nový domov na konci světa

Kemp El Ovejero je zelenou oázou uprostřed jinak holé krajiny. Baldachýny mnohaletých stromů se tady sklání nad malou říčkou, překlenutou dřevěným mostem. Vešlo by se sem na 100 stanů a nejmíň polovina z nich by měl ještě svou vlastní parillu, takový gril na přípravu asada. Asado je v první řadě technika grilování, zároveň ale i oblíbená společenská událost. Na asado nenechají dopustit v mnoha jihoamerických zemích a v Argentině je něco jako národním sportem. Už malé děti vědí, jak se chovat kolem ohně. Na asado se připravuje tradičně hovězí, vepřové, kuřecí, chorizos (vepřové párky) a morcilla (párky, jejichž důležitou součástí je sražená krev). No, my si na gril radši hodíme dýni, sýr a brambory.

Sprchy a toalety sice nejsou v nejlepší kondici, v jakoukoliv denní či noční hodinu ale vždy teče teplá voda. A to je po půl roce koupání se v ledových řekách vrchol luxusu. Po dlouhé době se necítíme nepatřičně pokaždé, když kolem projede auto. Po kempu, který se stal naším novým útočištěm se můžeme pohybovat zcela volně.

Zvyky a rituály jsou v životě moc důležité. Motivují a dodávají řád v jinak chaotické změti okamžiků a zážitků. A tak s Laďou začneme každý den vždy po snídani cvičit, čímž si alespoň jeden zdravý zvyk vytvoříme. Ostatně, ve zdravém těle, zdravý a optimistický duch. Pod stromy si rozložíme karimatky a kondičku zlepšujeme sériemi kliků, dřepů a sedů lehů.

Jako zvířátka v zoo si připadáme pokaždé, když po cestě, ohraničující kemp projde někdo z místních a kouká po nás, jako bychom byli nějaká velká atrakce. Pocit ztotožnění se s dravou zvěří navíc upevňuje skutečnost, že je plot nahoře zakončený ostnatým drátem, a zohýbá se směrem dovnitř kempu, to kdyby se náhodou šelmy zkoušely dostat ven na svobodu. Už jen chybí přimontovat naučné cedule. Stálo by tam druh: Turista evropský, stupeň ohrožení: vysoký POZOR NEKRMIT!

Dost často se stává, že se k našim ranním rozcvičkám přidá i Mia s Tomem. Mia je sice teprve jedenáctiletá slečna, anglicky ale válí tak plynule, že by lecjakého českého maturanta strčila do kapsy. O to víc k nevíře bylo, že se většinu toho, co znala naučila za poslední rok na tomhle výletě. Ony to celkově jsou taková geniální dítka. Mia díky svému intelektu a píli přeskočila dvě třídy a rodiče si tak mohli dovolit vzít ji na cestu do světa. Tomovi sice bylo teprve 5 a ještě ani nechodil do školy, to ale nebránilo Lukeovi naučit ho už v takhle útlém věku číst a dokonce násobit! Já se ve svých pěti letech věnovala dloubání v nose a hrabání v hlíně.

Tom uměl anglicky jen pár základních frází, ale docela dobře si s nimi vystačil. Úplně nejpoužívanější se stala věta „I wanna play with you!“ Nic víc v podstatě znát nepotřeboval a když už nám chtěl sdělit nějakou hlubší myšlenku, vždy aktivně zapojil svou sestru. Pokud zrovna necvičíme, často hrajeme nějakou z množství stolních her, jimiž byla belgická rodinka na cestu vybavena. Jindy si kopeme s míčem a snažíme se trefit do Tomovy imaginární branky. A jakkoliv nám tihle dva raubíři s jejich neustálým ječením občas pijou krev, ta dětská bezstarostnost, která z nich vyzařuje nám dodává na optimismu a celkově zlehčuje tuhle jinak politováníhodnou situaci.

Dny v kempu ubíhají a splývají v jednu dlouhou etapu, kdy nezáleží, jestli je zrovna pondělí nebo pátek. Odpočítáváme jednotlivé dny, které zbývají do konce karantény, abychom se nakonec pokaždé smířili s tím, že se naše nedobrovolné uvěznění protáhne o další dva týdny. Jediný pohyb mimo kemp si můžeme dovolit jen v případě, že potřebujeme na nákup. Před obchodem se vždy tvoří dlouhá fronta nakupujících, kteří si od sebe musí držet dvou metrový odstup. U v chodu stojí pán sekuriťák, co nám na ruce stříkne trochu desinfekce. Ještě předtím si ale vždy vyžádá náš pas, aby si zkontroloval datum na vstupním razítku. „V El Calafate jsme přes 4 týdny“ a za tu dobu jsem tu byla nakupovat nejmíň 8 x, tak byste si mě taky už mohli zapamatovat. Druhou větu si vždy řeknu jen v duchu.

K našim největším problémům patří otázka, co si ten den zrovna uvaříme. A pak jednorázové komplikace. Jako třeba když nám došel plyn v bombě. Naplnit ji by nemělo být zase tak náročné. Výstup u chilské plynové bomby je ale jiný, než u argentinských. Prý neexistuje způsob, jak bychom si tady naši chilskou bombu mohli doplnit a argentinskou bombu tady taky neseženeme. Takže jsme bez plynu. Na čem budeme vařit, netuším. Ale to se nějak udělá…(Nakonec střídavě ohříváme vodu v rychlovarné konvici, půjčujeme si elektrický sporák od belgičanů, děláme si oheň nebo používáme malé plynové bomby, které si bráváme na treky).

Nebo když nám na konci března vypršelo chilské pojištění na auto a povolení k využívání chilských silnic. Protože chilský systém placení po internetu nebere naše karty. A na maily a zprávy s prosbou o radu nám nikdo neodpovídá. Ale to se taky nějak udělá…(A tak prostě jezdíme s prošlým pojištěním. Dokud nedojedeme do Chile tak na tom stejně nezáleží a až dojde na přejíždění hranic, budeme doufat, že to páni celníci pochopí.)

Je 10. dubna a v kempu se objevují nové tváře. Sice se tím naprosto degraduje myšlenka naší karantény, zástupcům z municipalidad je to ale nejspíš upřímně šumák. Naše komunita se tak rozrůstá o další dva páry. Alex a Guzde už několik dní kempovali se svým stařičkým vanem a psem Locem u jezera, venku z města. Jejich idylický pobyt kazila jen skutečnost, že když se Calafate uzavřelo, nikdo už je nechtěl do města vpustit. A to dokonce ani na nákup. Guzde s Alexem tak byli dohnáni do stavu, kdy přes facebook kontaktovali místního novináře, který s nimi udělal rozhovor a otiskl ho do místních novin.

Při pomyšlení na dva ubohé turisty odříznuté od civilizace bez možnosti nakoupit si jídlo se mezi místními obyvateli strhla vlna kritiky a porozumění a vysocí hodnostáři tak byli nuceni umožnit jim vstup do města a zajistit vyhovující azyl. Jako nejlepší nápad se pak přirozeně nabízela myšlenka strčit je do kempu k jim podobným. Sarah s Marcusem na tom byli podobně. I oni si užívali nerušeného pobytu u jezera, než je město pro jistotu přesunulo k nám do kempu. A jelikož přišli „zvenčí“, čekala je teď 14-ti denní karanténa, po kterou nesmí kemp opustit. Nejdřív jsme se na ty čtyři koukali jako na vetřelce, co nám kazí naši izolaci. Tyhle pocity ale brzo vystřídalo přátelství a upřímná radost z nových tváří a jejich příběhů.

Alex je francouz a Guzde turkyně. Společně se svým psem, kterého adoptovali v Guatemale už procestovali velkou část Jižní Ameriky a v Argentině se měl jejich výlet zakončit. Sarah naproti tomu byla američanka a Marcus švéd a stejně jako my si v Chile pořídili auto, se kterým chtěli dorazit až do Kolumbie. Kdo ví co teď se všemi našimi plány bude…?

Opravdovým překvapením je pro nás zjištění, že mladý pár, který do našeho kempu dochází na internet je z Česka. Anička s Tadeášem sem docestovali ze Santiaga částečně stopem, částečně na kolech a z našeho seznámení byli stejně vykulení, jako my.

Je 12.4., a letos na dnešek připadají velikonoce. „Veselé Velikonoce!“ Popřejí nám ráno nadšeně Mia s Tomem. V češtině! A aby náš údiv ještě vzrostl, předávají nám taky ručně pletenou pomlázku, kterou včera vyrobili podle videa na youtube. Tyhle děcka nikdy nepřestanou překvapovat. Chvíli obdivujeme jejich výtvor, načež se objeví cízí pán zavalité postavy s velkým bílým notesem a rouškou přes pusu.

Pán byl očivivdně z města…nebo od policie? Kdo ví. Poslední 2 týdny nás tady chodí kontrolovat každou chvíli. „Jen jsem přišel zjistit, kolik vás tady zůstává. Všichni? Aha….to je zvláštní. To nikdo nevyužil ty 4 dny, po které je možno pohybovat se po státních silnicích bez kontrol?“ Informace o téhle příležitosti nás jaksi minula. 4 dny bez kontrol by sice byly pěkné, ve výsledku ale stejně celkem k ničemu. Dostat se do Buenos Aires by i ve spěchu zabralo nejmíň 5 – 7 dní a lhůta navíc začala běžet v sobotu, kdy nám z pochopitelných důvodů město nevydá dokumenty, potřebné k opuštění Calafate.

A tak setrváváme na místě. A snažíme se zabavit, jak se dá. Iza nás učí tančit salsu. Pohyby pro latinoameričanku naprosto přirozené jsou pro nás gringos opravdovou výzvou. Naše „pohupování se v bocích“ připomíná spíš chůzi tučňáků. Ale bavíme se. A o to jde. Se Sarou cvičíme jógu. Hrajeme petangue a děláme společné grilovačk. Zkoušíme nové věci, jako třeba vyrobit si vlastní tofu, které je tady jen těžko k sehnání. Výsledek sice není jako z obchodu, ale ten pocit, že jíme něco, co jsme si sami vytvořili je ohromně uspokojivý. Konec konců, kdy jindy experimentovat než teď?

20. 4. je důležitým datem neboť Sarah s Rickym slaví narozeniny a moje následují hned den na to. A to si říká o oslavu. Prozíravě se tak všichni nasáčkujeme ke Gabi do obýváku, abychom se v teple a suchu mohli opíjet levným vínem a ládovat se pizzou a dorty, které pro nás ostatní upekli. Tenhle den jsem si sice představovala, že už budeme na úplně jiném místě (nejlíp někde mezi lány vinic u Mendozy), ale to bych přišla o příležitost slyšet Hooooodně štěěěěěstííííí zdraaaaaavíííííí v sedmi různých jazycích! Je to poslední událost, na které se všichni společně sejdeme.

Nejdřív nás opustí Guzde, které se podaří autem s dalšími cestovateli dostat do Buenos Aires, kde by měla chytit let do Turecka. Jen pár dní na to nás opustí taky Laura s Marianem. Jakožto pro argentince pro ně nemá smysl tady déle zůstávat. Vyřídí si všechny potřebné dokumenty a můžou se tak vydat na cestu za svou rodinou do Neuquénu, provincie několik set kilometrů na sever od Calafate.

Pomalu ale jistě se začne naše skupinka vytrvalých nenápadně zmenšovat. Internetem koluje zpráva, že letecká doprava z Buenos Aires se zcela utlumí a možnost dostat se zpátky do Evropy nenastane dřív než v září. To docela vyděší belgičany, které znatelně tlačí čas. Mia s Tomem musí v září nastoupit zpátky do školy a Anneliss jakožto učitelka si do té doby potřebuje najít novou práci. Je až bláznivé, jak mi tahle rodinka přirostla k srdci. Za ty bezmála dva měsíce ve společné izolaci jsme se o sobě ledacos dozvěděli. Uběhne sotva týden, po který Annelis intenzivně komunikuje s ambasádou a poté odjíždí i oni. A jejich odjezdem se něco zvláště změní. Snad právě proto, že jsme spolu v téhle patálii byli už od začátku.

Parkoviště je náhle zvláštně prázdné, když už ho polovinu nezabírá jejich obří karavan. Bez Miina a Tomova křiku je podivné, nezvyklé ticho. A zase přemýšlím, jestli bychom i my neměli zvednout kotvy a snažit se dostat domů. Už měsíce svádíme tenhle vnitřní boj. Není dne, kdy bychom nezvažovali pro a proti, nedělali cenové kalkulace…

Hranice do Chile jsou sice pořád uzavřené, s občankami, dokládající náš dočasný pobyt by nás ale mohli pustit. Proč odjet? Evropa se otevírá a navíc přichází léto a tak bychom si mohli ještě užít pár měsíců hezkého počasí. Začali bychom dříve pracovat a dobili tak nyní vyšťavované bankovní konto. A už jen ten fakt že bychom jeli DOMŮ, viděli zase rodinu a kamarády je samo o sobě dost velkým důvodem proč to tady zabalit.

Ale nedává větší smysl zůstat? Jižní Amerika je kontinentem na tolik vzdáleným, že si nemyslíme, že bychom se sem v nejbližší době znovu podívali. Jsou lidi co tady nechávají auta a plánují se znova vrátit na další sezónu. Nebylo by ale nakonec výhodnější prostě počkat a strávit tady zimu? Jen proces dostávání se domů zabere měsíc. Několik dní jsme rozhodnutí odjet. Pak ale obrátíme a se stejnou jistotou víme, že chceme zůstat. A tak to jde pořád dokola a motáme se v kruzích. Možná je to jen strach udělat tak zásadní rozhodnutí. Přes veškeré zřejmé důvody odjet ale zůstáváme a čas plyne. Listí už dávno změnilo barvu ze zářivě zelené na žlutou a dny už nejsou tak dlouhé a teplé, jako byly ještě do nedávna. Náznaky jsou už nepopiratelné, zima bude brzy tady. Jsme na ni připraveni?

2.8.2020, El Calafate