Jižní Amerika,  Jižní Amerika - Články

Jak jsme si užívali zimních radovánek a našli si práci

Neoficiální výlet k Peritu měl ještě dozvuky. Leticia – organizátorka celé akce navrhla, že by bylo fajn pozvat Juliana a jeho přátelé na „panáka“ a odvděčit se jim tak za jejich ochotu a čas, který nám věnovali. Na čtvrtek tak naplánuje posezení v jedné z mnoha místních restaurací. Mimo Juliana a spol. se na setkání dostaví taky většina turistů, kteří se jimi uspořádaného výletu zúčastnili. Poznáme tak mimo jiné tři páry z Brazílie a jeden pár z Ruska. Dále Hieu – Vietnamku, žijící 10 let ve Státech a dva bratry z Francie, kteří s ní obývají tentýž hostel. V neposlední řadě se tu objeví taky Paul, který nám výlet zprostředkoval a jeho přítelkyně Anne. V Calafate se prý celkově stále nachází minimálně na 30 zahraničních turistů! Je to fajn poznat alespoň některé z nich.

Už je to tři dny, co zima přemohla i Sáru s Marcusem, kteří doteď přežívali v dodávce. Našemu sousedovi se podařilo sehnat místo v autobusu, co sesbírával uvízlé lidi z celé Argentiny a vracel je do míst jejich bydliště. Touhle dobou už byl Robert nejspíš doma v Mendoze se svou rodinou a jeho „přístřešek“ tak zůstal volný k pronájmu. Sarah s Marcusem toho hned využili a tak jsme bez sousedů nezůstali dlouho. Bylo to nanejvýš praktické. Kdykoliv jsme si potřebovali něco sdělit, stačilo zabušit na zeď nebo hlasitě zařvat.

V polovině června je sněhu tolik, že to tu vypadá spíš jako o Vánocích a máme tak nutkání si vánoční atmosféru ještě více přiblížit. Krabicové víno je tu stejně dobré, jako to lahvové, takže za zlomek ceny připravíme celkem kvalitní svařák. A k tomu by se báječně hodil perník! Perníkové koření tady samozřejmě neseženeme, ale to nebrání Laďovi vytvořit si vlastní. Zjistí si, co všechno takový perníkový mix obsahuje, mezi dvěma kameny to všechno nadrtí a koření je na světě! Pozveme nové sousedy, Gabi i Isu s Rikim, popíjíme opojný vánoční mok, pojídáme perník a u toho hrajeme Carcassonne. Chris nám představil tuhle hru, kterou si s sebou bere vždy na cesty a od té doby na ni nedáme dopustit. S naším německým přítelem ale odjela i tato stolní hra, což pro mě postavilo malou výzvu. Chtělo to nakoupit papír, pastelky a pár (ve skutečnosti hodně!) hodin práce, ale během pár dní se mi podařilo vytvořit naše vlastní cestovní Carcassonne.

Naše cestovní Carcassonne

Hra se nám zalíbila natolik, že jsem během následujících týdnů vytvořila dalších pět rozšíření. A tak upřímně doufáme, že naši přátelé a rodina si ji oblíbí stejně jako my :).

Místní říkají, že takovou zimu nezažili za posledních 25 let. Letos je tak tuhá, že došlo k zajímavému úkazu – nejmělčí část jezera, které je vlastně takovou lagunou zamrzá a potáhne se několika centimetry tlustou vrstvou ledu. Dříve k tomu docházelo poměrně pravidelně, letos je to však poprvé po několika letech. A kdo by si nechtěl zabruzlit na největším přírodním kluzišti v Jižní Americe?! V místním sportovním zařízení Club Andino si tak půjčíme brusle a může se vyrazit! Den je jasný a slunce se odráží od ledové hladiny. Přidali se k nám dokonce i Paul s Ann a samozřejmě všichni psi z kempu! Na hladkém povrchu si počínají dost nemotorně, ale klouzat se po ledu, zatímco nás honí, pro ně představuje doposud neobjevený druh zábavy.

Bruslení je jedním z těch sportů, ke kterým musíte Laďu půl roku přemlouvat. Ale kdy jindy to zkusit než tady a teď? Na to, že stojí na ledě možná po třetí v životě si vede překvapivě dobře! Alespoň do momentu kdy dvakrát spadne na totéž místo a pohmoždí si ruku. Na rentgen to sice není, ale na celé tři týdny si vyřadí levačku z provozu. Umělá lezecká stěna v Clubu Andino, na níž jsme si taky dělali zálusk, tak bude muset počkat.

Klouzačka na Lago Argentino

Cerro Calafate

Nohy ale máme oba v pořádku a ke zdolání se tu nabízí ještě jedna hora. Na Cerro Calafate se vychází v těch samých místech, jako na jeho nižšího bratra Cerro Huyliches. Dnes si ušetříme 4 km pěšky a ke startu se přiblížíme autem. Procházíme známým kaňonem s řekou, která až na pár míst kompletně zamrzla. To se náramně hodí v době, kdy řeku musíme několikrát přeskakovat. Na konci kaňonu se nachází nevelký vodopád, jenž se při nízkých teplotách mění v působivý ledopád a stává se lákavým pokladem, který je ale tak dobře ukrytý, že se ho ani mnoha místním nepodaří najít. Nám o něm řekli Isa s Rikkym a taky nás varovali před pumami, které se tu jistojistě vyskytují.

Sníh potřísněný krví, zbytky rozsápaných guanacos a kočičí stopy velikosti lidské pěsti jsou dosti usvědčujícími důkazy. Žádnou divokou číču se nám ale (bohužel) spatřit nepodaří, i tak se ale vyplatí mít se na pozoru. Jako malá ochrana by nám v případě nouze mohli posloužit tři psíci, kteří se k nám přidali na parkovišti a rozhodli se nás sledovat. Těžko říct, jak by se ale tváří v tvář pumě zachovali. Já bych na jejich místě brala nohy na ramena.

Cerro Calafate je pořádný krpál a od ledopádu už musíme stoupat. Pořád jde ale o nejmírnější cestu na vrchol. Sníh máme místy až po kolena a tak nám jde výstup pomaleji, než jsme čekali. Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposledy brodila takovým množstvím sněhu! Příjdeme si bezmála jako na Antarktické expedici. Konečně po hodině spatříme vysílač, označující cíl cesty. Nad vrcholem se stahují temná mračna a téměř kompletně nám zastřou výhled na město pod námi. Dobře jde teď vidět zamrzlá laguna, na níž jsme ještě před pár dny bruslili. Vítr skučí a nad hlavami nám krouží asi pět obrovských černých kondorů, čekající na svou příležitost. Podobně jako supi se řadí mezi mrchožrouty a něco k snědku by jim přišlo náramně vhod.

Pohled ze Cerro Calafate
Zamrzlá laguna, na níž jsme bruslili

Ledový vítr nám opět neumožní zůstat moc dlouho a tak se bezmála napřímo vydáme zpět do údolí. Cestu dolů musíme volit uvážlivě, je to tady samý útes a převis a občas je nutné několik metrů seskočit. Pro nás dva to nepředstavuje tak velký problém, ale pořád s sebou máme ty tři psy, kteří nás už od začátku následují! Výzva je to obzvlástě pro toho nejmenšího, který štěká a kňučí, kdykoliv se před námi objeví náročnější část sestupu. Ostatní dva psíci to dolů vždycky nějak zvládnou a hlasitým štěkotem podporují toho třetího, aby mu dodali na kuráži. Maličký se ale vždy jen ukňouraně otočí a vydá se zpět nahoru. Několikrát se stalo, že jsem k tomu nejmenšímu vylezla na zpátek a dokonce se snažila ho v nejtěžších místech přenést v náručí. Všechno je ale marné. Vyje a vzpíná se a nakonec vždy odběhne pryč ve víře, že jinde to pro něj bude bezpečnější.

Slunce už je i tak dost nízko a do hodiny bude pryč úplně. Zůstat za tmy viset uprostřed hory bychom vážně nechtěli. Volíme nejlepší možnou cestu, ale pro hafana i to představuje nepřekonatelnou překážku. A tu najednou psík zmizí a štěkot se pomalu vzdaluje a slábne, až zmizí úplně. Tak hodně štěstí maličký. Vážně doufáme, že psa podrží pud sebezáchovy, který ho donutí překonat strach a najít cestu zpátky domů.

Job hunting začíná

Červen už je skoro pryč a zima udeřila plnou silou. Isa s Rikim se stěhují pryč z kempu, protože bydlení v malé chatičce bez záchodu, tekoucí vody a pořádného topení už v těchhle mrazech není možné. I my opět stojíme před volbou – zůstat v Calafate, nebo se snažit dostat domů? Silnice jsou teď v nejhorším možném stavu – zamrzlé, zaváté sněhem a na stovky kilometrů opuštěné. Pokud nevyjedeme teď, odsoudíme se k dalším dvěma až třem měsícům stráveným v Calafate.

Dobře, jsme ochotni tady ještě počkat, ale jen za předpokladu, že si najdeme alespoň malý zdroj příjmu. V existenční nouzi sice nejsme, ale pozorovat, jak peníze konstantně opouštějí účet, když přitom necestujeme ani obecně nic neděláme je nanejvýš frustrující. Ale jak si tady, na konci světa vydělat, když i místní mají málo? Nabízí se práce po internetu, ten ale v domečku nemáme. I tak ale Laďa rozhodí sítě, obepíše známé z katedry a nakonec se mu podaří zapojit do dvou různých projektů. Na samotné zpracování úkolů internet v podstatě nepotřebuje a hotová data zvládne odeslat při návštěvě Gabi. Tak, to by bylo…

Ale co se mnou? Jak bych já mohla být prospěšná společnosti? Nevládnu žádnou zvláštní dovedností. Mohla bych třeba něco vyrábět…ale co? O co by místní komunita mohla mít zájem? Třeba svíčky? Já bych si svíčku koupila, ale v době, kdy jsou peníze sotva tak na jídlo…? A co takhle prodávat to jídlo? Mohla bych třeba nabízet český chleba! Naučit se ale dělat dobrý kváskový chleba stojí mnoho úsilí a nevydařených pokusů (jak později zjistíme). A i kdybych chleba dovedla k dokonalosti, kolik bych jich zvládla v naší troubě upéct? Ani tohle na slibný business plán nevypadalo.

Laďa ale přišel s jiným nápadem „A co takhle zkusit prodávat nějaké občerstvení u jezera? Lidí je tam vždycky plno a po bruslení jednomu vyhládne…“ Tak teď jsi na to kápl! Nápad by byl, teď ho jen zrealizovat. Před víkendem tedy nakoupíme zásoby – džusy pro dětičky, nějaké sladkosti, k tomu udělám pár sandwičů a empanády a může se prodávat! (Věděla jsem, že co se chystám dělat není úplně legální, ale na municipalidad jsem nešla abych si to potvrdila.)

K jezeru dorazíme už v 11, ale žádné velké davy se k našemu zklamání nekonají. Těžko říct, jestli to přikládat za vinu dnešnímu mizernému počasí, nebo prostě skutečnosti, že už se lidi po takové době bruslení nabažili. Každopádně si stoupnu na okraj costanery se svými dvěma napěchovanými krabicemi a ceníkem, napsaným fixou na kus kartonu a snažím se tvářit velmi přívětivě. Na jezeře je všehovšudy asi pět lidí, po ulici se jich mihne ještě míň. „Sandwiče, domácí empanády! Něco k snědku dámy?“ Vyvolávám pokaždé, co někdo projde kolem. Moc pozornosti tím ale na sebe nepřitáhnu.

Copak to tady máme?“ Zeptá se po dobré půl hodině mého šaškování simpatický pán ve středním věku a ochotně mu předvedu celý svůj sortiment. Chlapík se jmenuje Ruben a každý víkend přijíždí na jezero dělat záchranáře pro případ, že by se pod někým propadl led. Doprovází ho i jeho osmiletý syn a Max – záchranářský pes rasy border kolie. Stručně se zeptá na náš příběh (přízvuk a teď už mírně blonďaté vlasy tady zatajuji marně), načež nasadí ten známý soucitný pohled. „Tak co, dáte si něco?“ otážu se, abych povídání nějak zakončila. „Později určitě, teď bych měl začít pracovat.“ „Dobře, budu přímo tady.“ „Já taky haha.“ Zasměje se ještě Ruben, než zmizí na ledě.

Klidně jeď domů, stejně mi tady jenom odrazuješ zákazníky.“ Houknu po chvíli na Laďu. Ve skutečnosti jde spíš o to, že je zbytečné, abychom tady mrzli oba dva. Po dalších dvaceti minutách ujišťování, že to tu sama zvládnu mě Laďa nakonec zanechá svému osudu. Hmm, už je 12…teď se to určitě rozjede! Ale hodiny ubíhají a mě se podařilo prodat jen dva sandwiče, několik džusů a pár alfajores (alfajor je laskomina, oblíbená v celé Jižní Americe. Jde o dvě kulaté sušenky, které drží pohromadě pomocí dulce de leche – krému, který vzniká pomalým ohříváním slazeného mléka, jež během této reakce získá hnědou barvu a karamelovou chuť). Za většinu mých tržeb vlastně může Ruben, který mě během dne příjde ještě několikrát pozdravit. Vyvstanou mi vzpomínky na starou brigádu v Olomouci, kdy jsem ve stánku prodávala punč na vánočních trzích. Ta kosa byla hodně podobná.

Můj stánek na jezeře 🙂

Tak co, jak to šlo?“ Zeptá se po šesti hodinách Laďa. „No, když odečtu náklady, tak jsem za dnešek vydělala asi 400 pesos.“ (V přepočtu tehdejším kurzem to vycházelo asi na stovku. To je hodně špatná hodinovka…) „Na tomhle asi nezbohatneme.“ „Tak co, jak to šlo?“ Zopakuje dnes už tak dotěrnou otázku Ruben. „Nic moc…ale to nevadí. Alespoň jsme to zkusili.“ „Hmm, a nechcete přijít dneska na večeří? Budu dělat Locro.“ Nemám nejmenší ponětí, co to to locro je, ale pozvání příjmeme moc rádi. (Nakonec zjistíme, že jde o národní pokrm – hustou polévku z brambor, kukuřice, fazolí a hovězího, jejíž příprava trvá několik hodin. Že jsme vegetariáni Rubenovi neřekneme. Chceme zkusit tradiční kuchyni a tak dnes uděláme výjímku).

Ruben bydlí jen několik bloků od nás a v 7 jsme u něj jako na koni (což je na Argentinu velmi brzy, večeře se tu běžně podává kolem 10 večer.) Pronajímá si tady menší domek, který obývá s Maxem a příležitostně se svým synem. „Jsem rozvedený. Bývalá žena se synem žijí tady v Calafate. Moje přítelkyně je ale Britka.“ To konečně vysvětluje, odkud se poděla jeho bezchybná angličtina. Celkově je to strašně zajímavý chlapík. On to vlastně vůbec není Argentinec ale napůl Kolumbijec, napůl Venezuelan, který v Argentině jen dlouhodobě žije a pracuje. Přes letní sezónu bývá v Calafate, kde dělá průvodce na kajaku a když tady sezóna skončí, jede do Grónska dělat totéž. „Grónsko je úžasný kout světa! Někdy se tam určitě jeďtě podívat! Možná bych vám tam mohl dohodit nějakou práci!“ Sakryš, nebýt v téhle pandemické patálii, okamžitě jdu balit kufry :D! Ruben mimo jiné sám a na kole projel celou Afriku od jihu na sever. Zabralo mu to bezmála rok a tak má mnoho historek k vyprávění.

Pak už je čas na večeři. Když přejdu fakt, že se locro vaří z hovězího, bylo to vážně moc dobré! Trochu mi to připomínalo vánoční polévku od babičky. I s tím jezením masa se tady člověk smíří nějak líp. V Argentině mají krávy oproti těm našim z masokombinátů, které v životě nestály na pastvě pohádkový život.

Nazdaaar!“ To se objeví Rubenův přítel Emanuel, který je tak trochu i jeho šéfem. Vede Club Andino a Rubenovi nabídl přivýdělek záchranáře. „Není to nic moc, ale v téhle době jsou všichni vděční i za to málo.“ Calafate je na turismu absolutně závislé. Když nejsou turisti, není ani práce. „Rád bych věřil, že se na podzim vrátí všechno do normálu, ale bojím se, že téhle sezóny se nedočkáme.“ Jen málo lidí má takové úspory, aby bez příjmu přežili celý rok. Do toho pesos, jehož hodnota se propadla ještě níž než na nejhlubší dno… „Jsou to špatné časy. Těžké.“ Na to nám nezbyde nic jiného než nalít si další sklenici Cabernet Sauvignon. S lahví dobrého vína věci nevypadají tak tragicky.

Po mé pravici Ruben a Emanuel

Otázka peněz trápí všechny. Stánek u jezera se asi nevyplatí, ale vypadá to, že by mi mohl vyjít jiný projekt. V Calafate hodně frčí inzeráty na facebooku, a tak jsem tak trochu nainzerovala samu sebe. Argentina je jednou z několika zemí na světě, kde můžete docela dobře učit angličtinu bez kvalifikace a certifikátů. Calafate sice má vlastní učitele a lektory, ale i když se Argentinec vypracuje na takovou úroveň, kdy může učit, většinou mu zůstane silný přízvuk, který pak není schopen vymazat ani u svých studentů. Zahraniční lektor je tudíž pro mnohé lákavou nabídkou (fakt, že nejsem rodilý mluvčí tu nikoho moc nezajímá). A tak se ještě ten večer roztrhne pomyslný pytel se zájemci, bombardující mě dotazy, kdy můžeme začít s výukou. No, tak to vypadá, že tu ještě nějakou dobu pobudeme.

22.9.2020, El Calafate

Zanechat Odpověď

Zanechte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *