Jak jsme si pořídili náš pojízdný domov

Původně jsem se chtěla o dojmy z Chile dělit formou deníku, popisovat den po dni, ale jelikož elektřina na cestách není vždy dostupná a času taky není nazbyt, pro teď shrnu jen výsledek toho, co se nám tady za poslední měsíc stalo. Detaily si nechám možná do nějaké knihy :).

Co že je to PDI?

Základ úspěchu naší cesty tkvěl v dokončení procesu registrace víz na cizinecké policii (PDI – policía de investigaciones) a v sehnání spolehlivého auta, které si podle svých představ vybavíme na cesty. Na PDI se musí jít zaregistrovat každý cizinec, který si přeje v Chile dlouhodobě žít nebo pracovat. Dříve to fungovalo tak, že si člověk zaregistroval svou schůzku na konkrétní čas a den. Byla to taková soutěž rychlosti, kdo se dřív zapíše – ten jde. Časy ale tady byly spíše orientační a tak se před branami úřadu už od brzkých ranních hodin tvořily fronty lidí, kteří se pro sebe snažili získat časovou výhodu.

Tím, že je Chile relativně stabilní a vyspělá země, každý den do Santiaga přijedou desítky, neli stovky cizinců, jejichž první kroky míří právě sem. Přerostlo to dokonce v takový byznys, že jste si mohli zaplatit cizímu člověku, který frontu vystál za vás. Poté ale PDI ve snaze ukončit tyhle praktiky vytvořilo jakousi čekací listinu. Na stránkách PDI se zaregistrujete a pokud zrovna nejsou k dispozici žádné volné termíny, systém vám automaticky přidělí datum a čas, schůzky, až se místa uvolní. Podle nemilých zvěstí jsme slyšeli, že čekací doba na schůzku je teď měsíc až dva. A nedá se s tím nic dělat. Takže čekáme. A kromě toho se věnujeme shánění auta.

Jak sehnat auto

Tenhle úkol jsme zvádli až překvapivě rychle. Internet se totiž hemží nabídkami ojetých aut k prodeji, ale najít solidního prodejce, který vás nechce jen podfouknout, může být oříšek. Mohli bychom reagovat na inzeráty, případně auta hledat sami a osobně, ale pro nás jako cizince, navíc se špatnou chilštinou by to mohlo přinést víc problémů než užitku. Proto jsme se tady rozhodli využít služeb již dříve zmiňované SUZI (společnost, pomáhající cestovatelům s koupí a zařízením auta na cesty), kteří podle vašich požadavků pomohou najít vhodné auta, s jejichž prodejci vás potom spojí. Navíc jsou schopni získat historii auta a někdo z pracovníků SUZI je přítomný jako podpora na první garážové inspekci, takže máte jistotu, že vás nikdo nenatáhne.

Na internetové stránce, kterou nám doporučilo SUZI jsme si vyhlídli pár kandidátů a SUZI je pro nás kontaktovalo. Rozhodli jsme se hledat SUV. Dodávka by sice byla větší a pohodlnější, na druhou stranu ale taky nákladnější a pro nás, jako nezkušené řidiče náročnější na řízení jihoamerickým terénem.

Majitel auta, které se nám líbilo ze všech nejvíc se hned ozval a během pár dní jsme měli domluvenou schůzku s prodejcem u mechanika. V garáži zhodnotili, že tenhle černý Nissan X-trail z roku 2009 je v technicky dobrém stavu, a bude potřeba jen pár menších oprav. Auto se nám už na první pohled líbilo. I přes starší ročník nemělo najeto ani 80 000 km a majitel se taky zdál jako příjemný, vzdělaný chlapík. Tak jsme si tedy plácli a začal proces koupě.

Asi o týden později jsme se s Edgardem – majitelem auta a s pracovnicí SUZI Santiago sešli u notáře, kde se to celé mělo zdokumentovat. Stejně jako u všech úřadů v Santiagu se i tady tvořily dlouhé řady čekatelů. I s pomocí od SUZI, díky nimž jsme měli přednostní právo vyřizování, jsme na těch pár papírů čekali několik hodin. Ani nechci domýšlet, jak dlouho by trvalo, vykomunikovat si vše sami. Předali jsme tedy Edgardovi peníze, které jsme už od opuštění domova bedlivě střežili, všechno se to podepsalo a auto bylo oficiálně naše. JUPÍÍÍÍÍÍ 🙂

Neprojdeš dál!

To jsme ještě nevěděli, jaký maraton událostí se tím spustil. Auto sisice bylo v dobrém stavu, ale pár věcí se muselo vyřešit. Mechanik nás v garáži upozorňoval, že výhledově bude potřeba opravit brzdy a vyměnit jakési “fuelles” o nichž jsme absolutně neměli tušení, co to je. (Později jsme zjistlili, že jde o jakési gumové manžety, které chrání některé pohyblivé součástky tím, že zabraňují tření a tím jejich poškození.)

Aktuálnější ale bylo, že autu do konce měsíce měla vypršet technická.. Takže jsme se s našimi velmi chabými znalostmi o autech vydali do nejbližší garáže, kde technické kontroly provádí. Laďa ani já jsme se nikdy žádné kontroly nezúčastnili, takže jsme nevěděli, co přesně čekat a moje komunikace ve španělštině byla taky hodně vtipná. Byli jsme nervozní jako u zkoušky, jestli naše autíčko projde. Čekali jsme, že by možná mohly být problémy kvůli těm brzdám. Ale že neprojdeme kvůli emisím nás teda totálně překvapilo a docela namíchlo. Měli jsme asi 10 dní na to, vše potřebné opravit a dostavit se na druhý pokus.

Náš nový hostitel – venezuelan Jorge (protože z prvního ubytování jsme se po dvou týdnech přestěhovali jinam), byl tak hodný, že zavolal jednomu doporučenému mechanikovi na opačném konci Santiaga, za kterým s námi zajel. S Laďou jsme totiž už na první pohled jasní gringos (cizinci) a Chilani jsou pověstní tím, že se nezdráhají natáhnout i své vlastní krajany. Jakou cenu by tak asi udělali nám…

Mechanik, který se shodou okolností taky jmenoval Jorge, se ale ukázal jako férový chlapík a vysvětlil našemu Jorgemu, který auto vydával za své, co bude třeba nakoupit pro opravu. Pokud nejdete do zrovna “lepšího servisu”, kde se o to postarají za vás, součástky si budete muset obstarat sami. A tak jsme během dvou dnů lítali po celém Santiagu a sháněli manžety, svíčky, brzdové destičky, vzduchový filtra kdoví jaké další serepetičky. Naštěstí Santiago je typické tím, že obchody stejného druhu se nacházejí více méně v totožné lokaci. Našli jsme tedy ulici, kde na několika kilometrech prodávaly náhradní díly a součástkyúplně na všechno.

A kde budeme spát a vařit?

Aby práce nestála, auto jsme přes víkend dovezli do SUZI, kde nám řemeslníci začali vytvářet dřevěnou kuchyň do kufru auta. Původně jsme zamýšleli na střechu namontovat stan a dovnitř vměstnat jak kuchyň, tak postel, ale nakonec jsme usoudili, že je na to náš X-trail moc malý a rozhodli se jenom pro tu kuchyň. Práce měla trvat od čtvrtku do soboty, ale jednomu z pracovníků se záhadným způsobem podařilo ztratit klíče od dílny, čímž se celá práce na den stopla. Nejvtipnější na tom bylo, že tyhle klíče od dílny potom našel Laďa, na střeše našeho auta. (Onen pracant si je tam totiž odložil, když nám na střechu namontovával ten stan a už si na ně nevzpomněl).

Mechanik Jorge nám sice dal auto do pucu, ale měli jsme takové divné tušení, že pro projití technickou budeme muset udělat víc. Hodili jsme tedy auto ještě k dalšímu – specializovanému mechanikovi, což bylo naše jediné štěstí. Problém s oním konkrétním typem emisí, kvůli kterými jsme totiž posledně neprošli by se jen pouhým vyměněním svíček a filtru nevyřešil. Bylo třeba vyměnit katalyzátor. Na druhý den byla oprava hotová. Ještě jsme natankovali nejlepší benzín, trochu autíčko otúrovali, aby všechny případné usazeniny ve výfuku vyletěly ven a zamířili na technickou, tentokrát už obeznámení s tím, co se bude dít. Pár desítek minut nervozity a paní za přepážkou nám konečně vydala dokument, kde bylo čtyřikrát napsána Aprobado. UUUFFFF. Tak na další rok máme vystaráno. Našeho X-traila jsme tak mohli s klidem zase předat do SUZI k dokončení kuchyně. Co říct, sami bychom si to líp neudělali :).

Jediné, co nám trochu nahánělo husí kůži, byla představa že někde uprostřed bohem opuštěné, nezpevněné silnice píchneme a bude třeba vyměnit kolo. Nevýhoda je, že u tohohle typu auta je rezerva schovaná uvnitř kufru, který jsme teď ale měli až po střechu zaskládaný dřevěnou konstrukcí. No, držte nám pěsti, aby se nám všechny hřebíky a ostré šutráky vyhýbaly obloukem.

Ještě třeba dodat šťávu

Další věc, kterou byla potřeba vyřešit byla elektřina, protože i na cestách si budeme potřebovat všechnyty mobily, notebooky, foťáky a dokonce 20-ti litrovou ledničku, kterou jsme si tady pořídili nabíjet. V autě se samozřejmě nachází startovací baterie, ale ta by rozhodně všechno neutáhla. Proto přidáme druhou baterii, která se bude za jízdy nabíjet společně s první a později z ní budeme čerpat. Laďa si celé dlouhé týdny poctivě studoval vše o střídavém a stejnosměrném proudu, baterkách, fůzích, invertorech a dalších nutností k zapojení systému druhé baterie. Na základě jeho poznatků jsme počítali, kolik budeme mít spotřebičů, jak dlouho je asi denně budeme používat a kolik šťávy na to bude potřeba. Výsledkem bylo, že jsme pořídili asi 40-ti kilovou AGM deep cycle baterii o kapacitě 150 ah a invertor, který bude měnit napětí z 12 na 230 V.

Nejdříve jsme plánovali si vše zapojit sami, ale netušili jsme, jak dlouhé a tlusté kabely budou pro propojení všech částí nakonec potřeba a hlavně nám chybělo nářadí, které se nám pro tuhle jednorázovou akci nechtělo kupovat. Vyhledali jsme tedy firmu MacroSolar, o které jsme věděli, že má zkušenosti se zapojováním systému druhé baterie v autech. To sice byla pravda, ale zrovna snaším typem ještě jejich technik nepracoval.

Moje španělština tady na vysvětlování technických požadavků, o kterých jsme neměla nejmenší páru ani v češtině byla hooodně krátká a chvíli to vypadalo, že odejdeme s nepořízenou. Naštěstí měl zřejmý majitel firmy dost dobrou angličtinu na to, abychom si zvládli vše vysvětlit a technik tak na druhý den začal na našem autě pracovat. Chvíli mu dělalo problémy vymyslet, odkud bude kabely ze předu auta až do zadu k baterce tahat, ale nakonec se mu podařilo najít cestu skrze kaslík na straně spolujezdce.

Problém už byl jen v tom, že v Santiagu bylo takřka nemožné sehnat jednu důležitou součástku – 120A rozdělovač baterií Cyrix, který zabrání tomu, abychom tahali šťávu z primární baterie.Původně jsme si tuhle součástku v MacroSolaru zamluvili už dávno, ale pracovník, který nám ji měl podržet, ji prodal. Čekali jsme teda dalších několik dní, než příjde nová dodávka Cyrixů, během nichž jsme opět změnili hostitele a přestěhovali se k dalším dvěma holkám z Venezuely a kdy jsme sháněli všechno potřebné pro ten pravý “camperživot”. Vařič, stůl, židličky, nádobí, peřiny a polštáře…

Na to, že jsme původně měli z ježdění po Santiagu docela vítr a dokonce jsme uvažovali, že si najmeme někoho, kdo by nám s autem vyjel z města ven se Laďa dokonale osmělil a dneska už po Santiagu jezdí jako starý mazák. Což je zrovna v tomhle hlavním městě docela um. Asi byste těžko hledali zemi, která má více jednosměrek. Chilani si jezdí, jak jim to zrovna vyjde a svoje auta si vůbec nehýčkají, jak je to normální u nás. Dopravní zácpy jsou tady neustále a jsou buď hrozné nebo ještě horší. Spoustu semaforů tady kvůli neustávajícím demonstracím nefunguje, a označení hlavní a vedlejší silnice je tady taky sprostý pojem. Takže na křižovatkách se jen modlíme, abychom se náhodou s někým nesrazili. Zatím jsme měli štěstí.

Kvůli čekání na schůzku s PDI se nemůžeme ze Santiaga příliš vzdálit. Každým dnem se totiž mohl dostavit mail, povolávající nás hned na následující den. A tohle není schůzka, kterou by si člověk přál propásnout. Z pobytu v Santiagu už jsme ale začali lehce magořit, takže jsme se rozhodli na pár dní vyrazit na testovací výlet do nedalekého kaňonu. A to i bez zprovozněné elektřiny, protože ona klíčová součástka stále nedorazila. Tak snad přežijeme jen se starým dobrým ohněm.

19. 12. 2019, Santiago, Chile