Hornopirén – lodí až do Patagonie

Lije jako blázen. Stejně jako celou noc. Máme trošku obavy, jestli se po mokré, příkré cestě zvládneme dostat zpátky na silnici. Ale Sancho snadno vyjede i rozblácenou pěšinu a můžeme pokračovat. Po vyčerpávajícím výletu do Cochamo valley jedeme dál podél vod Estuario de Reloncaví. Jen málo fjordů na světě se může pyšnit elegantní krásou, jakou oplývá jih Chile. Celé pobřeží je složeno z tisíců neobydlených, ba takřka neobjevených ostrůvků a kanálů, které volají dálkami a dobrodružstvím.

Chilská Patagonie je od zbytku země oddělena průlivem, přes který se nejde dostat jinak, než po vodě. Jde o jediný úsek, který budeme muset přejet lodí, pokud chceme pokračovat dále po Carretera Austral. Jedeme tedy po nezpevněné silnici plné výmolů a uvolněného kamení, s cílem dostat se do Hornopirénu, který dnes funguje výlučně díky turismu.

Hornopirén je tak obyčejný, jak jen odlehlé, přístavní městečko uprostřed ničeho může být. Pár domků, malých obchůdků…Zato cabaňas je tady požehnaně (stejně jako po celém Chile). Tyhle chatky a domečky, které si cestovatelé můžou na několik dní pronajmout, potkáváme i na místech, kde bychom to určitě nečekali.

Všichni, kdo do Hornopirénu váží cestu jistojistě začnou v přístavu. Tady operují dvě lodní společnosti, které nabízejí převoz na „druhý břeh“. Nejdříve jdeme do kanceláře Somarca. V létě bývají termíny narvané, a tak se doporučuje zarezervovat si svoje místo na lodi několik dní předem. To ale není možné jinak než osobně na některé z poboček, nebo online na webových stránkách. Už několikrát jsme se snažili sehnat si lístky po internetu, ale Chile není v tomhle směru k cizincům zrovna nápomocná. Většina internetových prodejců tady nepovoluje platby zahraniční kartou a tak nám nezbývá, než se zastavit na pobočce osobně.

Vezmeme si pořadový lísteček do fronty a vzápětí už se ptám slečny u přepážky na detaily. Jak se zdá, nejbližší volný termín na loď je 7 v pátek. Ode dneška za 4 dny. Tak dlouho se nám čekat nechce, a tak se jdeme zeptat i do druhé společnosti. Ta je ale zavřená, a podle jejich internetových stránek mají volné termíny dokonce až v neděli. Jdeme tedy zpět do kanceláře Somarca, která se mezitím pěkně zaplnila. Všichni řeší tentýž problém, jak se co nejrychleji dostat přes záliv.

Tak nakonec asi budeme za pátek ještě rádi. Místa, jak se zdá jsou. Ale z nepochopitelných důvodů nefunguje systém, takže slečny za přepážkou nejsou schopné lístky nikomu prodat. A nikdo nemá tušení, kdy nebo jestli vůbec zase začne systém fungovat. Strávíme v kanceláři dobrých pár hodin čekáním, jestli se situace nezmění. Většina lidí už ztratila trpělivost a šla zkusit štěstí jinam. Hodinu před zavíračkou to už vzdáváme i my a raději jdeme hledat místo ke spaní. Pro jistotu nechávám jedné ze slečen naše telefonní číslo, kdyby náhodou.

Najdeme si klidný plácek u řeky hned za městem. Sotva ale dorazíme na místo, ozývá se slečna z agentury, že systém opět funguje. Neváháme ani minutu, otáčíme auto a jedeme zpět na pobočku. Stihneme to v rekordním čase. Kdo ví, kolik dalších lidí už tam asi čeká? K našemu překvapení téměř nikdo. Takže si v klidu koupíme lístky pro dva lidi a auto na pátek v 7 ráno.

Když už máme 3 dny „volna“, alespoň je využijeme ke generálnímu úklidu auta a k praní špinavého prádla. Nějaké prádelny se sice v okolí vždycky najdou, ale sám si to člověk udělá, když už nic jiného, tak levněji. Řeka, u které kempíme je na to perfektní. Po kolena ve studené vodě a s hordami prádla si příjdu, jako naše prababičky, co ještě chudinky neměly pračku. Těžký to život…

V noci téměř nezamhouřím oka. Jako pokaždé, když je nanejvýš důležité nezaspat. V 5 ráno máme stan brutálně mokrý, ale nedá se nic dělat, musíme jet! Do přístavu přijíždíme s předstihem, pár aut už tu ale čeká na nalodění, takže se řadíme do fronty a čekáme. Čaj v termosce příjde náramně vhod, ale chtělo by to kávu. Jdu se projít do blízké kavárny Faro, pro šálek pořádného nakopáváku. No stihnu to akorát tak, aby se Laďa nenalodil beze mě.

Pomalu zajedeme na palubu a zařadíme se na bok lodi. Tahle bárka s originálním názvem Hornopirén převeze 250 lidí a několik desítek aut. Než se nalodí všichni, co mají, trvá to bezmála hodinu. Pár aut se dokonce snaží natlačit na palubu, i když už je na první pohled plno. Obrovitá vrata se s hukotem zavřou a loď se dá pomalu do pohybu. Hornopirén není žádná druhořadá bárka, ale pořádná dopravní lod. V nejnižším patře parkují všechna auta, autobusy, karavany, kola a motorky. V patře je potom obří krytý prostor s kavárnou, pohodlnými sedačkami a dokonce dvěma televizemi pro ukrácení dlouhé chvíle. Když člověk vystoupá po schodech ještě výš, dostane se na příď. Tady je několik laviček, odkud můžeme pozorovat průběh plavby v přímém přenosu.

Na kus řeči k nám příjde jeden mladý holanďan, který může být klidně v našem věku. Projíždí Chile na motorce a okolní krajinou je uchvácený stejně jako my. Tak nám poví svůj příběh o tom, jak přišel o tašku se všemi dokumenty, včetně kreditních karet, pasu a řidičáku. Ztráta pasu je noční můrou asi každého cestovatele. Od té doby, co jsem sama začala ztrácet podezřele hodně věcí (ke kterým se zatím řadí jedno tričko, baterka do GoPra a trekové hole) jsem doslova paranoidní, co se kontrolování dokumentů týče. Člověk (hlavně já!) není nikdy dost opatrný.

Jak se pomalu vzdalujeme od města, vyvstává do popředí pohoří, které se dříve schovávalo v mracích. A zase se nám jednou ukáže epický pohled na svět, kde hory dole vyrůstají rovnou z moře a nahoře se spojují s oblohou. Pod námi jen hluboké modré vody zálivu a za ním…kdo ví?

Oblast, kterou projíždíme patří k Národnímu parku Pumalín, což je velmi zvláštní kousek země. Jedná se totiž o největší soukromě vlastněnou přírodní rezervaci na světě. Oblast o 300 000 hektarech v sobě ukrývá deštné lesy, ledovce, fjordy, hřmoucí vodopády, divoké řeky a prastaré stromy Alerce. Toto místo dnes existuje díky americkému miliardáři a filantropovi Douglasu Tompkins, který tady roku 1991 koupil první pozemek.Projekt se stal za ty roky velmi kontroverzním a nejspíš takový bude i v budoucnu. V nejužší části parku totiž Pacifik od Argentinské hranice dělí pouze 15 km. Není tak divu, že řada chilských politiků vyjadřuje otevřené obavy nad skutečností, že je takto strategické území ve vlastnictví cizince.

Tompkins dodnes se svou ženou v ústraní skupuje další pozemky. Největší energetické společnosti Endesa Chile a Colbún si zatím dělají zálusk na přírodní bohatství parku. Vláda chce naproti tomu pokračovat v budování Carretery skrze park a propojit tak chilskou Patagonii s pevninou na severu, což ale Tompkins označuje za drahé a zbytečně destruktivní řešení.

Tak či onak, projíždíme velmi unikátní krajinou. Ráno je sice chladné ale i tak si pobyt na palubě náležitě užíváme. Celých 5 hodin, než Hornopirén zatroubí na znamení, že jsme dojeli do cílové stanice Caleta Gonzalo. I když jsme se na loď dostali mezi prvními, opuštíme ji jako téměř poslední.

Motor zahučí, kola se dotknou země a my cítíme, že to pravé dobrodružství divoké Patagonie je na obzoru.

17. 02. 2020, Coyhaique