Daleká cesta k moři
Noc jsme přežili a z kaňonu se chceme přesunout o asi 200 km dál na sever k městečku Papudo, které leží na pobřeží. Znovu projedeme Santiagem a stavíme se na místní ferillu – neboli market, dokoupit nějaké jídlo. Teď se ale setkáváme s dalším problémem. Santiago je prošpikované dálnicemi a pokud na nich chce člověk jezdit, musí si buď pořídit TAG – takovou krabičku, která se připevní na čelní sklo, problikne pokaždé, když projedete mýtnou branou a na konci měsíce zaplatíte částku, kterou jste projeli. TAG ale nemáme a pro výjezd ze Santiaga potřebujeme dálnici použít.
Chvíli zmateně jezdíme po městě, než dojedeme k benzínce, kde nám jedna pracovnice poradí. Máme prostě dálnici použít a potom na jakékoliv benzicínce řetězce ProntoCopec koupit tzv. paso diario, který stojí 6700 pesos, ale měl by finančně pokrýt všechny dálnice, které ten den použijeme. Uděláme to tedy přesně takhle a už si to svištíme rychlostí 120 km/h. Jedeme už téměř 2 hodiny. Laďa už začíná být unavený a tak použijeme skvělou aplikaci IOverlander, do které cestovatelé zaznačují body se souřadnicemi k možnému campingu. Nedojedeme tak sice až do Papuda, ale vyzkoušíme slibné místo na parkovišti v jiném městě, které je nedaleko.
Nejsme si jistí, jestli je dobrý nápad zakempit takhle na parkovišti, takže se jdeme raději zeptat do kavárny, co je hned vedle. Majitel je naštěstí příjemný starší pán, který nám dá svolení přenocovat na placu pro své zaměstnance. Kolem půlnoci se tedy dostáváme do stanu a usínáme za zvuku mořských vln.
Ráno je tady chladné a obloha zatažená. Parkoviště vedle už je plné lidí, kteří za stání musí platit, my tady ale zůstáváme v soukromí a zadarmo. Každý se po nás může koukat kdoví jak, ale my to máme domluvené. 😛 Projdeme se kolem pláže, nad kterou poletuje asi 5 druhů různých mořských ptáků – racci, černí kormorání a dokonce pelikáni! Pobřeží je tady divoké a moře až moc studené. Ale stejně do něj na pár minut skočím. V Pacifiku jsem se ještě nekoupala!
Po hezkém odpoledni se sbalíme a chceme jít hledat klidnější místo někde v ústraní. Kamping s autem a stanem je ale u větších měst docela problém, protože všechno někomu patří. Nakonec skončíme zase na parkovišti u vstupu do parku, který je hodně oblíbený mezi kolaři. Nevíme, jestli je to úplně legální, ale postavíme si tady náš rooftop tent. Zdá se, že nikoho nezajímáme. Na návštěvu se na nás příjde podívat jen místní psík, který to tady hlídá a který nás další den doprovodí na výlet do onoho parku. I když už byl evidentně starší, statečně s námi šlapal do všech kopců a udělal nám tak dokonalého průvodce. Poslední úsek jsme procházeli na popel spálenou krajinou. Lesní požáry jsou v takovém suchu víc než časté a zničí vše, stromy, nízkou vegetaci i houževnaté kaktusy. Je to smutný pohled.
Dnešní noc chceme zase strávit někde jinde a tak se vydáváme podél pobřeží dále na jih. Tentokrát je ale zhola nemožné najít kousek místa, které by nebylo oplocené nebo evidentně někomu nepatřilo. Taháme se po všech čertech skoro další dvě hodiny. Kontrolka benzínu už nám nepříjemně dlouho bliká a vhodné místo v nedohlednu. O půl 10 už jsme tak zoufalí, že zastavíme na krajnici v malé vesnici uprostřed ničeho a rozhodneme se noc přečkat tady. Nedá mi to ale, a alespoň se jdu zeptat do nejbližšího domku, jestli majitel neví, kde bychom se na dnešek mohli upíchnout. Mladý chlapík, který tady bydlí nám víc než ochotně nabídne svůj několika hektarový pozemek, na kterém se mu pasou krávy a koně a další noc tak přečkáme v bezpečí, dál od hlavní silnice.
Už ani nevím jak, jsme na mapě objevili městečko Quintay, kam cesta vede jehličnany obklopenými serpentinami. Tohle malé, ospalé město kdysi bylo známou základnou pro lovce veleryb a dnes se tady nachází jejich muzeum. Trošku nám to tu připomíná Kanadu nebo sever USA.
Na plácku ukrytém borovicemi přečkáme další noc a pokračujeme k Algarrobo, nejbližšímu městu s benzinkou. Tady to zase vypadá jako někde na Francouzské riviéře. Skaliska, vytvářející v moři kamenné ostrůvky jsou doslova obesety ptáky a ve vodě občas zahlédneme mořskou vydru, vyhřívající se na sluníčku.
Hledání místa, kam bychom složili na noc hlavu se stává nezáživnou denní rutinou, která nás stojí dost času a benzínu. Další večer trávíme na soukromém pozemku v jednom historickém městečku , kde nám ke všemu bouchne vařič, takže až se vrátíme do Santiaga, budeme muset shánět nový.
Už ani nevím jak dlouho v Chile jsme a schůzka s PDI, na které stojí všechno je pořád v nedohlednu. Je to jako čekání na Godota. Dlouhé a bez konce. Navštívíme tedy ještě nedaleké městečko Isla Negra, kde měl Pablo Neruda – významný chilský básník a nositel Nobelovy ceny údajně svůj nejhezčí dům. Prohlídka by nás ale vyšla každého na 7000 pesos, takže se jen porozhlédneme okolo. Raději se projdeme na nedaleký útes, ze kterého je nádherný výhled na místní divoké pobřeží.
Z celého toho čekání se dostáváme do mírné letargie. Chvliku si jen povídáme, chvilku usínáme na slunci, chvilku se procházíme po pláži, než zase jdeme hledat místo k noclehu. Už 10 dní jsme neviděli sprchu (když nepočítíme okoupání v termálech). Království za sprchu! A navíc nám došla voda. Jdu se zeptat pána, který hlídá parkoviště a ten nám dopustí kanistr a dovolí nám tady přenocovat. Právě tohle parkoviště v Isla Negra se nakonec stalo tím nejlepším nocležištěm, díky výhledu na moře, kde večer slunce pomalu zapadalo za horizontem.
Hledáme v průvodci, kam dál bychom se ještě nachomýtli a objevíme městečko Pomaire, které je proslavené svými hrnčířskými výrobky. Ještě daleko známnější je ale pro empanadas obřích rozměrů, které tady pečou. Ty největší váží prý i 10 kilo, ale ty jsou spíše raritou. Ty běžné váží něco “jen” o kolo kila.
Zase dobereme benzín, protože od té doby, co jsme opustili Santiago už jsme najezdili dalších bezmála 500 kilometrů. Zamíříme na poslední možné místo, kde by se snad dalo strávit pár dní. A co bude potom, nevíme. Laguna de Aculeo na jih od Santiaga sice v rozce 2014 oficiálně vyschls, ale dá se tady najít pár hezkých míst ke kempování. Přečkáme příšernou cestu, kde si málem zničíme auto a zaparkujeme na klidném místě uprostřed eukalyptového lesa.
Zrovna se chystám dělat něco k večeři, když Laďa vykřikne. “Mám to! Mám schůzku! Podívej se taky!” A vážně. Po 52 dnech na čekací listině nám v pátek večer PDI pošle mail s termínem schůzky na pondělí v 18:15. Zase máme naději, že se věci trochu pohnou kupředu. V lese je dost soukromí na to, abychom si tady dali sprchu tím způsobem, že jeden na druhého lijeme vodu z petky. Sice to není ideální, ale ten pocit být zase čistý je k nezaplacení!
Na kempování tady jsme se nikoho nedovolovali, a tak se na nás příjdou podívat dva postarší pánové, kteří bydlí nedaleko. Ani v nejmenším jim ale nevadíme, jeden z nich dokonce mluví trochu anglicky a koupí nám karton piv! Je to policejní inspektor a klade nám na srdce, abychom na sebe na cestách dávali pozor a nikomu nevěřili. To nám sice říkají všichni, ale zatím jsme narazili jen na samé hodné lidi, kteří se nám naopak vždycky snažili pomoct. Tak snad to vydrží. V eukalyptovém lese strávíme ještě jednu noc, než se v neděli ráno, snad už naposled vydáme zpět do Santiaga.
20. 12. 2019, Santiago
