Cochamo – výlet, co jsme si možná mohli ušetřit

Na dlouhou dobu si dopřejeme poslední teplý oběd v malé, domácí restauraci a snad už naposled opouštíme Puerto Montt. Máme namířeno do údolí Cochamo, které je jen několik desítek kilometrů od Ralůnu, kterým už jsme předtím projížděli. Přejíždíme kolem fjordu Estuario de Reloncaví, kde se moře ostře zařízlo do členitého pobřeží, a vytvořilo tak ideální místo pro vznik několika farem na chov lososů. Tady už je dirt road, vjeli jsme totiž na Carreterru Austral, o které se ještě rozepíšu později.

Cochamo je jen malou rybářskou vesničkou na břehu fjordu, zároveň ale taky výchozím bodem pro dobrodruhy, odhodlané prozkoumat odřízlé údolí. Jen co vjedeme do města, zvýší se počet baťůžkářů, shánějící ubytování na dnešní noc. My sami zakempíme na klidném místě u řeky, a abychom ráno nemuseli skládat mokrý rooftop tent, rozložíme si malý stan, který budeme další dny stejně používat.

Údolí Cochamo si k návštěvě klade zvláštní podmínky. Nejedná se o národní park ani přírodní rezervaci, ale o soukromý pozemek, s jehož majiteli je radno být za dobře. Navíc do něj vede pouze jedna cesta, která je v podstatě jen stezkou lesem, vyšlapanou koňáky. Dosti se to tu podobá pěšině, kterou jsme jen před pár dny šli k jezeru Cayutué. Aby byl člověk do údolí vpuštěn, musí prokázat, že má zajištěný nocleh v jednom z kempů, které v údolí fungují. Rezervaci je ale kolikrát nutné dělat několik dní, neli týdnů dopředu, což s naším stylem cestování není úplně možné. Rozhodli jsme se ale dorazit na místo a improvizovat podle situace.

Rodiny, žijící poblíž údolí si z toho tady udělaly pěkný byznys. Za parkování na své zahradě (která je v podstatě jediným místem poblíž, kde nechat auto), si účtují 2000 pesos na den. Dojedem tedy na parkoviště, ale abychom tady Sanchu mohli nechat, musíme doložit, že máme zajištěný kemp, což nemáme… Jdeme se tedy poptat do kanceláře, kde se všichni lidé, mířící do údolí musí registrovat. Slečna nás nasměruje ke stánku s občerstvením, kde se máme poptat po nějaké paní Nancy, ta že by nám snad mohla pomoct. Dotyčná paní nám vypíše voucher do jednoho z kempů, který funguje jako taková vstupenka. Vybrali jsme si kemp Playa Manzano, který je sice od údolí, kde začínají všechny treky vzdálený další 2 kilometry, ale oproti jiným kempům je o poznání levnější.

S tímto voucherem už se můžeme zaregistrovat a vydat se na 10ti kilometrový pochod panenským deštným lesem. Nepředstavujte si ale Amazonii. Spíše les stařičkých stromů, obrostlé mechem a kapradím. Je pod mrakem a moc světla skrze husté baldachýny větví nepronikne. Sice je teprve 11, ale přítmí, jako by měla brzo padnout noc. Na odpoledne hlásili déšť, tak uvidíme, v kolik to příjde.

Přišlo to o dvě hodiny dřív. Nejdřív nevinně, sotva lehké mrholení. Jen pár kapek, to v pláštěnkách zvládnem, říkáme si. Jenže z pár kapek se brzo stane pořádný slejvák, a víte, jak se takové cesty deštným lesem můžou proměnit. Vlhost už je tak šílená a ona stezka pro koně je často jen úzký chodníček, vydlabaný hluboko v terénu.

Už šlapeme 3 hodiny a déšť pořád zesiluje. Už nejdeme po pěšině, ale brodíme se zabláceným potokem. Potkáváme lidi, co jdou naproti, pryč z údolí. Je pohání vidina teplé sprchy a vyhřáté postele u nich doma. A co má motivovat nás?

Přeskakujeme spadlé kmeny a bludné kořeny. Koňská lejna a kaluže bláta. Je vyčerpávající hledat cesty, jak se co nejméně namočit. Ale ono je to vlastně jedno. V botách máme rybník a před takovým lijákem jsou málo platné i pláštěny, takže vypadáme, jako bychom se oblečení právě vykoupali v řece. Prsty už necítíme. Je nám zima a máme hlad.

Už jdeme 4 a půl hodiny. Cesta je jednotvárná a nemá konce. Měli jsme se otočit, když to ještě šlo. Ale jsme zrovna z těch co neradi odchází s nepořízenou. A cesta zpět by byla ještě delší než cesta vpřed. Takže se kousnem a posunujeme si hranice toho, v čem je ještě možné trekovat. Už jsme ani nedoufali, ale konečně vidíme ukazatele k našemu kempu, odřízlého od zbytku údolí řekou, ale nikde žádný most. Jdou na mě mdloby při představě, že to ještě budeme muset brodit. To ale nebude třeba. Je tu malý vozíček, zavěšený na dvou lanech. Jeden člověk si do něj sedne a někdo další ho vytáhne na druhou stranu.

Jdu první. Konstrukce je stará a zrezlá. Ale uklidňuje mě skutečnost, že ho lidi používají každý den a pořád stojí. Obtěžkána krosnou jedu asi do poloviny délky lana samospádem, než mě Laďa začne posouvat na druhou stranu. Pode mnou teče divoká řeka. Radši se zaměřím na kopečky okolo. UF, jsem tu! Tak teď Laďa. Veškerou silou co mi zbývá tahám za lana a snažím se ho přitáhnout, ale je zapeklitě těžký! Asi moc dobře vařím… Doufám, že mi přiběhne na pomoc někdo z kempu, ale houby. Nakonec to zvládnu sama.

Jen co vylezeme z lesa, déšť jako mávnutím proutku ustane. Typické! Zapíšeme se místnímu klučinovi a každý zaplatíme 6000 pesos za noc. Prsty mám zkřehlé, že ani neotevřu peněženku. „Pěkně jste se prošli co?“ Stan je sice mokrý, ale naštěstí už začalo svítit, takže je šance, aby nám vyschl. Boty ale máme totálně durch, a zítra se ještě musíme zvládnout vrátit, tak uvidíme jestli se na nějaký trek vůbec vydáme. Takže si boty vycpeme vším, co zůstalo suché a trochu saje a jdem se na ten zítřek řádně připravit.

Na všechny kopce vede převýšení kolem 1200 metrů na pár kilometrech. Jsou všude kolem nás a tyčí se do takové výšky, že na vrcholky ani nedohlédneme. Po kolmých stěnách stékají proudy vody, vypadá to, jako by vodopády vytékaly rovnou z nebe.

Vstávačku si dáváme 5:30, abychom se v 7 jak jen to bude možné přepravili lanovkou zase na druhou stranu řeky. Jen s jedním malým baťůžkem šlapeme 2 km do La Junta, projdeme jedním kempem, další lanovkou opět přejedeme řeku, projdeme druhým kempem, než dojdeme k začátku treku Trinidad. V Cochamu je několik stezek, na které jsme se potenciálně mohli vydat. Nejzábavněji vypadal trek Arco Iris, který taky nabízel nejhezčí výhledy a je vlastně takovou ferratou bez jištění. Časově byl ale docela náročný – 5 hodin tam a 5 zpět. Teď ale zjišťujeme, že až na vršek Trinidadu to taky zabere 5 hodin, tak uvidíme, kam až se nám podaří dostat.

Začínáme zprudka. Cesta vede zalesněným úbočím, pěkně kluzkým a zabláceným, po včerejších deštích. Stehna i lýtka protestují. Ještě že nemám baťoh! Tak alespoň stíhám Laďovo tempo. Stezka je značená jen malými oranžovými fáborky, které se před námi rády schovávají. Po asi hodině vystoupáme ke strmé žulové stěně a nad sebou vidíme špičatý vrcholek Trinidadu. Mysleli jsme si, že jsme první, ale zvrchu už běží 3 kluci a ukazují nám cestu ke skryté laguně. V jednu chvíli už ale nevíme kudy kam a vydáme se úzkým žlabem. Tady musíme věřit botám, že nás podrží. Nějak se vyškrábe na nejbližší plošinu. Odměnou nám je výhled na protější vrcholky údolí. O Cochamu Valley se říká, že je takovým Yosemitem Jižní Ameriky. Něco na tom bude.

Kudy ale teď? Jdeme kousek dál, ale cesta nikam nevede. Radši kouknem do mapy a vidíme, že ten žlab, kterým jsme se tak pracně vyšplhali vůbec nebyl správnou cestou. Kus se tedy vrátíme a už vidíme fáborek, co jsme předtím minuli. Pokračujeme zarostlým lesem, stezka je tak nepřehledná, že ještě několikrát sejdeme, čímž se připravíme o notnou dávku času. Už teď víme, že až na vrchol to nestihneme. Rádi bychom viděli alespoň lagunu. Přeskakujeme řeku, kamení, už jsme skoro tam! Ale v tom se objeví mokřady. Tady suchou nohou nepřejdeme. K laguně už zbývá jen 500 metrů, ale nemáme čas. Jsme z toho zklamaní. Být tady 2 noci, určitě trek dokončíme, ale kdo má platit ty drahé kempy. Celkem už jsme nastoupali a zase sešli 16 km s převýšením 1600 m a teď nás ještě čeká 10 km k autu.

Zpátky do kempu to doslova seběhneme a začneme se rychle balit. Oficiálně se údolí může opouštět jen do 3, ale nezdá se, že by to někdo dodržoval. Naposledy se převezeme lanovkou Málem už Laďu nevytáhnu.

Cesta už se sice netopí v bahně, ale ani tak to není procházka růžouvou zahradou. Pořád je třeba předvídat, kam zamířit další krok. Nahoru dolů, nahoru dolů. Nohy už rezignují, záda protestují. Padám do louže. Už se ani nesnažím předstírat, že mě to neštve.

Konečně jsme u auta. Je pozdě, ale musíme vyjet, abychom stihli včas zakempit. Po chvilce hledání nacházíme louku u vody. Následující 2 dny by mělo propršet, takže v rámci šetření stanu se rozhodneme dnešek přečkat na sedačkách. Nic pohodlného, ale jsme tak unavení, že usínáme téměř okamžitě. Tohle se nevyvedlo úplně tak, jak jsme si představovali.

17. 02. 2020, Coyhaique