Co ještě ještě zařídit…

Zítra už dorazíme do Santiaga a dnešní noc je tak tou poslední, kterou strávíme v našem střeším stanu. Bude mi chybět. Byl pohodlný a probudili jsme se v něm do tolika nádherných, nových míst.

Ráno provedeme konečnou generálku. Vymeteme stan od všech Leiných chlupů a celkově ho dáme co nejvíce do pucu, aby se případnému kupci líbil – pokud by se nám mělo podařilo nějakého najít. Už několik týdnů jsme Sanchu nabízeli k prodeji na nejrůznějších platformách a facebookových skupinách. Moc cestovatelů, kteří ale zrovna poptávali auto se stanem v těchto dobách nebylo. Pomalu jsme se smiřovali s variantou Sanchu nechat u SUZI – společnosti, která nám ho na počátku pomáhala sehnat. Následný prodej bychom potom řešili na dálku. Do odjezdu nám zbývalo 10 dní a každý z nich jsme měli přesně rozplánovaný abychom stihli vše, co bude potřeba.

Po dálnici to netrvá ani hodinu než přejedeme hranice Regionu Metropolitana. Opět projedeme několika mýtnými branami – jinak to ani nejde, takže ještě dnes budeme muset sehnat Paso Diario, abychom se vyhnuli pokutám a následným problémům při prodeji auta. Jo. Tak už jsme zase tady. I když jsme za poslední rok najezdili na 8 000 km, dlouhé řady aut nacuckovaných na sobě nás zase vyvedou z míry. Nad rozpáleným asfaltem se horkem tetelí vzduch, neukáznění účastníci provozu se navzájem vytrubují, semafory v okolí Plaza de la Dignidad jsou pořád ještě rozbité a nefunkční. Vůbec nic se tady nezměnilo.

Tak nejdříve do prádelny. 10 000 pesos za přeprání dvou potahů na polštáře a jednoho povlečení ve studené vodě nám příjde jako neskrývaná zlodějina. Takové ceny jsou tu ale bohužel standard. Hned poté co se necháme vědomě oškubat míříme na naše domělé ubytování, kde jsme měli strávit následující dny. Přes AirBnB se nám nikdo neozval, lidé si teď z pochopitelných důvodů nechtějí domů tahat nikoho cizího, museli jsme se tak uchýlit k rezervaci přes Booking. V našem cenovém budgetu a v centru nebylo možností mnoho, o to raději jsme byli za tenhle skromný hostel. Po příjezdu na danou adresu ale přišlo nemilé překvapení.

Brána je zamčená, baráček vypadá, že by nutně potřeboval rekonstrukci a po zahradě se válí nejrůznější harampádí od prázdných plechovek na barvy po staré surfařské prkno. Z garáže vyjde obtloustlý pán, zrovna telefonuje, ale tohle nám bude muset vysvětlit.

„Hostel tady byl, ale provoz ukončil v dubnu.“ „A víte že na bookingu ho pořád nabízí k rezervaci?“ „Vím, už jsem to s nimi řešil, ale jak vidíte, k ničemu to nebylo. Nezlobte se mám moc práce.“ Načež se tlouštík odebere do ústraní a jde pokračovat v hovoru, ze kterého jsme ho tak neurvale vytrhli. Tak to je super. Je poledne, nemáme kde bydlet a dneska ještě potřebujeme vyřídit kupu věcí.

Za normální situace by nebyl problém si do pár minut obstarat něco jiného. Kvůli Covidu teď ale bylo 90 % ubytování mimo provoz a taková, do kterých by nás vzali i se psem bylo ještě míň. Následující hodinu tak trávíme vymýšlením plánu B. Volám na několik ubytování, ty jsou ale buď zavřené, moc drahé nebo nejsou „pet friendly“. Situace už je zoufalá, poslední možností je hostel v části Bella Vista – čtvrti plné barů kam se chodí hlavně za zábavou. S tím, že provozní hostelu nebude umět anglicky jsme tak nějak počítali. Že ale nebude mluvit ani španělsky nás docela rozhodilo. Portugalština je naštěstí španělštině podobná dostatečně na to, abych vyrozumněla, že se máme ne místo jet podívat osobně.

Zadáme adresu do GPS a jedeme. Ukáže se že Diego, se kterým jsme mluvili po telefonu je vlastně taky hostem a v hostelu vypomáhá výměnou za nocleh. Na prohlídku nás vezme Luis, Kolumbijec zhruba v našem věku, který na rozdíl od Diega umí slušně španělsky i anglicky. Dobrou zprávou je, že otevření jsou, mají volné pokoje a mohli bychom zůstat i s Leiou. Tou špatnou byla cena – kvůli psovi bychom potřebovali soukromý pokoj. A dále pak fakt, že hostel neměl parkování, což byl v našem případě problém. Nepřipadalo v úvahu, že bychom Sanchu nechali přes noc stát jen tak na ulici. Vykradli by ho než bychom řekli „cucaracha“.

„Můžu vám dát cenu 20 000 pesos za noc, níž jít ale opravdu nemůžu.“ Na 10 nocí to v přepočtu na naše znamenalo asi 6 000 Kč. Doufali jsme sice v něco levnějšího, nebyli jsme ale v pozici, kdy bychom si mohli moc vymýšlet. Takže to berem. A parkování nějak vyřešíme. Načeš si plácnem, kreditka zaúpí a okamžitě začneme veškeré věci z auta přenášet do pokoje a společných prostor. Jsme ve skluzu a Sanchu musíme vyprázdnit do posledního hrníčku. Jedeme s ním totiž do myčky. Zítra se na něj bude dívat možný kupec a musí proto vypadat v co nejlepší formě. Do pár minut přijíždíme k „Lavado de autos“ a k naší úlevě jsou otevření do 9, Sanchu tak stihnou dát do pucu ještě dnes. Z těch stresů nám docela vyhládlo, takže se jdeme pěšky projít do nedalekého obchůdku s empanádami, který nám doporučili Sára s Marcusem. Překvapí nás zajímavé kombinace s fazolemi a veganským sýrem. Nebyly špatné, empanádám z krámku v San Joaquínu, které byly těmi úplně prvními, které jsme v Chile ochutnali se ale nevyrovnaly. Před odjezdem se tam ještě určitě musíme otočit.

Ulice jsou plné, roušku přes pusu má málokdo a na držení si odstupů tady taky kašlou. Zrovna se hraje fotbal Chile proti Venezuele, což bude bezpochyby sportovní událost roku. Ve smluvený čas se dopravíme zpět do myčky a s výsledkem jsme moc spokojeni. Podařilo se jim ze Sanchi smýt veškerou špínu, která se na něm za poslední rok nahromadila, takže se blyštěl novotou a interiér vypucovali do posledního Leiného chloupku. Kožené části dokonce potřeli jakýmsi olejem, takže se hezky leskly a voněly po cedrovém dřevu.

Dlouho projíždíme okolí Bella Vista ve snaze najít ustájení pro Sanchu. Nenajdeme ale nic jiného než podzemní garáže u nedaleké pasáže s nočními kluby a bary. Dneska už nic lepšího neseženem, takže zaparkujeme a pěšky jdeme zpátky na hostel. Noční život se zrovna začal probouzet k životu.

SANTIAGO DEN 2.

Sanchovi zbývalo jen pár dní do vypršení technické, kterou jsme museli stihnout obnovit ještě před odjezdem. Až velmi pozdě si uvědomíme, že jsme měli vyjet daleko dřív. Ono obecně je lepší, když si člověk domluví schůzku předem, termíny ale byly všude vybrané na pár týdnů dopředu. Kolona aut, čekajících na svou příležitost je tak dlouhá, že se táhne několik bloků od revizní stanice. Čekací dobu bez schůzky tady odhadují na 4-5 hodin, což nepřicházelo v úvahu. Ve 3 musíme stihnout sraz s Davidem, oním možným kupcem.

Jedem tedy do jiné – vzdálenější části Santiaga. Situace tu ale není o mnoho lepší. Jdeme to tedy naposled zkusit do stanice na samém jihu Santiaga. Aut tu postává znatelně míň, čekačka se ale i tak odhaduje na 2 a půl hodiny, je to ale to nejlepší, s čím můžeme dneska počítat. Takže vytrváme. Čekání si krátíme komentováním vzhledu aut i jejich řidičů, čímž zároveň odvádíme pozornost od myšlenek na to, jaké je nám horko. Konečně jdeme na řadu. Předáváme Sanchu a jdeme z dohledu. Do půl hodiny máme výsledky. RECHAZADO. ZASE!…opět jsme neprošli emisemi…přesně jako před rokem…Takže do toho všeho budeme muset vyřešit ještě tuhle patálii, než zkusíme technickou projít znova.

Jako by bylo všechno proti nám. Jedeme zpět do hostelu vyzvednout Leiu, kterou jsme z cvičných důvodů nechali na pokoji zavřenou v kleci. Taková malá simulace před cestou letadlem. Poté se vydáváme opět na jih Santiaga do čtvrti San Miguel, kde se setkáváme s Davidem. Je to postarší Chilan s mladou paní a asi roční holčičkou. Ochotně mu rozložíme stan a předvedeme veškeré vybavení, které jsme za ten rok nastřádali. David s uznáním obdivuje stan, vestavěnou kuchyň i elektřinu. Působí na nás ale dojmem, že sám neví, co vlastně chce. Moc velké naděje si tedy neděláme a budeme jednat tak, jako kdybychom auto měli nechat u Suzi. Tam se vydáváme jako další v pořadí. Dnes máme ještě schůzku s Danielem, slíbil, že se na něj podívá. Ten ale klasicky není přítomen. Na místo něj se nám věnuje jeho bratr Noam a koordinátorka Carla. Noam auto sběžně prohlédne a poradí nám navštívit jednoho mechanika v Las Condes, který by nám mohl s naším problémem s emisemi pomoct. Vydáme se tam hned zítra.

Co zbývalo ještě vyřešit byla nová možnost parkování. S Noamem jsme se dohodli, že jim Sanchu přivezeme v neděli. Do té doby potřebujeme najít místo blízko hostelu, kde byhom auto mohli přes noc ustájit. Potíž s klasickými hlídanými parkovišti byla ta, že byla v provozu jen přes den. „Zkuste se zeptat majitele myčky seňorita. Má tam místa dost a bydlí jen dvě ulice odtud.“ Poradí nám pracovník jednoho z takovýchto parkovišť. Jorge, majitel myčky byl nerudný chlapík asi o hlavu menší než já, který se pořád dokola ptal, odkud jsme. Měla jsem silný dojem že netušil, na který kontinent Česko zařadit. Parkování na jeho pozemku na 4 noci jsem dokázala uhádat z původních 50ti na 35 000 pesos. Toliko k mým vyjednavačským schopnostem. Stejně nás ale šíleně natáhl a ještě se tvářil, jakou skvělou nabídku nám nepředvedl. „Nic levnějšího neseženete, o tom vás ujišťuju.“ Jasně. To tady slyšíme často.

DEN 3.

Jen co se rozední vyjíždíme za mechanikem. „To bude problém s katalyzátorem. Ten co tam máte teď je na obsah vašeho auta moc malý.“ Pán mluvil o našem rok starém katalyzátoru, který jsme loni pořizovali za 200 000 pesos v domění, že tím budou problémy s emisemi vyřešeny. Naštěstí steřeček slíbí, že nám ho za čtvrtinovou cenu vymění a my si po tu dobu můžeme vyřizovat jiné věci. Metrem jedeme zpátky na hostel, kde jsme chudáka Leiu nechali zase zavřenou. „Tentokrát jsem nic neslyšel.“ Potvrzuje nám při návratu Luis. Minule totiž Leia z osamnění docela vyváděla a vyla na celý barák.

Doteď jsme se zabývali jen autem, ale i pro Leiu toho ještě byla potřeba spoutu zařídit. Další zastávkou je tedy veterinář. Mile vyhlížející mladá paní doktorka Leiu pečlivě prohlíží a ptá se na veškeré detaily, které se týkají jejího zdravotního stavu. Leia je překvapivě v klidu, i když teploměr do zadku se jí moc nelíbí. Už váží 14 kilo a její celkový stav je zdá se dobrý. Z recepce kvůli nám na třikrát volají na SAG – zemědělský úřad, od něhož jsme potřebovali povolení vyvézt psa ze země. Ještě že zaměstnanci ordinace byli tak proaktivní. Jinak bychom vůbec netušili, že kromě sextuple – kombo vakcíny, s nimiž jsme začali už v Calafate, budeme potřebovat taky octuple – očkování na 8 různých nemocí. Paní na recepci nemůže uvěřit našemu příběhu, že psa z Argentiny taháme přes Chile až do Evropy. „To u vás psy nemáte?“ „Máme, ale žádný není jako ona.“ Podotýkáme, načež se sestřička jen něžně usměje a do očkovacího průkazu nám vrazí potřebná razítka. Ještě během cesty na hotel všechny dokumenty odešlu mailem na SAG, no…a děj se vůle boží.

Leiu hodíme opět na pokoj, beztak bude po očkování spát a my si jedeme zpátky pro auto. Pedro nás uklidní, že teď už technickou určitě projdeme. Dneska už na plánu nic nemáme, takže se jdeme přesvědčit, jestli jeho slova budou pravdivá. Úmyslně to na technickou vezmeme delší cestou, aby se motor dostatečně zahřál a opakuje se stejné kolečko jako včera. Dnes je fronta aut před námi znatelně delší a ještě si nás jedna bába lajzne předběhnout. O dvě hodiny se jí jen škodolibě směju, protože si tímto zákeřným manévrem spíše přihoršila. Sancha už je dvacet minut odstavený po kontrole, ale naše jméno ne a ne vyvolat. V tom zase bude nějaká čertovina. Jdu se připomenout – prostě na nás jenom zapomněli. Paní v okýnku nám vrací naše dokumenty, přes které je velkým písmem napsáno APROBADO. Bůh ti žehnej Pedro!

DEN 4.

Prší. Na 9:40 máme domluvenou schůzku s Carlou u notáře, abychom SUZI mohli dát poder takovou plnou moc, která jim dá právo manipulovat s autem poté, co odjedeme z Chile. Naše participace spočívá pouze v Laďově podpisu několika dokumentů, které by ovšem stejně dobře mohly být sepsány v japonštině, „rozuměl“ by jim zrovna tak. Nanejvýš znepokojivé pro někoho, kdo je zvyklý si vždy u všech smlouv kontrolovat i poznámky pod čarou.

Po notáři se snažíme dovolat na SAG – zdejší zemědělský úřad. Příjde mi totiž nanejvýš podezřelé, že se nám ještě ohledně Leiných dokumentům nikdo neozval. Kvůli Covidu jede kancelář úřadu v omezeném provozu a vše se musí řešit elektronicky. Podle pokynů paní na druhém konci drátu tedy znovu pošleme veškeré dokumenty na jinou adresu a vyplníme dotazník o čtyřiceti otázkách, které jsou nutné pro vyhovění žádosti. Doufám že tentokrát chilští oficiálové zapracují rychle. Do odletu zbývá 5 dní.

DEN 5. – 6.

Víkend je vždy doba, kdy toho – alespoň z úřednického pohledu moc nepořešíme. Zároveň taky před sebou máme poslední dva dny, kdy je ještě Sancha náš a máme tak šanci užít si poslední malý výlet. Velké plány neděláme, program se nějak vykrystalizuje sám. Posledních několik dní bylo náročných i z hlediska financí, takže jsme do poslední pesos rozfrcali veškerou hotovost. V Chile je nepraktickou skutečností, že se bankomaty kvůli bezpečnosti nacházejí pouze a jedině v budovách bank, které jsou o víkendech samozřejmě zavřené. Na rozdíl od Argentiny ale v Chile fungují alespoň naše karty, takže si můžeme dovolit Laďu poslat do kadeřnictví, aby se před odletem domů trochu zkulturnil.

Shodou náhod se dostaneme do části San Joaquín na jihu města, kde jsme nějakou dobu strávili hned po našem příjezdu do Chile. To znamenalo jediné. Naposled si jedeme pro nejlepší čerstvé empanády z celého Santiaga. Mmm, jsou stejně lahodné jako poprvé. Jsem ve velkém pokušení zeptat se na tajemství úspěchu tohoto receptu, něco mi ale říká, že klučina v rozkvětu puberty, který mě obsluhuje toho o pečení moc vědět nebude.

Za posledních pět dní jsme prošli na desítky zverimexů, snažíc se obstarat Lei všechno, co bude potřebovat na úspěšné absolvování cesty domů. Kousadlo na zabavení se o dlouhých hodinách a pee pads – pleny, kterými se vystele dno klece, to aby si mohla v případě nouze ulevit.

Pak taky misky na vodu (jídlo se ani na takto dlouhých letech psům většinou nedává) a v neposlední řadě náhubek. „Na co potřebuje náhubek?“ táže se nechápavě majitelka petshopu, který navštívíme po cestě. „Vždyť je tak malinká.“ „Víte, u nás, psi bez náhubku nesmějí do vlaku ani autobusů. Nehledě na to jak jsou malí a neškodní.“ „Hmm, zajímavé.“ Podotkne paní a pomůže nám vybrat Leinu velikost. Žádné čtyřtisícovky už v Santiagu nenejademe, alespoň si ale vyhlídneme nejbližší kopec, ze kterého budeme mít výhled na město zase z úplně jiné strany.

Asi se tu dnes pořádají závody na kole. Jen pár metrů od nás si to prosviští skupinka několika výlupků a očividně jsou bez sebe z možnosti řítit se v plné rychlosti jako neřízená střela z kopce dolů. Doma si taky takové pořídíme :).

V neděli si vyšlápneme zcela jiný kopec – Cerro San Cristobal, stejně jako před rokem je i dnes úmorné vedro, které se nelíbí hlavně Lei. Dnes se sem vydala snad polovina Santiaga, pandemie nepandemie lidé sportují, popíjejí jedovatě zbarvené nápoje a vystavují svá odkrytá ramena spalujcímu UV záření. Zdravotní zastávky ve stínu pro jistotu děláme po každé zatáčce. Nepotřebujeme aby se opakovaly útrapy z Cerra Orolonga, kde nám Leia málem zkolabovala. Ten večer ještě naposledy zavolám našim. Příště už se uvidíme osobně.

DEN 7.

Dneska odevzdáváme Sanchu. „Bye bye Czech Republic!“ Pořvává za námi majitel myčky. Až při našem odjezdu si konečně zapamatoval, odkud pocházíme. Cestu do SUZI už po všech těch návštěvách najdeme i bez navigace. Daniel, který nás dnes poctil svou přítomností už má nachystanou smlouvu a předávací protokol. Při jejím pročítání zjistíme, že se zapomněl zmínit o jedné drobnosti. Za každý měsíc, který se auto neprodá jeho cena klesne o 5%. „Je to výhodné pro všechny!“ ujišťuje nás Daniel. Jasně, pro SUZI je to záruka toho, že se s autem nebudou muset otravovat déle, než cena klesne na nutné minimum. Budeme muset doufat, že se zájemce najde co nejdřív.

Vše je připraveno. Uděláme si se Sanchou poslední fotku. Je to zvláštní pocit, jako bychom opouštěli dobrého kamaráda. Dostali jsme se díky němu na místa, o kterých se nám ani nesnilo. Byl to nejblíž domovu, co jsme u bouřlivých oceánů i hluboko v divočině měli. Prostředek k přepravě i poslední útočiště. Budeš nám chybět Sanchíku.

Teď už po svých běžíme do obchoďáku vybrat peníze na taxíka a nakoupit poslední věci, mimo jiné i originální nabíjecí kabel k Laďovým airpodům (bezdrátová sluchátka značky Apple). Já říkala, že se někde zapomněl v tom shonu kolem balení. Laďa zase prohlašuje, že jsem mu ho prostě ztratila. Nepřišlo nám, že bychom byli pryč nějak dlouho, na Leiu, kterou jsme ale nechali pro tréningové účely zavřenou v přepravce to asi bylo dlouho až moc. Z nudy si totiž rozkousala tu jedinou plastovou misku na vodu, kterou měla. Tak, to bude další položka na seznam věcí, co ještě nemáme.

DEN 8.

Úterý – dva dny do odjezdu. Metrem jedeme na ředitelství SAGu, které nám má vydat dokumentaci pro Leiu. Dneska jsme ji pro jistotu nadopovali kapkami z jakési rostliny, které nám doporučila zdejší veterinářka na ulehčení dlouhého letu. Sedativa a jiná utišovadla jsou zakázána psům podávat, tyhle kapky jsou ale přírodní. Tak snad se trochu zklidní.

Modlím se, aby bylo všechno v pořádku, na opravné pokusy nemáme čas. Pár minut k dobru ale máme před schůzkou, a tak to do cíle vezmeme přes hezký park s jezírkem a umělou labutí uprostřed. Na vrátnici nahlásím své jméno a pán hlídač si mě odškrtne z dlouhého listu čekatelů. „Ty tady počkej.“ Houkne na Laďu. „Vy se běžte postavit tam do té fronty a vstupte, až vás zavolají, ne dřív.“ Sděloval mi pán smrtelně vážně. Víc než jako na úřadě jsem si připadala jako někde v botanické zahradě. Nízkou budovu obrůstraly různé druhy exotických rostlin, bezesporu místních endemitů. Jsme přece na zemědělském úřadě. „Tak pojďte si další.“ Naznačila mi posunkem slečna, sedící za vysokým pultíkem.

„Tady to máte.“ Slečna mi předá široké štosy papíru potvrzující, že je Leia očkovaná, zdravá, má chip a je schopná cesty. Šlo vždy o originál a jeho kopii, jednou ve španělštině a jednou v angličtině. Celkem tedy čtyřikrát. Dokument má 7 stran ale v podstatě neříká nic důležitého, 99% políček je proškrkaných. Všechno se zdálo v pořádku. Ale ne, počkat… Až ke konci zjistím, že jako majitel psa není uveden Laďa, ale já. Přitom adresa a všechno ostatní sedělo na něj. „Tady je špatné jméno. Nebude to problém, když je pes, letenka i všechny ostatní její dokumenty registrovány na něj?“ „Ne, nebude.“ Ujistí mě stručně slečna, dávající tak jasně najevo, že konverzace je u konce. No, tak v to budeme doufat.

Z úřadu míříme na Vegu – největší tržnici v Santiagu, tam si obstaráme jídlo na cestu a taky flašku tekutého Ají a místního oregána. Takhle voňavé nikde jinde neseženete. Dokonce splašíme i dvě misky, které by se mohly Lei vejít do klece, jen bude potřeba je trošku upgradeovat. V domácích potřebách tak ještě seženeme stahováky a Laďa v miskách švýcarákem vytvoří dvě díry, aby se daly připevnit ke dvěřím klece. V mezičase surfování po internetu Laďa příjde se znepokojivým tvrzením. Španělsko vydalo v pondělí nové nařízení, že pro vstupu do země bude nově potřeba negativní PCR test. Je to náš případ? Kde se proboha teď půjdeme testovat, vždyť zítra odjíždíme! Zkouším volat na španělskou ambasádu, tam to však nikdo nebere. Laďa po chvíli mého marného snažení objeví informaci, že pokud Španělsko není naše cílová destinace, test není nutný.

Abychom trochu snížili cestovní horečku a utahali Leiu, vyrazíme na poslední procházku centrem. Střed obrovského Plaza Italia, přejmenovaného na „Plaza de la Dignidad“ i bezmála rok po revoluci střeží skupinka deseti po zuby ozbrojených carabiněros. Jako by socha generála Manuela Baquedana posprejovaná na růžovo mohla utrpět ještě více škod.

Místem, kde jsme ještě nebyli a před odjezdem jsme ho chtěli určitě navštívit byl Cerro Santa Lucía, kopeček uprostřed megapole, vyčnívající 70 metrů nad okolní terén. Vlastně jde o pozůstatek sopky, kterou dnes pokrývá udržovaný park, zkrášlený ozdobnými fasádami, schodišti a fontánami. Na vrcholu by měla být i vyhlídka. Z té ale nic neuvidíme, protože brány do parku jsou zavřené na zámek. Aaa, tohle asi bude ten důvod. Co se nám zdálky zdálo býti pytlemi s pískem, byli lidé, od hlavy až k patě jako mumie zabaleni do bílých prostřeradel, poskládání za sebou tak, že tvořili dlouhého hada, vlnícího se po celé jedné straně kopce. Kdoví jak dlouho už tady na zemi beze slova leží. Ale určitě několik hodin. Chilané jsou vytrvalí. Kvůli čemu protestovali, jsme se nedozvěděli. V copycentru vytiskneme čestná prohlášení, že Rakouskem budeme opravdu jenom přejíždět a na letišti nás bude čekat odvoz a výčet nezbytných dokumentů tím snad máme hotov.

Zpátky na hostel se dostaneme až v podvečer – dost pozdě na balení před velkou cestou. Na to že kufr (v tomto případě krosna) se za posledních 5 let stal smozřejmou součástí mé denní výbavy, asi tak, jako kartáček na zuby, jsem v balení pořád zoufale neefektivní. Laďa si do krosny vložil poslední ponožku přesně před dvěmi hodinami a teď jen nachápavě přejíždí pohledem po pokoji, který vypadá, jaky by do něj někdo právě vhodil granát. „Za to můžou ty tvoje panamské rumy! Jinak by se mi to tam všechno hezky vešlo.“ Jednoznačně odmítající má nařčení už se na to Laďa nemůže dívat a jde mi v krosně vyčarovat několiko dalších centimetrů neexistujícího prostoru. V tetrisu byl vždycky lepší než já. „Tyhle křápy hoď do kontejneru a máš hotovo.“ Polorozpadlé běhací adidasky už asi vážně nemá smysl převážet přes půl planety.

3.10.2021, Bílovice nad Svitavou