Cajón del Maipo

Nastává zkouška ohněm – nacpat veškerý náš majetek do autíčka tak, abychom byli schopni konečně někam odjet a otestovat tak, jestli je naše vybavení v pořádku. Balení nám nakonec zabírá 3 hodiny a naše hostitelka z AirBnB Merier na to jen kulí oči. Věci na zadních sedačkách se tyčí až ke stropu. Až bude čas a prostor, budeme s tím muset něco udělat. Dáváme si poslední objetí a vyrážíme směr San José De Maipo. Po cestě ještě natankujeme, protože benzín, stejně jako jídlo je v horách drahou komoditou. Doporučuje se taky vzít si s sebou dostatek hotovosti, bankomaty bychom tam taky hledali marně.

Cajon Del Maipo je vlastně proláklina, kterou kdysi dávno vymlela řeka Maipo a dala tak vzniknout několika desitkám kilometrů dlouhému údolí mezi horami, tyčícími se do výšky až 5000 m.n.m. Do údolí se před bezmála 300 lety přesunuli lidé, hledající poklidnější život v obklopení přírody a vzniklo tak několik menších měst jako San José De Maipo, San Alfonso nebo San Gabriel. Ty všechny nabízejí turistům možnosti campingu, jízdy na divoké řece nebo projížďky na koních do hor.

Ocitáme se v části Santiaga, kde jsme ještě nikdy nebyli. Provoz postupně slábne, jak se blížíme k úbočí And. O víkendech by tu bylo narváno k prasknutí. Kaňon, vzdálený od Santiaga jen 30 km, je oblíbeným místem pro únik z ruchu velkoměsta. Takhle na začátku týdne jsme tu ale skoro sami. Krajina se postupně mění. Vysoká skaliska, která nás obklopují ze všech stran, působí teď na začátku léta vyprahle a zdánlivě bez života. I tak je na nich ale něco krásného. Barevné skály hrají všemi barvami červené, oranžové a hnědé a sem tam je brázdí našedlé pásy suťoviska. Na sesuvy půdy a kamenů nás tady značky upozorňují co pár desítek metrů.

První kamping a hned u jezera!

Na to, že má Laďa papíry teprve od července jede jako zkušený řidič a bezpečně nás vyveze do všech prudkých zatáček i strmých srázů. I když to dneska nebylo tak úplně v plánu, nezpevněná cesta nás vyvede až k přehradě Embalse el Yaso. Tenhle vodní reservoár je spolu s nedalekou Laguna Negra hlavním zdrojem pitné vody pro Santiago. Je jeden z těch momentů, kdy nám spadne brada. V hladině přehrady se odráží okolní kopce, které jsou na vršcích dokonce poprášeny lehkou vrstvou sněhu. Ty nejvyšší mají kolem 4000 m. Zase si připadám, jako na jiné planetě.

Dvacítkou a po úzké cestě, vedoucí na úbočí srázu dojedeme až na konec jezera, které se v tomhle suchu téměř o třetinu zmenšilo. Zaparkujeme na plácku, který je trochu krytý úbočím a chrání nás tak alespoň částečně před větrem a projíždějícími kamiony. V okolních horách se ve velkém těží měď a nákladem obtěžkaná auta tak tady co pár minut projedou okolo a rozvíří oblaka prachu.

Až na dva další páry tady téměř nikdo není. Jak se tak procházíme kolem jezera, osloví nás jeden místní kluk. Nakonec se dozvíme, že se svým autem a třemi dalšími kámoši zapadl autem do nestabilního terénu ve vyschlé části jezera a teď se nemůžou dostat ven. Náš Nissan sice je 4 x 4, ale s takhle naloženým věcmi si netroufáme klukům pomoct. Tak jim alespoň půjčíme ráčnu a lopatku a z dálky pozorujeme jejich snažení. My se zatím dáváme do vlastího boje – poprvé postavit stan. Chvilku zápasíme s obří konstrukcí, ale nakonec stan úspěšně zprovozníme.

Klukům mezi tím přijelo na pomoc jiné SUV, ale vypadá to, že ani to se neodváží zajet na zrádný terén. Až po několika hodinách klukům dorazí odtahovka a konečně se jim podaří zapadlé auto vyprostit. To se tady prý stává docela často.

Stan stojí, vařič, připojený k 5ti litrové bombě s plynem taky funguje, takže večeře bude! K tomu každý plechovku piva, do okola my a jen dechberoucí příroda a nic nám nechybí.

Pomalu se připravujeme ke spánku. I když je stan prostorný a pohodlný, nemůžu zamhouřit oka. Vítr divoce bije do plenty, takže to vypadá, jako by nám někdo do stanu zběsile bušil. Jsme sami uprostřed hor na kilometry vzdálení od nejbližší civilizace. Asi ve 2 ráno uslyším přijíždět auto. Mám pocit že někdo obchází kolem našeho stanu. Krve by se teď ve mě nedořezal. Náhlý zápach kouře vzbudí i Laďu a vykoukne ven. V bezprostřední blízkosti ale nikdo není. Jen v dálce se odráží světlo z baterky. “Asi přijeli pozorovat hvězdy. Pojď se taky podívat.” Celá podělaná vykouknu ven a zase mi spadne brada nad hvězdami posetou noční oblohou, která na jižní polokouli vypadá úplně jinak! Místo malého a velkého vozu vidíme obrazce, které připomínají škrabku na auto nebo vánoční stromeček. A tomu všemu dominuje matně světélkující mléčná dráha. Nádhera. Teď už v klidu se mi konečně podaří zabrat až do rána.

První tří tisícovka a první ledovec

Následující den sjíždíme od přehrady zpátky do San Gabriel a vydáváme se ještě hlouběji do hor až za Baňos Morales. K nebi se sápou ostře řezané skály, které, jako by někdo ukrojil podle pravítka. Dole pod námi zeje jen hluboká propast do které bychom neradi spadli. Na cestě se navíc musíme vyhýbat dalším kamionům, i zde těžba probíhá v plném proudu. Jedeme na konkrétní místo, kde chceme s autem přenocovat a další den ráno vystoupat k nedalekéku ledovci. Asi 6 km před cílem míjíme bránu. Dále už můžou jen autorizované osoby. Závora je ale nahoře a okolo nikde nikdo. Takže jedeme dál. Serpentinami vystoupáme o další 3 km, ale tím asi naše cesta končí. Tady už stojí těžařská fabrika a terén dále vypadá na naše autíčko moc náročně. Chvíli uvažujeme, že přenocujeme tady, ale brzy se objeví pracovník parku s džípem a onu potenciální cestu, po které bychom pokračovali dále k ledovci zavalí obrovskými kameny, aby nikdo neprojel dál. Navíc nás informuje, že s autem až sem mohou pouze pracovníci těžařské společnosti. Přenocovat bychom tu mohli jenom se stanem. Takže to otočíme a zakempíme u oné brány, kterou jsme předtím míjeli.

Ráno vyrážíme brzo. Nechce se nám šlapat ony 3 kilometry po prašné, nezáživné cestě, a tak si stopneme jednoho z pracovníka těžařské společnosti, který nás vyveze až k začátku výstupu. I tak to budeme mít přes 8 km nahoru a dalších 11 dolů. Jde se hůře, než by mělo. Na zádech mám jen pár kilo a sotva popadám dech. Nevím, jestli je to tou nadmořskou výškou nebo tím, že jsem posledních pár let nic moc nedělala, ale brzo musím dát pauzu. Alespoň si dáme buchtu s kávou a kocháme se výhledy.

O kousek dál začíná malebné údolí, obklopené horami, jako z nějakého fantasy filmu. Kdo potřebuje Zéland! Tráva se zelená a do okola se pasou koně. Míjíme chlapíka, který tady stanuje. “Poprvé k ledovci? Určitě se vám tam bude líbit.”

Výstup dál není nikterak náročný. Pokračujeme po rovině. Brzo překročíme hranici 3000 m.n.m., čímž předčím svůj osobní rekord! Malý potok se tady mění v mohutnou řeku, proudící z ledovce, takže má světle nahnědlou barvu ale stejně jsme v pokušení si smočit nohy. Ale měli bychom pokračovat. Tak třeba na cestě zpět. Jak stoupáme, vegetace kolem ubývá. Brzy už nám společnost dělají jen ostré kameny a okolní, tiché hory. Nikde ani živáčka. Vystoupáme poslední prudký úsek a jsme v cíli ve výšce 3277 m.n.m. V Chile se rekordy zdolávají snadno.

Došli jsme až k čokoládově zbarvené laguně, kde se na hladině jako marshmellow pohupují kusy ledu. Ty za občasného burácení padají z ledovce, který visí vysoko nad lagunou a plynule do ní přechází. Glacier El Morado se tady rozpíná na rozloze několika desítek čtverečních kilometrů a pokrývá tak hřeben okolních hor. Nahoře bílý, ve stínu modrý a dole černý od suťoviska je to nevídáný výtvor přírody, jaký jsem nikdy předtím neviděla.

V laguně si vychladíme pivo, dáme svačinu a jen si užíváme, že jsme zase pryč z města, obklopeni panenskou přírodou. Malé mohyly a vystavěné závětří z kamenů dokazují, že sem spoustu lidí vystoupá, přenocuje a další den se vrací zpátky. My ale vše chceme stihnout ještě dnes, takže se brzo vydáváme zase stejnou cestou dolů. Potok, který jsme předtím přecházeli se mezitím nějak rozvodnil, ale za pomocí hůlek ho zdoláváme skoro suchou nohou. Celý výstup a sestup o 20 km nám i s pauzami zabral nějakých 6 – 7 hodin, což s převýšením není vůbec špatné.

Do horských termálů

Sbalíme auto a chystáme se k odjezdu na další místo v kaňonu. Z ničeho nic se nám ale rozhouká alarm auta a za boha nevíme, jak ho vypnout. Když se nám to stane ještě čtyřikrát, lidi už kolem začínají divně koukat, takže už dveře radši ani neotevíráme a jedeme směr Termas Valle de Colina. Celá tato oblast je vulkanického původu a na nejbližší sopku bychom nemuseli chodit daleko. Toho místní využili a vyhřátou vodu z hor navedli do bazénků, které tady uměle vybudovali. Celkem 7 bazénků je umístěno kaskádovitě nad sebou, takže voda v tom nejvyšším a nejteplejším má asi 50°C.

Výprava k tomuto ukrytému ráji, pro nás ale byla pravým očistcem, protože takové cesty nemají snad ani na té nejhorší polňačce v Bolívii. Těch 7 km jsme jeli asi hodinu. Už uvažujeme, že našeho X-traila nebudeme víc trápit a otočíme to, ale brzy na to spozorujeme chilské vlajky a bránu do termálů máme na dosah. Nepředstavujte si ale nic honosného. V podstatě jsme projeli kolem malého dřevěného domku, kde jsme místním klukům zaplatili každý 8000 pesos za den pobytu a potom jsme si vyhlídli nejlepší místo na obří place, která o víkendech bývá kompletně zaplněná. Uvařili jsme večeři a dali večerní koupačku pod hvězdami. Slaná voda byla takhle večer příjemně teplá, což pro nás bylo po výstupu k ledovci perfektní relax.

Další den si užíváme do maxima. Koupeme se téměř 5 hodin, až se nám z toho začne rozpouštět kůže. Laďa má otravný zvyk všechno a všechny komentovat, takže se vůbec nezdráhal s hodnocením místních holek. Ty jsou, jak by se u nás řeklo pravá krev a mlíko a vůbec se za to nestydí. No jo, to mají z té coly a empanadas. Shodneme se, že dvě nejhezčí holky jsou tady štíhlá blondýnka s brunetkou, které se koupaly nedaleko. A víte proč? Protože to byly češky! Sice jsme o holkách nic nezjistili, ale alespoň jsme se pozdravili. Tady už nás nic nepřekvapí.

Postupně přijíždí a zase odjíždí nové skupinky turistů a i my se jdeme časem osprchovat a pomalu se připravovat k přejezdu zase někam dál. A tady si všimnu jedné atypické skupinky vymóděných holek a dvou kluků, kteří se spolu baví anglicky, ale pro něž podle přízvuku angličtina není jejich mateřštinou. Když pak zpozoruju, že se jedna z těch holek přehrabuje v tašce Duty Free Dubaj, moje teorie se tím potvrdí. Dám se se slečnou do řeči, a opravdu jde o moje bývalé kolegy z Emirates, kteří jsou v Santiagu na dvoudenním layoveru a do termálů si zajeli na výlet. Svět je vážně neskutečně propojený.

Poslední večer, který jsme si na Cajon vyhradili trávíme už poblíž Saj José del Maipo, kde jsme si vyhlídli jedno hezké místo u řeky. Sice nás trochu znervózňují uvolněné kusy suti všude okolo, ale věříme, že štěstí nás neopustí.

19. 12. 2019, Santiago