Až do Valparaísa

Zatím ani nevíme, kam přesně pojedeme. V Cuncu uděláme menší zásoby na cestu a vezmeme Leiu k veterináři, jelikož ji chybí poslední dávka sextuple vakcíny, se kterou jsme začali v Calafate. Veterinář, jehož pracovna připomínala spíš vetešnictví než kliniku si vzal Leiu s sebou někam dozadu a s ledabylým ujištěním mě vyzval ať vyčkám. Leia na mě jen vyčítavě hleděla vykulenýma očima, když ji muž bral neznámo kam. Hold budeme muse místnímu systému důvěřovat. A chtě nechtě se budeme muset zastavit ještě v Temucu – hlavním městě provincie. Pokazila se nám vzpěra v kufru auta, takže se samovolně zavírá. Nemáme rádi velká města. Vždy když potřebujeme sehnat jednu konkrétní věc, jejím hledáním strávíme celý den, často aniž bychom uspěli. A ještě se u toho stihneme pohádat.

Zase si příjdeme jako v Santiagu, od zítřka bude Temuco v tom nejpřísnějším stupni karantény, takže nejen že bude vše zavřené, ale v platnost vyjde také zákaz vycházení. To měl za následek, že se dnes do ulic vydali snad všichni obyvatelé města, hučí to tu jako v jednom velkém mraveništi. Ale hlavně že národní parky jsou zavřené, aby se tam náhodou nescházely větší skupinky osob… Provoz je tak hustý, že by se dal krájet a lidi jezdí jako maniaci. Proto řídí Laďa a já naviguju, někdy dobře, někdy špatně. Kde tady proboha zaparkujeme?

Tu jednu konkrétní součástku, kterou potřebujeme samozřejmě naseženeme ani po návštěvě několika obchodů. Aby toho nebylo málo, Leia je z toho ruchu okolo tak rozrušená že vší silou tahá až si rozbije obojek. O postroj přišla ze stejného důvodu už na farmě, takže ji teď nemáme za co chytit. Po návštěvě banky tedy sháníme zverimex. Dobereme benzín, který je o poznání dražší než v Argentině a jedeme, hlavně ať už jsme z tohohle blázince pryč. Jedeme, ale kam? Co budeme dělat po skončení karantény jsme doteď neměli rozhodnuto. Pořád byla ve hře možnost posunout si let do Madridu a dojet až na sever Chile do Atacamy, znamenalo by to ale další nemalé výdaje.

Prozatím se prostě vydáme na sever. Už je 6 večer a my před sebou máme 130 km k potenciálnímu místu na spaní. Navíc špatně zvolíme exit z dálnice a namísto na sever si tak zajedeme pár desítek kilometrů opačným směrem. Pro případ, že by nás stavěla kontrola mám předvyplněný sanitary passport. Vtip je v tom, že bez něj na dálnici nemáme co dělat a zažádat o něj je možné jen jednou za tři dny. Za celý den nás ale nikdo nezastaví a nám se tak kolem osmé podaří dostat až k onomu místu, které jsme si podle aplikace vyhlédli na spaní.

Ale tam, kde by měla vézt cesta k řece nacházíme jen nově zbudovanou bránu. Super. Tak co teď? Tohle bylo jediné vhodné místo široko daleko.Ještě se ani nestihneme pořádně navztekat a zastaví u nás auto. „Ztatili jste se?“ Otáže se nás simpatický chlapík ve středních letech. „No, tak trochu. Hledáme místo, kde zakempovat. Tady to zřejmě nepůjde.“ „Kousek odtud je jiné, moc hezké místo u řeky se spoustou stromů. Pojeďte za mnou, navedu vás tam, jestli chcete.“ No jasně že chceme a už startujeme a řadíme se za Francisem, který ve městě nedaleko dělá hasiče. „Tohle je moje číslo, ozvěte se, kdybyste měli potíže.“ Dá nám ještě na sebe kontakt, než nás o pár kilometrů dál opustí. Odtud už místo najdeme sami.

No ne, tady je to perfektní! Mělká řeka, kde by se dalo v klidu vykoupat, spoustu zeleně a hned několik vhodných míst k zaparkování a rozložení stanu. Pohrávali jsme si s myšlenkou, že tady strávíme sobotu i neděli. V celé Chile platí systém pěti stupňů uvolňování karantény. Pokud je nějaký okrsek ve fázi 5 (což momentálně není ani jeden) situace je takřka normální a neplatí téměř žádná omezení. Cunco, ze kterého jsme vyjeli a vlastně i okrsek, v němž se právě nacházíme je ale ve stupni 2, takže je zakázán pohyb na silnicích o víkendu a navíc je povoleno přejíždět pouze do okrsků na stejné nebo horší úrovni. To aby někdo z míst, kde je případů Covidu více, nemoc dále nerozšiřoval v oblastech, kde jsou na tom lépe.

Noc nám neruší nikdo kromě hlučných cvrčků a další den se probouzíme do horkého rána. Počasí pro koupání jako stvořené. Dokonce i Leia se běží smočit a s dostatečnou dávkou motivace se jí podaří i několik metrů plavat! Volné odpoledne jsme chtěli strávit psaním článků a úpravou fotek, ale víte jak to tu chodí. Pokud je nějaké místo alespoň trochu hezké, nikdy ho nemáte jen pro sebe na moc dlouho. Trvalo to pár hodin, než se začaly sjíždět početné skupinky domorodců, táhnoucí si masivní grily na asado. Náš spot se dlouho držel neobsazený, ale po nějaké době podlehl i on a hned vedle nás se nasáčkovala rovnou ta nejhlučnější partička ze všech, i se psem. Malá fena zběsile pobíhá kolem našeho auta a v jednom kuse na Leiu dotírá, i když ta se snaží zůstat nad věcí. Na dotaz, jestli by si to svoje vzpurné štěně nemohli přivázat mi jen nezúčastněně odpoví, že jejich zlatíčko vodítko přetrhlo. Pecka!

Aby toho nebylo málo, opět je z nás hrozná atrakce a jeden z místních se nám chce mermomocí družit. „No to my jsme v naší vesnici taky známí jako velcí cestovatelé.“ Chlubí se nám chlapík jen o pár let starší než my se dvěma ošklivými, zavalitými dětmi a ještě ošklivější ženou. „Ale jen po Chile, v zahraničí jsme ještě nebyli. Kdybychom mohli, tak si zajedeme do Francie. Anebo do Švýcarska.“ „A proč zrovna tam?“ Nutím se do konverzace. „No, tam mají věci tak nějak řád.“ Tak to chápu, že by se jim tam líbilo. V Chile nemá řád vůbec nic. Tóny reggaetonu a hlasitý smích posloucháme i následující den. Abychom alespoň na chvíli unikli neustávajícímu halekování, vylezeme na nedaleký kopec, jedině tam navíc chytneme internet.

V pondělí jsme konečně volní a můžeme se opět pohnout. Přes Los Angeles dojedeme až do Chillánu kde, jak doufáme seženeme cestovní box pro Leiu, ve kterém přetrpí 24 hodin v letadle. Nemůže to totiž být jen tak ledajaký box, musí splňovat určité bezpečnostní normy. Projdeme několik obchodů, nikde nám ale nenabídnou nic potřebné kvality. Odcházíme tak s nepořízenou. Malou náplastí na jinak den plný neúspěchu je ona součástka do kufru, která nám dlouho ležela v hlavě a konečně se nám ji podařilo dostat. V Chillánu už nás nic nedrží a tak jen dotankujeme, dáme si první jídlo dne a jedeme hledat další místo na spaní.

Když se další den znatelně přibližíme k Santiagu, sjedeme z dálnice a asi 150 km pokračujeme krajem se sady a sady citrusovníků, jen si nějaký ten pomeranč utrhnout! Nebo si ho koupit u jednoho z mnoha prodejců, co na plastových židličkách posedávají u cesty. Žádnou policejní ani zdravotní kontrolu jsme od výjezdu z Cunca nepotkali, takže vyplňováním povolení už se ani neobtěžujeme.

Už během prvních měsíců v Chile jsme si dělali zálusk na návštěvu Valparaísa, osobitého města na pobřeží Tichého oceánu. V té době ale byla situace kolem celé revoluce tak divoká, že jsem se do něj neodvážili. Nyní podmínky taky zdaleka nejsou ideální, ale kdybychom měli v životě čekat jen na ty vhodné příležitosti, zůstalo by tak akorát u toho čekání. Návštěvu Valparaísa bylo nutné dobře naplánovat, hlavně, protože bude nutné přespat v bezpečné vzdálenosti od města.

Místo na útesu, které doporučovala naše oblíbená aplikace sice poskytovala nádherný výhled na oceán, silný vítr a blízkost silnice nám tady ale kempovat znemžňovala, budeme si muset něco najít sami. Serpentinami sjedeme do menšího městečka, čímž se sice od cíle vzdalujeme, za to by tu ale mohlo být více možností k přespání. A taky že jo. Hned na druhý pokus objevíme slepou cestu, která vede jen k jednomu domu a taky k velkému plácku u vody, zaparkujeme tak vedle něčeho, co kdysi klidně mohlo být molem.

Měli jsme možná jednu z posledních příležitostí sehnat Leii box na cestu. Dalšími velkými městy už projíždět nebudeme a moc neradi bychom hledali něco na poslední chvíli v Santiagu. Čím delší dobu Leia bude mít na to si na klec zvyknout, tím méně stresující pro ni potom přelet přes velkou louži bude. Musíme na to jinak. Postupně tak obvolávám několik zverimexů, než objevíme jeden, kde by mohli mít vyhovující klec a domluvíme se, že se tam zítra pojedeme podívat. Adresa je sice až ve Viňa del Mar, což už technicky vzato není Valparaíso, co se dá ale dělat.

Tahle schovávačka nám poskytovala dostatek soukromí, takže jsme za celý den nepotkali nikoho až na mladý pár, co si sem přijel ve své hippie dodávce evidentně zahulit. Až k večeru se objeví majitel onoho jediného domu v okolí. Nepřišel nám ale vynadat, nýbrž nabídnout pomoc, kdybychom snad cokoliv potřebovali. Nic nezahřeje u srdce víc, než když vám pomocnou ruku nabídne úplný cizinec, který z toho vůbec nic nemá.

Na to, že chceme dneska stihnout tolik věcí zase vyrážíme setsakramentsky pozdě. Mokrý stan ale sbalit nemůžeme, a tak čekáme. Čekáme tak dlouho, až nás postarší pán, o poznání méně přívětivý než ten ze včerejška příjde informovat, že přes řeku je kemp. Docela taktní způsob jak naznačit, že bychom se měli spakovat a jít si jinam. „Není třeba, stejně už jsme na odjezdu. Ale děkujeme za zprávu.“

Jestli jsme za celý výlet snad zanadávali na řízení a na provoz ve městech, nebylo to nic v porovnání s tím, co zažíváme teď. Valparaíso je vystavěné na kopcovitém pobřeží, projíždíme tedy uličkami tak úzkými, že i motorka by tady měla potíže a tak prudkými, že San Francisco ty oproti tomu bylo neškodnou rovinou. „Já tady nechci býýýt.“ Zanaříká Laďa, ale vede si dobře. Škoda jen, že pro sledování provozu nemůže koukat na tu bizardní architekturu kolem. Po útrpných 40ti minutách v autě se konečně prokličkujeme na místo poblíž zverimexu. Je nemyslitelné, že bychom Sanchu nechali jen tak stát na ulici. Jednak by nám ho do dvou minut někdo vykradl, jednak ani nebylo místo někde zastavit. Tady si člověk musí vyhledávat hlídané parkoviště předem.

„Jak tak na toho vašeho pejska koukám, bude potřebovat větší klec, než jsme mysleli.“ V tomhle ohledu byly aerolinky hodně přísné. Pes musí mít v kleci dost prostoru na to, aby se bez omezení postavil a otočil. „Tak velkou tady nemám…musela by se jedině objednat.“ „A dokdy by tady tak mohla být? My máme totiž docela naspěch.“ „Když to popoženu, tak možná zítra dopoledne, ale nic neslibuju.“ Dohodneme se tady, že se pro klec stavíme následujícího dne. Na běhání po obchodech a shánění jiné nemáme čas ani chuť.

Přesuneme se na jiné parkoviště, blíže zajímavým věcem a dále pokračujeme po svých. Leia je u vytržení ze všech těch pachů kolem, máme co dělat aby se nám i s vodítkem nevytrhla z ruky. Občas si říkáme, že než v přírodě by byla šťastnější někde na smetišti.

Valparaíso je druhou největší metropolitní oblastí v zemi a samo sebou vždy bylo významným přístavem, díky němuž do města proudilo bohatství i příliv imigrantů. Dodnes se mu přezdívá Klenot Pacifiku nebo Malé San Francisco. Slavné tramvaje tady sice nenajdeme, Valparaíso má ale svou vlastní dopravní raritu. Jsou jím stařičké výtahy, kterých je po celém městě na 16, pouze 7 je jich dnes ale v provozu. Za drobný poplatek 100 pesos (3 Kč) vám znatelně ulehčí výstup do kopců, což lidé ocení hlavně v parných letních dnech. Nejen díky těmto důmyslným vynálezům, ale především kvůli množství unikátních domků, hrajících všemi barvami je Valparaíso na seznamu dědictví UNESCO. Svůj dům La Sebastiana, tu měl dokonce i Pablo Neruda. Z pochopitelných důvodů je teď ale návštěvníkům uzavřen.

Celé hodiny se procházíme labyrintem uliček a dlážděných pasáží, ztělesňující bohaté architektonické a kulturní dědictví. Ze všech koutů na nás shlížejí pestrobarevné grafitti, které dodávají veselejšímu dojmu staričkým domkům. Nemůžeme si pomoct, ale i tak na nás město působí omšele, zbědovaně. Jako obraz, na němž za dlouhá léta vybledly všechny barvy. Pořád tu můžeme cítit dozvuky revoluce. Rok staré protestní plakáty a slogany na nás koukají doslova na každém rohu. Jak se přibližujeme centru, přibývá i zdemolovaných budov. Každá třetí je na spadnutí a mnoho jich je ještě zčernalých od požárů.

Snažíme se moc nepřitahovat pozornost, všechno je ale marné. Jsme moc odlišně oblečení, moc světlí, já jsem pro místní prakticky blondýna a se psem na vodítku a foťákem přes rameno jsme jasní turisti. „Dávejte pozor.“ Opakují nám nezávisle na sobě starší lidé. „Může to tu být nebezpečné.“ Podobné rady slýcháváme často, ale tady snad poprvé za celou dobu našeho pobytu máme pocit, že bychom se vážně měli mít na zřeteli. Na hlavním náměstí, kde se odehrálo nejvíce protestů i dnes neustále hlídkuje tlupa carabiňeros. Město je ve fázi 2, tzn. že na ulicích by měli být lidé jen se speciálním povolením, o které si zažádají na internetu, pokud si např. potřebují dojít na nákup.

Najednou kolem projede taxikář a z plných plic z otevřeného okýnka zařve „HEEEY, GRINGOOOS!“ Jestli byl v okolí jednoho kilometru někdo, kdo o nás ještě nevěděl, tímhle divadýlkem se to zaručeně změnilo. Raději se stáhneme do ústraní, jen pro případ, že by se o nás měli začít zajímat strážci zákona. Na nás by si ale stejně nepřišli. Přidal se k nám totiž jeden z místních raťafáků, nepochybně ho zaujala Leia a doprovázel nás celý zbytek dne až k parkovišti. „Promiň chlupáči. Ty s námi nejedeš.“ Musím říct psíkovi, čímž si od něj vylsoužím pořádně smutný psí kukuč.

Den je zase pryč a my jsme znovu postaveni před otázku, kde budeme nocovat. Nemůže to být moc daleko, jelikož se ráno musíme vrátit vyzvednout box pro Leiu, ale zase ne moc blízko, abychom si nekoledovali o maléry. Nevíme, jestli 30 km od centra je dostatečně daleko, tohle místo se nám ale líbí, takže se rozhodneme to risknout. Jsme pod vysokým kopcem, který je z jedné strany lemovaný solidně vypadajícími domy a ze druhé parkem, kam se mladí bajkeři jezdí vyřádit na kolech. Až později si všimneme policejního auta, které stojí na opačném kopci uprostřed parku. Že by nějaká loupež? Myšlenky podobného typu rychle zaháníme, odsud už nás dneska nikdo nedostane. Pro jistotu si ale všechny cennosti vezmeme s sebou do stanu a na noc se vyzbrojíme skleněnou flaškou a starou vzpěrou z kufru. Když by na to přišlo, docela dobře by posloužil jako obušek. Snad ho nebudeme muset použít.

7.3.2021, Bílovice nad Svitavou