LOST WANDERER

Ještě pořád jsme nevyřídili problém s dodáním občanky. Nemůžeme zůstat a přijít tak o další měsíc, ani odjet a potom se znova vracet 600 km do Pichilemu a zase zpátky. Proto jdeme znovu na Registro Civil kde, jak mi slečna z infolinky tvrdila, by mělo být možné pobočku dodání změnit. Je jedno, jestli jsme v Santiagu, nebo v nejměnší vesničce v Patagonii. Na úřadech se tady čekají dlouhé fronty bez výjímky. Paní úřednice zaregistruje na 10 cizinců a oddá jeden pár, než po 3 hodinách příjdeme na řadu. Odejdeme ale s nepořízenou. Podle rady paní úřednice máme prostě jet, a až nám příjde mail s upozorněním, že jsou občanky hotové…

S mírným pocitem nelibosti se vracíme zpátky do Santiaga. Už jsme moc chtěli konečně vyrazit na cestu, ale pár věcí ještě bylo třeba vyřídit. Takže jsme si na 4 dny zamluvili ubytování u jedné chilské rodiny v San Joaqínu. Postarší dáma Tereza sice byla docela milá, ale asi šla trošku po penězích, jelikož nám mimo ubytování naúčtovala i poplatek za praní, což se nám ještě u žádných hostitelů nestalo. V pondělí jsme snad už po desáté navštívili svoje oblíbené řetězce s kutilskými potřebami Easy a Sodimac, kde jsme dovyměnili a dokoupili co bylo ještě potřeba. Cyrix – nezbytná součástka do našeho systému dvou baterií v autě konečně dorazila a vše…

Noc jsme přežili a z kaňonu se chceme přesunout o asi 200 km dál na sever k městečku Papudo, které leží na pobřeží. Znovu projedeme Santiagem a stavíme se na místní ferillu – neboli market, dokoupit nějaké jídlo. Teď se ale setkáváme s dalším problémem. Santiago je prošpikované dálnicemi a pokud na nich chce člověk jezdit, musí si buď pořídit TAG – takovou krabičku, která se připevní na čelní sklo, problikne pokaždé, když projedete mýtnou branou a na konci měsíce zaplatíte částku, kterou jste projeli. TAG ale nemáme a pro výjezd ze Santiaga potřebujeme dálnici použít. Chvíli zmateně jezdíme po městě, než dojedeme k benzínce, kde nám jedna pracovnice poradí.…

Nastává zkouška ohněm – nacpat veškerý náš majetek do autíčka tak, abychom byli schopni konečně někam odjet a otestovat tak, jestli je naše vybavení v pořádku. Balení nám nakonec zabírá 3 hodiny a naše hostitelka z AirBnB Merier na to jen kulí oči. Věci na zadních sedačkách se tyčí až ke stropu. Až bude čas a prostor, budeme s tím muset něco udělat. Dáváme si poslední objetí a vyrážíme směr San José De Maipo. Po cestě ještě natankujeme, protože benzín, stejně jako jídlo je v horách drahou komoditou. Doporučuje se taky vzít si s sebou dostatek hotovosti, bankomaty bychom tam taky hledali marně. Cajon Del Maipo je vlastně proláklina, kterou…

Původně jsem se chtěla o dojmy z Chile dělit formou deníku, popisovat den po dni, ale jelikož elektřina na cestách není vždy dostupná a času taky není nazbyt, pro teď shrnu jen výsledek toho, co se nám tady za poslední měsíc stalo. Detaily si nechám možná do nějaké knihy :). Co že je to PDI? Základ úspěchu naší cesty tkvěl v dokončení procesu registrace víz na cizinecké policii (PDI – policía de investigaciones) a v sehnání spolehlivého auta, které si podle svých představ vybavíme na cesty. Na PDI se musí jít zaregistrovat každý cizinec, který si přeje v Chile dlouhodobě žít nebo pracovat. Dříve to fungovalo tak, že si člověk…

čtvrtek, 1. 11. 2019 Časový posun i cestovní únavu kompenzujeme dlouhým spánkem až do odpoledních hodin. Ani se nám z tak pohodlných postelí nechce ven, ale je na čase seznámit se jak s hostiteli, tak s nejbližším okolím. Naše paní bytná je moc přátelská postarší dáma, jménem Adriana. Nosí nám vždy trochu ode všeho co ukuchtí, abychom taky ochutnali Chilskou kuchyni. Tak třeba lahodný dort s citronovou polevou, nebo místní pokrm z fazolí, jehož jméno už jsem zapomněla. Žije se svým synem José Ignaciem, kočkou a psem, který zuřivě štěká pokaždé, když příjdou hosté. Říká mi “mi niňita” – (holčičko moje), a ikdyž ji kvůli její rychlé chilštině (protože chilská…

úterý, 29. 10. 2019 Asi nikdy jsem nebyla tak nervózní. Večer před odletem jsem sotva zamhouřila oka. Po hektickém dni plném balení a loučení jsme se do postele dostali až kolem 11. Teď je půl 6 a mě se zdá, jako bych si před chvílí lehla. Vyčistit zuby, rychle převlíknout. Tělo jede na automat. Trochu se třesu, ale nevím jestli je to nervozitou nebo tou zimou venku. Nasedáme do auta. Laďův táta nás po cestě do práce veze na nádraží. Pár slov na rozloučenou, pár objetí a jsme pryč. V Brně přestupujeme na další vlak do Vídně. Laďa mi musí otázky dvakrát opakovat, než na ně dostane odpověď. Jsem totálně…

O Chile se říká, že je nejvyspělejší zemí Jižní Ameriky a s Českou Republikou toho má co do historie leccos společného. Ne, že by nás snad kolonizovali španělé. Ale do roku 1989 tady, stejně jako u nás byl u moci velmi radikální režim a až v roce 1990 se země vrátila k demokracii. Nejsem expert na historii, a na tu Chilskou už vůbec ne. Ale vysvětlení alespoň některých souvislostí je důležité k pochopení toho, co se tady teď odehrává. Španělé začali v Chile prosazovat své zájmy někdy na začátku 16. století. Největší conquistador Pedro de Valdivia založil v roce 1541 město Santiago de la Nueva Extramadura a zahájil tak postupnou…

Asi nikdy jsem nebyla tak nervózní. Ani při hudebním vystoupení. Nebo při státnicích. Dokonce ani před svatbou nebo před nedávným odjezdem do Asie. Už tři dny tou nervozitou nespím. Ne snad proto, že nemáme moc ponětí, co po příletu do Santiaga budeme dělat. Nebo proto, že zase budeme pryč na tak dlouho. Je to tím, že nevím, jestli bych vůbec měla jet. Osud nám před touhle cestou házel nejrůznější klacky pod nohy… Nejdřív jsme se, jako mnozí další, snažili o získání víz na Nový Zéland. Byl to můj sen snad odjakživa. 6. 3. 2019 o půlnoci Dubajského času jsme seděli našponovaní u svých noteboků. V dokumentu už jsme měli předvyplněné…