LOST WANDERER

Teplá, prosluněná odpoledne jsou v Calafate na začátku května spíš výjimkou. Naopak čím dál častější jsou náhlé deště a teploty kolem nuly. Díky kvalitním spacákům nám není zima ani pod bodem mrazu, stan má navíc tlusté stěny a dobře izoluje, problém ale představuje kondenzace. Přímé slunce na náš stan už svítí jen 2-3 hodiny denně, což by nestačilo ani na vysušení ranní rosy. Stan je tak mokrý v podstatě neustále. Pokud rychle nezakročíme, jisto jistě si zaděláme na další trable s plísní. Během jedné návštěvy ferreterie (železářství a obchod pro kutily) tak pořídíme 10 m prodlužku a přenosné topení, které si zavěsíme dovnitř stanu. S vlhkostí tak bojujeme alespoň interně.…

Kemp El Ovejero je zelenou oázou uprostřed jinak holé krajiny. Baldachýny mnohaletých stromů se tady sklání nad malou říčkou, překlenutou dřevěným mostem. Vešlo by se sem na 100 stanů a nejmíň polovina z nich by měl ještě svou vlastní parillu, takový gril na přípravu asada. Asado je v první řadě technika grilování, zároveň ale i oblíbená společenská událost. Na asado nenechají dopustit v mnoha jihoamerických zemích a v Argentině je něco jako národním sportem. Už malé děti vědí, jak se chovat kolem ohně. Na asado se připravuje tradičně hovězí, vepřové, kuřecí, chorizos (vepřové párky) a morcilla (párky, jejichž důležitou součástí je sražená krev). No, my si na gril radši hodíme…

Náš pobyt na parkovišti je takřka idylický. Teploty se pohybují v příjemných číslech a Chris s belgickou rodinkou jsou vítanými společníky pro dlouhé chvíle. Navíc zjišťujeme, že mít za kámoše němce je nanejvýš praktické! Cokoliv co by nám snad mohlo scházet, Chris zaručeně má. Jako třeba všechny světové redukce, filtr na vodu nebo nabíječku na autobaterii, což nám příjde nanejvýš vhod. Poslední velkou vzdálenost jsme ujeli už před několika dny, když jsme přijížděli z Chalténu a sekundární baterie zůstala vyšťavená téměř na doraz. Všichni se na omezeném prostoru parkoviště snaží zabavit, jak to jen jde. Což je náročný úkol hlavně pro Luka, který má jako elektroinženýr tuhle neúnavnou mysl, co…

COVID -19. Dost dlouho jsme věřili, že nás řádění tohohle zákeřného viru na jihu Patagonie nijak neovlivní. Bylo to pro nás na hony vzdálená záležitost, se kterou se lidé potýkali tisíce kilometrů daleko od nás někde v Asii. Podobné krize se navíc objevují co pár let. Stačí si vzpomenout na epidemie viru SARS a MERS které sužovaly (především) Čínu v letech 2002 a 2012. Nemohli jsme se plést více. Sice se nacházíme v jedné z nejodlehlejších krajin na světě, nenechavé prsty globalizace ale dosáhly i sem. Na Torres del Paine jsme se těšili už od momentu, kdy bylo jisté, že se nám do Chile, potažmo do Patagonie podaří dostat. Teď…

Po Huemulu si dáváme jen jednodenní pauzu na regeneraci. Počasí je stejně pod psa, tak co. V El Chalténu je toho ale ještě tolik co objevovat! Většina turistů podniká jednodenní výlety po největších zajímavostech. My se zcela prakticky rozhodujeme pro jeden třídenní okruh, během kterého chceme vidět to nejlepší. A jsem moc ráda, že jsme se rozhodli začít náročnějším Huemulem a okolí FitzRoye si nechat až nakonec. Všechno, co příjde po Huemulu totiž bude procházkou růžovou zahradou. Že je tahle stezka pořádně profláklá vidíme už po několika málo krocích. Zatímco na Huemulu jsme se během dne střetli jen s několika málo jedinci, dnes se z Chalténu line hotová dálnice. Příležitostní…

K hraničnímu přejezdu Paso Roballo to máme už jen 25 km. Před odjezdem tak prozíravě sníme všechny mléčné výrobky, ovoce a zeleninu. Ty se do Argentiny nesmějí převážet. Co ale uděláme s medem a luštěninami, které nejsou v originálním balení? No nic, zašijeme je do střešního stanu a budeme doufat, že pohraničníci nebudou v prohlídce moc důslední. Vycházkovým tempem se dokodrcáme až k hranici. Tento přechod není moc využívaný. Všehovšudy jde jen o plechový domek uprostřed ničeho s velmi jednoduchou závorou. Ještě s okolní scenérií do toho si případáme, jako Tři Veteráni. Tak snad nám nepřijdou na tu pašovanou čočku, aby nedošlo na uplácení! 😀 Na kanceláři hraniční stráže není…

Lago General Carrera je tak rozlehlé, že podél jeho břehu jedeme ještě celý následující den. V jednom okamžiku, kdy je jezero nejužší ho překlene most, co vypadá jako menší bratříček Golden Gate v San Franciscu. Tady se Lago General Carrera změní v Lago Bertrand, které má oproti většímu jezeru našedlejší barvu. Je poměrně běžné, že se tady mísí dva soutoky s různou barvou vody, což pak vytváří ojedinělou podívanou. Na dlouhou dobu poslední zástávkou v Chile je pro nás Cochrane, městečko o 3000 obyvatelích, které disponuje několika obchody a mechanikem. Vyřídíme si, co potřebujeme, ale nezdržujeme se déle, než je nutné. Pár kilometrů zpátky po Carreteře se nachází vstup do…