LOST WANDERER

Život na farmě je pestrý a žádný den není stejný. Zvládli jsme třeba na bílo namalovat ceduli u příjezdové cesty tak, aby sem odteď už každý snadno našel cestu. Když prší, trávíme den uvnitř – zpracováváme nasbírané houby, přelepujeme staré etikety na krabičkách s domácími čaji nebo v kuchyni pomáháme Josefíně a Olze s přípravou oběda. Nejčastěji si pochutnáváme na nějaké luštěnině nebo zelenině ze zahrádky, což nám maximálně vyhovuje. Největší roztodivností, kterou tady ochutnáme je řasa cochayhuyo, která se čerstvá uchovává zamotaná v tlustých svazcích. Může se buď sušit, nebo se zpracovat v klasické gumové konzistenci. Používá se hlavně do salátů nebo okořeněná jako hlavní chod. Přes počáteční nedůvěru…

Jde poznat, že jsme zase v Chile. Andy zde zadržují daleko víc vlhkosti než v Argentině a tak, i když přes noc nezapršelo stan vypadá, jako by na něj někdo vylil kýbl vody. A zrovna dneska, když potřebujeme rychle vyrazit na farmu. Čím dříve začneme s karanténou, tím dřív ji taky skončíme. Projíždíme povědomá místa, zdravíme starou známou sopku Puntiagudo a jezero Puyehue. Jak tak koukáme, s opravou silnice za poslední rok výrazně nepokročili. Až úděsně mnoho kilometrů musíme překonat po štěrkovitém ripiu, Sancha si tuhle cestu moc dobře pamatuje. S chilskou SPZ už si nepříjdeme jako pěst na oko, stejně nás ale zachvátí nepříjemný pocit pokaždé, když se nám…

Den 10. Odjíždíme už v 9 a bez snídaně, protože od centra, kde se nachází chilský konzulát jsme pořád vzdálení 30 km a schůzku máme na 9:30. Jak moc si úředníci potrpí na dochvilnost bychom neradi testovali. Jsme přibližně na místě, nikde se ale nedá parkovat, všude jen samé zákazy. Nezbývá tak než auto nechat na hlavní cestě, budem to muset risknout hned dvakrát. Jednou kvůli případným krádežím, podruhé kvůli pokutě. Jsme na místě, ale tam, kde by měl být konzulát stojí jen bytovky a obchody a nemáme čas tady bloudit. „Promiňte, nevíte, kde je tady chilský konzulát?“ Zeptám se příjemně vyhlížejícího mladého muže. „Ale jistě, jen tady kousek. Pojďte,…

Den 6. Nálada není nejlepší. Sbalit se nám zase trvá až moc dlouho a Leia je jak utržená ze řetězu. Běhá všude jinde, jen ne u nás, snažíc se vypátrat všechny kosti, co tady nechali místní po posledním táboráku. Naše volání vyloženě ignoruje a každý koňský kobylinec je zajímavější, než my. Jediná možnost, jak ji zamezit v útěku je tak přivázat ji ke stromu, na čež ale začne zoufale kňučet a vzpínat se. Už v Calafate se zdálo, že k ostatním psům Leia tíhne víc než k nám a posledních pár dní se tohle chování jen stupňovalo. Přisuzovala jsem to jejímu nízkému věku a častým změnám prostředí. Laďa prohodí něco…

Den 1. Už nebulím. Ale smutno je mi pořád. V ruce ještě pořád tisknu pomačkaný seznam největších argentinských rockových balad od Gabi. „To abyste si z naší kultury nevzali jen to, že jsme závislí na maté…“ Tohle místo budeme mít pod kůží ještě hodně dlouhou. Laďa říká, že čím víc pocitů se mu s nějakým místem spojí, o to víc si ho pamatuje. My to tady zažili všechno. Radost i žal, klid i zlost, zadostiučinění i frustraci. Smutno nám je, ale budeme v pohodě. Dejte nám pár set kilometrů a už zase to bude naše staré objevitelské já. Krajina, která nás dříve ohromovala nám teď příjde nudně jednotvárná. Cesty jsou…

Situace s Covidem se v Argentině, respektive v celé Jižní Americe ani po 7 měsících nijak nemění k lepšímu. Hranice, stejně jako národní parky zůstávají uzavřeny, uvolňování restrikcí je v nedohlednu. Člověk si asi musí umět v jedné chvíli říct dost a přiznat si, že déle už čekat nehodlá. Abychom se vůbec mohli dostat domů – myšleno do Evropy, bude nutné nejdřív přejet do Chile, kde se zbavíme auta. Nechat ho v Argentině moc nepřipadalo v úvahu. Existovala sice možnost prodat ho tu nějakému Chilanovi. I kdybychom ale vhodného zájemce našli, stejně by zůstalo nevyřešeno, jak bychom se se všemi věcmi a se psem dostali do hlavního města na let.…

Následující dny jsou nesmělé a hektické. Nevím, jaké je to vychovávat mimino, ale tahle zkušenost mě tomu přibližuje asi úplně nejvíc. V nestřežený moment se princezna zatoulá někam do rohu místosti, za postel nebo pod linku a nechá nám tam voňavé překvapení. Ta malá příšerka nás vytáhne z postele klidně čtyřikrát, pětkrát za noc, takže ji musíme vyndat z boxu na oblečení, ze kterého jsme ji vytvořili dočasný pelíšek a vypustit ji, aby pochopila, že na záchod se chodí výhradně ven. Kdo není z nového přírůstku viditelně nadšený je Roberto. Už je to přece jenom starší pán a na nějaké hraní si se štěnaty ho neužije. Mockrát se na nás…

Učení angličtiny mě vždycky lákalo. Byla to jedna z mála věcí, ve kterých jsem u sebe viděla nějaký drobný potenciál. Ale teď, když mám nasmlouvaných asi 10 studentů…jak začít? Ve svém exkluzivním lektorském balíčku nabízím soukromé lekce u sebe doma nebo i v místě bydliště studenta – tato možnost je obzvlášť žádaná. Nejdřív si každého oťuknu, zjistím jejich současnou úroveň a jaká je jejich motivace. Esteban by se chtěl jednou přestěhovat a pracovat ve Spojených Státech. Carlos je číšník a rád by uměl vést rozhovor se zákazníky. Phelipe pracuje na letišti a potřeboval by lépe rozumět cizincům. Tara je desetiletá slečna, jejíž maminka si uvědomuje, že znalost angličtiny by ji…

Neoficiální výlet k Peritu měl ještě dozvuky. Leticia – organizátorka celé akce navrhla, že by bylo fajn pozvat Juliana a jeho přátelé na „panáka“ a odvděčit se jim tak za jejich ochotu a čas, který nám věnovali. Na čtvrtek tak naplánuje posezení v jedné z mnoha místních restaurací. Mimo Juliana a spol. se na setkání dostaví taky většina turistů, kteří se jimi uspořádaného výletu zúčastnili. Poznáme tak mimo jiné tři páry z Brazílie a jeden pár z Ruska. Dále Hieu – Vietnamku, žijící 10 let ve Státech a dva bratry z Francie, kteří s ní obývají tentýž hostel. V neposlední řadě se tu objeví taky Paul, který nám výlet zprostředkoval…

Abychom se městu trochu odvděčili za jeho pohostinnost, rozhodneme se zareagovat na výzvu místní nemocnice a jednoho krásného dne jdeme darovat nejcennější tekutinu. Aspoň se konečně dozvím, jakou mám krevní skupinu! Už sedíme v čekárně, když ze dveří vykročí pan doktor. „Přátelé, moc vám děkujeme za vaši ochotu a že jste přišli. Bohužel vás ale nemůžeme využít, jako dárce, jelikož v Calafate nemáte trvalé bydliště. Kdyby snad pacient, který obdržel vaši transfuzi dostal infekci, potřebujeme, abyste byli dostupní.“ Tentokrát jsme tedy cestu do nemocnice vážili zbytečně. Alespoň jsme ale objevili novou část Calafate a znovu si uvědomili, v jak nádherném koutu světa jsme to uvízli. Kraj jezera lemují skalnaté hory,…