Srí Lanka, část V. – Udawalawe, Mirissa, Galle

Dojem ze Srí Lanky by nebyl úplný bez návštěvy jednoho z mnoha národních parků. Většina lidí se rozhoduje mezi Yalou, největším parkem na ostrově, kde je mimo slonů a buvolů možné spatřit i leoparda a mezi Udawalave, který je sice menší a leopardi se zde nevyskytují, zase ale nepodléhá až tak masivnímu přívalu turistů.

Nakonec jsme se z důvodu ceny i praktičnosti rozhodli pro Udawalave a určitě nelitujeme. Park se nachází u stejnojmenného města a je zde největším a vlastně možná i jediným turistickým lákadlem. V okolí je tedy nesčetně ubytování, které vám zajistí i džíp a návštěvu parku. Toho jsme využili i my a spolu se dvěma holkama z Kanady jsme v 5 ráno vyrazili. Jestli jsme se považovali za ranní ptáčata, spoustu návštěvníků vstalo ještě daleko dříve a než jsme dojeli k parku, už se u něj vytvořila úctyhodná kolona džípů. Náš řidič ale vypadal zkušeně a podařilo se mu nás dovnitř dostat mezi prvními. Než jsme se dostali hlouběji do parku jel džíp poměrně rychle, když se ale pláň začala přeměňovat v zarostlou buš, přešli jsme témě do rychlosti chůze.

Na safari se vyjíždí takto brzo ráno záměrně, protože zvířata se chodí napít a jsou v této době nejaktivnější. Kolem nás poletovalo množství drobných ptáků a zanedlouho jsme v křoví zahlédli prvního zástupce z vládců místní džungle.

Slon indický, jenž se na Srí Lance vyskytuje, je oproti svému africkému bratranci o hodně menší, měří asi 3 a půl metru a i když je největším suchozemským živočichem v Asii, patří na seznam ohrožených druhů. Tento drobeček asi neměl na seznamování moc náladu a jak se rychle objevil, stejně rychle zase zmizel v houští. Doufali jsme že to nebylo naše jediné sloní setkání. I když jsme v parku strávili celkem 5 hodin, čas, jako by utíkal třikrát rychleji. Čím hlouběji do parku jsme se dostávali, tím více přibávalo zvířat. Doprovázelo nás nesčetně druhů ptáků, od volavek přes pávy až po orly a tukany.

Náš řidič měl pro tyto příležitosti oči dobře vytrénované a vždy když zvíře zaregistroval, zastavil a ukázal nám na něj. Díky němu jsme tak spatřili i v tůni se povalující krokodýly, divoké psy, malé varany, srnky, poskakující opice a především vodní buvoly. U rozlehlého jezera, které se rozprostírá v srdci parku jich napočítáte desítky.

Den to byl úspěšný, ale kromě prvního slona hned na začátku výpravy už jsme dalšího nepotkali, což nám bylo trošku líto. Náš řidič se ale nevzdal tak snadno. Prošpikovával park skrz na skrz po těch nejbočnějších cestách, až se mu podařilo vystopovat malou sloní rodinku. Hodovali tam na stromu, dva dospělí a jedno malé slůně. Pak se k nim přidal jeden, ne 2 další! Pětičlená rodinka se ládovala jen pár metrů od nás. Vidět jakékoliv zvíře ve volné přírodě se s návštěvou zoo vůbec nedá srovnat. Všech pět se jich od stromu postupně přesunulo přes cestu dál do buše, přičemž museli projít okolo našeho džípu. Kdybych natáhla ruku, mohla bych se jednoho chlupatého drobka bez pochyby dotknout. Tak byli blízko. Jeden z těch větších měl dost odvahy na to, aby na džíp vystartoval, na což jsme reagovali hromadným úlekem. Náš řidič ale vydal hrdelný řev a s klidem malého hrdinu zase zahnal. Ještě chvíli jsme celou výpravu pozorovali, než jsme se spokojení vydali zpět k našemu ubytování a na pořádnou srí lanskou snídani. Po takovém dobrodružství nám dost vyhládlo.

Mirissa

Ke Srí Lance neodmyslitelně patří i dlouhé kilometry pláží, které jsme nicméně na našem výletě poněkud opomíjeli. Rozhodli jsme se tedy ještě navštívit Mirissu, oblíbené plážové letovisko na jihu ostrova, které nabízí jak turistické zázemí tak i relativní klid na odpočinek.

A jak si tak posedáváme na tom nejjemnějším písku a popíjíme pivko (v Dubaji si o tom můžeme tak leda nechat zdát) najednou se před námi objeví Mario! Jeden ze skupiny Čechů, se kterými jsme podnikali výlet ne Hortons Plain. Svět je vážně jedna velká vesnice. Radostně jsme se přivítali a společně pokračovali v relaxu na pláži. Došli jsme až na skalní výběžek, který je napojený k pevnině a při přílivu se z něj stane ostrov (pokud do googlu zadáte Mirissa, uvidíte jej na každé druhé fotce).

Dlouhé hodiny jsme jen tak pozorovali zapadající Slunce, poslouchali vlny, rozbíjející se o skály a filozofovali o životě. V přejímání nám značně pomáhaly „višně v čokoládě“ (alias Máriova višňovice ze Slovenska). Bylo něco kolem půlnoci, když nás v debatě přerušili dva domorodci. „Hej, jste v pořádku?“ No my jsme úplně v pohodě…a vy? Namal a Kumar byli příslušníci námořní služby a kontrolovali pobřeží, zdali se někdo nenachází v nouzi či jestli naopak neporušuje nařízení. Takhle pozdě a obklopeni neprostupnou tmou, kterou probleskovaly jen displeje našich telefonů jsme si neuvědomili, že jsme na místě úplně osiřeli. Místo vyhazovu, který jsme tak trochu očekávali si ale chlapíci přisedli a do debatování se pustili s námi. Konverzace se nám tak rozrostla doslova do mezinárodních rozměrů. Brzy nad ránem jsme se s Mariem i s našimi novými přáteli mariňáky rozloučili a společně si pochvalovali, že lepší zakončení našeho výletu, bychom ani sami nevymysleli.

Galle

Poslední den už jsme měli jen prostor na to se sbalit, dojet do Kolomba a odtud dále do Dubaje. Po cestě jsme měli ale ještě jedno zajímavé místo, které by byla velká škoda vynechat. Na jihozápadním pobřeží se nachází město Galle. Vzniklo v 16. století, kde jeho základy položili portugalci a ve své době bylo hlavním přístavním městem ostrova. Působivě v sobě kloubí koloniální architekturu s tradičními prvky místní kultury. V 17. století bylo město významně opevňováno. Pevnost Galle, mající tvar pěticípé hvězdy je dnes na seznamu světového dědictví UNESCO a patří mezi největší citadely vybudované evropskými kolonialisty, které je možné v Asii nelézt. Uvnitř pevnosti se rozprostírá malé město ve městě, kde narazíte na spoustu malebných obchůdků, ubytoven a restaurací, které však byly (alespoň pro nás) spíše na podívání než na návštěvu. Ceny za vše se zde pohybují vysoko nad běžným průměrem.

Naši Srí Lanskou výpravu jsme zakončili, jak jinak než cestou vlakem. Tentokrát se nám však místo čajových plantáží otevíral výhled na nekončící vody Indického oceánu. Vagóny procházel místní hudebník prozpěvující tradiční písně a za tónů jeho bubínku jsme v poklidu pozorovali Slunce, zapadající za horizont.

Loučili jsme se se zemí čaje, tropických pláží a divokých zvířat. Se zemí, kde jsou v džungli ukryté chrámy vždy na dosah ruky a pro vřelé úsměvy nemusíte nikdy chodit daleko. Jeďtě se přesvědčit sami ;).

29. 7. 2018, Dubai