Ne až tak Nízké Tatry

Už je to rok a půl co jsme se vrátili z Chile a od té doby nepřekročili hranice rodné hroudy. Covid a léta strávená mimo ČR způsobily, že jsme ani necítili potřebu vydávat se do Sluncem zalitých dálek. I pro to s expanzí začínáme pozvolna a na první post-covidový výlet se vydáváme k našim bratom z východu, což by kdejaký hnidopich zahraničím jistě ani nenazval.

Je to už taková doba, že ani nevím, jak si sbalit batoh. K mé obraně si dovolím podotknout, že mi Ježíšek loňské Vánoce nadělil krosnu novou, oproti její předchůdkyni asi o dvacet kapes promakanější, takže se nikdo nemůže divit, když najednou tápu, kam s čím.

Zmateně pobíhám po bytě, jak mě postupně napadá, co by se na cestu ještě mohlo hodit. Výsledek je úplně jasný. Potáhnu s sebou polovinu skříně, abych nakonec použila jen zlomek jejího obsahu. Člověk si vždy nabalí to, co mu batoh dovolí. Leia po mě stejně zmateně kouká ze svého pelíšku. Tuší, že se něco chystá, jen ještě neví co. Poslední předmět – náhradní pár ponožek je konečně uložen na dně krosny. Leia už dávno vyčkává, nastartovaná u vchodových dveří a já prchám za ní, trousíc při tom za sebou vzorky lesa z poslední procházky. Raději zdrhám, slyším, jak se za mnou odemykají dveře od sousedky. Vše je ale marné. Uschlá hlína, co se od hlavního vchodu, jak Jeníčkovy drobky táhne až k nám do nejvyššího patra, jež neobývá nikdo kromě nás, pachatele jasně identifikuje. „Hezký víkend paní Plíšková. Za to bahno se omlouvám, jestli tu vydrží do neděle, určitě ho uklidím.“

Na odpověď už nečekám, autobus nám totiž ujede přesně za 8 minut a 25 vteřin, a ještě si v Brně potřebujeme něco zařídit. Předně sehnat pláštěnku pro psa. Jestli se splní předpověď na zítra, Leia bude po prvním kilometru vyždímaná jako z pračky. V obchůdku se psími potřebami už na nás čekají a po zkoušce asi čtyřech pršiplášťů se pro jeden rozhodujeme. Kasa zacvaká a já jsem o 820 Kč lehčí. Dítě sice nemám, nemůže to být ale nákladnější než tohle psisko.

Vzhůru do dálek

V návalu adrenalinu si pletu šalinu a místo dvojkou na Hlavák jedu trojkou na Českou. K páníčkovi, který už nás stoprocentně připravený a s předstihem vyčkává u vlaku doběhnu celá rudá a patřičně zadýchaná. „Co je? Už nemůžeš? To brzo haha.“ I když bych poznámku mile ráda okomentovala, raději valíme na první nástupiště, ze kterého chytíme rychlík ve směru Praha – Budapešť. Další hodinu a půl strávíme v kupé se dvěma slovenskými studentkami, jedním postarším pánem a jeho sluchátky značky Marshall. Chlapík umí hudbu pořádně procítit, o tom žádná. Se zavřenýma očima si jako první hlas prozpěvuje refrény rockových balad a do prožitku je vtažen natolik, že zapomíná, že kupé obývá ještě se čtyřmi – potažmo pěti dalšími spolucestujícími. No nic, je čas otevřít první pivo. Jak by náš dobrý kamarád Bidlo podotkl „Ve vlaku se dají dělat jen dvě věci: spát, nebo chlastat.“

Za okny se míhá Pálava, projíždíme zastávkou Břeclav a Kúty (že jsme za hranicemi poznáme tak, že vypadne signál) a konečně vystupuje na stanici Bratislava hlavná stanica. Jako první své místo paradoxně opouští pán muzikant. „Dovidenia a pekný deň.“ Aha, tak on o nás celou dobu věděl. Tak možná raději „S bohom“. Vlaky nám na sebe krásně navazují a z rychlíku HUNGARIA v podstatě bez čekání přestupujeme na TATRAN. Cesta je o poznání delší, přece jen projet Trnavu – Leopoldov – Piešťany – Nové Město nad Váhom – Trenčín – Tarenčianskú Teplú – Púchov – Považskou Bystricu – Žilinu – Vrútky a Kraľovany zabere další 3 a půl hodiny. Ty byly nutné k tomu, abychom se asi tak po desíti letech dali znova na luštění křížovek. Venku se šeří a do oken začnou bubnovat lehké kapky deště. Máme půl hodinu zpoždění. Prvních 15 minut nabereme při čekání na jiný rychlík, dalších 15 pak na příjezd policie v Žilině. Asi kvůli nějakému černému pasažérovi.

22:07 konečně vystupujeme v Ružomberoku, což už je dostatečná hodina na to, aby byla tma jak v pytli. Pořád je ale dost světlo na to, aby se dala rozeznat silueta monstrózní hory, která vrhá stín na polovinu města. Doufám, že to není ten kopec, na kterém hodláme dneska přenocovat. „Nee neblázni. Tohle je Čebrat.“ Uklidňuje mě Laďa. „My jdeme támhle.“ A ukazuje při tom na o poznání menší kopec hned naproti hlavnímu nádraží. Vrchol Mních má jen 657 m.n.m. a to ani nejdeme na vrchol ale jen tak daleko, než narazíme na dostatečně rovný plác, na němž by se dal rozložit stan. Takové místo nacházíme poměrně rychle. No, není ani tak rovné, vlastně je docela ve svahu a plné vyboulenin, to se ale pod karimatkami srovná. Ve stavění stanu už jsme sehraní, takže provizorní dům stojí již za necelých pět minut. Provedeme večerní hygienu a hajdy na kutě. Nervózní z místa očividně nejsem jen já, ale taky Leia, která neklidně bafá a v jednu chvíli se dokonce dá do zběsilého štěkotu. „A nemůže to být medvěd?“ Podotýkám s vůbec ne malou mírou nervozity v hlase. Prý jsou přemnožení. „Prosimtě co by na tomhle krpále a takhle blízko města dělal medvěd.“ Načež se Laďa otočí a než bys řekl tři už spokojeně pochrupkává. Ani mě ani Leiu poznámka nikterak neuklidnila.

Den 1.

Sotva zamhouřím oka, už se od nás zase vyžaduje akce a reakce na budíček v 7:00. Stan je ještě mokrý od ranní rosy, ale nedá se nic dělat, bude muset uschnout za pochodu. Kvapně sbíháme z kopce zpět do města a já nám jdu do místního supermarketu sehnat něco k snědku. Když jsem na Slovensku byla naposledy, ještě jsem platila korunami. S přepočtem kurzu se ani nenamáhám – jsme přece na dovolené a do košíku hážu vše, co se mému vyhladovělému žaludku zalíbí (šli jsme totiž spát bez večeře). Na autobusovém nádraží v Ružomberoku si přijdeme bezmála jako na dálném východě, záchodky tady ale mají jedna báseň! To dokážeme ocenit, zbývající čas do odjezdu kvůli včerejšímu falafelu strávíme právě na nich.

Za 3.75 EUR nastupujeme i se psem na autobus, který nás z Ružomberoku převeze do Donoval. Nebe se zatahuje temnými mraky ale ještě neprší. Vyjíždíme a sídliště nízkých paneláků po chvíli vystřídají řady štíhlých jehličnanů, lemující cestu v údolí, jež z jedné strany objímá pohoří národního parku Nízké Tatry a z druhé strany Veľké Fatry. Množství domků ubývá, zato míjíme čím dál víc stánků, nabízející dobroty z ovčího sýra. Dokonce i ty ovce se tu vesele prohánějí po stráni! Po pravé straně nám zurčí potok křišťálové vody a jsme tak zakoukaní, že málem zapomeneme vystoupit na své zastávce v centru Donoval – pro oblast významného turistického střediska.

Laďa si to tu dobře pamatuje, asi před desíti lety tudy ještě jako středoškolák kráčel s partou kamarádů a před sebou měli tresu, kterou se zhruba budeme snažit absolvovat i teď. Ze začátku cesta kvůli množství hotelů a ubytoven vede ještě po asfaltce, z otevřených luk ale brzy vejdeme do lesa a vytahujeme hůlky. Bez těchhle pomocnic už si žádný výlet do hor neumím představit. Nasazujeme vycházkové tempo, rychlostí se ale ani zdaleka nevyrovnáme skupince orientačních běžců, kteří tady očividně absolvují soustředění.

Krosna na zádech působí až nepříjemně naložená, doufám, že je to jen chvilková záležitost, na kterou si tělo po prvních desíti kilometrech zvykne a přestane ji řešit. Pomalu se nořící hlouběji a hlouběji do lesů se zhmotní i moje obavy z medvědů. Potkat chlupáče ve volné přírodě by určitě byl nepopsatelný zážitek, upřímně ale nevím, jestli je to něco, co bych chtěla dobrovolně absolvovat. Při představě několikaset kilové hordy svalů a ostrých drápů, rychle se přibližující mým směrem mě jímá panika. Naštěstí pro dvounohé návštěvníky lesa jsou tihle tvorové docela plaší a pokud to jde, kontaktu s vámi se raději vyhnou. Po cestě se doporučuje hlasitě si povídat a cinkat o zem hůlkami, abyste o sobě dali medvědům vědět. Laďa s Leiou už jsou dávno někde přede mnou, a tak si pro jistotu začnu alespoň zpívat. „Brum, brum brum, o čem se zdá medvědům, hlavu zadek nohu schovej do brlohu brum, brum brum.“ Vyvstane mi na mysl úvodní znělka z jednoho z mých oblíbených večerníčků.

Asi prvních 5 km se terén jen mírně vlní lesem a jde se příjemně. Po červené vystoupáme až na vrchol Kečka, odkud se otevírá pohled na široká údolí pod námi. Slovensko je prostě a jednoduše krásné. Kam dohlédneme je moře smaragdového porostu, na rozdíl od českých lesů nijak dotčeného kůrovcem. Z trávy nesměle vykukuje horské kvítí veselých barev a vítr nám mírně cuchá vlasy do tváře. Alespoň jsme pozitivně naladěni na první větší kopec, který se teď před námi tyčí do výše. Kozí Chrbát má sice jen 1330 m., s převýšením 200 m na kilometr a dvacetikilovým nákladem už se ale člověk zadýchá. Laďa má takový mírně otravný zvyk. Na jakýkoliv kopec vždy vyběhne jako první a potom fotí všechny, co přijdou po něm. Dřív mě to vytáčelo. Zpocená až po zadek a rudá jako rajče opravdu není stav, ve kterém bych toužila být zvěčněna. Teď už na to většinou kašlu a jen se do kamery usměju. Pak se svalím jak široká, tak dlouhá vedle Ladě a divoce oddychuji. Nějak se nemůžu dostat do tempa. A to nejhorší teprve příjde.

Vrcholy na tomto hřebenu mají příhodný název, pomyslím si při pohledu na kopec Prašivá, co se teď jako nepřekonatelná hradba tyčí před námi. Převýšení opět 200 m na 1 km a tohle utrpení bude trvat celé tři kiláky. A co je horší, stejnou výšku, kterou jsme nastoupali na Chrbát, je třeba k úbočí Prašivé zase slézt. Obtěžkány nákladem se nohy při sestupu nekontrolovatelně chvějí a na kluzkém terénu několikrát ujedu, že málem zahučím do porostu Medvědího česneku, kterému se tady daří tak, že se rozrostl do bujné džungle.

Leia je nadšená, má veškerou volnost, co si jen pes může přát a do toho výzvy k zdolávání. Moc ráda běhá a dlouhými skoky překonává překážky. Jak bych chtěla mít její energii. S Laďou už jsou někde daleko ve předu a já mezitím funím jak parní lokomotiva. Po většinu času jdu sama a Laďa mě po větším úseku vždycky počká na nějakém záchytném bodě. Tak jsme domluveni, je to lepší pro všechny než se snažit přizpůsobit se tempu toho druhého.

Teď jsem ale Laďu viděla naposledy před hodinou. Neuvěřitelný krpál, opět si pomyslím. Netuším, kolik ještě k vrcholu zbývá. Mapy nemám, pro odhad vzdálenosti si tak aspoň počítám kroky – co dva kroky, to metr. Tak pomalu jdu. Stehna pálí jako čert, každý nastoupaný metr je tvrdě vykoupený zásobou energie, které se teď rychle tenčí. Navíc se sem žene bouřka. Ještě se neblýská, ale v údolí už prší.

Ty tři kiláky jdu asi hodinu a půl. S takovou původní plán nestihneme. Vymyslíme to nějak jinak, ujišťuje mě Laďa už na vrcholu, ze kterého jde vidět leda tak velké kulové, protože bouřka s sebou přivála i ochlazení a nízkou oblačnost. Vyčerpáni se ukryjeme do klestí zakrslých borovic a dopřejeme si odpočinek a posilnění ve formě sandwichů a kousku čokolády pro nás, sušeného masa a zeleninové kapsičky pro Leiu. Ani jeden na tom nejsme nejlíp. Mě bolí otlačené boky z bederáku, který mám utažený, co kšandy dovolily a stehna, co nesou veškerou zátěž krosny. Laďovi se zase ozvaly léty lození opotřebovaná kolena. I Leia už se zdá vyčerpaná. Smíření, že původní trasu neujdeme pokračujeme asi dalších 5 km po hřebenu, které jsou více než čímkoliv jiným hlavně zkouškou vůle. Fouká totiž tak, že naše chůze připomíná krok opilce, vracejícího se v 5 ráno z putiky, přes mlhu navíc není vidět dál jak na 3 metry. Je to na houby, tady ale zůstat nemůžeme. Vítr by tu s námi pěkně zamával, nehledě na to, že rovného plácku k postavení by se tu člověk nedohledal.

O 40 minut později přicházíme k rozcestníku, tady už fouká daleko méně a místa pro stan je všude haba děj. Sejdeme z pěšiny a nedaleký smrk si určíme jako vhodnou základnu pro rozbití tábora. Největší slast je odhodit krosny do trávy, sundat pohory a dát nohám odpočinout na čerstvém vzduchu. Mlha neustává ani po zbytek večera, přežene se jen občas a jen na pár vteřin tak, abychom letmo zahlédli údolí a daleká města pod námi. Ukuchtíme si večeři, dopijeme poslední plechovky piva, vyčistíme zuby a připraveni ke spánku se odebereme do stanu. Ještě před tím ale vezmu sáček s odpadky, Leiny granule a jakékoliv jídlo, které by mohlo jen trochu zavánět a jdu vše přivázat na strom asi 300 m od tábořiště. To pro případ, že by nás zaregistroval nějaký méďa. Ušetříme mu práci a zároveň nezavdáme příčinu dobývat se k nám do stanu.

Den 2.

Noc byla o poznání klidnější než ta předchozí, že bychom se ale vyspali do růžova se říct nedá. Ze stanu to sice vypadá, že by venku i mohlo svítit, jde ale jen o optický klam našeho přístřešku, jehož vnitřek je bílý. Za osm hodin se vůbec nic nezměnilo. Mírně zdrblí, že ani dnes se žádných velkých výhledů nedočkáme složíme ještě stále mokrý stan a jdeme chystat snídani. Dost mě potěšilo, že pytel s jídlem zůstal fyzicky netknutý, napadl jej ale jiný, daleko zákeřnější nepřítel. Zbytek žitného chleba, který byl ještě včera perfektně poživatelný teď pokrývá hustá vrstva zelené plísně. Tak to jsem ještě nezažila. I přes několik vrstev igelitu se k chlebu dostala vlhkost a znehodnotila ho tak, že už by ho určitě ani ten medvěd nesežral.

Místo plánovaného chleba s paštikou tak posnídáme vločky, čímž se ale připravíme o poslední zásoby vody. Další cíl je tedy jasný. Opět se napojíme na pěšinu a jdeme hledat pramen. Jeden by měl být vzdálený ne víc jak dva kilometry od nás, musíme si k němu ale trochu sestoupat. Sotva znatelná pěšinka, odpojující se z hlavní trasy dává tušit, že tady voda snad opravdu bude. Po 500 metrech objevujeme pramen, který je ale jen slabým čůrkem, vytékajícím kdoví odkud. Není to nic moc, ale lepší než nic. Odhodlaně se dáme do vyhrabávání tůňky, naštěstí máme lahev s dostatečně širokým hrdlem, není tak třeba kopat moc hluboko. Z kamenů vytvoříme malé kaskády, které vodu trochu profiltrují a necháme usadit rozvířené bahno. Asi za 20 minut máme všechny lahve plné. Plave v nich sice maličko nečistot, řas, zbytků klacků a tak podobně, zdravotně je ale voda nezávadná a po převaření bude úplně v pohodě.

Mise splněna, a tak více neztrácíme čas a vracíme se zpět na stezku, ze které jdou už z dálky slyšet hlasy. Postupně potkáváme stále více lidí, soudě podle nulového nákladu to budou jednodenní výletníci, co přenocovali na chatě pod Sedlom Ďurkovej a teď míří tam, odkud jsme my přišli. Ač se to zprvu nezdálo, počasí se přece jen umoudří a nepříjemná mlha začne postupně opadat. Vidíme tak na obzoru se tyčící vrcholy Zámotské Hoĺe, Ďurkové a Chabence, na něž po červeně značené Cestě hrdinov SNP na všechny vystoupáme. Vršky jsou holé a nic před námi neskryjí, v nadmořské výšce nad 1500 m už moc stromů nenajdete, konečně tak máme možnost docenit krásy Nízkých Tater kolem nás. Sedneme, vytáhneme pytlík s oříšky, které na trecích slouží jako svačina a rozjímáme.

Z příjemného rozpoložení nás vytrhne až nerudně působící pán, co bez známky horalské spřízněnosti prosviští kolem. „Nenechávajte psa voľne pobehovať po horách.“ Než stihneme zareagovat, je i se svým zatvrzelým výrazem fuč. Má pravdu. Za celý včerejšek jsme potkali jen jednu ezotericky vyhlížející dámu, takže tahle otázka nebyla na pořadu dne, dnes se ale množství lidí zvyšuje, takže promiň Leio, tvoje svoboda se právě skončila. Připneme si psa na vodítko, a to obmotáme kolem zapnutého bederáku. „Aaa, to musí byť praktické.“ Zvolá neznámá paní při pohledu na naši extra tažnou sílu. Ani ne. Vlastně je to pěkný opruz. Je vážně škoda, že dynamické vodítko, určené na běhání zůstalo doma v Bílovicích. S ním bychom se vyvarovali trhavých pohybů, kterých se připoutaná Leia při chůzi dopouští.

Cesta jde nahoru dolů, už ani nevím na kolik vrcholů jsme dnes vyšli a kolik jich zase slezli. Cesta navíc občas z pěkné pěšiny přechází na bloky masivních kusů kamene, které jsou typické pro Vysoké Tatry. I když je to značně nepohodlné, máme velké štěstí, že jsme Leiu stihli připoutat včas. Naprosto bez varování se jen pár metrů před námi zjeví kamzík, stojí a měří si nás korálkovýma očima. Leiu okamžitě popadnou její lovecké pudy a začne se na vodítku vzpouzet, koukajíc při tom na ten velký kus masa. Kamzík vycítí konkurenci a dává se na ústup do srázu. Na pohyb po pochybném štěrku je stavěný a sestup mu na rozdíl od nás nečiní nejmenší potíže. Brzy se tak přidá ke své rodince dalších asi šesti kamzíků. Leia je u vytržení, nemůžeme se ale moc zdržovat. Mé vyčerpání a bolest Laďových kolenou rozhodla o tom, že se vykašleme na nejvyšší vrchol Ďumbier a spokojíme se s o pár metrů nižším Chopokem, ze kterého vede lanovka do Demänovské Doliny. Dolů je to sice jen 5 km, za to ale pekelně prudkým cik cak sešupem, na kterém by si Laďa odrovnal kolena už dozajista.

Vylezeme nad Križské Sedlo, odkud už lanovku můžeme vidět a při tom pohledu zaúpíme, jaký je to ještě kus. Nemůže to být víc jak 5 km, na vzdálenosti se ale v horách zase tolik nehraje. Sestup ze sedla jde útrpně pomalu a sluníčko do nás peče, co může. Zítra budeme mít pěkný úžeh. Přehazujeme si psa jako horkou bramboru – já si Leiu beru na sestupy, Laďa zase na výstupy. V těchto pasážích opět zůstávám daleko vzadu, což mé přirozeně pochroumané psychice na ničem nepřidá. Mám tohle vážně za potřebí? Mravenčím tempem se dobelhám k dalšímu rozcestníku k Sedlu Poľany. Už to vypadá tak blízko! Nic, musím si na chvíli sednout, než zase popadnu dech.

„Pekne idete, na to aký máte náklad.“ Slova pochvaly od pána, kterého jsme po cestě už dvakrát předběhli nás sice potěší, fakt ale je, že pořád jdeme zoufale pomalu. „Ale už je to dlouhé, z Chopoku si asi vezmeme lanovku.“ „Tak to vám veĺa času neostává.“ Podotkne pánova žena. „Myslel jsom, že posledná ide o šiestej.“ Rozporuje své ženě pán. Ano ano, to si také myslíme! Alespoň takhle nám to tvrdil kamarád Honza, který pro nás provoz lanovky včera ověřoval. „Nie nie, o pol štvrtej.“ Paní vypadá o svém tvrzení skálopevně přesvědčena. Takže dále neleníme, sebereme sebe i krosny a upalujeme dorazit ty poslední tři kiláky. „Nebojte, to stihnete.“ Snaží se nás ukonejšit paní. Vzhledem k tomu, že je 14:40 o tom ale silně pochybujeme. Odhadovaná doba chůze k Chopoku je 90 minut, my máme 50.

Šlápneme do toho, co se dá. Adrenalin najednou do těla nalije takový příval energie, že se mi první půl hodinu daří s Laďou držet krok. Motivace ale vyprchá při pohledu na 2004 metrů vysoký vrchol Dereše, který je ještě třeba překonat. Nevím už odkud, ale vyhrabu poslední zbytky sil, i když ve výsledku nejdu rychleji než běžným krokem. V duchu nadávám, snažíc se vyhrát předem prohraný boj s gravitací. Je 15:10, už vidím jednotlivé kabinky lanovky, pořád jedou. Neuvědomila jsem si, jak moc to do Doliny nechci scházet po svých až do momentu, kdy takové nebezpečí skutečně hrozilo. Vidím Laďu s Leiou, jsou asi 300 m přede mnou, snažím se je dohnat, ale Laďa je stále rychlejší a znova mizí za vysokou hradbou kamení. Využiju toho, že se terén mírně sklonil a dávám se do pomalého běhu. Což s krosnou a po obřích balvanech není vůbec tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sípu jako starý astmatik při záchvatu, budova restaurace už je na dosah ruky.

Za chvilku tam budu. Na hodiny už se ani nedívám, je to buď anebo. Jsem tu. Totálně vyfluslá vystupuju po dlážděné cestě k dřevěné bráně, která poněkud ironicky říká, že jsem v cíli. Laďa volá. „Rychleji by to nešlo? Máme tři minuty, jestli chceme stihnout poslední jízdu.“ Kdykoliv jindy bych se osočila a vpálila mu, že jen pro jeho informaci jsem právě málem vypustila duši, na hádky teď ale není čas. Jdeme do budovy, krosnu pohodím na zem a sprintuju do třetího patra, kde je restaurace a zároveň pokladna pro nákup jízdenek. „A kam to chcete?“ Ptá se slečna čašníčka. No jo, těch možností je vlastně víc. Nemám nejmenší tušení. „To si nejsem jistá, na sever?“ Slečna vycítí mou paniku a prodává mi nejdražší lístky do Jasné za 34 EUR.

Popadnu účet a běžím zpátky za Laďou, je přesně 15:30. Nějaký Čech směrem k nám prohodí. „Smůla, poslední právě odjela.“ No tak to nene! S takovým scénářem se po všem, co jsme absolvovali odmítám smířit. „Ale možná vám ještě jednu pustí. No tak šuuup, trochu proaktivity do toho!“ Nejradši bych prostořekému cizinci jednu natáhla, poslední síly ale věnuju na vyhození krosny na záda a vyloudění toho nejzoufalejšího pohledu směrem k operátoru lanovky. Asi to zabralo, protože i když už je 32, pán nás pouští přes turniket a my tak můžeme nastoupit do prostorné kabinky. „Díky Bože! To bylo o fous.“ Leia neklidně přešlapuje, pobyt v kovové krabici se jí vůbec nelíbí, my s Laďou ale vrníme blahem a s námi i naše namožené klouby a svaly, o to víc při pohledu na děsivě prudké serpentiny pod námi. „Chvilku jsem uvažoval, že pojedu sám a napíšu ti smsku, že čekám dole. Fakt jsem nevěřil, že to stihneš.“ Jo, tak to ani já.

Lístky máme až do Jasné, takže když skončí kabinková lanovka, přestoupíme do zubačky a nakonec ještě do klasické sedačkové lanovky, kterou Leia zvládá překvapivě lépe, než tu kabinkovou. Jsme dole a gratulujeme si. Ďumbier a nakonec ani vrchol Chopoku jsme sice nezvládli, s výsledkem 40 kiláků za dva dny a s převýšením kolem tří tisíc metrů jsme ale i tak spokojeni. A kolena nám za pár dní jistě poděkují. V jedné z několika restaurací si dáme vytoužené pivko a v klidu odpočíváme. Využijeme toho, že je zde wifi a koukneme, jak nám zítra jedou vlaky. Ideální by pro nás byl odjezd 12:10 z Liptovkého Mikuláše s následným přestupem v Bratislavě. V Brně bychom tak byli před pátou. Místenky na všechny spoje jsou ale beznadějně vyprodané, takže se budeme muset spokojit s pěti hodinami jízdy, strávenými na chodbičce. No, co se dá dělat, horší jako na Srí Lance, kde jsou vlaky přeplněné tak, že lidé visí ze dveří to nebude.

Vydáme se na poslední štaci dnešního dne k asi 2 km vzdálenému úseku Priečneho potoka. Tam si najdeme co nejrovnější plácek za stromy, které nás skryjí před pohledy zvědavců a opět se dáme se stavby tábora. Až na množství komárů a jiné lítající havěti se nám tu líbí moc. Za to Leia štěká, bafá a neklidně pobíhá, snažíc se ohlídat co nejširší perimetr. Kdo ví, co z druhého břehu potoka cítí.

Den 3.

Zopakovali jsme fintu z předešlého dne s uschováním pytle s jídlem mimo stan, ale taková opatření nejspíš nebyla ani nutná. Jestli byl v okolí pěti kilometrů nějaký medvěd, Lein potrhlý štěkot ho spolehlivě odradil. Za krásného slunečného rána v klidu posnídáme, a ještě si cvakneme fotku s Chopokem, který se tyčí nad námi. Na hoře na to nějak nezbyl čas.

V 10 odjíždíme autobusem do Liptovského Mikuláše a jen slintáme při pohledu na všechny ty kopce okolo, do kterých by se dalo podnikat tolik výletů. Mít tady dobrý job, snad bychom se sem i přestěhovali! Čas v Mikuláši využijeme k doplnění vody z veřejného pítka v parku a k nákupu svačiny, cesta bude ještě dlouhá. Ani netušíme jak. Tabule v hlavné stanici hlásí, že náš vlak bude na svém příjezdu asi o 30 minut opožděn. To znamená, že přestup v Bratislavě těsně nestihneme. S myšlenkou, že s tím stejně nic neuděláme se skromně naobědváme a jdeme čekat na perón. Musíme na to jít strategicky. Nemá cenu snažit se pro sebe ukořistit sedadla, protože dřív nebo později by nás stejně vyprali lidé s místenkami. Raději se usadíme hned u záchodků, kde je dost místa na to se uvelebit alespoň na zem. A tak se následující 3,5 hodiny staráme hlavně o to, abychom neblokovali dveře pokaždé, když někdo nastupuje nebo vystupuje. K tomu jsme si našli poslání, jímž bylo informovat cestující o tom, že dveře na toaletu nejsou zamčené, ale je třeba jen pořádně zatlačit 😉. Dlouhou chvíli jsme pak trochu zkrátili pokecem s veselými hochy z Valašského Meziříčí, kteří se vraceli z Velké Fatry.

Vlak dále nabírá zpoždění a jak nám paní průvodčí s politováním oznámí, spoj v Bratislavě na nás čekat nebude. Pořád se ale držíme naděje, že třeba i onen navazující écák nabere nějakou sekeru, když jede až z Budapeště. Chvátáme k informační tabuli a hle, hlásá že vlak má zpoždění 50 minut, což nám nechává krásných 20 minut k tomu zajít se vyvenčit a případně obstarat něco k snědku. Bylo by to ideální, kdyby to tak ovšem zůstalo. Jenže zpoždění naskakuje, nejdřív na hodinu, pak na hodinu dvacet, hodinu čtyřicet. Laďa na stránkách drah googlí co se to do prčic děje. Vlaky z Maďarska to prý musí na sever brát oklikou, kvůli sesuvu půdy. To prostě nevymyslíš. Dvě hodiny. Sedíme zády opření o krámek s nevkusně předraženými suvenýry a s Leiou u nohy si příjdeme bezmála jako žadatelé o almužnu. Dvě hodiny dvacet. Pražský hlavák je teda mnohem hezčí než tahle Hlavná Stanica. Dvě čtyřicet. Tak to už jsme na tom stejně, jako bychom čekali na ten následující spoj. A taky že jo. Se zpožděním dvě hodiny padesát minut přijíždí jediný vlak, už tak dost narvaný, do kterého se musí vejít cestující ze dvou různých spojů s časovým rozestupem dvě hodiny.

Ale už jsme na celou situaci tak nějak rezignovali a stoupáme si do uličky vedle kupéček, zepředu, zezadu i z boku obklopeni dalšími cestujícími. Dnešnímu dopravnímu hororu nasadí korunu moment, kdy zjistíme, že jsme si z celého vlaku vybrali zrovna vagón, kde nefunguje klimatizace. Nejsme žádné paničky, panují už ale pětatřiceti stupňová vedra a pobyt se stovkou dalších upocených lidí v rozpálené krabici, kde se vzduch ani trošku nehne, protože okna jsou zablokovaná není žádná hitparáda. Snažíme se to však brát pozitivně, MÁME SAUNU ZDARMA!

Jízda naštěstí trvá jen slíbenou hodinu a půl, po které se vyčerpaní, ale nabuzení z nových zážitků odbelháme na šalinu č. 4. Toto byl beze sporu nejnáročnější den celého výletu. Místo po páté se domů sice dostáváme v deset, vůbec si ale nestěžujeme a opravdu upřímně soucítíme se všemi Pražáky, kteří si jízdu v sauně zdarma budou užívat možná až do půlnoci 😊.

1.7.2022, Bílovice nad Svitavou