Istanbul – brána do Asie

Asi z toho uděláme tradici.

Před dvěma roky mě Janča s Verčou poctily svou návštěvou v Dubaji. Letos jsme se rozhodly setkat na půli cesty. Doslova! Jako most mezi Evropou a Asií stojí Istanbul, největší město Turecka. Je tak jedinou metropolí světa, které se nachází na dvou kontinentech.

Sedla jsem na letadlo a za 4 hodiny už jsem přistávala na Ataturkově mezinárodním letišti. Že se jedná o důležitý dopravní uzel šlo poznat už od východu. Takhle dlouhou frontu, jako byla ta na pasovku, jsem naposledy stála v Shanghai kde jsem se mačkala s další asi tisícovkou číňanů na vyhlídku mrakodrapu. Celé to martirium trvalo takřka dvě hodiny. Alespoň cesta na hotel byla relativně snadná. Metro až na letiště je skvělá věc (možná, že v Praze se jí taky jednou dočkáme).

Po slabší hodince a jednom přestupu už jsem se za černočerné noci ploužila náměstím Sultanahmet. Janča nám zařídila skvělé ubytování hned v centru města. Cestu mi odkrývala světla opodál stojící Hagyi Sofii a kdesi v dálce zněl smích a hudba. Zachumlala jsem se ještě více do bundy (Dubajské teploty vás lehce rozmazlí) a vydala se k našemu dočasnému domovu. Holky dorazily zanedlouho po mě a naše shledání jsme šly zapít do nejbližší restaurace. Bylo si toho hodně co říct.

V historickém jádru

Na tomhle výletě bylo skvělé, že Janča už v Istanbulu byla několikrát předtím, a tak moc dobře věděla, co se dá za čtyři dny stihnout a co stojí za návštěvu. Turecku zcela výlučně vládne islám. Všude po městě tak najdete množstí mešit již z dob Byzantské a Osmanské říše. A my začaly hned u té největší.

Mešita Sultan Ahmed je spíše známá jako Modrá mešita. Člověk si s tím nejřív láme hlavu. Než vstoupí do mešity a zjistí, že strop je vykládán bohatě zdobenými modrými dlaždicemi, kterých je tu na deset tisíc. Střeží ji přitom 6 vysokých štíhlých minaretů. U mešit platí pravidlo: běžná má jeden minaret, lepší může mít dva, ale šest minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto praví, že sultán musel nakonec nechat postavit v Mekce sedmý minaret. Dodnes se jedná o aktivní mešitu. To znamená, že si člověk musí návštěvu dobře naplánova tak, aby nekolidovala s pěti denními motlitbami. Před vstupem je zde nutné zout si boty a u žen samozřejmě zakrytí hlavy. Jde jen o malou cena za návštěvu, která je jinak zcela zdarma.

Jako odraz Modré mešity stojí hned naproti Hagia Sophia. Kralující uprostřed náměstí, vysoce přesahuje všechny architektonické skvosty ve městě. Původně křesťanská bazilika byla v 15. století přeměněna na mešitu. I přes tuto konverzi se v ní uchovaly jedinečné mozaiky zlatých barev, znázorňující výjevy ze života světců. Mohutná kupole se tyčí nad hlavami bez zdánlivě jakékoliv podpory a tyčí se vysoko k nebi. Jelikož současně slouží za muzeum, vstup zde je zpoplatněn. Za návštěvu jedné z neikoničtějších staveb světa to ale určitě stojí.

Topkapi je další zastávkou, kterou by si žádný návštěvník města neměl nechat ujít. Palácový komplex z 15. století, obklopený rozsáhlými zahradami je jen co by kamenem dohodil od Hayai Sophii. Z kopce na kterém se rozprostírá je krásný výhled na celý Bospor a Marmarské moře. Kdysi býval palác královskou residencí otomanského impéria a později Turecké vlády. Dnes je z něj taktéž museum. Návštěvníci můžou nahlédnout do harému nebo bývalé kuchyně, která ukrývá bohatou sbírku dobového porcelánu.

Co není v okolí Sultanahmet úplně na očích jsou podzemní vodárny. Vlhkost, tma a uzavřený prostor, ze kterého je jen jediný východ působí klaustrofobně. O jejich někdejším významu ale není pochyb. Od 6. století poskytovaly obyvatelům Istanbulu zásoby vody když byly postaveny na příkaz Římského panovníka Justiniána I. Tento architektonický počin byl na svou dobu velmi pokročilý a samy jsme přemýšlely, jak se s jen omezenou technikou a někdejšími znalostmi podařilo něco takového pod zemí vybudovat.

Když jednomu vyhládne, co jiného si v Turecku dát než pravý kebab (pokud teda nejste vegetariáni. I ti si ale v místní kuchyni najdou to svoje. Třeba Cig Kofte ). Na ten ale doporučujeme zajít do méně turistických částí města. V centru jsou jednak předražené a do pravých chutných reprezentantů tradiční kuchyně mají daleko.

Na druhý břeh

Život v Istanbulu je neodmyslitelně spjat s vodou. Lodě denodenně brázdí vlny Bosporu a plní tak funkci městské hromadné dopravy. Za menším ramenem průlivu – v tradičnější části Galata je nejzámnější stavbou Galata Tower. Kamenná věž, také známá jako “Kristova” byla v době svého zkonstruování (1348) nejvyšší stavbou města. Původně zbudovaná jako strážní věž na spozorování požárů se sebevědomě tyčí nad krajinou. Po staletí byl její vzhled, stejně jako funkce mnohokrát měněn. Dnes se na jejím vrcholku nachází noční klub a restaurace.

Místní kuchyně, to není jen kebab, ale také nepřeberné druhy ryb a mořských plodů. Balik ekmek – makrela v housce je perfektí svačinou k zakousnutí.

Pokud máte v Istanbulu trochu času, určitě si nenechte ujít plavbu po Bosporu, který spojuje Marmarské moře s Černým. Můžete si vybrat z mnoha společností, nabízející plavby různé délky. My šly na dvouhodinovou. Počasí nám bohužel moc nepřálo. Zážitek za slunečného letního dne bude asi jiný, než za deštivého odpoledne, jaké jsme měly my. Ale počasí si člověk nevybere. A zkusit se má všechno.

Před deštěm se tady můžete ukrýt třeba na Velký Bazar. Barvitý a chaotický byl odjakživa místem, kde se lidé setkávali a rozpravovali o každodenním životě. Dnes jde spíš o past na turisty.

V 58 ulicích se skrývá na 4000 krámů a obchůdků, z toho polovina patří zlatníkům. Kromě šperků tu najdete keramiku, koření, různé pamlsky, textil, ručně předené koberce I falešné repliky známých značek. Připravte si ale nervy z oceli. Tady se musí tvrdě smlouvat. Já už se po zkušenostech z Dubaje takovým situacím raději vyhýbám.

A když vysvitne Slunce

Ano! Oskar vylezl zpoza mraků a ukázal město ve zcela novém, zářivém kabátě. Toho se muselo využít a tak nás Janča vzala na Asijsou část, z jejíchž kopců je nádherný výhled na celý Istanbul. Stálo nás to sice trochu času (díky bohu za Jančiny základy turečtiny) a hodinu na stojáka v autobuse narvaném až po střechu staroušky, jedoucích na páteční velkou modlitbu, ale nakonec jsme se dostaly až na vrchol Kucuk Camlica. Za odměnu si dát Salep – sladký nápoj připomínající krupici, nebo Sutlaç – horký puding sypaný oříšky a k spokojenosti nám nic nechybělo.

Abychom na chvíli utekly z ruchu velkoměsta, rozhodla se nás Janča vzít ještě na Princovy ostrovy. Z Istanbulu sem co hodinu vyjíždí nejedna loď. Ale pouze na jaře a v létě. Kvůli silným větrům a proudu jsou ostrovy v zimních měsících téměř vylidněné a lodě většinou nefungují. Zajímavostí je, že na těchto 9 ostrovech nejsou povoleny automobily. Jediným typem dopravy jsou koně, povozy nebo kola což vytváří velmi příjemnou atmosféru.

Istanbul je město kontrastů. Hluboce zakořeněná bohatá islámská kultura se zde setkává se západním stylem života. Dávné tradice a náboženská přesvědčení se střetávají s modernou. Přes veškeré rozdíly, které snad mezi námi mohou existovat k nám byli turci velmi přívětiví a pohostinní. Náhoda tomu dala, že jsme poslední večer našeho výletu (který doufám nebyl poslední) zakončily v příjemné restauraci s Jančinou kamarádkou z Istanbulu u šálku jablkového čaje a vodní dýmky.

A co dáme příště? 🙂

2. 5. 2019, Dubaj, UAE