Do Rumunských Karpat

Na to, že se za moment máme vydat na zhruba dvanáctihodinovou pouť do země Draculovy, toho ze seznamu zbývá ještě mnoho udělat. Leiu jsme z tohoto výletu vynechali a už před dvěma dny ji odvezli na prázdniny k našim. Sbaleni jsme tak na půl, jelikož ale jedeme autem, tolik to nevadí, a tak vše potřebné bez většího ladu a skladu házíme do cestovek. Poučila jsem se z nedávného výletu do Tater, kdy jsem se pod tíhou přeplněné krosny málem zhroutila a obsah zavazadla tak zredukovala na nezbytné minimum. Do tašek úhledně skládám sáčky s předem připraveným jídlem na treky. Omezíme tak čas přípravy snídaní a večeří v divočině i množství odpadu, co s sebou budeme muset táhnout. Kytky, které by během naší dvoutýdenní nepřítomnosti jistě zhynuly žízní raději přesunujeme z bytu na chodbu, kde si jich třeba nějaká dobrá duše ujme.

Dveře kufru naší stařičké Fabie z roku 2002 hlasitě zavržou. Táta jen kulil oči, když jsme oznámili, na jakou pouť chceme s neklimatizovanou Fábulkou o výkonu 37 kW. Nejpohodlnější to sice nebude, snažíme se v tom ale vidět ty výhody. Jedna škodovka na víc v Rumunsku nebude vzbuzovat nejmenší pozornost, a když by se snad po cestě něco porouchalo, problém určitě hravě vyřeší kdejaký traktorista.

Je prvního července 2022, 9:10 a vyrážíme směr Rumunské Karpaty, na jejichž krásy jsme se těšili už dlouhé měsíce. Ještě předtím ale uděláme krátkou zastávku na Jižní Moravě za kamarády Jankou a Honzíkem, kteří původně měli jet s námi, nakonec ale zvolili pohodovější pobyt na Slovinsku. Z několika minutového pozdravení se stane hodinová návštěva, to když se od Vídně přižene bouře století. Do takové plískanice se dvakrát neženeme a raději v poklidu kuchyně popíjíme večerní kávu, která nás doufejme na několik dalších hodin nakopne. Nejhorší jsme přestáli v bezpečí, kvalitní krupobití nás ale ani tak nemine. Stěrače prudký příval vody už dávno nestíhají, k Bratislavě se tak přibližujeme takřka krokem, orientujíc se pouze podle světel dalších dovolenkářů před námi.

Až za hranicemi města se průtrž mění ve zvladatelný deštík. S nočními přejezdy autem nemáme zkušenosti, je ale dobře, že jsme se na cestu nevydali uprostřed dne. Za rozpálenými okny by se dozajista jelo daleko hůř. Přejezd Slovenskem je tak krátký, že do Maďarska přejíždíme už před 11. Největší zábavou v tomhle autě je přepínat stanice rádia tak dlouho, dokud člověk nenarazí na něco poslouchatelného. Mile nás tak překvapí maďarské rockové rádio, jehož playlist bychom si klidně pustili i sami a dobrovolně. Další pozitivní zprávou je překvapivě dobrý stav dálnic, jimž se ty naše kvalitou ani nepřibližují. Horší už je to s množstvím benzínek na nich. Frekvence jedna pumpa na 100 km není zrovna dostačující, o to spíš, když jsou všechny plné k prasknutí odpočívajících Němců, co si zrovna dávají pauzu na cestě k Černému moři.

Zaparkovat a na moment se tak zastavit se nám daří až u města Györ. Laďa už jede skoro tři hodiny a zasloužil by vystřídat. Lehce se občerstvit, vyčůrat a kolem půlnoci nastupuji já na svou štaci. Černo černou tmu prozařují jen pohybující se světlomety aut kolem. Těch mě doprovází pořád dost, což mi pomáhá udržet pozornost. Laďa vedle mě tvrdě a nefalšovaně zařezává. To je dobře, jen ať se prospí, kilometrů před sebou máme ještě dost. V Budapešti ho ale chtě nechtě raději vzbudím. V rámci úspory baterky jedeme bez navigace a teď si vůbec nejsem jistá, že jedu dobře. „Jo, jedeš špatně.“ Potvrzuje Laďa po zběžné kontrole mapy mé domněnky. Raději mi tak hodí GPS minimálně do doby, než vyjedeme z Budapeště směrem na Szeged. V tu chvíli Laďa znovu usíná. Kilometry ve Fábii utíkají nehorázně pomalu, neodvážím se totiž překročit hranici 110 km/h, to bychom tam taky vůbec nemuseli dojet.

Zarytě si držím rychlost a nevybočuji ze svého pravého pruhu. O hodinu později, těsně před Kecskemétem přichází první krize. Oči se klíží a světla přede mnou se začínají rozmazávat. Zastavovat nechci, není kde, něco ale udělat musím. Poslepu sahám po předem připravené plechovce Semtexu. Nikdy jsem rozruch kolem energiťáků úplně nechápala, už po prvním doušku ale cítím, jak směs taurinu a kofeinu začíná účinkovat. Nová vzpruha doputuje do svého cíle – rovnou do mozku. Už zase vidím jasně, únava sice není pryč stoprocentně, pořád ale dost na to, abych mohla pokračovat v jízdě. Účinky vydrží bezmála další hodinu a půl, dobře ale vím, že energie je jenom vypůjčená a vyčerpání se dřív nebo později opět dostaví. Laďa už se naštěstí vzbudil a okolo třetí ráno opět přebírá řízení na benzínce před Szegedem na samém jihu Maďarska. Možnost odpočinku vřele vítám a k polospánku se teď ukládám pro změnu já. Vzbudí mě až svítání kolem páté ráno. Vlastně šesté, v Rumunsku jsou o hodinu napřed. Technicky vzato tam ale ještě nejsme, ocitli jsme se totiž v minimálně dva kilometry dlouhé koloně. Nechápeme. Jsme přece pořád v EU, hraniční kontroly by tedy neměly být na místě. Něco se ale děje. Soudě podle okolních řidičů, kteří tuto cestu evidentně neabsolvují poprvé jde o rutinní záležitost. Že by znovu zavedli opatření kvůli Ukrajině? Nebo covidu? Rychlostí posunu dva metry za minutu se k celnici dostáváme po další útrpné hodině a půl. V jedné polovině budky sedí Maďaři, jejichž zemi opouštíme, ve druhé zase oficíři z Rumunska, kam vstupujeme. Maďar si naprosto nezúčastněně vybere naše občanky a předstírá, že zadává něco do počítače. Sličná Rumunka snědé pleti si pak jen dokumenty vezme a při pohledu na logo EU nám je rovnou vrací a ledabylým pohybem ruky nás pouští dál. Tak tomu se říká spousta povyku pro nic.

Laďa na to šlápne, hlavně rychle odsud pryč. Z jedné louže do druhé, je půl osmé ráno a nyní je před námi 150 km dlouhý úsek od hranic do města Lugoj, kde si z logistických důvodů plánujeme udělat delší zastávku. Už takhle brzo ráno je vedro jako blázen. Dálnice jsou i přes naše počáteční nejistoty v bezvadném stavu a sjezdy dobře značené, takže si to v klidu fičíme dál, až z okolních nekonečných lánů pšenice a slunečnic zbydou jen šmouhy.

I takto ráno Slunce praží s překvapivou intenzitou, takže se velmi brzy začneme vařit ve vlastní šťávě. V bdělém stavu nás drží jen myšlenka, že za pár kilometrů si dáme tolik potřebnou pauzu. Po sjezdu směrem na Lugoj už je to do centra městečka jen několik minut. S hledáním bezpečného parkoviště si neděláme moc velkou hlavu a Fábulku necháme odpočívat podél cesty u jednoho z bytových domů. Podélně se tu dá zaparkovat skoro kdekoliv. Následující úkoly jsou jasné: vybrat peníze, sehnat snídani a během toho si rychle prohlédnout to nejlepší z města. Jako nostalgicky malebnou bychom označili procházku podél řeky Timis, z jejíchž břehů se do vody sklání dlouhé větve smutečních vrb. Město pořád vypadá poněkud omšele, po vstupu Rumunska do EU se ale situace v zemi značně zlepšila. Mosty přes řeku Timis na svou renovaci evidentně stále čekají. Drolící se asfalt na jednom z nich a stoleté pilíře, které už z půlky sežrala rez v nás mnoho důvěry nevyvolává.

Zastavujeme u jednoho z několika bankomatů na hlavním náměstí a chceme vybrat hotovost. Místní mašiny se na můj požadavek nejdříve moc netváří, na druhý pokus ale už úspěšně vybíráme 600 Lei (nebo také RONů, jak se rumunská měna zkráceně označuje). Překvapilo mě, že se barevné papírky s obrázky horských květin materiálem podobají Australským dolarům. Rumunsko bylo vůbec první Evropskou zemí, která začala své bankovky v roce 1999 vyrábět z polymerů – materiálu více než papíru podobném plastu. Takové bankovky obsahují mnoho ochranných prvků, které ty papírové postrádají, plus – vydrží podstatně déle než papírové, což způsobuje snížení dopadu na životní prostředí a nákladů na výrobu a výměnu.

Za 10 lei v jedné kavárničce na náměstí pořizujeme kávu a usedáme ne lavičku, kde hodláme spáchat snídani. Sobota, brzo ráno a kolem se poflakuje jen pár toulavých psů. O to víc nás vyvede z míry, když se před námi v naprosto neurčitý čas a zcela bez varování rozpohybují cínové postavičky mladých děveček a chasníků ve vitríně a za tónů jakési oslavné rumunské písně spustí svůj jednotvárný tanec. To snad museli zprovoznit kvůli nám, nikde ale ani živáčka.

Ranní osvěžení bylo velmi příjemné, Lugoj ale není dnešní finální destinací, takže se dříve či později musíme zase zvednout a vydat se zdolat poslední úsek do sto kilometrů vzdáleného Rausoru, který je branou do nejstaršího národního parku v Rumunsku. Cesta pokračuje vesměs malými vesničkami, co působí jedna jako druhá. Podél hlavní silnice bez chodníků stojí více či méně zachovalé domky s rustikálním (nebo folklorním) zdobením, děti se prohánějí na tříkolkách. Každá vesnice má kostel a hřbitov, kde se skromné hroby takřka ztrácejí pod množstvím barevných pentlí a jiných ozdob. I když je ve vesnicích stejně jako u nás předepsaná rychlost 50 km/h, nejenže limit nikdo nedodržuje, při našich 70 km/h dokonce hmatatelně cítíme, jak se nám plně naložení kamioňáci lepí na paty a dávají tak najevo, že brzdíme provoz. Roku 2009 byly sice na mnoha místech v Rumunsku nainstalovány radary, firma, která ale jejich provoz zajišťovala si každý rok říkala o čím dál větší procento z vybraných pokut. V momentě, kdy sazba překročila výši 50 % stát řekl DOST! a radary pro jistotu rovnou odpojil. Od té doby si tady zase jezdí každý, jak chce.

Po další hodině už se před námi zcela zřetelně rýsuje horský masív Jižních Karpat, jehož špičky jsou tak vysoké, že se ztrácí v mracích. Odbočku na Rausor se mi podaří úspěšně minout, na takové vzdálenosti už se ale pár metrů navíc ztratí. Při pohledu na cestu, která vede soutěskou stále výš a výš se poprvé opravdu začínám strachovat, jestli to Fábka zvládne. Nezbývá než to zkusit. Kolem nás se snáší hejno paraglidistů, jen aby potvrdili, že zdejší kopce rostou opravdu do nebes. Projíždíme vesničkou Rau de Mori, pár kilometrů pod Rausorem, kde už se dá sehnat první ubytování. My se ale chceme dostat výš a spát zadarmo. Na to, že se jedná o hlavní příjezdovou cestu k vyhledávanému horskému středisku, tomu teda stav vozovky za mák neodpovídá. Silnička je místy tak úzká, že by se na ni dvě auta vyhnula jen těžko, chvílemi zase tak rozbitá, že si přeju mít teréňák. Fábulka se ale drží a na dvojku s přehledem všechno vyjede. Asi tři kilometry pod Rausorem mineme několik plácků, dost širokých na to, abychom na nich zaparkovali stan i auto. Rovina a bublající říčka, kde se můžeme svlažit jsou pak bonusy navíc. Pro dnešek tedy hlásím padla. Z vypětím posledních sil postavíme stan, opláchneme se v řece a zhruba si nachystáme krosny na zítra.

Mám dost. Takhle grogy jsem bývala naposledy před třemi lety, když jsem se snažila vyrovnávat s pásmovou nemocí při návratu ze zaoceánských letů. Tehdy se mi vždycky osvědčilo adaptovat na časovou zónu, do které jsem zrovna přiletěla. Momentálně si však nic nepřeju víc než zalézt do stanu, zachumlat se do spacáku a spát až do rána. Jsou ale teprve dvě odpoledne a mě je jasné, co by následovalo. Probudila bych se uprostřed noci a oka už znova nezamhouřila. Takže se s démonem spánkem snažíme bojovat a několik hodin filozofujeme nad nejrůznějšími tématy. Tak třeba, nad potraty v USA, jestli si hloupé mouchy, co kolem nás pořád poletují uvědomují svoji smrtelnost nebo v jaký historický moment se lidstvo přiklonilo k monogamii. Když už se to nedá vydržet a naše rozprava se ze souvislé řeči změní na změť blábolů, dáme se do připravování večeře v podobě rýžových nudlí s tofu. Vyčistit zuby a můžeme se odevzdat slastnému spánku, který nám překvapivě vydrží nepřerušený až do budíku.

NP Retezat

Dvanáct hodin v limbu nás dobilo takřka na sto procent a v 7 už vyrážíme dojet ty poslední 3 km do Rausoru, kde necháme auto. Je dobře, že jsme se rozhodli kempovat níže, osada je v podstatě jen pár chat a malých hotýlků, co se ve složitém terénu podařilo postavit kolem příjezdové cesty. Tam bychom místo na rozložení stanu hledali hodně těžko. Vyjedeme až kam nám asfaltka dovolí a Fábulku necháváme stát podél cesty, aut je tady už překvapivě hodně. A jelikož jsme trochu z kopce, pro jistotu ještě všechny kola zafixujeme kameny. Hodíme krosny na záda, rozloučíme se s autíčkem a jdeme si prohlédnout mapu. Někde by se tu měl vybírat vstup, žádné informace ani chatu rangerů či samotné správce parku nevidíme, takže to dneska asi máme zadarmo. Dnes chceme z Rausoru dojít k jezeru Balea, jednomu z několika míst, kde se dá v parku legálně stanovat. Cest k němu vede několik, nejkratší, zároveň ale taky nejprudší začíná podél sjezdovky, na které se to v zimě hemží lyžaři.

My se radši rozhodneme pro delší, za to o něco mírnější stezku po červené. Svou cestu už jsme našli, takže na nic nečekáme a vyrážíme. Trošku troufale vycházíme bez vody, necelý kilometr by ale měl být pramen. A opravdu, po asi dvaceti minutách v hustém lese potkáváme studánku, ze které trčí kovová tyč – známka toho, že tady je bezpečné si vodu doplnit. Rumunské hory jsou doslova protkané množstvím potůčků s na první pohled čistou vodou, z takových se ale pít nedoporučuje. Nikdy totiž nevíte, jestli se o pár set metrů nad vámi neprohnalo stádo ovcí, které (jak je o nich známo) kálí kudy jdou. Obtěžkáni několika kily tekutiny navíc pokračujeme po červené, říčka Valereasca nám přitom stále bublá po pravé straně. Karpaty, které se přes Rumunsko, Západní Ukrajinu a Slovensko táhnou až do Česka jsou nejdelším souvislým pohořím v Evropě a začínají právě někde tady.

Nemůžeme než se jen usmívat při pohledu na tu krásu všude okolo. Husté lesy tvořené vysokými štíhlými jehličnany se střídají s rozlehlými lučinami, kde to jen bzučí množstvím hmyzu, co se schovává ve vysoké trávě. Je jasno, nad námi modrá obloha, a i když stále stoupáme, jde se příjemně. Stezka se ale svažuje čím dál více a my tak musíme stále častěji dělat pauzy na vydýchání, přece jenom už nejsme nejmladší. Na jihozápad se v údolí hluboko pod námi rozprostírá vodní nádrž Gura Apelor – nejdelší přehrada v Rumunsku, od severu se zase čím dál více roztahují tmavá mračna, ze kterých by klidně mohlo něco spadnout. Raději přidáme do kroku, zmoknout na hřebeni je něco, čemu bychom se raději vyhnuli.

Ve výšce asi 1750 m smrky vystřídá borovicová kleč, které se ale v místním teplém klimatu zřejmě daří, jelikož dorůstá výšky až dva a půl metru. Přeskakujeme přes spletité kořeny, které si se stezkou udělaly doslova co chtěly, uhýbáme všudypřítomným větvím a jen co se vymaníme ze zajetí houževnaté dřeviny, nastává další výzva. Terén se z hliněného mění na skalnatý a takový bude až na vrchol Retezatu – nejvyššího bodu na dnešní trase. Pohyb na blocích obrovitých pohyblivých kamenů už máme naštěstí natrénovaný z Nízkých Tater, takže výstup není až tak pomalý.

Ani to nebylo tak hrozné, říkám si jen co dojdeme pod vrchol. Nadšení mě opustí v momentu, kdy si uvědomím, že tohle ještě není Retezat, ale jenom Prelucele, hora o takřka 200 m nižší. „Retezat je támhleto před námi.“ Ukazuje Laďa. Takovému tvrzení se mi nechce věřit, protože ostrý zub skalisek, který nyní odhalila vlezlá mlha se podle mého názoru prostě nedá bezpečně zdolat.

Mapa nicméně mluví jasně. No nic, utáhneme tedy bederáky a dáme se na výstup. Z krátkého sedla vidíme malé jezírko, jichž se v těchto horách ukrývají desítky. K našemu štěstí stezka nevede přímo po hřebenu, ale o něco mírněji stoupá po jižní stěně hory, kde už nehrozí tak velké nebezpečí pádu. Poslední stoupák je prudký, naštěstí ale ne moc dlouhý, takže na vrcholu se radujeme už za necelou půl hodinu. Shodíme krosny a pořídíme oslavné foto u památného kamene, značícího výšku 2482 m. Dosyta si vychutnáváme 360stupňového výhledu a snažíme se identifikovat jednotlivé vrcholy. Takřka na jih od nás je Bucura I, hora o něco nižší, za to taky pořádně krkolomá, za ní potom Judele, typické svým vidlicovitým tvarem.

Retezat, který má v prapůvodním jazyce znamenat „odříznutý“ takový kdysi dozajista byl, ve strmém terénu nemohlo být vůbec jednoduché vybudovat stezky. Roku 1935 bylo ale rozhodnuto, že by se pohled na úchvatné scenérie měl zpřístupnit široké veřejnosti, a tak byla oblast mimo jiné prohlášena za národní park – vůbec první v celém Rumunsku. 

Vylézt jsme stihli tak akorát včas na to, aby se nám podařilo vrýt si výhled do paměti. Obzor se brzo zatáhne mraky, více pobízení k dalšímu postupu nepotřebujeme. Na Bucuru I je to dalších 2,5 km a jak to tu tak bývá, cesta na jeden vrchol znamená sestup z nějakého jiného. Do toho navíc začíná mírně poprchávat, vytahovat pláštěnky se nám ale nechce. Když se však mrholení promění v nefalšovaný liják, není už nad čím polemizovat. Krosna, potažmo její obsah je teď náš domov, a ten je třeba chránit. Pokud navlhnou spacáky, elektronika nebo náhradní, teplé oblečení, zaděláme si na pěkný malér. Na hřebeni se není kam schovat, a tak prostě vyčkáváme v té nejméně nepohodlné poloze, jakou nám terén dovolí zaujmout, snažíc se při tom co nejlépe zakrýt batohy. Stezka se proměnila v řeku a nám už se pomalu odkrvují nohy. Těžké kapky deště bubnují do pláštěnek, které už dávno ztratily svou nepromokavou funkci a čůrky ledové vody nám stékají po zádech. Až po půl hodině déšť začne maličko slábnout. Lepší to v nejbližší době zřejmě nebude, takže nahodíme krosny, které se před největší kalamitou podařilo uchránit a pokračujeme ve výstupu. Bucura vypadá stejně nezdolně jako předtím Retazat.

Na extrémnosti přidává krátká ferrata, kdy je v rámci bezpečnosti lepší držet se ocelového lana. To přijde vhod, obzvláště teď, kdy jsou kameny kluzké od deště. Do toho je zima jak v psinci a vítr sfoukává pláštěnky, které se s oblibou omotávají kolem už tak vratkých nohou. Jezero při tom ještě nemáme ani na dohled, zato to už se nám jedno vytvořilo v botách. Alespoň že přestalo pršet. Nad prudkostí výstupu už ani nepřemýšlím, hlava přepnula na automat, nohy si šlapou svým vlastním tempem. Ještě pár kroků a budeme tam…

Jakkoliv dnes bylo počasí pod psa, na výhledy se na nás štěstí vždycky usměje. Fouká sice tak, že se musíme přidržovat jeden druhého, rozhled ale máme na všechny strany. Retezat za námi se zdá být jen co by kamenem dohodil a konečně už vidíme Jezero Bucura – šedou slzu usazenou v dolině mezi dvoutisícovými velikány a za ním další a další menší jezírka. Park je skutečným jezerním královstvím, jelikož oblast byla kdysi bohatá na ledovce. Lacal Bucura je dokonce největším ledovcovým jezerem v zemi. Nabiti slastným pocitem, že cíl už máme na dohled se vydáváme na poslední sestup dnešního dne. Nohy už sice křičí na protest, máme ale ještě dost vůle na to, aby je hlava stihla umlčet. Než na škubání ve stehnech se raději soustředíme na pohled pod sebou. Jezero je čím dál větší a s růžovými kvítky divokého rododendronu rozesetými všude po svahu se jedná o výjev hodný předních stránek časopisů.

Po půlhodině jsme v sedle, přes které se za tři dny budeme vracet zpět do Rausoru, z něj už je to k jezeru doslova procházka rozkvetlou loukou. Širokou stráň okolo jezera pokrývají stovky vysokých květin čemeřice s květy krémové barvy, co se mírně pohupují do strany pokaždé, když zafouká vítr. Nedaleko se pase malé stádečko pěti koní, o něž se stará, kdo ví kdo. Možná rangeři místní horské služby. Jejich základna, která není ničím víc, než skromnou dřevěnou chatou už je taky na dohled.  Konečně jsme na konci jezera, takhle pozdě odpoledne pableskuje nejrůznějšími odstíny modré. Jen si do něj skočit a ulevit tak bolavému tělu! Chyba lávky, ve zdejších jezerech je koupání zakázáno. Což nás nepřekvapuje, jinak by to tu taky brzy mohlo vypadat, jako na Prýglu. Stanů už je tady pěkná sbírka a čeština je slyšet ze všech stran, ani to nás nepřekvapuje. Ono sem vlastně kromě Čechů, Rumunů a Slováku jinak nikdo moc nejezdí. Vybereme si ten nejrovnější a nejméně podmáčený plácek, který terén nabízí a Laďa se dá do stavění příbytku, já jdu omrknout místní sociální zařízení a nabrat vodu. Slovo kadibouda by bylo pro zdejší latrínu ještě přehnaně lichotivé, a tak je mi jasné že pokud to situace dovolí, potřebu budeme raději vykonávat kdekoliv jinde.

Konečně je vše praktické hotovo a my můžeme jen tak v klidu sedět a nasávat vjemy z okolních scenérií i zbytky slivovice. Hlavní hřeben, po kterém jsme dnes scházeli jezero objímá jako podkova a až teď dokážeme plně docenit jeho spletitost. Jak slunce klesá za obzor, jako by se i hladina vody zklidnila, až je rovná, jako vyleštěné zrcadlo. Tak nějak vypadá naše představa ráje.

Na expedici za jezery a na nejvyšší horu

Rumunsko nabízí tolik nádherných míst k turistice, že jeden nevyhnutelně musí čelit rozhodovacímu paradigmatu, kam se vlastně vydat. Pro Retezat jsme se nakonec rozhodli jednak proto, že je poměrně blízko a pak také kvůli jeho rozložení. Laďa si sice původně představoval týdenní hřebenovku, sám ale naštěstí uznal, že jeho zbídačená kolena by to nemusela zvládnout. Retezat nabízí možnost „ubytovat se“ u jezera a poté dělat kratší jednodenní výlety do okolí bez krosny. V nabídce je toho více, následující den tak vedeme zcela odpočinkově a volíme nenáročný pětikilometrový okruh kolem jezer, kterých je zde okolo desíti, některé menší, jiné větší, všechny ale dokonale čisté a surově krásné. Jak závidím koloniím pulců, že svůj celý, i když relativně krátký život prožijí v jejich bezpečných vodách. Nyní mimochodem máme odpověď na otázku, kde se v parku vzaly všechny ty žáby.

Kolem jezer vedou zhruba tři stezky. Trasy v Rumunsku jsou značeny trochu jinak, než jak jsme na to zvyklí u nás. Kromě červené, modré a žluté se odlišují ještě geometrickými obrazci: kruhem, křížem, trojúhelníkem a pruhem, což není ani v nejmenším matoucí. Občas nějaký ten obrazec zahlídneme, jindy ho mineme a jdeme si po vlastní ose. Ale to je v pohodě, není se kam ztratit. U jezera Ana už to nevydržíme a v dokonale průzračné vodě si smočíme alespoň nohy. Když můžou pulci, proč ne my… U nejvýše položeného miniaturního jezera Taul Portii se nám dokonce daří zpozorovat i sviště! Tak teď už nám chybí jen nějaký ten méďa.

Peleaga je s výškou 2509 nejvyšší horou NP Retezat, a právě na ni se vydáváme hned následující den. Samotné naše tábořiště se nachází ve výšce 2050, takže dvou kilometrový výstup, na víc s poloprázdným baťohem již není nikterak náročný. Na vrcholu se tyčí vlajka rumunské trikolóry, památný moment je třeba zdokumentovat fotkou. Nabízí se možnost vylézt ještě na sousední Papusu, i s ohledem na naše kolena ale raději k návratu volíme procházku travnatým údolím, jímž protéká průzračná horská říčka. Cesta zpět k tábořišti je sice dlouhá jen 10 km, i tak nám ale celkově zabere na 5 hodin.

Přicházíme právě tak včas na to, abychom stihli povečeřet a zabarikádovat se ve stanu. Kolem osmé se totiž přižene devastující bouře, co nemá s nikým slitování. Náš stan byl dost kvalitní, aby nás udržel v suchu, spoustu lidí ale takové štěstí nemělo a ráno zkroušeně ždímají promáčené spacáky. Kolem osmé ráno začne jeden z rangerů hulákat v rumunštině něco, čemu za mák nerozumíme, podle chování ostatních si ale uděláme docela přesný obrázek. Následující tři dny má být počasí nevalné, větrné s případnými přeháňkami. Dovolenkový mód právě dospěl ke svém konci. Dnes jsme ale stejně měli v plánu přesunout se zpátky do Rausoru, rychle se tak dáváme do balení a za necelou půl hodinu a bez snídaně už vyrážíme na cestu.

Vydáváme se zpět na vrchol sedla, ze kterého jsme před třemi dny přišli, na rozdíl od všech ostatních, kteří míří přesně opačným směrem, kudy vede nejkratší cesta do civilizace. My musíme překonat 13 km, kde nás, (doufejme) bude čekat zaparkovaná Fábulka. Jdeme pomalu, cesta je prudká a krkolomá, navíc se bez přestání kloužeme na mokrých kamenech, jelikož celou dobu mírně prší. Po překročení asi tak dvacátého potoku se před námi jako světlo na konci tunelu objevuje bytelná chata – Cabana Gentiana. Ještě před hodinou si má frustrovaná hlava pomýšlela na kafe a horkou čokoládu, a tady mají oboje! Vesmírná přitažlivost funguje!

Posilnění horkým nápojem a hrstí oříšků pokračujeme teď již lesem, co nás alespoň trochu chrání před deštěm. Projdeme kolem druhé chaty – Cabana Pietreli a tady se dostávám do mírné krize. Není nezvyklé, že mě občas Laďa předežene a počká až za několik set metrů. Teď jsem ho ale neviděla už dobrou půl hodinu. Ať se rozhlížím, jak chci, na dohled nikde není a ani na mé volání neodpovídá nikdo jiný, než má ozvěna. Dobře, teď už panikařím. Do mysli se vkrádají obrazy Ladě v bezvědomí, zaklíněného někde mezi kameny, případně Ladě v zubech krvelačného medvěda. Mobil mám vybitý a powerbanka je vyšťavená. To je zase situace. Chvíli jen sedím pod stromem a pofňukávám, netušíc co dál. Asi po deseti minutách se ale z cesty přede mnou přižene zadýchaný Laďa, co poslední kilometr evidentně běžel. Celou dobu byl jen pár set metrů přede mnou. Tak hlavně, že jsme se zase našli. Tenhle den už mi docela leze krkem, takže se mi docela uleví, když se po dalších pěti kilometrech sestupů a výstupů v nejrůznějším terénu objevuje začátek sjezdovky. Po ní už se doslova skutálíme a jsme zpět v Rausoru. Fábulka na nás poslušně čeká přesně tam, kde jsme ji nechali. Dojatě ten kus plechu obejmu. „Čisté ponožky, jak jsem se na vás těšila!“

14.10.2022, Bílovice nad Svitavou