Začátek výcviku

Nějaká doba už do mého příjezdu uběhla, a tak se pokusím sesumírovat zážitky, které se za poslední (musím říct že docela hektický) týden nasbíraly.

Jednou ze zajímavostí v Emirátech je, že víkend tady netrvá od soboty do neděle, jak jsme zvyklí u nás, ale volno začíná v pátek a v neděli už se chodí klasicky do práce. O to horší byl fakt, že jsem v tento pro mě svatý den ani nezamhouřila oka. Hlavou mi pořád lítalo milion myšlenek. Mám na zítra všechno nachystané?…Neselže mi budík?…Najdu autobusovou zastávku?…Jak se sakra vypíná ta klimatizace?!… Bude mi časová rezerva stačit?…Budu vhodně oblečená?…Najdu výcvikové středisko?

…Žádná z obav se naštěstí nevyplnila (dokonce i nasadit ty čočky mi trvalo jen minutu oproti obvyklým pěti! 😀 ) Autobus zastavil v podstatě hned před vchodem do hotelu a jako bonus jsem se seznámila s moc sympatickou slečnou – Ellou z Ukrajiny, kterou přiřadili do stejné výcvikové skupiny. Náš odvoz, vyzvedávající letušky a letušáky nás vyhodil přímo před centrálou Emirates a zde jsem využila pravidlo, když nevíš – běž s davem. Společnými silami jsme s ostatními našli místo, kde se naše smečka nových rekrutů měla oficiálně seznámit se svým koordinačním týmem…To, co nám všem tímto týden začalo, se říká „induction week“ a jeho podstatou je především SEZNÁMIT SE. A to nejen s novými kolegy a instruktory ale především se samotnou organizací, její vizí a s řídícím centrem, kde se budeme v nejbližších týdnech pohybovat. Všichni jsme se nějakým způsobem naskládali do auditoria, se kterým by se nemohl rovnat ani Cinestar a začali jsme s vyplňováním nejnutnější dokumentace. Po těchto úvodních nezbytnostech jsme se rozdělili do svých „batch“ neboli skupin, ve kterých budeme až do konce výcviku a které zde pro nás budou jakousi rodinou. Do mé batch bylo zařazeno 16 lidí (dokonce až z Ugandy, Kolumbie, daleké Brazílie či Jižní Koreje) a celkově se nás v auditoriu sešlo 126 lidí 39 národností. Jestli jsou zrovna Emiráty jako aerolinky v něčem unikátní, tak je to nejspíše nejmultikulturnější skupina neuvěřitelných 22 000 zaměstnanců na pozici palubního průvodčí.

Koordinátorky, jimiž se staly šílené a teatrální ale naprosto úžasné – bývalé letušky z Británie a Keni nám po celou dobu induction week kladly na srdce, ať si zapamatujeme několik věcí. Být dochvilný nestačí. Vždy musíte být všude minimálně 10 minut před sjednaným časem. Už od této chvíle jsme reprezentanty značky Emirates, která je opravdu velmi VELMI drahá, a jako její nositelé si tak podle toho musíte jednat. (Chováním počínaje, make-upem konče – umíte si mě představit s tvářenkou?!! 😀 ). Jen pro představu, tady je pár údajů ze statistik Emirates z roku 2014.

 23 000   přibližně tolik lidí u Emirates pracuje jako cabin crew
200 000   asi tolik lidí žádalo v roce 2014 o tuto pozici
  8 000   cca tolik lidí prošlo k finálnímu pohovoru
  5 863   počet lidí, kteří nakonec byli přijati (zhruba 5% všech uchazečů)
22 mil.D  náklady na vyhledání a zaškolení nových lidí (1 dirham = 6,7 Kč)
7,6 miliard $  je odhadovaná hodnota značky Emirates

Trošku se začínám děsit té zodpovědnosti 😀

Ve stejný den jsme ještě nafasovali zaměstnanecké karty a tyhle bestie –

které obsahují téměř veškeré informace, které posádka letadla musí znát. Ze školy jsem sice „zdrhla“, ale učení se tak tady stejně nevyhnu!

Úterý a středa byly ve znamení lékařských prohlídek – odběry krve, rentgen hrudníku, fotky na zaměstnanecké karty, další odběry krve, prohlídka očí, měření tlaku, měření BMI…cítila jsem se jako vrcholový sportovec před olympiádou. Mimo jiné jsme se museli také dostavit na místní imigrační oddělení, kde nám byly vzaty otisky prstů, nutné pro udělení víz do země.

Ve středu jsme se z „Head quarter“ neboli hlavního řídícího centra přesunuli do výcvikového střediska, které se skládá ze dvou budov. Zde jsme absolvovali celodenní sezení s jedním z hlavních z představitelů původem ze Singapuru a společně jsme se bavili o vizích a hodnotách společnosti a probírali, jak je v téhle profesi důležitá schopnost empatie a přijetí kulturních rozdílů. Bohužel jsem po jedné pauze, kterých máme během dne několik, ztratila pojem o čase a přišla pozdě. Nicméně i třeba jen dvouminutové zpoždění může v terénu znamenat zpoždění celého letu, v nejhorším případě odlet letadla bez Vás, což společnost i Vás stojí velkou sumu peněz a tak jsem pro zapamatování tohoto důležitého pravidla všude vchodit včas a možná také pro demonstraci a výstrahu ostatním musela před celou třídou zatančit na písničku „Im so sexy“. Za můj pobyt tady mi nebylo trapněji :D. Třešničkou na dortu byl neočekávaně pozdní příjezd v 8 potom, co jsme asi půlhodiny strávili v nekončící Dubajské dopravní zácpě. Náladu mi trochu zvedla má spolubydlící Ellen z Thajwanu, která se konečně vrátila po svých cestách do města a dala mi nejrůznější rady, tipy a triky, jak v téhle džungli přežít a nezbláznit se.

Čtvrtek: tento poslední den před víkendem byl vzat v duchu seznamování se s místní kulturou. Naší hlavní induction specialist je rodilá Dubajanka, a tak není divu, že tento úkol připadl právě na ni. Hned na začátku shledání jsme byli uvedeni do malého salónku, který jako by právě vypadl z pohádek tisíce a jedné noci. Tuto iluzi narušovaly jen 4 plazmové televize, které byly zavěšeny na každé stěně místnosti. Během svého vyprávění nám naše hostitelka naservírovala pravou kávu (připravenou z kávových bobů, kardamonu, šafránu a vody z růží) a sušené datle, které zde patří mezi nejčastěji podávanou lahůdku, protože zde prostě nic jiného neroste. Poté nám byl promítnut dokument o tom, jak se z Dubaje jako malé rybářské vesničky uprostřed pouště stala multikulturní megapole, jíž je dnes. Za dobu co jsem tady mé pozornosti už několikrát neutekl fakt, že na spoustě místech visí obrazy královské rodiny. A to prosím ne z nějakého nařízení, jak by se dalo čekat například v zemích s diktátorským režimem. Lidé zde prostě své vládce chovají ve velké úctě -a není divu, když se snaží budovat zemi, která bude prosperovat. Jako takovou kuriozitu uvedu, že tento rok byl ve UAE dokonce vytvořeno ministerstvo štěstí, které bude mít za úkol sledovat a měřit spokojenost obyvatel či ministerstvo mládí, jehož ministryni je 22 let a hlavní metou této instituce je sblížení generací a poskytnutí většího mandátu mladým podílet se na růstu své vlasti.

Po dokumentu nastal prostor pro dotazy. Většina se týkala etikety a náboženství – jak se oblékat a jaká dodržovat pravidla. Jen z takových základních pravidel: i jen polibkem na veřejnosti si lidé koledují o uvěznění či deportaci (nemluvě o předmanželském sexu, to je zde něco naprosto nepřípustného) s ohledem na místní víru by člověk neměl chodit vyzývavě oblečený, nicméně město je tak různorodé, že jsou k sobě všichni velmi tolerantní a je tak možné najít zde různé typy lidí, kteří se samozřejmě i rozdílně oblékají. Původní obyvatelstvo, hlásící se k islámu tvoří asi jen 11%, zbytek jsou expati – cizinci ze všech koutů světa, především Asiaté (Indové, Filipínci, jež jsou zde hojně nabíráni jako levná pracovní síla). V době kdy Dubaj zažívala ekonomický rozkvět, se zde z profesních důvodů přistěhovalo velké množství lidí ze západu a město se jim stalo domovem. Proto není divu, že angličtina je zde přijímána za zcela běžný jazyk, rovný a možná i nadřazený tradiční arabštině. V rámci akulturace jsme dostali pozvánku i do místní mešity, která, i když patřila k těm menším a obyčejnějším byla pro mě samotnou architektonickým skvostem. Obrovský prostor uvnitř stavby pokrýval tlustý, jednoduše dekorovaný koberec, který měl zajistit, že místní věřící, kteří se zde směrem k Mecce modlí 5x denně budou mít svůj pobyt co nejpohodlnější. První modlitbu zde začínají někdy po páté hodině a poslední pak v 10 hodin večer. Původně jsem myslela, že si na pronikavé chvalozpěvy nezvyknu, ale když už nic jiného, tak alespoň ty ranní fungují jako spolehlivý budík :D.

První den volna jsme se společně s Ellou a její kamarádkou rozhodly vydat na pláž. Dopravily jsme se k místnímu metru, které je tak moderní a bezpečné, že vždy přijede a otevře se přesně do vystavěných zarážek, takže možnost nechtěného vpadnutí na koleje je vyloučena. Samozřejmostí byla klimatizovaná kupéčka, rozdělená na pánská a dámská oddělení. Na pláž jsme se nicméně nedostaly, protože po použití metra bylo nutné vzít si ještě taxík, na který se ale vytvořila taková fronta, že bychom v ní nejspíš stály dodnes. Improvizace je nám ale vlastní, a tak jsme skutečnost, že jsme v centru, využily alespoň k návštěvě Burž Chalífy – největší stavby světa, měřící závratných 828 metrů. Přesně v 6 hodin večer začala místní podívaná pro turisty, v podobě fontánové show. Jak to asi vypadalo, se můžete podívat TADY.

Centrum mě přes očekávání nějak nenadchlo, ocelovo-skleněná nádhera pro někoho může mít své kouzlo, ale pro mě prostě vždy budou mít největší cenu stromy a hory. Předešlý neúspěch s návštěvou pláže mi byl vykompenzován následující den, kdy jsme díky Andy objevily krytou zátoku, jen asi půl hodiny od našeho ubytování. Voda byla teplá a příjemná na dotek. A zřejmě se líbila i stovce malinkých krabů, jimiž byla pláž doslova posetá a kteří se nadšeně natahovali ke Slunci, ale vždy se v mžiku oka schovali, když jste udělali nečekaný pohyb. Příjemně strávené odpoledne jsem zakončila na mé poměry hodně brzo. Ale zítra začíná ta opravdová vojna. Výcvik na tvrdo a budík na 3:30 – doufám, že to přežiju bez vedlejších následků.